Co je hlavním poselstvím biblického křesťanství?

"Žádné studium není pro dítě a mladého člověka důležitější nad studium Bible a pravd, které ona učí. Lituji lidi, kteří nečtou Bibli. Divím se, že se tak sami ochuzují o sílu a potěšení."

Thomas Woodrow Wilson

Prezident USA v letech 1913-1921

O Bibli a křesťanství už bylo mnoho napsáno a málokdo by mohl upřímně říci, že o křesťanství nikdy ani neslyšel. Snad každý má o Bohu svou osobní představu, zastává nějaký názor. Přesto je v dnešní době téměř zázrakem setkat se s člověkem, který by byl schopen jasně, stručně a logicky vysvětlit, co je vlastně podstatou křesťanství a odpovědět na základní otázky:

- Co bylo důvodem pro vznik Bible?

- Proč věřící lidé vlastně Bohu věří?

- Co křesťanství dnes, na počátku 21. století, přináší lidem?

Lidé, kteří dávno vyměnili pohádky o čertech a andělech za vědecké důkazy, mnohdy sami rádi o sobě tvrdívají, že na "pánbíčkářské" chození do kostela nejsou a náboženství obecně (pokud nejsou přímo proti) je vlastně nezajímá. Myslím, že mnoho upřímných křesťanů může čestně vyznat, že jim odpor k pouze formálnímu křesťanství nikdy nebyl a doposud není cizí.

Ptáte se možná, co to znamená? Jak se může stát, že věřící člověk není zvědavý na "suché chození do kostela" nebo dokonce nesnáší náboženství? Odpověď je prostá. Křesťanství není jen náboženstvím. Zdravé křesťanství je pevně založeno na Božím slově, které působením Božího Ducha zaznívá ze stránek Bible. Křesťané jsou docela normální, a mnohdy i studovaní lidé. V žádném případě by se víra neměla stát "pánbíčkářskou nábožností", tedy prázdnou formou bez obsahu!

Kdybychom měli jedním slovem říci, co to vlastně křesťanství je, asi by bylo nejvhodnější slovo "vztah". Proč právě vztah je tím klíčovým slovem? Protože odlišuje křesťanství od ostatních náboženství. Jiná náboženství či filosofie mluví o činění skutků (*1), za něž poslušný věřící bude (možná) v posmrtném (budoucím) životě odměněn. Vyzdvihují lidské činy. Bible naopak vyzdvihuje Boží čin, jímž je člověku (a to zcela bez toho, aby člověk Bohu svými skutky "pomáhal") umožněno obnovit zničený vztah s Bohem.

O jakém vztahu mluvíme? Máme na mysli osobní, živý a láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem. To je jistě překvapující. Jak si můžeme takový vztah představit? Je to vůbec reálně možné? Funguje to?

Kromě osobních svědectví upřímných křesťanů máme k dispozici svědectví Písma. Bible nám otevřeně a přímo ukazuje na Boží záměr s člověkem. Centrem biblické zvěsti je usmíření Boha (Stvořitele) s člověkem (stvořením). Možnost navázání blízkého společenství. Pro takový naplněný vztah byl člověk stvořen. Byl stvořen se svobodnou vůlí. Může se tedy svobodně rozhodnout, jestli takový vztah přijme nebo odmítne. A právě férová nabídka této volby je biblickým standardem pro Boží jednání s lidmi. Žádné přesvědčování, nucení nebo lámání do náboženství. V Bibli není místo pro fanatismus nebo pro citové vydírání. Bible je v podstatě poselstvím člověku, přicházejícím s dobrovolnou, ale velmi závažnou nabídkou. Člověk si sám může zvolit, bude-li toto poselství vůbec číst, popřípadě hodlá-li něco ve svém životě změnit. Je svobodný k rozhodnutí. Svoboda si však s sebou nese také zodpovědnost za toto rozhodnutí, což se stává problémem hlavně pro toho, kdo nechce naslouchat, neboť nerozhodnout se "nijak" je také rozhodnutí.

Věnujme teď pozornost samotné Bibli. Boží slovo platí pro každého člověka bez výjimky. Je určeno pro nás, bez ohledu na to, jaký kdo jsme či co činíme. O čem Bůh k člověku mluví a co mu nabízí?

"Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše." (Iz 56, 89)

"Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: Chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se na mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův." (Jr 29, 11-14a) (*2)

Uveďme si zde ještě další doklady Boží lásky k člověku, kdy například ústy proroka Jeremjáše zaznívá: "Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství." (Jr 31, 3)

V proroku Izajáši nalézáme výstižný obraz matky a dítěte: "Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní ..." (Iz 49, 15-16)

Čistá, bezpodmínečná láska je tou Boží nabídkou, tím plánem pro člověka, kterého Bůh stvořil právě pro takovýto živý a plnohodnotný vztah. Stejně jako každý fungující vztah, je i tento postaven na vzájemné důvěře a respektování svobody. Pokud by si Bůh nevážil naší svobody, kterou nás obdařil, stvořil by nás jako oddané "roboty" bez vlastní svobodné vůle, bez možnosti rozhodnout se ze svého rozumu a touhy srdce.

Bůh si lásku člověka nechce vynucovat. Místo toho nám předkládá volbu: "Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo." (Dt 30, 15)

Z toho je tedy patrné, že nám podle Písma nabízí svou lásku. Nabízí nám své citlivé srdce a čeká, jestli někdo odpoví na jeho tiché, ale vytrvalé volání. Doložme tento závěr texty proroků Izajáše a Ozeáše: "Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval, svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. Oni se však vzpírali a trápili jeho Svatého Ducha." (Iz 63, 9-10a)

"Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo nadlehčují jho, když jsem se k němu skláněl a krmil jej." (Oz 11, 4)

Lidé se však sami rozhodli, že nikoho k životu nepotřebují (*3), že vlastně na žádného Boha nevěří a jeho nabídky ani poslouchat nechtějí. Vždyť "na všechno stačíme sami, tolik toho umíme a víme". A tento tragický odklon, jakkoliv je zde pouze obecně naznačen, se svým způsobem týká konkrétně každého z nás: "Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě (*4), ale nalezli zalíbení v nepravosti." (2Te 2, 12)

Ale v momentě, kdy jsou lidé ochotni sundat si brýle pýchy (klidně to tak bez nadsázky můžeme říci), brýle, které opravdu zkreslují okolní skutečnost, a rozhlédnou se, mohou vidět jasné důsledky svého počínání. Bible takovému jednání říká hřích.

"Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství ... Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha. Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden." (Ř 1, 20-22a; Ř 3, 10-12)

Toto je výsledkem lidské soběstačnosti (svévole). Je tedy na člověku, aby sám zvážil a uznal, že sám nemá dost sil a moudrosti, aby dokázal žít "bez chyb", bez toho, aniž by přestupoval Boží standardy a tím hřešil. Pro život bez Boha člověk nebyl stvořen, proto lidé sami neumějí žít tak, aby nepůsobili sobě i jiným tolik zklamání, bolesti a utrpení.

Pojem hřích je možno obrazně vysvětlit jako "minutí cíle", nedosažení původního záměru. Člověk tedy, zneužitím své možnosti svobodně se rozhodovat, si usmyslel odchýlit se od vztahu s Bohem.

Člověk dobře znal důsledky, byl si vědom, že pokud svévolným skutkem pýchy zničí vztah s Bohem, mine cíl, pro který byl stvořen, a v důsledku toho "umíraje zemře". Slovo Písma mluví nekompromisně o důsledku hříchu: "Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy ... Mzdou hříchu je smrt ... Zemře ta duše, která hřeší." (Ř 3, 23; Ř 6, 23a; Ez 18, 4c)

Bůh však znovu, i přes lidský hřích, volá pořád stejně úpěnlivě a jasně, takže je to každému, kdo je ochoten slyšet, srozumitelné:

"Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít? ... Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy (od svých hříchů) a budete žít." (Ez 18, 30b-32)(*5)

V této chvíli nám možná vyvstává otázka, jak je možné, že Bible pronáší jak slova soudu - "mzdou za hřích je smrt", tak i slova nezaslouženého (*6) Božího omilostnění a odpuštění - "obraťte se tedy a budete žít"? Jak to jde spolu dohromady? Co to znamená pro můj vlastní život?

Tento na první pohled nepochopitelný protimluv, v sobě skrývá úžasné a veliké tajemství Božího spasení. Zde se ukrývá Boží nekonečná láska a absolutní spravedlnost, zde, a to pouhou Boží milostí, se tyto dvě neslučitelné vlastnosti spojují a vytváří něco jedinečného.

Pojďme se podívat hlouběji pod povrch a pokusme se porozumět té veliké Boží lásce, která se nám stává skutečností v Ježíši Kristu. Člověk opustil původní harmonický vztah s Bohem a rozhodl se vést si život po svém. Postavil se Bohu a kvůli svému rozhodnutí propadl hříchu a v důsledku toho tedy i smrti. Proto umírá. Sám si vědomě vybral, a tak se dostal do slepé uličky, z níž není cesta zpět. Být oddělen od Boha způsobuje smrt jemu i jeho potomkům. Bůh je svatý, což pro člověka znamená, že se k němu pro své poskvrnění hříchem nemůže sám svým přičiněním dostat (přiblížit se k němu). Právě hřích je tedy jakousi propastí, která je i přes všemožné lidské pokusy nepřekročitelná - člověk tak setrvává v oddělení od Boha... a pod zákonem smrti. Ještě jednou si na následujících ilustracích názorně ukažme, co je centrem biblické zvěsti, co se vlastně stalo a jakou cestu ven z problémů Bůh skrze Ježíše nabízí.

Bůh stvořil člověka, pro vzájemný plný vztah (*7). Můžeme zde vidět fungující společenství mezi Bohem a člověkem. Toto je Boží záměr pro člověka - proto byl stvořen. Hříchem (minutím Božího cíle - tím, že se člověk rozhodl být nezávislý na Bohu) byl tento fungující vztah zničen. Člověk žije oddělen od Boha a jeho nepravosti jej vzdalují od Boží přítomnosti ...

Nepřekročitelnou propastí je tedy člověk oddělen od Boha. A právě v tomto oddělení, které způsobil hřích, je třeba hledat kořen zla. Lidé často říkají, že Bůh je zlý a krutý, že to je On, kdo může za naše utrpení a bolest. Ale není tomu tak, v Písmu stojí:

"Navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný, jímá ho lítost nad každým zlem." (Jl 2, 13)

Tíha zla, které na člověka každý den doléhá, je důsledkem tohoto oddělení, ne nějakou Boží zlomyslností! Člověk by však měl mít na paměti, že si sám zvolil stav nepřátelství vůči Bohu. Bůh tedy může člověku být i nepřítelem! Přesto, jak říká Bible, Bůh neustále volá k návratu, je to On, kdo nabízí pomocnou ruku.

Asi každý dnešní člověk nějakým způsobem pociťuje, že jeho život není takový, jaký by mohl být. Člověk je původně stvořený pro plný život s Bohem. Bez něj nutně zakouší prázdnotu a zklamání. Hledá. Hledá ztracené naplnění v náhražkách - například v úniku z tohoto "nevyhovujícího" světa, v nejrůznějších způsobech, jak se dostat k Bohu anebo očekává štěstí v radovánkách a nevázaném životě...

...leč marně. Pro člověka je tato situace prakticky neřešitelná. Bible říká, že z lidské strany nevede žádná cesta až k Bohu, není žádný způsob, jak zničený vztah trvale napravit. Žádný z lidských pokusů přiblížit se k Bohu (byť i dobrým životem či "zaručenou" filosofií) neřeší ten základní problém. A to problém hříchu. Jak praví Písmo: "...bez vylití krve není odpuštění (hříchů)." (Žd 9, 22)

Bez Božího odpuštění našich vin, bez usmíření "Svatého s nečistými" skrze krev, která by vinu smyla, není způsob, jak se k Bohu vrátit a obnovit to, co bylo tak nešťastně zničeno - láskyplné společenství mezi Bohem a lidmi. A právě proto přichází tentokrát z Boží strany to řešení, které je odpovědí na problém hříchu a tak otevírá cestu k obnovení vztahu...

Bůh nabízí ohromující řešení problému hříchu. Ježíš přichází zemřít místo nás, přichází usmířit náš hřích, abychom mohli žít. Zástupná oběť Pána Ježíše na kříži naplňuje veškeré Boží požadavky na očištění od hříchu a umožňuje cestu k Bohu. Apoštol Pavel právě tuto skutečnost považuje za jádro zvěsti, kterou kázal mnohým národům.

"Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou."(*8) (1K 15, 36a)

Poslechněme si, co o Božím plánu záchrany člověka říká Bible: "V tom se ukázala Boží láska, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy." (1J 4, 9-10)

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (*9), aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." (J 3, 16-17)

To je Boží cesta k záchraně. Každému člověku se tak skrze Krista otevírá možnost, jak obnovit zničený osobní vztah a odstranit tak důsledek hříchu, totiž věčné oddělení - smrt, pro něž Bůh člověka nestvořil. S touto nabídkou usmíření přichází za všemi lidmi bez výjimky.

Každého osobně volá jménem a čeká: "...Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení: Vyvol si tedy život..." (Dt 30, 19) (*10)

Boží nabídku nestačí pouze znát, je třeba na ni jednoznačně odpovědět. Bůh připravil celou cestu. Na člověku je, aby pouze "otevřel dveře svého srdce" a pozval Ježíše dál jako Pána. On slíbil, že vstoupí - tím se vztah zase obnoví. "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Ř 10, 9)

Bible učí, že tak lze učinit krátkou modlitbou (na formě slov až tak nezáleží - může to být úplně prostá a jednoduchá modlitba, ale podstatné je, aby byla upřímná a od srdce), kde Bohu vyznáme, že jsme proti němu zhřešili, že potřebujeme jeho odpuštění. Pozveme ho do našeho života a poprosíme, aby vstoupil a zůstal s námi.

"Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko." (Iz 55, 6)

Pán Ježíš pak vstoupí do našeho života. Pokud jsme se modlili opravdu upřímně, nemusíme mít strach a můžeme mu s důvěrou děkovat. On sám pak povede náš život. Tím je původní vztah obnoven, tím je zlomena moc zákona hříchu a smrti.

Během modlitby se stalo (mimo jiné!) několik významných událostí:

Pán Ježíš vstoupil do života člověka a zůstane tam navždy s ním.

Jeho prolitá krev jednou provždy smyla jeho hříchy.

Člověk se stává křesťanem a dostává dar i přítomnost Ducha svatého.

Patří mezi Boží lid - Bůh sám jej přijímá za své vlastní dítě se všemi právy a povinnostmi, které z toho plynou.

O tomto novém stavu píše apoštol Pavel efezským křesťanům: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jste přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil." (Ef 2, 8-10)

Viditelným znamením duchovní proměny (tzv. znovuzrození) je křest. Smyslem křtu je "odumírání hříchu", ztotožnění se s Kristovou smrtí na kříži. "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen." (Mk 16,16) Tehdy hřích ztrácí svou moc nad člověkem. Sjednocení člověka s Kristem však přináší účast nejen na smrti, ale i na vzkříšení. Člověk je Boží mocí vzkříšen k novému životu. Je "naroubován" jako ratolest na "pravý vinný kmen" Ježíše Krista (*11). Apoštol Pavel o podstatě křtu říká:

"Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši." (Ř 6, 3-11)

Shrňme si, o čem jsme doposud mluvili.

Mluvili jsme o Božím plánu spasení člověka. Bůh má pro člověka připravený plnohodnotný život, vztah - živé společenství. Člověk však odmítl a rozhodl se pro svou cestu a upadl pod moc hříchu. Marnými pokusy se snaží dostat zpět, ale propast hříchu, kterou je od Boha oddělen, překročit nemůže. Každý z lidských pokusů troskotá na tom, že neřeší to hlavní - problém hříchu.

Bůh tedy sám posílá svého Syna jako oběť smíření, aby nás tak svou smrtí vykoupil od smrti naší. Dokonale tak jednou provždy řeší problém hříchu a otevírá cestu k životu. K naplněnému životu ve společném obecenství s ním a spolu i se všemi, kdo patří do Božího lidu.

Každý, kdo se rozhodne Boží nabídku přijmout a pozve (upřímnou modlitbou) ve víře Ježíše do svého života, se podruhé - duchovně narodí. Znamením této proměny je křest, ve kterém se ztotožňuje s Kristovou smrtí i slavným vzkříšením. Od tohoto okamžiku žije jako znovuzrozené Boží dítě v náručí svého Otce.

Poznámky:

1) Bible mluví o skutcích jinak. Jsou to "skutky víry" a jejich vztah ke spasení je opačný. Co to znamená? V různých náboženstvích můžeme vysledovat základní princip: "Toto dělej, abys byl spasen, (výhodněji) převtělen..." - Dobré skutky člověka jsou tu podmínkou. Bible učí: "Toto můžeš (bys měl dělat), protože už jsi spasen (a to pouhou Boží milostí, skrze zástupnou oběť Pána Ježíše)." - dobré skutky člověka jsou tedy důsledkem Božího činu. Člověk je vděčný Bohu.

2) V Novém Zákoně Ježíš ústy evangelisty Jana tuto skutečnost shrnuje a výstižně doplňuje slovy: "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti." (J 10, 10)

3) Toto praví Hospodin: "Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. Ale oni řekli: 'Nepůjdeme.'" (Jr 6, 16) Co dodat?

4) Pravdivost přírodních zákonů neovlivňuje lidský postoj k nim, podobně i Boží zákony jsou pevně dané a vztahují se na všechny, bez ohledu na to, zda v Boha člověk věří či nikoli. Zásada "Neznalost zákona neomlouvá" přece platí také v běžném právním systému.

5) Na jiném místě Bible Bůh říká: "Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím." (Iz 44, 22) A jinde zase: "I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh..." (Iz 1, 18b)

6) Boží milost si nemůžeme zasloužit žádným skutkem. Je to milost, ne odměna.

7) Bible nás nenechává na pochybách. V Boží blízkosti může člověk prožívat opravdové naplnění: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1K 2, 9) A Bůh opravdu jedná v životech všech, kteří mu to dovolí: "Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká." (Iz 64, 3)

8) Za povšimnutí stojí i to, že se Ježíš po vzkříšení setkával s mnoha učedníky, kteří v době pronásledování prvotní církve mohli před svými odpůrci dosvědčit, že Ježíš byl vzkříšen. "Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života." (1K 15, 16-22)

9) Někteří lidé vidí v ukřižování Ježíše Krista fiasko, ke kterému došlo snad nedopatřením. Nechápou, že Ježíš musel zemřít, jinak by naše vina, kterou na sobě místo nás nesl, nemohla být usmířena. Sám Ježíš v J 10, 14-18 říká, že On sám dává svůj život. Nedejme se mýlit, byl to Bůh, kdo měl vše po celou dobu pevně v rukou.

10) Pro lid Starého Zákona platí totéž co pro nás: "Jeho (Ježíše) ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy." (Ř 3, 25)

11) "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic." (J 15, 5)

Mgr. Pavel Slepička,

AC Prostějov, stanice Olomouc