Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Rodinné stříbro Apoštolské církve

Napsal(a)   čtvrtek, 20. duben 2017 11.31

Co je pro letniční identitu nejdůležitější? Co by neměla Apoštolská církev nikdy ztratit? Jsou to charismatická shromáždění? Je to pokání a posvěcení? Je to mluvení v jazycích, proroctví, zázračná uzdravení, evangelizace a misie?

Ačkoliv je to všechno pro letniční typické, existuje jeden společný jmenovatel, bez nějž by nic z uvedeného nefungovalo. Rodinným stříbrem Apoštolské církve je důvěrné poznání Boha, osobní intimní vztah s Kristem, který je zárukou věčného života. Řekl to On sám: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3) Bude-li Apoštolská církev usilovat o důvěrné poznání Krista, nebude mít nouzi ani o charismatické projevy.

 

1.1 Ty jsi moje maminka?

Mám krásnou vzpomínku z doby, kdy byla naše dcera ještě malá. Jeli jsme autem a ona seděla vedle mé manželky na zadním sedadle. Najednou se Milanka zamyšleně podívala na moji manželku a zeptala se: „Ty jsi moje maminka?“ Manželka naši dcerku porodila a už několik let se o ni starala ve dne v noci. Ale teprve tam, na zadním sedadle auta naší dcerce došlo, že ta hodná paní je její maminka.

Není to nádherný obraz toho, jak my poznáváme Boha? „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28), a přesto nám nedochází, že je to jeho slunce, které na nás svítí, a On je ten, kdo posílá déšť. Jakmile poznáme, že Kristus naplňuje všechno, co jest (Ef 4,10), náš život se změní.

 

1.2 Poznání Boha je všem dostupné

Boha mohou poznat všichni lidé jednak skrze přírodu (Ř 1,19n; Ž 19,1–7), jednak skrze výčitky svědomí (Ř 2,14–16), a jednak skrze spravedlivé Boží mlýny, které časem semelou každé zlo (Kaz 12,14; 2Pt 3,7). Avšak příroda, svědomí a historie nám neposkytují dostatek informací pro záchranu lidské duše. Proto dal Bůh lidem zvláštní zjevení v Písmu (Ž 19,8–12). V dobách patriarchů, soudců a králů mluvil Bůh ústy proroků. Nakonec se dal lidem poznat ve svém Synu Ježíši Kristu. On sám o sobě prohlásil: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,9 srov. J 12,45)

 

1.3 Poznání Boha je kristocentrické

Chce-li někdo poznat Boha, musí se dívat na Ježíše Krista, protože Bůh je Kristus a Kristus je Bůh (J 10,30). Podle Listu Židům 1,1–4:

1. Kristus je odleskem Boží slávy a výrazem jeho podstaty (srov. J 14,9)

2. Kristus udržuje celý vesmír slovem své moci (srov. Ef 4,10)

3. Kristus očistil všechny lidi od hříchů obětováním svého těla (Ř 5,8 srov. 1Tm 2,4)

4. Kristus sedí po pravici Božího majestátu (srov. Ef 2,6)

5. Kristus má dědičné postavení, kterým všechny navěky převyšuje (srov. Mt 28,18)

 

1.4 Poznání Boha nám zprostředkuje Duch svatý

Duch svatý nám připomene všecko, co Kristus činil a učil (J 14,26 srov. Sk 1,1). Uvádí nás do každé pravdy a oznamuje nám to, co má přijít (J 16,13). Avšak duchovní vnímavost od nás vyžaduje oběť. Poznání Boha je jako vzácná perla, a kdo ji chce, musí všechno „prodat“ (srov. Mt 13,45n). Kvůli poznání Krista zavrhl apoštol Pavel svůj židovský původ i prominentní postavení farizeje. Všechno odepsal jako ztrátu, jen aby poznal Krista, moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení (Fp 3,7–12). Také za věřící ve Filipech se Pavel modlil, aby rozpoznali, na čem doopravdy záleží (F 1,10). Jakmile v srdci poznáme, že Kristovo požehnání je ze všeho nejvzácnější (Př 2,1–5; Ef 1,17–19), žádná oběť nebude pro nás příliš těžká (Sk 5,41).

 

1.5 Poznání Boha je dvousměrné

V Listu Galatským 4,9 se Pavel zmínil, že křesťané v Galácii poznali Boha, či „lépe řečeno“ byli od Boha poznáni. To znamená tři věci:

1. Byl to Bůh sám, kdo v srdcích Galaťanů stimuloval poznání Boha v Ježíši Kristu (Ga 3,1 srov. J 16,8–11).

2. Byl to Bůh sám, kdo vložil do srdcí Galaťanů jistotu, že jsou jeho dětmi (Ga 4,6 srov. Ř 8,16 a 1K 8,3).

3. Je to Bůh sám, kdo touží po důvěrném vztahu nejen s Galaťany, ale také s námi. Bůh je přece živá bytost a chce mít někoho blízkého, kdo s ním bude sdílet dobré i zlé. Pán Ježíš nechce jen služebníky, ale také přátele, kterým dá poznat všechno, co slyšel od svého Otce (J 15,15 srov. Gn 18,18; Jk 2,23).

 

1.6 Poznání Boha je intimní

„Poznání“ může v Bibli označovat intimní styk manželů (Gn 4,1; 4,17.25; 1Sa 1,19). Přeneseno do duchovní roviny, poznání Boha není jen rozumové, ale také milující. U Matouše 22,37 Ježíš říká: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Sloveso „miluj“ zde můžeme klidně nahradit slovesem „poznávej“. Jde nám o intimní poznávání Boha jednak srdcem – to se proměňují naše postoje, jednak duší – to se proměňují naše emoce, a jednak myslí – to se proměňuje náš intelekt.

 

2. Poznání Boha mění naše chování

Čím lépe Boha známe, tím více se mění

1. náš charakter, tj. neseme ovoce Ducha
2. náš vztah k církvi, tj. sloužíme duchovními dary
3. naše ambice, tj. ujímáme se odpovědnosti za vedení druhých
4. naše vztahy, tj. odpouštíme našim viníkům
5. náš vztah ke světu, tj. evangelizujeme a jdeme na misii

 

2.1 Poznání Krista vede k ovoci Ducha

Změna charakteru začíná poznáním vlastní hříšnosti. „Člověk tedy potřebuje poznat a prožít svou hříšnost a ztracenost ve světle Slova Božího,“ říká Vyznání víry Apoštolské církve. Kdo není přesvědčen o své zkaženosti, nedokáže ani prosit za odpuštění (srov. L 5,31). Avšak, kdo je o své hříšnosti přesvědčen, upřímně prosí Boha o milost a je vyslyšen (Ř 10,13). Následně obdrží podíl na neotřesitelném Božím království.

„Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí.“ (Žd 12,28, BK) Za slovem „milost“ zde stojí řecké „charin“, které se překládá také jako „vděčnost“ (srov. ČEP). Spojka „skrze“ ukazuje, že to je právě „milost/vděčnost“, která mě motivuje k tomu, abych se líbil Bohu a sloužil mu (srov. 1K 15,10).

- Poznání, že se Kristus obětoval konkrétně za mne, probouzí v mém srdci vděčnost.

- Vděčnost pak ve mně probouzí lásku, radost, pokoj a další ovoce Ducha svatého (Ga 5,22n srov. Jk 3,17n; Žd 12,11).

- Toto ovoce Ducha se pak vlivem Boží moci (2K 3,18) poznenáhlu přenáší do mých postojů, mých emocí a celého mého charakteru (srov. Mt 13,31–33).

 

2.2 Poznání Krista vede k darům Ducha

Křesťan žijící ve vztahu s Bohem, je duchovně obohacován, avšak ne pouze pro sebe. Když Pavel vysvětloval, jak má fungovat místní sbor, použil ilustraci těla, kde všichni mají svou funkci, jeden každý je prospěšný a nikdo není nadbytečný (1K 12). „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12,7) Jakmile se někdo stane křesťanem, už nezáleží na jeho náboženském, společenském nebo genderovém statusu (1K 12,13; Ga 3,28). „Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ (2K 5,17)

Hlavní zdroj poznání Boha je Bible. Abychom však Písmo pochopili osobně, Bůh promlouvá také skrze duchovní dary. Písmo – to je neomylné ukončené Boží zjevení. Duchovní dary – to je osvícení, které nám radí, jak máme aplikovat Písmo v naší době. Zatímco Písmo se nemění, doba okolo nás se mění o překot. Avšak Duch nám skrze své dary pomáhá uvést biblické pravdy do současného života (J 16,13).

 

2.3 Poznání Krista vede k darům služebností

Dnešní svět má veliké možnosti a schopným lidem nabízí uplatnění doma i v zahraničí. Já však prosím Pána Ježíše, aby v srdcích mladé generace probudil touhu po službě ve vedení sboru, církve či misijní organizace. Život může mít mnoho alternativ, ale nejlepší je ta, která se shoduje s dokonalou Boží vůlí (Ř 12,1n).

Jako vždy v historii, tak i dnes dává Bůh do církve dary služebností: apoštoly, proroky, zvěstovatele evangelia, pastýře, učitele atd. (Ef 4,11–15 srov. Ř 12,4–6; 1Tm 3,1–13), jejichž úkolem je:

- učit věřící praktické službě

- zprostředkovat jim poznání Krista vedoucí k duchovnímu růstu

- vést věřící k duchovní a intelektuální dospělosti

- budovat společenství, v němž se zapojuje každý podle svého obdarování.

Děkuji Bohu, že se Apoštolská církev tolik angažuje v zakládání sborů a v misii. Avšak nové sbory budou potřebovat zdatné vedoucí, a to ne nějaké „rychlokvašky“ vyškolené v kurzech a na konferencích. Zdatný vedoucí, podobně jako biblický Ezdráš, je oddán celoživotnímu studiu Písma (Ezd 7,10). Má-li vedoucí správně vykládat Bibli, musí projít solidním a dobře utříděným formálním teologickým vzděláváním, které je prosto chaotičnosti a nahodilosti.

 

2.4 Poznání Krista vede k odpuštění

Proč bychom měli odpouštět? Především proto, že nám Ježíš dal příklad. Jeho poslední modlitba za lidi zněla: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34) Když Krista uráželi, neodpovídal, když trpěl, nevyhrožoval (1Pt 2,23). Na kříži Golgaty, sužován bolestí a depresemi, Ježíš prosil Boha, aby odpustil lidem, kteří mu zrovna ubližovali. Autor Listu Židům doporučuje, abychom mysleli na to, co musel Kristus vytrpět od hříšníků, a čerpali sílu z jeho příkladu (Žd 12,3n).

Proč ještě bychom měli odpouštět? Protože i nám musel Bůh odpustit. Také na nás se vztahuje: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,23) Podle podobenství z Matouše 18,23–35 si Bůh přeje, abychom ho napodobovali. Nejdřív odpouští Bůh nám a pak očekává, že se zachováme stejně a také my odpustíme těm, kdo se provinili proti nám (srov. Ef 4,32; Ko 3,13). Odpuštění podle Krista je založeno na uznání skutečnosti, že jsme kvalitativně stejně špatní jako ti, kdo nám ublížili.

Naše vztahy ve sboru nesmí záviset na sympatiích a bratříčkování, měly by být založeny na poznání, že Bůh odpustil nám. Proto i my odpouštíme našim viníkům (Mt 6,12 srov. L 11,4) a nejsme zklamáni, když nám někdo ublíží. Vždyť sami v srdci víme, že i my jsme častokrát ubližovali jiným (Kaz 7,22).

 

2.5 Poznání Krista vede k evangelizaci

Naše poslání je přinášet všem lidem radostnou zvěst, že jim Kristus zajistil nebe a že nemusí skončit v pekle (Mt 28,18–20). Avšak dnešní lidé tomu nerozumí. Proto s nimi vedeme dialog o naší víře a prosíme Ducha svatého, aby je On usvědčil z hříchu a přivedl k pokání. Naše misijní práce se odehrává ve třech sférách (Sk 1,8).

1. Jeruzalémská misie (misie E1) je zvěstování evangelia lidem, s nimiž máme stejnou kulturu a stejný jazyk. Posláním každého křesťana je oslovit svou rodinu, přátele, sousedy a kolegy v práci. Misie E1 je podmínkou růstu místního sboru a přípravou na zapojení sboru do práce v dalších formách mezikulturní misie (viz níže).

2. Judská a samařská (misie E2) je zvěstování evangelia lidem, s nimiž máme stejný nebo podobný jazyk, avšak rozdílnou kulturu. Misie E2 se uplatňuje ve službě geograficky blízkým sousedům (např. Romům nebo cizincům žijícím v ČR) nebo na misijních výjezdech (např. do slovanských zemí). Misie E2 je snadno proveditelná a měla by být v programu každého místního sboru, má totiž proměňující vliv. Vždyť mnozí teprve během misijního výjezdu zjišťují, že život je víc než jen nakupování elektroniky a stylového oblečení.

3. Misie až na sám konec (misie E3) je zvěstování evangelia lidem, kteří mají výrazně odlišnou kulturu a mluví jiným jazykem. Misionáři typu E3 musí mít jistotu, že je to Bůh sám, kdo je povolal, aby zvěstovali evangelium naprosto odlišným lidem. Úspěch se totiž zpravidla dostaví až po mnoha letech služby. Misionáři typu E3 potřebují tým lidí, který je na misii vyslal, modlí se za ně a podporuje jejich práci duchovně i materiálně.

 

Závěr

Pavel napsal: „Poznání činí člověka domýšlivým, ale láska buduje.“ (1K 8,1b, ČSP) Proto je naše poznání Boha nejen rozumové, ale také milující. Láska umožňuje dvousměrné poznávání, kdy já poznávám Boha a Bůh poznává mne (viz výše můj výklad Ga 4,9).

Apoštolská církev dostala do vínku učení o důvěrném poznání Boha. Toto je její dědictví, odkaz jejích duchovních otců, její rodinné stříbro. Budou-li členové Apoštolské církve učeni důvěrnému poznávání Boha, nebudou v jejich sborech chybět ani typické znaky letničního hnutí.

Milan Buban

ředitel VOŠMT

Naposledy změněno čtvrtek, 20 duben 2017 11:49