Homosexualita (Stanovisko amerických Assemblies of God)

Homosexuální chování u mužského či ženského pohlaví představuje jednu z oblastí, které odrážejí alarmující úpadek národních morálních zásad. Nároky dnešních homosexuálů prokazují nebývalou smělost. Nicméně i mnozí z těch, kteří se osobně s touto úchylkou neztotožňují, se nakonec přece jen jedinců takto sexuálně orientovaných zastávají.

Jedním z důvodů, proč se křesťané touto problematikou tolik zabývají, je fakt, že tolerance či netolerance vůči homosexualitě svědčí o duchovním stavu národa. Když se Izrael odvrátil od Boha, tolerovali Izraelité nejrůznější zla, včetně sodomie (1Kr 14,24). Když se však Izrael k Bohu opět navrátil, homosexualita se netolerovala (1Kr 15,12).

Světová letniční církev Assemblies of God věří, že veškeré otázky víry a mravních postojů mají být posuzovány na základě Písma. Jelikož Bible se k problému homosexuality vyjadřuje, musí být považována za autoritativní normu, která nám vymezuje jasné stanovisko.

Homosexualita je hřích

Lidský rozum někdy na homosexualitu pohlíží jako na psychologický problém, fyzický stav anebo svobodnou volbu alternativního životního stylu. Podle Písma je ovšem homosexualita hřích proti Bohu a člověku. Postoj církve k tomuto problému není záležitostí diskriminace menšiny. Je to otázka morálky. Bible o tom mluví zcela jasně.

1. Homosexualita je hřích, protože se příčí principům sexuality, které na počátku ustanovil Bůh.

Když Bůh tvořil člověka, „stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27). Poté, co byl učiněn Adam, první člověk na zemi, seznal Bůh, že není dobré, aby člověk žil sám (Gn 2,18). Proto mu učinil pomoc jemu rovnou (Gn 2,18). Všimněme si ovšem, že Bůh člověku-muži v jeho samotě neulevil utvořením jiného muže, ale utvořením ženy.

Když Bůh člověku přivedl ženu, Adam zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest" (Gn 2,23). Dále Písmo praví: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24).

Při stvoření lidstva Bůh ustanovil principy sexuality, podle kterých se lidské pokolení mělo vyvíjet. Psychologicky je vztah mezi mužem a ženou zdravý. Fyzicky je přirozený. Ze sociologického hlediska tak byla utvořena ideální základní jednotka rodiny. Biblický koncept ideální lidské sexuality je heterosexuální monogamní vztah.

Jestliže se lidé rozhodnou pro homosexualitu, odmítají Boží principy sexuality. Jejich odchylné sexuální chování je ve svých důsledcích hříchem proti přirozenosti sexuality, kterou ustanovil Bůh (Ř 1,27). Homosexuálním vztahem se navíc v rámci společnosti utváří taková základní jednotka, která odporuje Božímu nařízení, aby muž opustil svého otce i matku a přilnul „ke své ženě" a oba se stali „jedním tělem" (Gn 2,24).

Když Ježíš rozmlouvá s farizei, znovu se navrací k principu sexuality, který Bůh na počátku ustanovil (Mt 19,4-9). Zdůrazňuje přitom, že jediný dovolený způsob života kromě soužití v heterosexuálním manželství je celibát, tedy zřeknutí se manželství pro království nebeské (Mt 19,10-12).

2. Homosexualita je hřích, protože Bible na ni poukazuje jako na zlo.

Když Bůh povolal Izrael jako svůj vyvolený národ, vyvedl ho zázračným způsobem z egyptského otroctví. Tím ovšem Boží dílo nekončí. Bůh dal Izraeli zákon, podle kterého se jeho lid měl řídit. Mezi zákony o morálce byl i specifický odkaz týkající se homosexuality.

V Levitiku 18,22 Bůh přikazuje: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost." V Levitiku 20,13 je pak toto přikázání navíc doplněno o varování, jaký trest následuje v případě jeho nedodržení. Stojí tam: „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně."

Tento zákaz je pak znovu opakován v jiných částech Bible.

V epištole Římanům 1,21-27 Pavel připomíná, jakých důsledků se ve svých životech dočkali ti, kteří odmítali Boha a klaněli se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli. Sami mezi sebou zneuctívali vlastní těla. Zaměnili přirozený styk za nepřirozený. Byli plni hříšnosti, smilstva, bezbožnosti, žádostivosti a zlomyslnosti. Postrádali přirozený cit, byli neúprosní a nemilosrdní.

Za Pavlova života byl Korint proslulý svou morální zvráceností. Byla to křižovatka nejen obchodních cest, ale také neřesti a nemorálnosti. Protože se však v tomto městě budovala církev, bylo důležité, aby lidé chápali, jak Bůh vnímá každé přestoupení proti morálce.

Jednoznačně to dokazují dochované záznamy. Apoštol Pavel napsal: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?" Dále pak čteme: „Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení ...nebudou mít účast v Božím království" (1K 6,9-10). C. K. Barrett ve svém pojednání The First Epistle to the Corinthians (První List Korintským) poukazuje na to, že slovem „effeminate" (tj. „nemravní" v ekumenickém překladu a „měkcí" v Bibli kralické, pozn. překl.) se odkazuje na chlapce či muže zneužívané pro homosexuální styk, zatímco označení „abusers of themselves with mankind" (tj. „zvrácení" v ekumenickém překladu a „samcoložníci" v Bibli kralické, pozn. překl.) odpovídá sodomitům. Oba tyto výrazy tedy představují jak pasivní, tak aktivní partnery mužského homosexuálního vztahu.

V dopise Timoteovi Pavel píše, že zákon je určen „pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky [samcoložníky v Bibli kral., tedy homosexuály] ..." (1Tm 1,9-10). Tito lidé jsou nazýváni bezbožníky narozdíl od těch, které Bible označuje jako spravedlivé.

Písmo svaté důsledně ztotožňuje homosexualitu s hříchem.

3. Homosexualita je hřích, který podléhá Božímu soudu.

Jakýmsi synonymem pro homosexualitu se stalo starověké město Sodoma. I když se v této komunitě vyskytovaly i jiné formy zla, nejvíce pozornosti zde budila právě sodomie. Homosexuálové ze Sodomy byli natolik zvrácení, že ohrožovali sexuálním zneužitím i cizince, kteří se v jejich komunitě ocitli jen na návštěvě. Dochovaly se zmínky o tom, jak si Sodomité počínali násilně a snažili se prolomit dveře domu, ve kterém Lot přijímal hosty. Před jejich nekalými úmysly Lota a jeho dům ochránil teprve Boží zásah.

Obyvatelé Sodomy a Gomory propadli mravní zvrácenosti natolik, že je Bůh musel vyhladit (Gn 19,4-11, 24-25). Přísnost rozsudku nad těmito městy se stala až příslovečnou a vracejí se k ní i Petr a Juda jako k názornému příkladu Božího soudu (2Pt 2,6 a Ju 7).

Homosexuálové mohou být spaseni

Písmo sice jasně tvrdí, že homosexualita je hřích a podléhá Božímu soudu, zároveň však ale homosexuálům neodpírá možnost spásy. Homosexualita je morální problém a hříšníkům může pomoci jedině Bůh. Bohu není nic nemožné.

Do církve v Korintu patřili i bývalí homosexuálové, kteří byli z moci hříchu vysvobozeni Boží milostí. V 1. Korintským 6,9 Pavel uvádí homosexuály na seznamu těch, kteří nemohou mít podíl na dědictví království Božího. Ve verši jedenáctém potom píše: „A to jste někteří byli." Vyjadřuje se zde v minulém čase. Někteří z nich tedy dříve byli homosexuály, ale Bůh je svou mocí z tohoto hříchu vysvobodil.

Podle Písma je účinnost vykoupení neomezená pro ty, kteří jej přijmou. Není takového hříchu, jehož poskvrna by nemohla být odstraněna. Jan Křtitel ohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa" (J 1,29).

Pavel píše: „Toho, který nepoznal hřích, [Bůh] kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti" (2K 5,21).

U Jana čteme: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti" (1J 1,9).

Skrze obrozující moc Ducha svatého mohou být všichni lidé, bez ohledu na povahu jejich hříchu, učiněni novými stvořeními v Kristu (2K 5,17).

Boží plán spásy je tentýž pro každého. Homosexuál, který chce být zproštěn trestu za hřích a vysvobozen z jeho moci, musí k Bohu přijít stejným způsobem jako ostatní hříšníci.

Samotný akt obrácení se k Bohu zahrnuje jak pokání tak víru. Je nutno přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele. Ačkoliv tyto dva aspekty obrácení nastanou spíše souběžně než postupně, Písmo upozorňuje na nutnost obou.

Ještě před tím, než byl Ježíš vzat vzhůru do nebe, nabádal své učedníky, aby zvěstovali pokání na odpuštění hříchů (L 24,47). Jelikož pokání znamená změnu mysli a tudíž vědomé odvrácení se od hříchu, člověk přicházející k Bohu musí nejprve v hříchu rozpoznat hříšnost. Jako hřích přitom nesmí chápat pouze odmítnutí Krista, ale i jakékoli jiné postoje nebo jednání, které se příčí učení Božího slova.

Stejně jako filipský žalářník, který se ptal, co má dělat, aby byl zachráněn, musí každý, kdo touží po spáse, věřit v Pána Ježíše Krista (Sk 16,30-31), věřit, že On má moc vysvobodit člověka z hříchu a vykoupit ho ze zaslouženého trestu. Poslušná víra spolu s pokáním jsou nezbytnou podmínkou spasení.

Křesťanský postoj k homosexuálům

Křesťané se nezabývají pouze tím, co Bible tvrdí o homosexualitě, ale zároveň i zkoumají, jak by se jako křesťané měli správně postavit k lidem, kterých se homosexuální praktiky přímo týkají. Některé hříchy se zdají být zavrženíhodnější než jiné, protože postihují nejen hříšníka samotného, ale mají často tendenci šířit se a sbírat síly i v jeho okolí. Z tohoto důvodu si křesťané musí být jisti, že jejich postoj k homosexuálům je v souladu s učením Písma. Na jedné straně se musí vyhnout sentimentální důvěřivosti, která by vyústila v toleranci takovéhoto chování, na straně druhé ale také nesmí přehlížet vhodné příležitosti, kdy by mohli pomoci těm, kteří chtějí žít podle Božího slova.

Zvláštní opatrnosti je zapotřebí tehdy, když se naskytnou příležitosti ke svědectví. Věřící se musí nechat vést Duchem svatým, aby dokázal rozlišit ty, kteří upřímně touží po Boží spáse, od těch, kteří se třeba jen snaží získat sympatie pro homosexualitu jakožto alternativní životní styl.

Písmo věřící varuje: „Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají [oddávajíce se nemorálnostem popsaným ve verši pátém]" (Ef 5,6). Varování dále pokračuje tím, aby křesťané neměli s těmito prostopášníky nic společného a nepodíleli se na „neužitečných skutcích tmy", ale naopak aby je nazývali „pravým jménem" (Ef 5,7.11).

Církev nemůže promíjet to, co Bůh odsuzuje.

Pokud homosexuálové odmítají Boží nabídku spásy, Písmo je staví mimo dosah Božího království spolu s ostatními, kteří odmítají Ježíše Krista. Je pro ně tudíž i nemožné, aby je přijala církev.

Jestliže ovšem lidé podléhající homosexuální zvrácenosti opravdu hledají spasení skrze Krista, křesťané by se měli snažit udělat vše pro to, aby jim pomohli. Tak jako srdce věřícího přetéká Boží láskou, měla by tato láska být zjevná všem bez rozdílu. Stejně jako Bůh, i věřící může milovat hříšníka a zároveň nenávidět hřích.

Jinými slovy, věřící mají být věrní Bohu a jeho slovu tím, že budou homosexuálním jedincům pomáhat rozpoznat hříšnost v jejich způsobu života. Měli by svědčit o vše proměňující moci Boží a o možnosti žít plný život, pokud se člověk rozhodne mít s Bohem spořádaný vztah. Měli by se za ně modlit a všemožně se snažit pomáhat těm, kdo touží po požehnání z Boží milosti a slitování.

Takoví věřící pak mohou cítit uspokojení, neboť vědí, „že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů" (Jk 5,20).