Závidím Čechům jejich zručnost, jejich nadšení pro manuální práci. I nezávislost českých žen je nesrovnatelná.

Avšak je tu jedno velké avšak. Jeden aspekt české kultury mě trápí – netečnost českého obyvatelstva k otázkám náboženství. Pocházím z kultury, kde přiznání se ke křesťanství je něčím naprosto normálním a obecně přijímaným. V ČR už jen pouhá zmínka o Bohu způsobí, že se lidé začnou ošívat a cítí se nesví. Bavit se o víře je mnohdy tabu. Byl jsem překvapen, když mi hned po nástupu do práce šéf opakovaně rozmlouval diskuze na toto téma v hodinách.

Možná riskuji, že někoho urazím, ale myslím si, že si Češi pořád na něco stěžují. Zima je strašně chladná, léto je zase příliš horké, na podzim hodně prší a teplo na jaře přichází nečekaně brzy. Vláda je zodpovědná ze všechny problémy a všichni politici jsou zkorumpovaní. Je tu spousta práce, ale špatně placená. A skoro všichni mladí muži mají odpor ke své zemi a raději by žili a pracovali někde v zahraničí.

Vaše “individi” kultura se mi zdá divná. Lidé mají mezi sebou málo společenských vazeb. Žiju zde už pět let, a stěží znám některé ze svých sousedů jménem. Je poněkud frustrující, když se na souseda usměju v naději, že to pootevře dveře k sousedskému soužití, a on nic. Už jsem se odnaučil svůj keňský zvyk zdravit na ulici každého, koho potkám. :-)

Dvakrát jsem měl co do činění s rasisty, ale raději to budu považovat za “náhodu” než za obecný postoj většinové společnosti k imigrantům. Přesto všechno je Česká republika nádhernou a bezpečnou zemí s velikým potenciálem.

Maurice Otunga,

AC Olomouc