Četl jsem příběh o jednom člověku v Pákistánu, v době, kdy se zaváděla elektrifikace ve vesnicích. Nevím, jak to je dnes, protože v roce 2006, když jsme tam byli, elektřina někdy byla, někdy ne. Někdy bylo 80 V, někdy 110 V a někdy 220 V, jak to vycházelo. :-) Tehdy přivedli do jedné vesnice elektřinu jen k jednomu domu, a ten šťastlivec dostal příděl 1000 W. Shodou okolností (Božím řízením) to byl čerstvě obrácený křesťan, který ještě neměl Bibli přečtenou. Samozřejmě si mohl umístit po domě žárovky a mít hezké světlo a mohl se dívat na ostatní vesničany, kteří byli ve tmě. On však postavil na svém pozemku stožár, koupil 1000 W žárovku, pověsil ji tam a rozsvítil. Na tomto místě se začala scházet celá vesnice, děti si tam hrály, staří lidé seděli a povídali si. Misionář se to dověděl a ptal se ho, zda četl to místo o světle, které svítí před lidmi, a ten člověk pozorně poslouchal, protože se k Matouši ještě nedostal.

Existuje rčení, které se mi velmi líbí. Někdy se spojuje s J. F. Kennedym nebo dokonce Eleanor Rooseveltovou, ale spíše je autorem James Kelley: „Raději zapálím svíci, než bych proklínal tmu.“ Toto heslo si zařadím do seznamu důležitých. Charismatici jsou často velmi aktivní ve svazování tmy a v přikazování všem bytostem temna, ale někdy stačí zapálit svíci a tma je pryč. A já chci zapalovat svíci. Věřím, že tento postoj budeme moci na závěr dnešního kázání přijmout všichni.

Jeden z nejvlivnějších pastorů dnešní doby John Piper ve své emotivní řeči na to téma mluví: Jak můžeme způsobit, že lidé uvidí hodnotu Ježíše? Když uvidí, kolik Ježíš pro tebe znamená, a uvidí, že se obětuješ pro ostatní takovým způsobem, který dokazuje, že tvým pokladem musí být něco víc než všechny věci, které máš a za kterými se lidé v životě ženou. To je jediný způsob, jak v nich vzbudit otázku, co je tvou nadějí, tvým pokladem.

Přemýšlím, kdy se tě naposledy někdo zeptal otázku z 1P 3,15? „Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje.“ Pokud se nás lidé neptají, může to znamenat, že v nás nevidí žádný rozdíl oproti tomu, za čím se ženou oni. Možná nás vidí v pelotonu za všemi pozlátky tohoto světa vedle sebe a nemají důvod se ptát.

Biblisté říkají, že text, který jsme četli, je třeba číst jedním dechem, pronásledování z 11. a 12. verše pokračuje tím „vy jste sůl země…“ Toto nelze od sebe oddělit. Když budeme skutečnou solí a skutečným světlem, stanou se dvě věci: Budeme pronásledováni. Na konci však čteme, že lidé vzdají díky a budou chválit Boha na nebesích. Je to zvláštní spojení, ale přesně tak fungují opravdoví učedníci Ježíše Krista.

Je třeba si položit otázku, zda nadáváme na věci, na které nadává tento svět, zda máme stejné priority, stejné ambice pro sebe, pro své děti… Proč by se pak nad námi pozastavovali? Ale když jsi pronásledovaný, zahnaný do kouta (říká se, že i zajíc zahnaný do kouta se stává nebezpečnou šelmou), je ti ublíženo, jsi nemocný, finančně ztrátový, protože jsi odmítl jednat nepoctivě, falešně obviněn, zraňován ostatními, kteří si z tvých zad udělali žebřík pro svou kariéru, říkáš si: „Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“ Vždyť takto zacházeli s naším Pánem…

Někdy se divíme, proč zakoušíme takový odpor ve světě kvůli svému následování Krista. Ale co je na tom divného, že občas vzbuzujeme odpor? Vždyť uctíváme zavražděného Mesiáše. Naším vzorem je ten, který to dotáhl tak daleko, že ho odsoudili a popravili. Není učeň větší nad mistra. Když toto činili vašemu Pánu, i vám to budou činit. Nemáme tím být překvapeni, ale Ježíš jde ještě dál, nejen že nebudeme překvapeni, ale máme se radovat a jásat. To není jásot hlupáka, který se směje nad tím, že se mu stalo neštěstí, ale člověka, který ví víc. Je hojná odplata v nebesích. Víte, je určité tajemství v tom, když člověk trpí jako křesťan pro spravedlnost, pro Ježíše Krista. Odplata, která čeká na trpící, bude větší než pro ty, kteří projdou životem jako růžovým sadem (jestli teda vůbec jde takto prožít křesťanský život). Bude nějaká zvláštní odměna, každý, kdo zná Pána, ví, že On nezůstane nikomu nic dlužný. Naší odměnou není zlato, ani 70 panen islámu, je to náš Pán, věčný život v Kristu, v Bohu. Vrcholem celého zjevení (ve Zjevení) je, že už tam nebude třeba slunce, nebude třeba chrámu, protože Bůh a Beránek je náš chrám, On je všechno ve všem. Pokud si uvědomujeme svou odměnu v nebesích, dokážeme se radovat i v protivenství, ve sténání. Někteří vyučují, že jsme vždy zdraví, vždy šťastní, vždy bohatí a vždy úspěšní, ale to, co tito lidé učí, u Bible ani neleželo.

Lidé tehdy poznají, že těžiště tvého života je jinde než to jejich. Zastaví je to a vyprovokuje otázku. Budeš vůní života k životu těm, kteří spějí k záchraně, a vůní smrti těm, kteří spějí k záhubě. Tu druhou možnost nelze vyloučit, z toho také pochází to pronásledování. „Díky Bohu, který nás stále vede v triumfálním průvodu v Kristu a zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti. Neboť jsme Kristovou libou vůní Bohu mezi těmi, kteří jsou zachraňováni, i mezi těmi, kteří jdou do záhuby. Jedněm jsme vůní smrti ke smrti, druhým vůní života k životu. Ale kdo je k tomu způsobilý?“ (2K 2,14–16)

Otázkou je, jak jsme na tom? Jak se nám daří být solí a světlem? Co máme udělat, abychom tím skutečně byli? A co to vůbec znamená – být solí, světlem?

Co mám udělat pro to, abych byl solí a světlem?

Když si to, co napsal Matouš (a co tedy řekl Pán Ježíš), přečteme se správným důrazem, pak to bude následovně: Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa… Důraz je na slovech „vy“ a „jste“. Odborníci na řečtinu nám říkají, že v obou případech to „vy“ je velmi důrazné a zároveň jasně restriktivní – jasně vymezující toho, kdo je myšlen tím vy. To neznamená ono fádní „vy všichni lidé dobré vůle“, ale jde o konkrétní skupinu lidí. „Vy jste“ je prohlášení o stavu, ne zaslíbení, že můžete být, pokud… Jsou to učedníci Mesiáše, učedníci Království nebeského, kteří se shromáždili kolem Ježíše a kolem kterých se pak shromáždily zástupy. Vy, kteří jste uviděli v Ježíši Mesiáše a přijali jste ho jako svého Pána. Tímto okamžikem se stáváte solí a světlem.

Také je třeba zdůraznit množné číslo slova vy. Nejen já budu soukromě světlem, ale společně. Každý v sobě máme světlo Boží a společně jsme pak světlo světa, tak je to tady napsáno.

Ve všech náboženstvích světa aktivita určuje identitu. Co děláme, určuje, kým jsme, za koho jsme považováni a jak i sami sebe vnímáme. Ovšem ve společenství Mesiáše, v Nebeském království je to přesně opačně. Z naší identity vychází naše aktivita. To, co dělám, dělám ne proto, abych se stal přijatelným pro Boha, ale protože mě přijal a dal mi nový život, jsem tím, čím jsem, a dělám to, co dělám. Pro to, abych se stal novým stvořením, nemohu nic udělat, jen přijmout to, co Bůh pro mě udělal. Kdo z nás mohl pro svou záchranu něco udělat? Bylo by bláhové se o to i jen pokoušet. Bylo nám oznámeno, že jsme byli zachráněni. My jsme to pouze s vděčností přijali, to je ten jediný krok. Dokonce i oznámení byla Boží iniciativa a ne naše pídění se a zkoumání.

Když pak jsem novým stvořením, mám plné ruce práce, která vyplývá z toho, že jsem novým stvořením. Naše aktivita pochází z toho, že jsme poznali, co nám bylo darováno. Tedy ne, že se budeš snažit být solí a světlem a pak snad budeš přijatelný pro Boha, ale jsi solí a světlem, pokud jsi Božím dítětem. Otázka ale je, zda jsi neztratil svou slanost, zda tvé světlo není dáno pod nádobu.

Ježíš zdůrazňuje, co je pro společenství Mesiáše přirozené a normální, a ne to, k čemu se máme nějak hecovat a snažit se tím být. Často máme pocit, když to slyšíme, že se tímto rychle musím stát, alespoň částečně, musím se k tomu nějak vybičovat. Ježíš ale o tom mluví jako o průvodních jevech učednictví, nového stvoření. Co je přirozené pro Království nebeské, je pro tento svět dosti nepřirozené.

Jak poznáš slanost? Když máš dvě sklenice vody… poznáš sůl po chuti. Nepoznáme to nějakým teoretizováním, ale praktickou zkušeností. Ježíš mluví o konkrétním působení na své okolí. A jak světlo? Zrakem. Takže, ne teorie, ale praxe. Lidé mají poznat tvé světlo a tvou slanost v praktických zkušenostech. „Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý. Blahoslavený je muž, který v něm hledá útočiště.“ (Ž 34,9)

Vy jste sůl země

Chlorid sodný (NaCl), známý v běžném životě pod označením kuchyňská sůl a nejčastěji prostě sůl, je chemická sloučenina, vyskytující se v přírodě v podobě nerostu halitu, známého též pod označením sůl kamenná. Je to velmi důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů (hlavně teplokrevných). Při nahřátí plamenem se sůl dá roztavit a uvolňuje přitom chlor. V médiích probíhá kampaň, že sůl je bílý zabiják, ovšem bez soli se nedá žít.

Když jsem byl v Afghánistánu, měl jsem velké střevní „turbulence“, horečky, zvracení, a v těchto situacích se podává jemný roztok soli a cukru (ve správném poměru) a to je to, co váš organismus potřebuje a přijímá. Čistou vodu by tělo nepřijalo.

Když Ježíš mluví o soli země, nemluví, abychom solili tuto naši zem, ale o obrazu působení společenství Mesiáše ve společnosti.

Russell Resnik, mesiánský autor, říká, že sůl v židovském světě je také znamením příměří, smlouvy mezi člověkem a Bohem. „Každý obětní dar své přídavné oběti osolíš solí. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým obětním darem přineseš sůl.“ (Lv 2,13) Je to obraz vztahu mezi Božím lidem a Bohem. Bůh je loajální, dodržuje své smlouvy. Můžeme se spolehnout na to, co nám oznámil svou smlouvou, neboli závětí, testamentem, jak je Nová smlouva často nazývána.

Dále, podle Talmudu (Mišny) víme, že obraz soli také znamenal moudrost Boží.

V době Pána Ježíše sůl měla dvě funkce: Sloužila jako dezinfekce, ochrana před zkažením masa a sloužila jako ochucovadlo pokrmů. Tehdy se nepsalo o negativních funkcích soli, byla velice ceněna, třeba anglické slovo salary, což je mzda, pochází od slova sůl. Vojáci v římských legiích byli vypláceni solí, anebo penězi, aby si mohli koupit sůl, protože sůl byla velice ceněna.

Ježíš použil tento běžný obraz, aby ukázal, že podporuje vše dobré, dává společnosti správnou chuť a proniká do společnosti. Když maso nasolíte, sůl pronikne i dovnitř, maso nejdřív pustí šťávu a pak ji zas natáhne zpátky i s tou solí a je připraveno na pečení. Nemáme být někde na hromádce, ale máme proniknout do společnosti. Pokud není v pokrmu sůl dobře rozmíchána, může vám jedna hrudka zkazit pokrm. My, jako křesťané, máme být rovnoměrně rozděleni v celé společnosti pro její dobro a zároveň tato přítomnost chrání společnost před zkažením. Takto má fungovat společenství Mesiáše, to je funkce, na kterou Ježíš ukazoval.

Je ještě jeden efekt působení soli: podporuje žízeň. Ptám se sám sebe, zda mají lidé v mé přítomnosti žízeň po Bohu, nebo jsem ztratil svou slanost?

Pán Ježíš o soli, která ztratí svou slanost, říká, že je k ničemu, u nás na Slezsku říkáme, že je na nic. Jak může sůl ztratit svou slanost? Jednoduchá odpověď je, že nemůže. NaCl je NaCl. Je to stálá sloučenina, která má stálé vlastnosti. To, o čem Pán Ježíš mluví, vychází z praxe té doby, kdy se používala sůl z oblasti Mrtvého moře. Byla to směs různých sloučenin, včetně sádry. A sůl se nějak vypláchla z té směsi, nebo ji třeba vytáhlo maso, které se pokládalo na kusy "soli". A najednou se zjistilo, že "sůl" už není slaná a nedalo se udělat nic lepšího, než ji vyhodit.

Někdy je stav církve ve společnosti takový, kdy se zdá, že tento stav se naplnil, a to vypovídá o slanosti té soli. Pán Ježíš mluvil o nebezpečí, kdy se skutečná sůl vytratí. Kdy sůl není sůl, ale jen nějaká sádra nebo jiná sloučenina.

Jelikož jsme solí (my, plurál) jako společenství Božího lidu, církve, téměř vždy je to směs těch, kteří jsou skutečnými učedníky Ježíše Krista s těmi, kteří nejsou (což je v pořádku, protože mohou hledat a máme naději, že Pána poznají), nebo se jen tak tváří. Pokud ta část církve převáží, pokud to, co je z tohoto světa v nás převáží nad tím, co je Boží, pak je to ta příměs, která způsobí, že ztratíme svou slanost a jsme k ničemu. To už je lepší se ani nesnažit být nějakou solí, protože sůl, která ztratí slanost, již není sůl. Církev, křesťan nesmí ztratit svou slanost, ani za cenu pronásledování. Tak, jak to Pán Ježíš dal dohromady s tím protivenstvím, ukazuje, že i když by na nás byl velký tlak, nesmíme ztratit svou slanost a nemáme skrývat své světlo, protože ztratíme to, čím skutečně jsme.

Poznámka komentátora R. T. France: „V hebrejštině a aramejštině pojem být bez chuti znamenal také být hloupý.“ Ježíš mluvil nejspíše hebrejsky, čili když mluvil o soli bez chutí, tak řekl, že takováto sůl je dosti blbá. :-) Pro církev je velmi hloupé a neprozíravé ztratit svou slanost.

Vy jste světlo světa

Funkce světla je v tom, že ukazuje věci tak, jak jsou. Když chceme něco prozkoumat, řekneme: "Podej mi světlo." S věkem jsem si uvědomil, že množství světla, které mi stačilo kdysi, mi už nestačí. Když chci číst, potřebuji více světla. Další funkce je, že umožňuje vidět cestu, směr. V Bibli, v Žalmech se píše, že Boží slovo nám svítí na cestu, našim nohám. Určitě vám nemusím říkat, že každé auto má reflektory. Bez funkce světla, které je ve společenství Božího lidu, se svět řítí do pořádného karambolu. Ne vždy to je ale jeho vina, někdy je to vina těch, kteří světlem jsou, akorát, že ho mají hezky schované.

Bonhoeffer řekl, že útěkem do stavu neviditelnosti popíráme své povolání. Společenství Ježíšovo, které chce zůstat ukryto, jej přestalo následovat. Bonhoeffer zaplatil svým životem za to, že byl svědkem Ježíš Krista za nacistů. Pro něj bylo rovnítko mezi tím, že jsme následovníky Ježíše Krista a že svítíme jako světlo, a působíme jako sůl ve společnosti. Jsou to automatické a samozřejmé věci.

Zatímco působení soli je neviditelné (poznáte jenom, když ochutnáte), světlo je velmi zřetelně viditelné. Pokud ne, ztrácí svůj smysl. To je ten obraz, to napětí, které nám Pán Ježíš chtěl ukázat. Je působení Mesiáše, které není vidět, ale je velice potřebné pro život, pro zachování zdraví a toho všeho, co je dobrého ve společnosti, ale pak je zcela viditelné svědectví světla, které musí svítit na cestu ve společnosti, protože jinak nesplňujeme svou funkci.

Náš charakter má působit neviditelně, nemá být stavěn na odiv. Velice divně vypadají křesťané, kteří mluví, jak se jejich charakter zlepšil. Je to hodně nepřirozené. Naše zbožnost, moudrost, spravedlnost má působit tam, kde je jí třeba a nemá se o ní jen mluvit a vystavovat jí na odiv.

Je zde napětí, Ježíš mluví, že naše světlo má svítit před lidmi, ale zároveň říká: „Dávejte si pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce, který je v nebesích.“ (Mt 6,1) A dává tam příklady o modlitbě, o půstu, o různých věcech, které máme dělat tak, aby to nikdo nezpozoroval.

Ovšem naše světlo, to je naše svědectví, to je evangelium, dobrá zpráva o Mesiáši, ta musí být viditelná. Ta nesmí být dána pod nádobu. Nemáme svítit lidem do očí, ale na to, co potřebují poznat. Někteří křesťané jsou tak nepříjemní, jako je nepříjemné to, když vám zasvítím svítilnou do očí. Oni vědí, že mají být světlem, ale dělá jim velkou radost svítit lidem do očí a baví se tím, jak tito lidé jsou z toho úplně vedle. Po takovém zasvícení do očí je člověk víc slepý, než byl před tím, že? To je přirozená reakce oka, ještě více se uzavře. Člověk pak nevidí už vůbec nic a ještě je na vás naštvaný. Když potřebujeme někomu něco vysvětlit, objasnit, nesviťme na sebe, jak jsme dobří, nesviťme do očí, ale sviťme na tu věc, abychom mu přiblížili, co potřebuje poznat.

Co se stane, když dáme světlo pod nádobu? Když dáte svíčku pod neprodyšnou nádobu, po čase vám zhasne. Takhle zhasne světlo každého křesťana, když je nepřirozeným způsobem potlačena jeho přirozená potřeba být viděn těmi, kteří to potřebují.

Někteří křesťané jsou dobře a tajně zamaskovaní. Slyšel jsem svědectví, že jeden člověk měl spolupracovníka křesťana, kterého použil jako argument druhému člověku, který se mu snažil mluvit o Bohu, říká: „Já Boha nepotřebuji, já mám kamaráda v práci, to je nejúžasnější člověk na světě a ani k tomu nepotřebuje žádného Boha, ani žádné křesťanství.“ Takhle dopadneme, když se zabrání tomu, aby naše světlo svítilo před lidmi, aby mohli porozumět tomu, co se děje. Že to nejsme my, takoví dobráci, ale že je to Boží světlo v nás, které způsobuje, že jsme pomocí tam, kde je třeba.

Město na hoře ležící nejde ukrýt

Malou lampu jde strčit pod nějaké vědro, ale město takto neschováte. Když sjíždíte do Českého Těšína, vidíte osvětlenou dominantu, evangelický kostel na Vyšší Bráně, a přitom, když se tento kostel stavěl, bylo úřady velice dbáno na to, aby byl na nejvíce opovrženíhodném místě, aby nebyl uvnitř městských hradeb, protože evangelíci na to tehdy neměli právo, to místo bylo popraviště… Bůh má smysl pro humor, jak jsme říkali minule – blahoslavení jsou ti ustrkovaní a Bůh to někdy udělá takhle.

Mám velmi rád momenty, kdy přistávám za tmy (hlavně v Americe), protože už z dálky je vidět město, ke kterému se blížíme. Celé září světlem. Když letíte nad Saharou, vidíte jen písek, když letíte nad městem, můžete být 10 km vysoko, uvidíte ho.

To nás jako společenství církve Kristovy zavazuje. Nedá se nás skrýt. Když jsme stavěli Křesťanské centrum, lidé si zpočátku mohli říct, že to bude třeba koupaliště, ale nakonec: „Aha, kostel…“ A od toho momentu se už neukryjeme, už neutečeme. Když jsme začali stavět budovu, byli jsme zavázáni nejen budovu dokončit, ale být i tím, čím máme být. A to jen duchovní obraz. Být církvi Kristovou nás zavazuje. Lidé nás vidí, všímají si nás. Nechci teď řešit církevní restituce, ale minimálně jedno ponaučení z této situace bychom si měli vzít, že nás lidé pozorují. Lidé zkoumají, jak to s těmi křesťany je. Když jejich námitkou je, že „Pán Bůh není, a když ho křesťané potřebují ke svému životu, tak ať nás s tím neotravují“, tak alespoň víte, že vás odmítají kvůli Bohu. To je dobré, ale když mají argumenty, na které už není jednoduchá odpověď, musíme si uvědomit, že je naší povinností, abychom vysvětlovali, abychom byli srozumitelní těm, kteří se na nás dívají. Samozřejmě vždy budeme působit jako vůně k životu jedněm a jako vůně ke smrti těm, kteří spějí do záhuby, ale tuto zavazující zodpovědnost si musíme uvědomovat.

Závěrem chci zdůraznit, že jsme solí a světlem. Není to tak, že jeden den jsi přijatelný pro Boha a druhý den ne. To, co je v nás, je nám dáno skrze nové narození, nové stvoření, skrze to, že jsme v Kristu. Nemusíme být, jako nějaká sekta, která se snaží dostat někomu na kobylku, ale jednoduše, když naše svědectví bude srozumitelné pro ty, kteří chtějí poznat pravdu, pak vzdají chválu Bohu.

„Veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.“ (1P 2,12) Když budeme tím, kým máme být, tak proces, o kterém mluví Petr, může proběhnout. Pro každého člověka přicházejí dny Božího navštívení, kdy jim dá možnost se s ním smířit. V tom dni jim najednou to světlo dá smysl, působení soli dá své ovoce a oni pak vzdají chválu Bohu a vydají mu své životy.

Bohuslav Wojnar,

AC KC Český Těšín

(přepis kázání, redakčně upraveno)