Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Rodinné stříbro, modlitby a kříž

Drazí čtenáři,

námětem čísla časopisu Života v Kristu je „rodinné stříbro“, tedy snaha nalézt a pojmenovat to, co je pro naši církev cenné a charakteristické, o co bychom neradi přišli. Jednotlivé články, rozhovory i ankety jsou pokusem zachytit a definovat naše duchovní dědictví i sondou do životů členů církve, jak tomuto dědictví rozumí.

Zabývat se otázkou letniční identity (podobně jako otázkou baptistické, evangelické či jakékoli jiné denominační identity) může být ošidné. Nestačí snad, že jsme křesťané? Neprojevujeme tím nezdravé náboženské sklony, když mimo křesťanskou identitu hledáme ještě nějakou? Je to vůbec důležité? To jsou zcela legitimní otázky.

Internetový slovník Wikipedia rozumí pojmu „rodinné stříbro“ jako něčemu, co představuje „trvale hodnotnou vzácnost“, popřípadě je „předmětem chlouby“. Já dodávám další dvě podmínky: Rodinné stříbro je něco, co jsme zdědili po předcích a co má hodnotu. Jde tedy o něco, co je pro naši církev typické v pozitivním slova smyslu po celou dobu naší existence. Ne něco, co bychom si přáli mít, ale to, co skutečně máme.

Samozřejmě souhlasím s tím, že podstatná je identita obecně křesťanská. To nemůže být jinak. Když studuji Bibli, hledám všeobecné křesťanské hodnoty, chci být na prvním místě Božím dítětem a služebníkem. Nikdy se nemodlím, abych byl „správným letničním.“ Přesto se domnívám, že termín „letniční identita“ své opodstatnění má.

Na sklonku minulého roku mi bylo předáno prorocké slovo: „Budete-li pohrdat dědictvím svých otců, já vám ho odejmu.“ Silné varování. Myslím, že má vztah k tomu, co nazýváme letniční identitou. Důvod, proč nestačí zdůrazňovat pouze křesťanskou identitu, spočívá v perspektivě, jak se na křesťanství díváme. Jako letniční hnutí působíme celosvětově i v rámci republiky již více než sto let. Naši otcové ve víře hledali generace před námi odpověď na otázku „křesťanské identity“. Jde tady o určitou kontinuitu v hledání, a tak se za ty roky nashromáždilo nemalé bohatství duchovních zkušeností. To je naše rodinné stříbro. Naše perspektiva je letniční, podobně jako mají svou perspektivu i další církve a hnutí. Tvrdit, že jsme „jenom křesťané“, považuji za poněkud naivní. Všichni odněkud jdeme a na někoho navazujeme. To nevylučuje, abychom dokázali ocenit i jiná hnutí a tradice, ale našim otcům ve víře jsme zavázáni zvláštním způsobem.

V následujících textech časopisu se dočtete, jak letniční identitu chápou (nebo také nechápou) někteří naši vedoucí, pastoři, mládež, děti či zahraniční služebníci. Já bych k tomuto portfoliu názorů chtěl přispět jedním pozorováním, jistě ne úplným, ale jak se domnívám, důležitým. Součástí našeho rodinného stříbra je modlitba.

Před lety, na jakémsi ekumenickém setkání se řešila nějaká záležitost celonárodního významu. Nevím už přesně, oč šlo, ale představitelé církví si rozdělovali úlohy, co kdo ve prospěch věci podnikne. Já byl vedoucím tohoto setkání vybídnut: „Vy jako Apoštolská církev se budete modlit.“ Pak dodal něco ve smyslu, že modlitba je naší silnou stránkou.

Jiná vzpomínka se váže k jedné mládežnické akci. Ve spolupráci s organizací KAM jsme pořádali několikadenní semináře pro vedoucí našich mládeží. Každé ráno jsme se scházeli k modlitbám, jak na všech církevních akcích bývá dobrým zvykem. Jeden z lektorů, člen jisté evangelikální církve, to komentoval slovy: „To jsme tady ještě neviděli. Takhle brzo ráno a v takovém počtu…“ Něco, co nám přišlo samozřejmé, jiní s údivem sledovali. To je rodinné stříbro.

Pokud máte doma nějaké to „rodinné stříbro“, tak jste možná zjistili, že tento kov, narozdíl od zlata, časem ztrácí svůj lesk a je potřeba jej trochu vyčistit. Jsou na to různé přípravky, a může to dát i dost práce. Je to ovšem dobrá ilustrace, neboť i duchovní stříbro časem zešedne (ztratí svou ryzost, krásu). Mohou nějak „šednout“ modlitby?

Ve spojení s modlitbami někdy slýchávám výraz „užít si to“. Pravda, modlitební chvíle, zvláště ve spojení s pěknými chválami, jsou skvěle stráveným časem. Také si to užívám. Ovšem nemohu se občas zbavit pocitu, že při modlitbách jde i o něco jiného, než si je jen užít. Nemyslím si, že je něco špatně na tom, když si modlitby „užíváme.“ V Žalmech je mnoho příkladů radostných modliteb, které si David (a další žalmisté) užívali ve velkém. Jde mi o to, aby „užívání si“ modliteb nebylo jediným kritériem.

Letniční hnutí se zrodilo z modliteb a svou sílu více než sto let čerpalo z modliteb. Nemyslím, že si naši otcové modlitby vždy jen užívali. Jejich modlitební zápas odrážel rovněž hledání něčeho lepšího, než bylo běžným standardem. Jejich modlitby byly často bojem, hledáním, snahou o změnu. Letniční probuzení bylo a je neseno lidmi, kteří byli ochotni dlouho se modlit bez ohledu na to, zda si to aktuálně užívají.

I Bible zná jiný rozměr modlitby než jen radostné užívání si. Apoštol Pavel v listu Koloským vyřizuje pozdrav od jistého Epafrase, který „na modlitbách zápasil“ (Ko 4,12). Pán Ježíš v Getsemanské zahradě svou modlitbu prožíval také poněkud jinak, než bychom očekávali od moderního letničně-charismatického shromáždění. A když se modlil na kříži, byla to modlitba bolesti.

Myslím, že pátrání po identitě nutně povede ke kříži. Kříž je opakem slov „užít si“. Mluví více o sebezapření než o vlastním prospěchu. Popisuje oběť a umírání, ne osobní rozvoj. Kříž je popravčím nástrojem, na němž zemřel náš Pán, ale současně i nadčasovým principem našich životů – proto Ježíš mluvil o „nesení kříže na každý den“.

Kříž v tomto pojetí je základním společným znakem a genetickým kódem všech zdravých křesťanských církví a tradic. V prvních letech církve křížem většinová společnost pohrdala, protože symbolem božství je přeci síla, nikoli potupná smrt. Nepochopili tajemství kříže. Přesto tato jednoduchá víra kříže dobývala a podmaňovala svět. Dnes jsme v jiném pokušení: Příliš silný a jednostranný důraz na to křesťanství si „užít“ může zrovna tak znamenat nepochopení kříže. Znakem zdravého sboru nemusí být jen pěkné chvály či misijní aktivity, ale třeba i to, zda jsou ochotní lidé, pokud je zapotřebí starší člence sboru donést nákup či vymalovat byt rodině s malými dětmi.

A tak usilujme o to, abychom zachovali – a také rozhojnili – všechno, co nazýváme rodinným stříbrem. Usilujme o duchovní dary, nepolevujme v modlitbách, buďme aktivní v misii, ale hlavně – nehledejme jen to, kde si sami „užijeme“, ale to, co slouží druhým. To je základ křesťanství vycházejícího z kříže.

Martin Moldan

biskup

Naposledy změněno středa, 05 duben 2017 09:53