Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Myšlení Boží jsou jiná než myšlení lidská

Sebeprosazování kontra pokora

V novinách jsem v kolonce ZAMĚSTNÁNÍ četla větu: „Ne aby vás při přijímacím pohovoru napadlo říci, že něco neumíte nebo si v některé oblasti nevěříte."

Ano, zelenou dnes mají lidé ctižádostiví, sebejistí a zvláště ti, kteří vědí, jak každou svou schopnost a vědomost na trhu práce co nejlépe prodat.

A co když je zaměstnavatelem Bůh? Jaké ten má požadavky na ty, kteří pracují na jeho vinici?

Jeden církevní pracovník se vyjádřil v tom smyslu, že pokud se má rozeběhnout nějaký větší duchovní projekt, pak má tu zkušenost, že by se na vedoucí místa neměli brát ti, kteří se hlásí jako první, protože to jsou povětšinou silně ambiciózní lidé. Ti pro tuto práci schopnější bývají v pozadí a většinou na ně upozorní až druzí. Ona se totiž se skutečnými schopnostmi ať v té tělesné či duchovní sféře povětšinou pojí skromnost (výjimky potvrzují pravidlo).

Jako dítě a dospívající jsem často slyšela věty typu: Neprůbojný člověk nic nedokáže, bez ostrých loktů se nikdo neprosadí, jazyk je třeba si brousit a ne si nechat všechno líbit apod. Vzpomínám si, že bylo období, kdy jsem si skutečně myslela, že jedinec, který se narodil bez patřičné drzosti a náležité vyřídilky, má prostě smůlu. Není k ničemu. Naštěstí jsem kolem sedmnáctého roku začala studovat Bibli a byla vyvedena z omylu.

„Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce," říká Pán Ježíš, náš vzor.

„V ničem se nedávejte ovládat ctižádostí a ješitností." (Fp 2,3)

„Ty, kteří prosazují sebe, ... očekává hněv a trest." (Ř 2,8)

„Tichý a pokojný duch, to je před Bohem převzácné," (1Pt 3,4) četla jsem s radostí další a další věty z Písma.

Ano, my před naším nebeským zaměstnavatelem nemusíme „machrovat" a dělat široká ramena. My nejenom můžeme, ale měli bychom přiznávat své nedostatky, svou omezenost, slabost a především to, že BEZ NĚHO NIC NEMŮŽEME UČINIT. (J 15,5) Pokud tuto větu nevyslovujeme pouze svými ústy, ale žijeme ji, pak Bůh může skrze nás učinit veliké věci - a přitom vůbec nemusíme patřit mezi ty „mladé, zdravé, krásné", o nichž dnešní slogany tvrdí, že především jim jsou otevřeny všechny dveře možností dokořán.

Sebezabezpečování kontra spolehnutí

Nevím, jestli se to tak jeví i vám, ale mně se zdá, že dnes jsme agresivními reklamami nuceni především k půjčkám a hned potom k zabezpečení svého života - pochopitelně svými vhodně investovanými financemi, protože ty pak jsou schopny vyřešit každou naši nesnáz.

Bojíme se, zda budeme mít ve stáří dost na životní potřeby + stále se zdražující léky? Ale kdeže, je zde přece penzijní připojištění, navíc budeme-li mít dostatek peněz, budou si nás i s šedivými hlavami lidé vážit (úžasný názor rovněž převzatý z reklamního sloganu). Máme obavy z živelných katastrof, zlodějů, případně náhlých úrazů? Není proč, je zde přece nabídka nejrůznějšího pojištění - stačí pouze zaplatit. Obáváme se stále se množícího a narůstajícího počtu nejrůznějších onemocnění? Jistě, tady je obava na místě, ovšem... lékařská věda má dnes k dispozici přístroje a postupy, o nichž se nám ještě před několika lety nesnilo. Jediný problém je, že zákroky jsou poněkud... drahé. Takže... pokud můžeme nad tímto argumentem mávnout rukou, pak není třeba mít strach.

Také jsme podlehli tomuto cílenému ataku a prožíváme pocit ohrožení, že náš život není dostatečně zabezpečen, protože naše bankovní konto je poněkud hubené? Nebo s velkou radostí a vděčností vyznáváme, že „Bůh má moc zahrnout nás všemi dary své milosti, abychom vždycky měli dostatek všeho, co potřebujeme, a ještě nám přebývalo pro každé dobré dílo" (2K 9,8) a současně i to, že „i když máme nadbytek, není náš život zajištěn tím, co máme" (Lk 12,15)? Jak je to s námi? Nezapomínáme občas, že našeho nebeského Otce zarmucuje, když vidí, že On je mnohdy až ten poslední, k němuž se utíkáme potom, co všechny dostupné prostředky selhaly? To už víme každý sám. Je ale důležité se občas sebekriticky zamyslet nad tím, stojím-li v tomto směru stále na té správné straně a nepřijímám-li náhodou argumenty pána tohoto světa. Za to bychom totiž draze zaplatili. V tomto případě ne penězi, ale vnitřním pokojem.

Inteligenční kvocient kontra moudrost

Asi by nás všechny potěšilo, kdyby číslo našeho IQ bylo naměřeno co nejvyšší, že? Jenže co když se nenacházíme v nadprůměru, ba ani v průměru, nýbrž někde v podprůměru? Stáhneme se do sebe, utápíme se v komplexech méněcennosti a závistivě šilháme po těch, jimž bylo do vínku naděleno víc? To by byla špatná cesta. Ono totiž IQ 120 každý mít nemůže, ale moudrost, jejíž počátek je v hluboké úctě a bázni před Hospodinem, je připravená pro každého. Ano, nad moudrostí shůry, která je: „čistá, mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky" (Jk 3,17) se svět posměšně ušklibuje, ale řekněte sami: co je dnes schopno přinášet do života pokoj? A o ní je napsáno, že „všechny její stezky vedou ku pokoji". (Př 3,17)

Bůh nám dal s manželem jednou při modlitbě slovo poznání ve smyslu, že moudrost a víru si lze představit jako dva stromy. Při svém zasazení jsou maličké, ale záleží na člověku, na způsobu jeho duchovního života, zda z nich zůstanou zákrsky, případně uschnou docela, nebo zda se rozrostou do výšky a šířky. Jsou to „stromy", které mají schopnost růstu a mohutnění po celý lidský věk.

Jak všichni z Písma víme, Bůh rád dává moudrost těm, kdo jej o ni prosí a touží po ní. Osobně se domnívám, že v tomto směru je nenasytnost a nespokojení se s málem na místě. Cenou se nic hmotného moudrosti nevyrovná (Př 3,14-15). Když jsem o tom přemýšlela, charakterizovala bych ji jako nebeský úhel pohledu na: sebe sama, na lidi okolo sebe, na přicházející problémy, na to, co je cenné a naopak bezcenné, prostě na všechny oblasti života ať už konkrétní či abstraktní. Kdo by o takovouto vzácnou schopnost nestál, viďte? Jenže... něco stojí: každodenní tvrdý zápas s naším EGO, které nerado zůstává v podřízenosti a plném poddání se Hospodinu, což je nutným předpokladem. Také jste si všimli, jak s úbytkem pokory mizí ze života věřících lidí i moudrost? Pokud tedy o ni stojíme, nezapomínejme, že ona a „nízké o sobě smýšlení", jak to pěkně vyjadřují Kraličtí, jsou spojené nádoby.

Eva Dolejší,

Veselí nad Lužnicí (sbor AC Čáslav)