...a se svým Bohem v dobrém i ve zlém?

„Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?" (Jr 23,23)

Již delší dobu rozvažuji nad těmito slovy z Písma. S bázní zkoumám svůj vlastní život s Bohem, ale i životy jiných. To, čeho se opravdu v posledních letech obávám, je nebezpečí života v určitém druhu podivné nevěry. Když již mnozí opravdu z milosti Boží prožijí pokání ze svých hříchů, což je vskutku skvostné, po čase se jejich křesťanský život jaksi začne zadrhávat. Přicházejí pochybnosti a často unáhlená, nezralá a podezřelá rozhodnutí i stížnosti, a dokonce odpadnutí. „Jak to, že už neprožívám to, co kdysi? Nedaří se mi o nic moc lépe! Bojuji více než předtím! Život je nyní tak složitý a mám vážné problémy! Kde je ten Bůh a jeho pomoc?" Když vidím, kolik lidí se v tomto všem nachází, stále motá a nechápe, že je to vlastně vcelku běžné, je mi z toho smutno. Ano, jak říká Kazatel 3,1-8: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje". Jsou prostě časy příjemnější, ale jsou i ty méně příjemné. Ale znamená to, že přestaneme Bohu prostě důvěřovat, když je zle? „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?" (Jr 23,23). Ale ano, Bože, jsi! Bůh je naším Bohem nad všemi situacemi našeho žití. Chvála jemu za to!

Žel, dosti často se stává, že náš život s Bohem v oněch těžkých časech poněkud ochladne a my se stáváme nevěrnými. Před několika dny jsme byli s pedagogy a dalšími pracovníky školy na dvoudenním výletě na konci školního roku na jižní Moravě. Samozřejmě se degustovalo i víno. Po nějakém čase si ke mně přisedl náš údržbář a otázal se mě, jestli jsem již určitým nemravným způsobem popíjel s cizí ženou vínko. Řekl jsem ne a vysvětlil mu, že jsem jednou před Bohem své ženě slíbil věrnost a toho že se hodlám nadále rozhodně držet. „Ale když cítíš něco nového, nějaké vzplanutí, doma jsou problémy, tak je to v klidu to takto vyřešit, ne?" reagoval on. Zopakoval jsem mu slova o nevěře a manželském slibu: ... a budeme spolu v dobrém i ve zlém! Nakonec jsme si spolu dlouho povídali o Božích věcech. Jemně pod vlivem vínka ke konci však vyznal: „A dobře to říkáš, Pepíku..."

Ovšem, je to tak i v našich životech. Jednou jsme Bohu slíbili věrnost, rozhodli se jít za ním, dokonce jsme to potvrdili veřejným křtem ve vodě, že s ním budeme navždy, a to v dobrém i ve zlém! Avšak někdy je dnes ono spasení bráno jako levná vstupenka do zábavního parku, pouze jakési soužití s Bohem - partnerem, ale už ne jako manželství! Vždyť Bůh ale volá: „Navraťte se, odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš manžel. Přijmu vás, po jednom z města, po dvou z čeledi, a uvedu vás na Sijón." (Jr 3,14). Ve skutečnosti náš vztah s Bohem není jen hra, navštěvování kroužku, fanouškovství, zábava, kamarádění, ale je to spíše vztah manželský. „Ano, Bože, budu s tebou v časech dobrých i zlých". A podobně k nám promlouvá i náš drahý Pán. Tak nějak rozuměl vztahu s Bohem i Daniel, když vyznal: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme." (Da 3,17-18). A prorok Abakuk ve zlých časech říká: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat". (Abk 3,17).

Nevyzývám nás k nějaké předuchovnělosti, ale k prostému uvědomění, že i se svou velkou zkouškou, těžkostí, slabostí, či strachem se můžeme rozhodnout Bohu důvěřovat. To je pravá bázeň před Pánem. Písmo nás varuje i potěšuje:

„Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm." (Žd 12,16)

Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím." (Iz 44,22)

Na závěr zde uvádím nádhernou báseň Aarona Zeitlina, kterou překrásně přezpíval a zhudebnil křesťanský umělec Adrian Snell:

Věřím...

I kdybych se rozvztekal,

nebo vzplanul ve vzpouře proti němu

není to pořád stále On,

jenž mými ranami krvácí?

Přesto vše v mém nářku

svou chválu mu vzdám.

I nyní se mohu rozhodnout v něj nevěřit.

Avšak jenom k němu, jen k němu

mohu úpěnlivě volat

z nejhlubších útrob svého nitra.

Protože On žije a prahne,

neboť On nespí ve zkostnatělém zákoně.

Jeho skutky nedovedu pochopit.

U jeho nohou leží můj prach.

Jeden druhého nemůžeme opustit.

Ani On mne, ani já jeho...

Říkáš Izrael,

když vyslovíš Elohim, Elohim.

Věřím, že On trpí se mnou,

když proti němu vzplanu.

On pláče se mnou, pláče se mnou...

Ten, který dává příkaz žháři,

aby ohněm sežehl můj dům

také touží mě odměnit a korunovat

tou jeho korunou nejskvostnější,

nejskvostnější korunou...

Buďme tedy Pánu Ježíši nadále a stále věrni, a to jak v časech dobrých, tak i zlých!

Josef Ledvoň,

AC Karviná