Opomíjená skupina obyvatelstva

Dvakrát k tématu stáří

Kdo je touto opomíjenou skupinou? Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom na to přišli. Jsou to staří lidé. V naší společnosti, zaměřené na konzum a sebe, nějak nemají tito lidé místo v myslích a srdcích lidí. Vytratila se úcta ke stáří a bohem společnosti je mládí a úspěch. Dříve bylo normální, že se děti staraly o své staré rodiče, dnes je odkládají do domovů důchodců, domů pro seniory apod. Je pravděpodobné, že se mezi rodiči a dětmi nevybudovaly dostatečně silné rodinné vazby a všechno, co s tím souvisí, a proto to vypadá tak, jak to nyní vidíme kolem sebe. Nechci se na tomto místě zabývat důvody, proč to tak je, ale chci nasměrovat vaši pozornost na to, že tito lidé potřebují naši pomoc. Především duchovní. Zoufale se potřebují setkat s Kristem, prožít znovuzrození a dostat hodně lásky. Jsou to lidé plní bolestí, a to nejen tělesných. Hořkost a zklamání jsou jejich běžnou zkušeností.

Proč o tom píši? Netýká se náhodou také nás, jako církve, že tuto skupinu obyvatel opomíjíme? Ono to není tak dynamické a akční! Jde o soucit, pokoru, lásku, trpělivost a věrnost. Zde je výstižné vyjádření jednoho z účastníků setkání: Mnoha církevním vedoucím se služba seniorům v zařízeních sociální péče jeví jako velmi neefektivní. Stojí čas, peníze i lidský potenciál a s největší pravděpodobností nepřinese do církve přímý užitek v podobě vyšší účasti na shromáždění, růstu členské základny, vyšších sbírek či zbudování nových služebníků. Přesto věřím, že jde o velmi důležitou a potřebnou službu, jejíž odměna čeká v Božím království, a slovy Jakuba o pravou a čistou zbožnost (Jk 1,27).

Díky Bohu, že jsou mezi námi lidé, kteří se nechali poslat Bohem k těmto ztraceným. Jsou roztroušení po sborech a moc se o nich neví. Také oni mezi sebou se moc neznají nebo vůbec nevědí, kolik spoluslužebníků dělá totéž, co oni. Tak tomu bylo až do 14. března. Měl jsem tu milost svolat do Kolína setkání pracovníků se starými lidmi. Přijeli z devíti sborů. S bratrem biskupem a se mnou nás bylo 22. Byl to čas seznamování, sdílení, modliteb a povzbuzování. Výsledkem tohoto setkání bylo přání se znovu setkávat, tentokrát již s konkrétním zaměřením na poskytování pomoci v odborné oblasti formou semináře v oblasti komunikace, alternativní komunikace, služba umírajícím, legislativy apod. Chceme pozvat odborníky na tato témata. Většina účastníků si přála setkávat se dvakrát ročně. Příště se sejdeme pravděpodobně na podzim. Datum a místo bude včas oznámeno. Místo setkání budeme střídat, jednou v Čechách, pak Moravu nebo Slezsko.

Na závěr jedeno svědectví, které zaznělo během našeho sdílení, a v písemné podobě mi jej sestra Radka na mou prosbu poslala.

Petr Bartoš, zástupce biskupa pro misii a evangelizaci

Nedokážu vyčíslit, kolik občanů v pokročilém věku asi žije ve všech městech, kde působí sbory naší církve. Ale služebníků se sešlo pouze dvacet z devíti míst Čech a Moravy. Vidíme, že tato služba není příliš vyhledávaná, avšak nesmírně potřebná. Rozhodli jsme se proto sdílet s vámi naše zkušenosti, problémy i sny a informovat o všem novém.

Možná vás může oslovit mé svědectví.

Povolání

V našem sboru se službě seniorům v domově důchodců dlouhá léta i přes svůj věk věrně, obětavě, trpělivě a s úspěchem věnoval bratr Milouš Slabihoud. Velmi toužil po nástupci, kterému by službu mohl předat.

Z prorockých slov, která mi Pán před léty dal, ústy pastora našeho sboru jsem věděla, že budu povolána k službě Božího potěšení osamělým, trpícím, nemocným, lidem s bolavým srdcem. Domov důchodců je právě takové místo. Přijala jsem tedy požehnání od sboru a začala jako učednice provázet bratra Slabihouda.

Boží škola

Po několika měsících služby ale přišlo něco nečekaného. Postihla mě vážná nemoc, současně i těžké rodinné problémy. Procházela jsem rakovinou štítné žlázy, operací a velikým utrpením. Zpočátku jsem nechápala, co se děje. Ale Pán Ježíš znal dobře mé srdce. Potřeboval mi ukázat, kolik chyb, hříchu bylo v mém životě a jak těžce jsem ho zklamala. Toužil mě oddělit jen pro sebe a své úžasné dílo zachraňující lásky. Ale já jsem měla své představy a touhy, které překážely a bylo nutné je z mého srdce navždy vytrhat. Způsobilo mi to nesmírnou bolest. Tento Boží zákrok na mém nitru však přinesl velkou proměnu. Ježíš se mi stal tím nejbližším a nejvzácnějším. Upnula jsem se k němu, zvedl mě z bolesti a ponížení, zvláštním způsobem mi zjevil svou lásku a znovu připomněl mé povolání. Nová milost, které se mi dostalo, je pro mě tím největším darem. Utrpení, prožité během mých celkem sedmi operací mi dává soucit a porozumění lidem, nad jejichž lůžky se teď skláním. Přijala jsem tuto lekci Kristovy školy a nyní mohu být jeho vyslancem. Pán mě začal dál učit a pomáhat mi.

Služba v domově důchodců

Zvolila jsem domov důchodců, kde už jsem dva roky pravidelně navštěvovala sestřičku z našeho sboru, která zde tráví své stáří. Seznamovala jsem se s prostředím, ale především to bylo období našich společných modliteb za Boží navštívení obyvatel, zaměstnanců, za vedoucí a potřeby tohoto domova.

Ještě než jsem začala sloužit i dalším ženám mě Pán zázračně na ulici seznámil s křesťankou, která, jak se ukázalo, pracuje právě zde a je vedoucí sociálního úseku. Bez vlastního přičinění mi byla darována spolupracovnice a opora z řad zaměstnanců.

Během devítiměsíčního působení v domově mě Pán postupně přivedl k dvaceti ženám, kterým jsem mohla posloužit. Rozhodly se vydat svůj život Ježíši Kristu, smířit se s Bohem. Jedna z nich už zemřela. Odevzdala se do jeho drahých rukou pět týdnů před smrtí.

Nejtěžší chvíle ve službě jsem prožila, když jsem odložila, k čemu mě Duch svatý vedl.

V pokoji ležících žen jsem ukončila rozhovor s modlitbou a chystala už se odejít. V očích druhé ženy, kterou jsem ještě neznala, jsem uviděla výzvu. Ale bylo už pozdě, cesta domů dlouhá a tak jsem odešla. Doma jsem stále a stále viděla její oči. Zaplavila mě obrovská lítost, plakala jsem a prosila za odpuštění, že jsem ji opustila. Kdyby tato paní zemřela, budu vinna před Bohem její krví. S velikou naléhavostí jsem se modlila, aby ji Pán zachoval a dal mi možnost vše napravit. Při další návštěvě moje kroky vedly rovnou do tohoto pokoje, ale paní tam nebyla. Těžko se dá popsat, jak mi v tu chvíli bylo....

Jaké proudy vděčnosti, radosti a děkování prýštily k Bohu, když jsem ji pak našla přestěhovanou v jiném pokoji. Nikdy na to nezapomenu. Ježíš mě naučil, že On sám je svrchovaným Pánem mé služby. Ne já, má únava, má rozhodnutí. Jsem pouze nástrojem v jeho ruce a On hlavou, která určuje, kdy a co vykonat.

A co bylo tím nejkrásnějším zážitkem?

Chtěla jsem opětovně navštívit jednu paní. Právě ji přestěhovali do jiného pokoje. A tam naše povídání o Bohu slyšela i druhá spolubydlící a navázala se mnou rozhovor. Ptala se, proč je tolik utrpení a z jejích vět jsem vnímala velkou hořkost vůči Bohu, způsobenou utrpením, kterým prošla při léčbě rakoviny a všech operacích. V minulosti už si dokonce chtěla vzít život, dcera ji ale zastavila. Sloužila jsem jí soucitně, jak mě Pán vedl a dávala jí porozumět Boží lásce. Najednou ta paní začala vyprávět: „Víte, já jsem už jednou prožila klinickou smrt. Dostala jsem se do nějaké krásné zahrady s vzácnými čistými lidmi. Něco takového jsem nikde na zemi neviděla. Vládl tam nádherný pokoj, nedokážu to ani slovy vyjádřit. Byla jsem tam tolik šťastná a chtěla zůstat. Ale někdo mi řekl, že se musím ještě vrátit zpátky. A tak jsem zase tady v tomto utrpení a nevím proč???"

A dál mluvil Duch svatý. Ta paní pochopila, že nemohla zůstat pro hříchy a že byla z velké Boží lásky poslána zpět, aby mohla učinit pokání, vydat svůj život a úplně všechno Kristu. Smířila se s Bohem a je připravena.

Pán mě ve svém soucitu přivedl přestěhováním jiné ženy, k této veliké potřebě a i mně osobně dal něco, o čem jsem jen slyšela nebo četla. Konkrétní živé svědectví, abych ho mohla nést dalším v tomto domově. Halelujah!!!

Boží volání

Za zdmi domovů, nemocnic a dalších zařízení se skrývá tolik bezmocnosti, osamělosti, čekání, utrpení a zoufalství lidí v závěrečné etapě života. Potřebují někoho, kdo by se o ně zajímal, sklonil se k nim, vyslechl, pohladil... Jsou to místa bez lásky a naděje. (Tím nesoudím zaměstnance, kteří se potýkají s mnoha problémy a nestíhají tyto potřeby naplnit.)

Senioři jsou zvláštní skupinou lidí v naší společnosti. Oni prožili život, pracovali, tvořili a stavěli základy všeho, co my všichni teď užíváme. Jsou hodni úcty a pomoci ve svých potřebách. Svět ale pohrdá stářím, pokládá je za bezcenné a obtížné. Někdy to vede až nenávisti a degradaci těchto spoluobčanů.

ALE JEŽÍŠ MILUJE SENIORY, stařenky a stařečky. Jsou jeho vzácnými poklady a právě na ně čeká. Touží jim pomoci, touží naplnit tu křičící potřebu lásky. Koho pošlu? Kdo půjde?

Co s tím bratři a sestry uděláme? My jsme těmi posly Boží lásky a spásy. Naše sbory se usilovně modlí za záchranu pro nevěřící. Radujeme se z každého jednotlivce a to je dobře. Ale pro seniory už zítra může být pozdě!!! Celá generace lidí odchází do záhuby! Není, kdo by zvěstoval! Neuneseš utrpení? Nemáš tu lásku? Bůh dobře ví, co ti chybí. On ti to chce dát! Chceš ty, bratře, sestro? Je to Boží výzva. Budou slyšet někteří z nás?

Radka Doušová

1. sbor AC Praha