Uzdravení

aneb naše (ne)stýskání po ráji

Dnešní zamyšlení nad duchovními dary bych rád uvedl svým oblíbeným aforismem z knihy Pavla Kosorina: „Byli jsme vyhnáni z ráje, ale už se nám nestýská".(1) Autor se těmito slovy snaží vystihnout stav dnešního člověka; ten kdysi žil v dokonalém prostředí a v dokonalém vztahu s Bohem, avšak o obojí kvůli hříchu přišel a alespoň v obecné rovině se zdá, že mu to příliš nevadí. Mohli bychom však namítnout, že tento aforismus vystihuje pouze část reality. Většina lidí by totiž pravděpodobně souhlasila s autorem biblické knihy Kazatel. Ten tvrdí, že člověk ve svém srdci stále nosí určité tušení o původním stavu člověka (Kaz 3,11). Český ekumenický překlad o tomto vnitřním tušení hovoří jako o touze po věčnosti. Jiné překlady uvádějí, že člověk nosí v srdci věčnost samotnou(2). Bůh dal lidem kamsi hluboko do nitra tušit ideál, který jsme původně byli povoláni žít. Ono tušení ideálu - jak Kazatel vzápětí dodává - je však dost nezřetelné, takže člověk na jeho základě těžko vystihne počátek či konec díla, které Bůh koná.

Naštěstí je Kazatel pouze jednou z knih Bible. Boží slovo jako celek nám ukazuje, že Bůh sám vychází vstříc lidské slabosti. Odhaluje člověku sám sebe a zve jej ke vztahu, v němž se odráží původně zamýšlené požehnání. Jedno z důležitých Božích sebeodhalení je zachyceno ve starozákonním příběhu o hořké vodě, u které se Izraelci zastavili krátce po svém východu z Egypta (Ex 15,22-26). Zde se Bůh skrze zázrak uzdravení vod zjevuje vyvolenému lidu jako JHWH Róf´echá (Hospodin, tvůj lékař). Z novozákonní perspektivy je těžké nevidět v tomto příběhu symboliku vykupitelského díla Ježíše Krista - dřevo vhozené do vody ji uzdravuje tak, jako dílo kříže uzdravuje život toho, kdo složí svou naději v dílo Vykupitele na kříži. Zůstaneme-li však v kontextu samotného příběhu, sloveso ráfá´ (uzdravovat) je ve Starém zákoně používáno zpočátku a v první řadě o uzdravení tělesném. A i když později začíná být u proroků užíváno i ve významu duchovním, je toto přenesení významu založeno na Bohu jako uzdravovateli těla(3). Bůh nám zde tedy zjevuje samu podstatu své přirozenosti a toto odhalení má co do činění právě s oním ideálem, který kdesi tušíme - s životem v požehnání, jež souvisí sice nejen, ale přesto také s naším fyzickým zdravím. Obraz Hospodina jakožto uzdravovatele se prezentuje jako ústřední aspekt Božího vztahu k lidu smlouvy(4). Již samotný Starý zákon ovšem ukazuje, že Bůh nejednal uzdravujícím způsobem pouze s lidem smlouvy. První tělesné uzdravení zmiňované ve Starém zákoně směřuje skrze Abrahamovu přímluvu k rodině pelištejského abímeleka (Gn 20,17). Stejně tak můžeme zmínit uzdravení syrského Naamána (2 Kr 5). A řecký dějepisec Hérodotos údajně uvádí, že „Egypťané bývali nejzdravějším ze starověkých národů, dokud se pro svůj vzdor vůči Bohu nestali příslovečnými kvůli svým nemocem a epidemiím."(5)

Nový zákon úzce navazuje na obraz Hospodina - lékaře. Již ve starozákonním proroctví o trpícím Mesiáši je řečeno, že to byly naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal (Iz 53,4). Bible vidí blízké spojení služby uzdravení a služby spasení a odpuštění. Součástí naší spásy (řec. sótéria) je i tělesné uzdravení. Stanley Horton dokazuje, že výrazy nemoci a bolesti nemohou být v této pasáži vykládány pouze v souvislosti s duchovním uzdravením a cituje slova jednoho z nejstarších církevních otců, že spasení je záchrana těla, nikoliv z těla. Však také výraz sótéria znamená jak záchranu, tak uzdravení(6). Ještě jasněji tato souvislost vyvstává při čtení Matoušova evangelia. Matouš se odkazuje právě na zmíněnou pasáž z Izajáše, když píše, že Ježíš uzdravoval všechny nemocné, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: ,On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl' (Mt 8,17). Ježíšova moc fyzicky uzdravovat byla svědectvím o jeho autoritě odpouštět hříchy, jak je to vidět například v příběhu o uzdravení ochrnutého ve druhé kapitole Markova evangelia (2,5-12). Skrze zázraky uzdravení Ježíš dokazoval Boží moc a jeho soucitnou ochotu osvobodit člověka od každého aspektu moci zla(7). Uzdravování ze všech druhů nemocí bylo nedílnou součástí Ježíšova kázání evangelia Božího království (viz další oddíly, např. Mt 12,15; 15,30; Mk 1,32; 3,10; L 4,40 apod.) a jako takové ho vnímali i apoštolové, kteří byli Ježíšem zmocněni ke stejné službě (Mt 10,1). I oni zakoušeli, že uzdravení a osvobození od démonských pout jdou ruku v ruce s evangelizací. Stejně tak to zakoušela i novozákonní církev, jak to na stránkách knihy Skutků zachycuje její autor Lukáš. Pečlivě zaznamenává mnoho uzdravení, jež se v souvislosti s kázáním evangelia udála skrze Boží služebníky.

I následná historie svědčí o tom, že fenomén uzdravení byl v církvi přítomný i nadále. Právě poukaz na moc uzdravení je jeden z důležitých argumentů tzv. apologetů, skupiny obhájců evangelia, kteří psali své listy na obranu křesťanství v druhém století našeho letopočtu. Jak zmiňuje P. Hanes v Dejinách kresťanstva, apologeti jsou plní zpráv o uzdravování a vyhánění démonů. Jako příklad uvádí zprávu Justina Mučedníka (zemřel 165 n.l.); ten na obhajobu evangelia uvádí: „Můžete si zjistit... co se odehrává před vašima vlastníma očima. Mnozí z našich křesťanských mužů vyhnali ve jménu Ježíše Krista, který byl ukřižovaný pod Pontským Pilátem, bezpočetné množství démonů po celém světě i ve vašem městě. Když všechny ostatní exorcisté a specialisté na léky selhali, uzdravili je a ještě stále uzdravují tím, že zneškodňují démony a vyhání je."(8) Burgess cituje Eusebia, dvorního historika císaře Konstantina Velikého, který říká: „Mnoho velkých zázraků se událo mezi následovníky apoštolů skrze moc Božského Ducha"(9). Přidává také svědectví o zakladateli mnišství Antoniovi (251 - 356 n.l.): „Skrze něj Pán uzdravil tělesné neduhy mnoha přítomných a jiné očistil od zlých duchů...mnoho trpících, kterým neotevřel dveře, nocovali venku a skrze svou víru a upřímné modlitby byli uzdraveni."(10) A na jiném místě své knihy zaznamenává zázraky uzdravení při službě jednoho z církevních otců Augustina z Hippa (354-430 n.l.). Dle Hortona se v Augustinově diecézi během dvou let událo téměř 70 dobře doložených zázraků uzdravení!(11) Je tedy vidět, že během prvních staletí tato služba v církvi nebyla neobvyklá. Období středověku shrnuje jiný autor slovy: „Duchovní dary - proroctví, nadpřirozené uzdravení, zázraky - jsou dokumentovány velmi často, hlavně v hagiografické literatuře. A to v takové míře, jež vzbuzuje nedůvěru mnohých moderních badatelů a vede některé k diskreditaci těchto událostí. Obecně však byly tyto události přijímány před-renesančními křesťany s důvěrou."(12) A chceme-li průřez dějinami dokončit, ani poslední staletí nejsou o záznamy tohoto fenoménu ochuzena, ba naopak. P.C. Nelson uvádí, že údaje Johna Wesleyho (1703-1791) zaznamenané v jeho časopise Journal čítají „ne méně než 240 nadpřirozených uzdravení ve spojení s jeho službou"!(13) Stejný autor pak dokazuje, že v poslední době se služba uzdravení dostala do záře reflektorů, takže letniční bez výhrad tuto doktrínu přijímají a mnozí ji zakoušejí na svých vlastních tělech.(14)Realita staletí tedy dosvědčuje pravdivost slov Ježíše Krista: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je" (Mk 16,16-18).

Bible v souvislosti se službou uzdravování uvádí dvě důležité zmínky v novozákonních epištolách. První je spojena s darem uzdravování a je zaznamenána ve dvanácté kapitole prvního listu Korintským. Je to vlastně jediná explicitní zmínka o tomto daru v epištolách(15) a jak upozorňuje Reinhold Ulonska, nejde o jeden dar, nýbrž o dary uzdravování. Oba výrazy jsou totiž v řeckém originále v množném čísle - charismata iamaton.(16) Autor z toho vyvozuje závěr, že dar uzdravování jako takový neexistuje - existují však dary uzdravování. Rozumí tomu tak, že služba je případ od případu vždy nově darována a člověk nemá dar uzdravování, který by bylo možné kdykoliv uvést v činnost (jako je tomu například u modlitby v jazycích). Jako příklad uvádí svědectví známého kazatele Smitha Wiggleswortha, který byl jedním z těch, kdo dary uzdravení disponoval. Ten hovořil o tom, že když měl daru použít, vždy obdržel skrze inspiraci zcela nový impulz. Na základě takového impulzu pak jednal, s nemocnými se nemodlil, nýbrž jim v plné autoritě přikázal: „Vstaň a choď!" Pokud však takový impulz neobdržel, sloužil žehnající přímluvnou modlitbou, na jejímž základě lidé bývali také uzdraveni. Sám však nicméně vnímal, že to je služba jiného druhu(17). U Stanleyho Burgesse množné číslo vyvolává dojem hojnosti a rozmanitosti darů pramenících z víry, přičemž dar víry je pro něj specifickým zintenzivněním základního postoje k Bohu, zatímco dary uzdravení poukazují na zvláštní specifikaci obecného zmocnění ke kázání evangelia propůjčenému celému tělu věřících a uskutečňovanému rozličnými způsoby v rámci celého těla.(18)

Tyto dary uzdravování jsou dle mnohých biblických badatelů určeny hlavně jako znamení pro nevěřící. Mají doprovázet spolu s dalšími znameními kázání evangelia a dosvědčovat jeho moc, stejně jako tomu bylo u Ježíše, Petra, Pavla a Filipa. Často doprovázejí službu evangelistů. Jak píše P. Mohabir, zázraky z nikoho neudělají evangelistu, ale evangelista dělá zázraky. Evangelista není kazatel „pouhého slova", ale potvrzuje evangelium mocí Ducha svatého.(19) Každý věřící však tento dar může očekávat a chodit v důvěře, že si jej Bůh může podobně použít. Vždyť sám apoštol Pavel byl uzdraven skrze jednoho damašského učedníka Ananiáše (Sk 9,12-18) a již zmíněné Markovo evangelium zaznamenává slova Ježíšovu odpověď na slova apoštola Jana: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." 39 Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. 40 Kdo není proti nám, je pro nás" (Mk 9,38-39). Nejde totiž o „hodnost" křesťanů, nýbrž o velikost Boží lásky, skrze kterou se On sám rozhodl tento dar stále a znovu udílet.

Druhá důležitá zmínka o uzdravování je v Jakubově epištole. Řekli jsme totiž, že dary uzdravování míří spíše k nevěřícím jako znamení. Co má tedy dělat křesťan, který potřebuje uzdravení? Ten má k dispozici tzv. domácí sborovou lékárničku(20): „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého" (Jk 5,13-16). Jakub popisuje zavedenou funkci v rámci komunity věřících(21), kde kdykoliv je někdo nemocný nebo slabý (řec. asthenei), má zavolat starší, tedy konkrétní skupinu, a ti jej mají pomazávat olejem ve jménu Páně. Ulonska k tomu dodává, že věřící se nemají rozhlížet po někom, kdo má dary uzdravování, nýbrž zavolat starší církve. Zároveň upozorňuje, že není řečeno starší s dary uzdravování, ale starší obecně(22). Tato pasáž nemluví o charismatech uzdravování, nýbrž o moci v rámci komunity víry vyjádřené skrze její vedoucí.(23)

Stejný autor si všímá ještě jednoho možného způsobu uzdravení, o němž se zmiňuje Nový zákon, konkrétně 11. kapitola epištoly Korintským. Zde apoštol Pavel napomíná korintské věřící ohledně průběhu večeře Páně. V jednu chvíli poukazuje na to, že je mezi nimi mnoho nemocných a dokonce někteří umírají, neboť při přijímání večeře nerozpoznávají, že jde o tělo Páně. Aniž bychom v tuto chvíli zabíhali do detailů ohledně tohoto obřadu, líbí se mi, jak Ulonska obrací tyto verše do pozitivní roviny: jestliže nehodná účast na svaté večeři Páně může způsobit nemoc, o co víc pak správnou účastí můžeme dojít k uzdravení!(24)

Předchozí řádky naznačují, že s tématem uzdravení vyvstávají mnohé otázky, jako je třeba původ nemocí, vztah hříchu a nemoci, vztah víry a uzdravení, otázka plného či stálého uzdravení apod. V Bibli najdeme odpovědi na mnohé z nich, avšak jejich hledání přesahuje kapacitu tohoto článku. Bylo by však užitečné se v budoucnu i těmto aspektům uzdravení věnovat. Na druhou stranu musíme v pokoře uznat, že nerozumíme všemu, co se k Božskému uzdravení vztahuje. To, co však víme určitě, je, že Bůh nás vyslal do světa, abychom kázali evangelium a očekávali, že rozličná znamení a zázraky včetně uzdravení budou následovat.

Ve světle novozákonních zmínek o uzdravení můžeme v tuto chvíli dojít k následujícím závěrům(25): zaprvé je kázání evangelia dostatečné k tomu, aby přineslo uzdravení; zadruhé ti, kdo jsou vysláni kázat evangelium, jsou vybavováni dary uzdravení jako součást jejich zmocnění přinést lidem spasení; zatřetí Bůh dává uzdravení i skrze službu starších a modlitbu víry.

V úvodu článku jsme mluvili o ráji a o našem (ne)stýskání po něm. Téma uzdravení je připomínkou toho, co jsme kdysi měli a co nám Bůh opět zaslibuje; uzdravení je symbolickým stínem plného života, ke kterému lidstvo bylo povoláno - našeho adoptivního synovství a vykoupení našich těl. Kdesi hluboko tušíme, že jsme k takovému životu povoláni. Potřebujeme však, aby sám Bůh nasměroval naše kroky opět na cestu celistvosti a věčnosti. Dar uzdravení je až dodnes důležitou součástí tohoto procesu.

Radek Smetana, zástupce biskupa pro vzdělávání

1) KOSORIN, P. Biblické aforismy aneb říká blázen v srdci svém: Není Boha. Brno: Cesta 2002.

2) Tak například Studijní bible KMS.

3) HORTON, S. M. Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život, 2001. ISBN 80-7112-069-3, s. 511.

4) Tamtéž, s. 510.

5) Tamtéž.

6) Tamtéž, s. 518 - 520.

7) BURGESS, S. M. Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. 9th edition. Michigan: Zondervan Publishing House, 1996. ISBN 0-310-44100-5, s. 351.

8) HANES, P. Dejiny křesťanstva. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych církví v SR, 1998. ISBN 80-88945-01-1, s. 46.

9) BURGESS, S.M. Holy Spirit: Ancient Christian Traditions. Massachusetts: Hendrickson Publishers, 1984. ISBN 0-913573-10-8, s. 103.

10) Tamtéž, s. 120.

11) HORTON, S. M. Systematická teologie, s. 528.

12) WARD, B. Miracles andthe Medieval Mind: Theory, Record and Event, 1000 - 1215. Philadelphia: University of Pensylvania Press, 1982.

13) NELSON, P.C. Bible Doctrines. 10th Printing. Spriengfield: Gospel Publishing House, 1992. ISBN 0-88243-479-9, s. 95.

14) Tamtéž, s. 96.

15) BURGESS, S. M. Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements, s. 352.

16) ULONSKA, R. Duchovní dary v učení a praxi. Albrechtice: Křesťanský život, 1991. ISBN neuvedeno, s. 57.

17) Tamtéž, s. 63.

18) BURGESS, s. 352.

19) MOHABIR, P. Ježíšovy ruce. Praha: Nakladatelství KMS, 2008. ISBN 978-80-86449-44-9, s. 200.

20) ULONSKA, R. s. 71.

21) BURGESS, S. M. Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements, s. 352.

22) ULONSKA, R. s. 71.

23) BURGESS, S. M. Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements, s. 352.

24) ULONSKA, R. s. 67.

25) BURGESS, S. M. Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements, s. 352.