Duchovní dědictví

Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích." 1 Královská 21,3

Drazí bratři a sestry,

v těchto dnech si letniční hnutí v Evropě i ve světě připomíná 100 let své existence. Naše církev, která se hrdě hlásí k hnutí Rozhodných křesťanů na Slezsku jako ke svým duchovním otcům, si toto výročí připomene společně se sbory Církve bratrské, polskými letničními sbory a sbory v polských Biesczadech.

Sto let existence nás stále ještě řadí mezi relativně mladé církve, nicméně v praxi to znamená již čtvrtou generaci křesťanů a Božích služebníků. Je nač vzpomínat, je co hodnotit. Jak na tom jsme?

Na světě se k Letničním a charismatickým křesťanům hlásí okolo 600 - 700 milionů věřících. Říká se, že první generace je ta nejhorlivější, druhá generace poctivě drží to, co ta první přijala, třetí generace začíná být skeptická a čtvrtá generace bývá již tradiční. Aby se tak nestalo, je zapotřebí nový oheň, nové probuzení. Každá generace musí mít svou vlastní zkušenost s Bohem. Pro život církve se tak stávají důležitými dva faktory:

Tím prvním je vlastní duchovní zkušenost. Obrazně to můžeme vidět například na synech patriarchy Abrahama: Hospodin byl Bohem jejich otce, nicméně nadešel den, kdy se jim Hospodin zjevil, kdy se stal i jejich Bohem. Nejen Bůh jejich otce, ale i jejich. Měli svou vlastní zkušenost. U Jákoba to bylo v okamžiku, kdy utíkal z domova.

Druhým faktorem je tradice. Není to tak dlouho, co se slovo tradice mezi letničními a charismatiky téměř nesmělo vyslovit. Bylo něco jako symbol neživé, institucionální, zkostnatělé církve. Synonymem falešného křesťanství a přímým opakem působení Ducha svatého. To je však chápání nejen protibiblické, ale je i popřením pozitivní historické zkušenosti. Jako by nebylo nic pozitivního na životě našich duchovních otců, co bychom mohli držet a vyznávat i v dnešních dnech. Hospodin je dodnes nazýván Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, přesto že jedná vždy znovu v každé generaci.

To dobré, co tradice obsahuje, je naším duchovním dědictvím. Je moudré, když s dědictvím nakládáme velmi uvážlivě. V Písmu je dědictví něčím, co je vysoce ceněno. Mělo význam praktický i teologický. Židé věděli, že dědictví po otcích nesmí být rozprodáno. To vlastně tvoří zápletku příběhu o Achabovi a Nábotově vinici. Odpadlický král Achab chtěl od Nábota Jizreelského odkoupit vinici. Ten odmítl i přes královu velkorysou nabídku. Jediným důvodem byla úcta k Hospodinovu zákonu, který takovouto transakci zakazoval; nakonec jej to stálo vlastní život.

Ještě výmluvnějším příkladem je příběh marnotratného syna. Židovští posluchači Ježíšovy doby mu rozuměli daleko hlouběji, než my: Byli pohoršeni tím, jak mladý člověk lehce pozbyl dědictví po otci. Oba příklady (a v Bibli jich je mnohem více) ukazují, jak je dědictví něčím vysoce ceněným.

Podíváme-li se do Nového zákona, uvidíme, že dědictví je samou podstatou křesťanského života. Jsme dědici Božího království, onoho daru života. Přesto že je ukryto dosud v nebesích (1Pt 1,4), již nyní máme Ducha svatého jako závdavek tohoto dědictví (Ef 1,14). Ačkoliv je dědictví jedním z nejdůležitějších předmětů učení Nové smlouvy, mluvíme a kážeme o něm poměrně málo. Proč tomu je? Možná proto, že toto dědictví je těžko postižitelné, abychom jej uviděli, musíme mít Ducha zjevení (Ef 1,18).

i dnes Bůh mluví. Na tomto důrazu zdánlivě není nic nového ani jiného, všichni křesťané věří, že Boží slovo je stále živé a může oslovit i dnešního člověka. Jde spíše o váhu, jakou této pravdě dáme. Můžeme si toto dědictví zachovat ve značně zředěné formě a tvrdit, že i nás Bůh oslovuje, anebo, po vzoru našich otců, můžeme zakoušet Boží řeč v našich životech přímo, stále a konkrétně.

Bůh nemluví jen tak do větru: Prorocké dary jsou podmíněny existencí církve, která bude chtít nejen slyšet, ale i poslouchat. Prorocké slovo (slovo poznání, vidění, výklad jazyků) má mířit do srdcí těch, kteří jsou dychtiví je přijmout a naplnit. A tak Bůh, který mluví, je základem církve, která žije, pracuje, jedná. Dokud bude Bůh mluvit a dokud jej budeme poslouchat, porosteme. Největší tragédií je, když se Bůh odmlčí (1Sam 3,1). Když Bůh mlčí, přichází na zemi jeho soudy. To je poselství, které míří ke každému z nás osobně: Jak nakládáme s Božím slovem? Jsme jeho činiteli, nebo jen posluchači?

Je ještě jedna pravda, která je v souvislosti s dědictvím v Písmu dokonale ilustrována: Dědictví je něčím, co člověk (lid, národ) z milosti dostává, ale zároveň za to musí i bojovat. Izrael dostal svou zemi do dědictví, ale ta země nebyla prázdná, bylo potřeba bojovat s jejími obyvateli. Museli s nimi bojovat na počátku, kdy zemi obsazovali, ale i po celou historii, aby své vlastnictví obhájili. V novozákonním dědictví platí totéž: spasení je zadarmo, a přeci o něj zápasíme, je zaslíbeno jen „těm, kteří zvítězí" (např. Zj 21,7).

A tak jsme součástí celosvětového letničního hnutí, největšího probuzeneckého hnutí v dějinách církve. Jsme již čtvrtou generací, tedy těmi, kteří by podle přirozených společenských zákonitostí měli být tradiční církví. Po takto dlouhé době můžeme čerpat nejen z dědictví a tradice Písma, ale i z naší vlastní tradice. Nejen můžeme, ale jsme i povinni - to, co Bůh svěřil našim otcům, je svaté, nesmí být „prodáno" ani „prohýřeno". Zároveň platí, že pokud ztratíme bojového ducha, pokud přestaneme zápasit, naše dědictví neobhájíme. Jsme tedy v boji, byť žijeme v demokratické společnosti. Náš boj spočívá právě v tom, abychom dokázali zachovat dědictví svých otců - a tím je chození s živým Bohem. Život s tím Bohem, který mluví, jedná, zmocňuje své služebníky Duchem svatým, je iniciátorem evangelizace a misie.

Naši otcové ve svém názvu měli obsaženo přídavné jméno „rozhodní". Zcela jistě se chtěli vymezit vůči většinovému křesťanství, jež bylo charakteristické lhostejností, povrchností, spokojeností se sebou samým. Zasloužili bychom si dnes název Rozhodní křesťané letniční?

Martin Moldan, biskup AC