Jmenuji se Jirka Camfrla, je mi 37 let. 15. Ledna 2003 to bude pět let, co jsem v Teen Challenge, z toho sedmnáct měsíců jako student v programu, poté zhruba jeden rok ve výcvikovém programu pro budoucí pracovníky.
Před dvěma a půl roku jsem byl přijat za pracovníka ve středisku Teen Challenge ve Šluknově.
Když se tak dívám po našich sborech, vidím, že se pastoři snaží, aby děti byly s rodiči na sborovém shromáždění co nejdéle, tj. alespoň na chvály a pak následně na nedělní škole. Z výrazu a projevu většiny těchto dětí je však zřejmé, že je chvály a to, co se děje následně ve shromáždění, nezajímá a pouze čekají, aby mohly ze shromáždění odejít na besídku.
Slova „potrat" či „interrupce" byla pro mne velmi dlouho jen obyčejnými slovy. Věděla jsem, že potrat je špatný, a víc nad tím nepřemýšlela. Vše se změnilo během okamžiku, kdy jsem na internetu zahlédla obrázky potracených dětí. Roztrhané kousky malých tělíček, malinkatá nožička v krvi - to, co zůstává z dětí po interrupci. Strašné obrázky ukazující realitu toho, co toto slovo „potrat" ve skutečnosti znamená, o co při potratu jde. Velmi to mnou otřáslo. V pláči jsem se modlila, jak je to jen možné, jak to můžeme dělat vlastním dětem, Pane, jak mohu pomoci?
Toto svědectví píši ve chvíli, kdy mé srdce přetéká radostí po dlouhotrvajícím stínu, který mě pronásledoval. Jsem vděčná Bohu za jeho milost, zájem, lásku a za to, že vyslýchá modlitby, když člověk k němu s upřímným srdcem volá a prosí o pomoc. Vždy mě udivuje, jak nesmírně zvláštním a originálním způsobem jedná s každým z nás. Tak tedy to svědectví.