Náhle Pavel od povzbuzování směřovaného mladému spolupracovníkovi přechází k sobě – sám sebe dává Timoteovi za příklad. Slova „vím, komu jsem uvěřil“ píše jako odpověď na Timoteovo občasné váhání. Chce zdůraznit, že pramen jejich společné víry je naprosto věrohodný a osvědčený. Měl výsadu, jíž se mladšímu bratrovi nedostalo – setkání se vzkříšeným Pánem bylo výsadou apoštolů. Pavel ví, komu věří, a proto Timotea povzbuzuje na cestě víry.

Zde je třeba podotknout, že Pavel znal Ježíše jinak než například Petr a ostatní apoštolové. Pravděpodobně neměl možnost se s ním setkat před jeho smrtí a vzkříšením (alespoň se o tom nikde nezmiňuje). Ježíše poznal skrze nebeské vidění, jehož se mu dostalo cestou do Damašku. Oslepující světlo a hlas z nebe, po návratu do Jeruzaléma pak další vidění vzkříšeného Pána. K tomu všemu je třeba přičíst i jeho znalost Starého zákona, jako rabín znal veškerá zaslíbení o příchodu Mesiáše. Nyní, po obrácení mu tato zaslíbení ožila a stala se zdrojem dalšího poznání Ježíše Krista. V tomto je nám Pavel blízký, neboť nikdo z nás Ježíše neviděl fyzicky, jsme odkázáni na písma a osobní zkušenost s ním. I my tedy můžeme říci: „Víme, komu jsme uvěřili.“

Toto je velmi důležité prohlášení víry. Ptám-li se „čemu věřím“, odpovědí budou nejspíše různé věroučné články a výpovědi Bible. Položím-li otázku „Komu věříš?“ v popředí bude více osoba a její věrohodnost. Když Pavel prohlašuje „vím, komu jsem uvěřil“, má na mysli víc charakter Kristův než věroučné pravdy. Opírá se víc o věrohodnost Ježíše Krista než o to, co hlásal. To je důležité, protože hlásané pravdy oslovují více mysl, ale osoba Krista oslovuje více srdce. Samozřejmě je zapotřebí obojího, avšak znalost pravd křesťanství ještě neupokojí lidské srdce v rozbouřených vodách rozličných zkoušek. Znalost osoby Krista umožňuje spočinutí v klidu a důvěře, aniž bychom vše dokázali rozumem pochopit. Zdá se, že Timoteus potřebuje slyšet právě tento důraz.

S Pavlovým prohlášením víry se pojí tři praktické aspekty:

1) „Všechno snáším“ – nezapomínejme, že Pavel píše z vězení s vyhlídkou na blížící se smrt. Musíme vědět, že Pavel snášel veškeré pronásledování dobrovolně, bylo cestou, kterou si zvolil. Netrpěl proto, že by miloval bolest a nesnáze, ale utrpení představovalo prostředek, jak přinést evangelium před císaře a ostatní mocné tohoto světa. V takových chvílích si člověk obvykle klade otázky po smyslu toho všeho. Pavel má odpověď – ví, komu uvěřil.

2) „Nestydím se“ – někdy se zdá, že stydět se za evangelium je záležitostí moderní, sekulární společnosti, a navíc je to ještě spojováno se selhávajícími, neprůbojnými křesťany, kteří nedokáží svou víru obhájit před druhými. Jeví se však, že toto pokušení bylo aktuální i v tehdejší době. Měl k tomu sklony Timoteus a před studem varoval své učedníky i Ježíš. Vyvozuji z toho jediné – věřit nebylo „normální“ nikdy. Křesťanství vždy představovalo revoluční zvěst, někdy bláznivou, jindy směšnou, jindy zase pohoršující. Jenom ten, kdo ví, komu věří, se nestydí.

3) „On je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne.“ Český studijní překlad je zde přesnější, než ekumenický, který překládá „On (Bůh) mi svěřil.“ Podle originálu však nejde o to, co Bůh svěřil Pavlovi, ale co Pavel svěřil Bohu. Pravděpodobně má na mysli svůj život. V souvislosti s blížící se smrtí se toto vysvětlení zdá nejlogičtější. Pavel se pro smrt dobrovolně rozhoduje, avšak činí tak s vědomím, že Bůh jeho duši zachová až do onoho dne. Umět obětovat svůj život s vědomím, že Bůh jej zachová pro věčnost, to vyžaduje vědět, komu, ne čemu jsme uvěřili.

Takový okamžik v životě skutečně vyžaduje, abychom se v první řadě soustředili na charakter a věrohodnost osoby. Dějiny znají příběh jednoho z prvních křesťanských mučedníků, sv. Polykarpa, učedníka apoštola Jana. Polykarp byl opakovaně vyzýván, aby obětoval pohanským bohům. Odmítl jednou prostou větou, která později vstoupila do dějin: „Osmdesát šest let sloužím Kristu a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“ Tento muž také věděl, komu uvěřil. Opíral se o Ježíšův charakter víc než o jeho učení. To mu dalo sílu obstát v hodině zkoušky.

V této chvíli mne napadají následující otázky: „Co by se muselo stát, aby malé sbory a církve v naší zemi vyrostly?“ „Co by se muselo stát, aby se vzájemné půtky uvnitř sborů transformovaly ve skutečný zápas o náš národ?“ „Co by se muselo stát, aby se z nejistých a často ustrašených následovníků Ježíše Krista stali odvážní svědci jako Pavel, Timoteus a Polykarp?“ Odpověď je jediná: Musíme vědět, komu jsme uvěřili. Naše víra se musí posouvat od onoho „čemu věřím“ více k tomu „komu věřím“. Je to záležitost duchovního růstu uprostřed rozličných zkoušek, duchovního zjevení, ale i prosté touhy po tom, aby to tak bylo.

Milí bratři a sestry, přeji Vám do nového roku Boží požehnání. Přeji Vám, aby předmětem Vaší víry bylo stále více „někdo“ než „něco“.

Martin Moldan, biskup