Žít znamená ztrácet

Milí čtenáři,

hned v úvodu tohoto článku se přiznám, že k jeho napsání mne inspirovala jedna kapitola z knihy Jak přežít ve službách církve britského autora Nicka Cuthberta (poněkud humorný název pro knihu, že?).

Velmi inspirativní byla celá kniha a vřele ji doporučuji všem, kdo mají cokoli do činění se službou v církvi. Autor popisuje základní (a mnohdy známé) principy, jak si zachovat čisté srdce, zdravé tělo i radostnou mysl navzdory náročné službě. V jedné z kapitol se zabývá tématem životních ztrát. Autor píše:

„Život je plný ztrát. Když vstoupíte do manželství, ztrácíte nezávislost. Když začínáte pracovat, ztrácíte svobodu. Když onemocníte, ztrácíte zdraví. Když přijdete o práci, ztrácíte pocit bezpečí. Když stárnete, ztrácíte tělesné síly a vitalitu. Ztrácíte své mládí. Život je plný ztrát a také nových zisků, při každé změně se však zdá, že vědomí ztráty je větší než radost z něčeho nového.“

Je tomu skutečně tak, jak autor píše. Stále něco ztrácíme. Samozřejmě rovněž získáváme, ale to bereme mnohdy jako samozřejmost. Naproti tomu se ztrátami se hůře vyrovnáváme. Jsou lidé, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že zestárli, a všemožně zakrývají znaky pokročilého věku. Nemám nic proti tomu, když chceme vypadat mladě, to je vcelku přirozené. Avšak může jít i o postoje nezdravé, signalizující, že na minulosti lpíme až nezdravě. Potkal jsem v životě ženy, jejichž dětem se narodili potomci a začali jim říkat „babičko“. Žena, která si příliš zakládala na mladistvém a atraktivním vzhledu, těžce toto oslovení nesla. Je rovněž ve světě běžné, že stárnoucí muži si chtějí na poslední chvíli něco dokázat a vyhledávají postranní vztahy, často s ženami o mnoho let mladšími. Za tím vším je neochota přijmout ztrátu (svého mládí) a vstoupit do nové etapy života, která však může být velmi požehnaná. Charakter života je takový, že stále něco ztrácíme a současně získáváme něco nového.

Pokud však na něčem příliš lpíme, poneseme ztrátu těžce. Tak jako šlo v předchozím příkladu o otázky věku a stárnutí, lpět můžeme i na věcech hmotných: Ze zásady nic nepůjčujeme, aby nám to druzí neponičili. Zakládáme si na svém bytu natolik, že raději nezveme návštěvy. Těžce neseme problémy s nepořádkem, který po návštěvách zůstává (a to ani nemluvím o tom, že návštěva může něco poničit, zvláště pokud má malé děti).

Lpět můžeme i na penězích. Máme málo (anebo si myslíme, že máme málo), a tak raději nepřispějeme do sbírky. Jsme chudí, ale ne z nedostatku peněz, nýbrž z důvodu našeho omezeného myšlení, jež nám zabraňuje ve štědrosti a velkorysosti.

Stejně jako na penězích lze lpět i na svém čase. Máme náročné zaměstnání, malé děti, práci na svém domě – proto raději nikomu druhému nic neslibujeme, abychom nebyli v ještě větší časové tísni. Přitom biblické principy fungují úplně obráceně: Požehnání je zaslíbeno těm, kteří štědře a hojně dávají, a dostatek zdraví a sil těm, kteří sobotu věnují Hospodinu. Můžete namítnout, že jde o starozákonní princip, ale já věřím (a mohu to z Bible dokázat), že jako princip je to platné dodnes. Ztráta tedy v Boží režii může vést k požehnání.

Lépe nám pomůže vyrovnávat se se ztrátami, pokud si uvědomíme pomíjivost všech věcí. Naše tělo možná chátrá, ale jako křesťané se můžeme těšit nadějí ve vzkříšení. Naše bankovní konto možná není závratně vysoké, ale důležitější je, že „svoje poklady střádáme na místech, kde je mol ani rez nekazí a zloději nevykopávají a nekradou.“

Nyní bych vám chtěl předložit „malou teologii ztrát“. Věřím, že Bible nám pomáhá s tím, abychom se vyrovnávali se životními ztrátami všeho druhu.

Prvním článkem této teologie je skutečnost, že vše, co máme, jsme obdrželi z Boží milosti. Bůh má moc nás obdarovat a stejně tak má i moc nám naše věci odebrat, pokud se mu to bude líbit. Tuto pravdu vystihuje výrok, který vyslovil starozákonní Jób poté, co přišel o děti a majetek.

„Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21)

Možná namítnete: „Co mi pomůže, takto přemýšlet?“ Jsem přesvědčen, že perspektiva, jakou hledíme na životní události, je důležitá. Dějí se věci náhodně, anebo v Boží režii? Starozákonní Izraelité byli vedeni k tomu, aby se na vše, co mají, dívali jako na Boží dary a aby projevovali vděčnost. Právě postoj vděčnosti nám pomáhá vyrovnávat se se ztrátami. Bůh, který obdarovává, má moc nás stále zahrnovat svými dary navzdory tomu, že některé během života ztrácíme. Pohled na Dárce a s tím spojený postoj vděčného příjemce je pro vyrovnání se se ztrátou klíčový.

Druhý článek této malé „teologie ztrát“ souvisí s pohledem upřeným na Krista. Dobře to vyjadřuje apoštol Pavel v listu Filipským 3,3–9:

„Chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci – ačkoli já bych měl proč na ně spoléhat. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm.“

V tomto textu autor – Žid a rabín, vypočítává věci, na které byl každý občan židovské národnosti patřičně hrdý: obřízka, příslušnost k vyvolenému národu, původ sahající až k Abrahamovi, Mojžíšův zákon, členství v elitní skupině, náboženská horlivost. Jistě bychom nalezli příslušné paralely, pokud bychom chtěli popsat moderního farizeje. Lidé mají vždy něco, nač jsou pyšní.

Pavel ale píše, že objevil někoho, pro kterého mu nedělá problém všechno jiné obětovat. Ježíš Kristus má pro něj takovou hodnotu, že veškeré atributy židovství jsou najednou zcela pomíjivé. Pavel tak neztrácí, nýbrž sám obětuje. Ve světle poznané pravdy pro něj nic nemá větší cenu než to, aby získal Krista.

To je tedy druhá pravda „teologie ztrát“ – život pro Ježíše. Ztráta mnohdy bolí, tomu se nevyhneme. Nechci bagatelizovat pocit ztráty, když přijdeme o někoho blízkého, jsme nemocní nebo utrpíme závažnou majetkovou škodu. Bolí to a těžko se s tím vyrovnává. Vím to. Postoje popsané v Bibli nám mohou pomoci se s tím vyrovnat. Budeme-li se dívat na Boha jako na toho, který má moc zahrnout nás svými dary, lépe poneseme i ztráty. Budeme-li vědět, že Kristus je tím největším bohatstvím, jaké máme, pomůže nám to přežít velmi citelné ztráty.

Pak jsou zde ty zbytečné bolesti ze ztrát, které sebou život prostě přináší. Těm se nevyhneme, protože patří k podstatě lidské existence a je naivní se jím bránit.

Přeji vám, milí čtenáři, abyste si za všech okolností zachovali pohled na toho, kterému patří všechno bohatství země!

V Kristu,

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pátek, 02 říjen 2015 08:24

zpátky nahoru