Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Metrový odstup

Napsal(a)  Vaneta Zvoníčková  středa, 06. září 2017 13.37

Přicházím do třídy. Zdravím studenty a poprosím je, aby dali pryč lavice a sedli si do kruhu. Někteří s reptáním, jiní, nadšení změnou, to udělají. Vedle jedné dívky je z každé strany minimálně metrová mezera… Když je znovu motivuji, že potřebujeme uzavřený kruh, nakonec velmi neochotně mezeru zmenšují asi tak na půlmetrový odstup na každé straně. Doprovázejí to hodně nepěknými poznámkami vůči oné dívce. Stačí mi tři minuty v této třídě, kterou vidím prvně, a je mi to jasné. Zase je to tady. Problematické vztahy ve třídě.

Rizikové chování, ke kterému patří i šikana, je velkým problémem. Kladu si otázku, zda je to „moderní“ fenomén, jehož výskyt v posledních letech velmi narůstá, nebo zda šlo o vždy přítomný problém, o kterém se pouze nemluvilo a nyní vyplouvají na světlo věci, které byly ve tmě. Výskyt šikany je dnes téměř na každé škole, často se objevuje již v mateřských školkách. Jsem lektorem besed na školách 11 let a podle mého názoru se situace zhoršuje. Nebudu tu operovat se statistikami, protože podle mého názoru nejsou vypovídající. Neboť i když se některé školy zodpovědně učí rizikové chování řešit, jiné ho stále ještě bagatelizují a nevěnují mu dostatečnou pozornost. Na svých interaktivních programech o rizikovém chování a o vztazích ve třídě, kterými za ta léta prošly tisícovky studentů (ve věku 13–18 let), mám takovou aktivitu, které říkám „zvedací tvrzení“. Celá třída včetně učitele má zavřené oči (tudíž se mohou opravdu bezpečně pravdivě vyjadřovat) a mladí lidé zvedají ruku, pokud se jich týká tvrzení, které říkám. Mezi jinými je tam teze, zda se někdy setkali se šikanou. Poslední roky se v každé třídě objeví les rukou… Ale ať už to je, jak chce, podstatné a alarmující je to, že šikana je existující veliký problém – problém dětí, mládeže, rodičů, škol a potažmo celé společnosti.

Rizikové chování je natolik složitým a mnohofaktorovým problémem, že vtěsnat základní informace do jednoho článku je velmi náročné. Proto zmíním jen věci, které jsou z mého pohledu nejpodstatnější. K hlubšímu porozumění tématu doporučuji knihy od Michala Koláře od nakladatelství Portál, které jsou naprosto srozumitelné a čtivé pro veřejnost i přínosem pro lidi, kteří se se šikanou setkávají – např. pro rodiče či učitele.

 

Definice, druhy, stádia

O šikaně mluvíme v případě patologického chování, ke kterému dochází opakovaně a je u něj nepoměr sil. Ten ale nemusí být klasický, že ubližuje starší mladšímu či skupina tří lidí jednomu, ale může například spočívat i v tom, že někdo je zdatný v kyberprostoru a může přes počítač ubližovat pěti dalším lidem, kteří nevědí, jak by se mohli bránit.

Šikana může být psychická či fyzická. Druhou variantu si asi dokážeme představit (i když někdy dochází k těžko uvěřitelným situacím – jednoho žáka z mé besedy se např. spolužáci pokoušeli zapálit). K první patří cokoliv, co nám je nepříjemné. Ignorování, pomluvy, zesměšňování, zneužívání fotografií a dalších věcí na internetu atd. Je mýtem, že by psychická šikana byla méně závažná. Šrámy na duši sice nejsou vidět na první pohled, ale jsou velmi hluboké.

Většina odborníků mluví o pěti stádiích šikany. K prvnímu stádiu patří to, že dítě či mladý člověk nemá v kolektivu blízké vztahy, je na okraji, občas je terčem ignorace nebo hloupých vtípků či pomluv. Toho si často povšimnou jedinci, kteří si chtějí vybudovat silnou pozici v kolektivu. Pak šikana pokračuje do další fáze, kdy se psychické nepříjemnosti zesilují, mohou se objevit i fyzické útoky, dochází k postupné manipulaci oběti i třídy. Pokud situace není řešena, vytváří se jádro (skupina) agresorů, kteří spolu začnou spolupracovat a ubližování obětem se stává systematickým. Pokud někdo ve třídě na šikanu nereaguje jednoznačně negativně, činnost agresorů pokračuje a většina třídy přebírá jejich normy chování. I mírní žáci se začínají chovat krutě. Názory učitele či autorit zde již nejsou brány v potaz. V pátém stádiu jsou normy agresorů přijaty úplně celou třídou. Skupina se dělí na agresory a oběti. Ubližující jedinci ztrácejí zábrany a mají pocit práva oběti týrat. Obhajují si to například přemýšlením typu, že šikana dělá z bábovky chlapa... Oběti vůbec nejsou schopné se bránit. Někdy se utíkají do nemoci, neomluvené absence, pokusí se o sebevraždu.

Na pátém stupni destrukce je hrůzné to, že všichni členové skupiny (včetně týraných žáků) normy šikanování přijmou za své. Což naprosto deformuje charaktery všech lidí ve třídě.

Diagnostika šikany není nikdy snadná, zejména ne v pokročilých stádiích. Je to velmi patologická záležitost, která má propracovaný systém, jenž znesnadňuje objektivní zhodnocení situace. Často věrohodně lžou všichni zúčastnění aktéři, i oběti, neboť jsou ovládány strachem.

 

Mýty

Mýtem je, že v roli oběti se ocitají slabší jedinci. V roli oběti se totiž může ocitnout naprosto každý. Častým důvodem je jakákoli odlišnost (barva pleti, zdravotní problémy, dobré či špatné studijní výsledky, velký talent či naopak problém v nějaké oblasti, odlišnost v názorech – takže věřící děti a mládež to nemají jednoduché! –, oblékání, finančním zázemím atd.). Před několika lety byl smutný případ šikany v Itálii. Obětí byla třináctiletá dívka, kterou spolužačky každý den psychicky týraly, protože byla vzhledově příliš krásná a ony jí to záviděly. Tato dívka si se situací nevěděla rady. Zvolila krajní řešení – spáchala sebevraždu. Úspěšně.

Též není pravda, že by v roli agresora (toho, kdo ubližuje ostatním) byli nějací abnormální či psychicky narušení jedinci. Těch se týká jen nepatrné procento případů. Obvyklejší jsou situace, kdy tito lidé mají závažné osobní problémy (jako třeba otec alkoholik, který týrá celou rodinu). Podotýkám, že to je důvod, proč se někdo stane agresorem, ne omluva. Ať se nám děje cokoliv, jsme zodpovědní za své chování. Často také šikanují lidé, kteří šikanu sami zažili – třeba proto, aby si získali silnou pozici v kolektivu jakoby preventivně, aby se znovu nedostali do role oběti. K dalším důvodům patří komplexy, kdy se od nich podvědomě snažíme odvést pozornost či nedostatečné hranice chování + absence nastavení jasných morálních mantinelů – ať už ze strany rodiny či školy. Děti a mladí lidé ještě neumí přesně rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je zlé, co je normální a co není. Jeden zahraniční výzkum uvádí, že průměrné dvanáctileté dítě už vidělo v televizi nebo na počítači cca 14 000 vražd. V počítačových hrách hrdina dostane ránu a nic mu není, nenajdeme tam projevy soucitu, empatie. Dnešní doba, kdy je markantní rozpad rodin, absence vzorů, trend agresivních počítačových her a vztahy hlavně v počítačovém prostoru namísto reality, k problému také vydatně přispívá.

Šikana není záležitost jedinců či malých skupinek, jak si často myslíme, ale nemoc celého kolektivu, potažmo společnosti, protože demokracie stojí a padá na tom, zda jsou dodržována práva jedince. Jedna z největších lží, kterým studenti věří, je: „Já sám (sama) ve své třídě nic neovlivním.“ Proto je mnoho případů, kdy agresoři oběti dělají hrozné věci a mnoho lidí s tím sice tajně nesouhlasí, ale nic neudělají. Koukají z okna a předstírají, že tam nejsou.

 

Co v boji se šikanou může pomoci?

  • Uvědomění si toho, že šikana je obrovským problémem našich škol a naší společnosti.

  • Prevence, prevence, prevence. Na mnoha rovinách. Ze strany školy – např. budování vztahů + otevřené komunikace mezi rodiči a pedagogy, mezi učiteli a žáky, preventivní programy ve třídách, etická výchova, zjišťování vztahů pomocí sociogramů, nastavené postihy nevhodného chování, kultura úcty ke každému člověku atd. Ze strany rodiny – výchova ke kladným morálním hodnotám, empatii, sebepřijetí, úctě k druhým lidem. Kvalitní a hloubková komunikace o tom, co dítě nebo mladý člověk ve škole prožívá, nebagatelizování jeho pocitů. Znám případy mladých lidí, kteří byli šikanováni, sebrali všechnu svou odvahu a svěřili se rodičům, hledajíce u nich oporu. Kde jinde by ji měli hledat? Rodiče ale situaci neřešili, dali dítěti zjednodušenou radu, která nic nevyřešila nebo to spláchli komentářem typu, že mezi dívkami jsou přece stále nějaké hádky nebo buď chlap, nebuď bábovka. Mnoho těchto dětí má i v dospělosti vážné psychické problémy. Často berou antidepresiva, mají problémy se spánkem, narušenou důvěru vůči lidem, nejsou schopni blízkého vztahu...

  • Mysleme také na to, že když Pepíčka nenecháme ve věku 7 let velmi podrobně vyprávět, jak Ládíka předhonil v běhu, těžko nám pak Pepa ve svých 13 letech bude líčit, jak se mu spolužáci posmívají a co ve škole prožívá.

  • Modlitby za školy, změnu klimatu ve třídách, moudrost pro učitele, metodiky prevence, odvahu žáků reagovat, když se dějí špatné věci.

Vaneta Zvoníčková

AC Valašské Meziříčí

Naposledy změněno středa, 06 září 2017 13:42