Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

„Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: ,Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?‘ Obrátil se a pokáral je: ,Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.‘ A šli do jiné vesnice.“(Lk 9,54)

Milí bratři a sestry,

když pročítáme Bibli a v ní všechny příběhy, ve kterých Ježíš vyučoval své následovníky, znovu a znovu žasneme nad jeho přístupem, tolik odlišným od současných metod používaných v psychologii či pedagogice. V uvedeném příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš odmítnut v jednom samařském městě. Učedníci se rozhněvali a jako výraz své bezprostřední reakce chtěli na nevěřící města seslat oheň z nebe. Ježíš je napomenul, ale nikoli slovy „tohle nedělejte“, nýbrž zamířil přímo k podstatě věci: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Právě duch představuje základní rovinu naší existence a je chybné usilovat o změnu chování, pokud se nezmění duch.

V našem příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš spolu se svými učedníky odmítnut, možná zakusili projevy nepřátelství až nenávisti. Učedníci byli v tu chvíli „na koni“, neboť se nacházeli v Ježíšově přítomnosti a nic jim nepřipadlo nemožné (i to je určitý pokrok). Chtěli jednat biblicky – a podobně, jako kdysi prorok Eliáš, se chystali zahubit odpůrce. Jenomže jejich reakce byla od základu chybná, protože jednali na základě svých vlastních pohnutek, aniž by si uvědomovali, co to znamená být Kristovým učedníkem.

Jak často se s podobnými situacemi setkáváme i my, když se ocitáme s někým v konfliktu? Jaká bude naše reakce? Budeme v hněvu svolávat Boží soudy, anebo zareagujeme jinak? Ježíš na odmítnutí a nepřátelství reagoval tak, že prostě šel jinam. „Syn člověka nepřišel zahubit, ale zachránit.“ Proto se odebral tam, kde jej slyšet chtěli.

Obsah ŽvK listopad 2015

Napsal(a)  úterý, 03. listopad 2015 09.12

 

Číslo: 11/2015

Téma: Quo vadis, letniční hnutí?

V novém čísle najdete

  • Slovo biskupa Nevíte, jakého jste ducha?
  • Quo vadis, letniční hnutí?
    • Statistika není nuda, je povzbuzení!
    • Letnice: Tento příběh je naším příběhem
    • Já nejsem papež...
    • Co mě oslovilo a co si odnáším...
    • Historie Apoštolské církve
    • Mentalita hojnosti
    • Ten zázrak nemohl nikdo zpochybnit
    • Co nás oslovilo...
    • Poselství ze společné pastorálky
  • ČR vs. Izrael
    • Vrba-Wetzler Memorial 2015
    • Třetí intifáda a šestý výjezd
  • Emeritní biskup se zamýšlí nad historií
  • Mesiáš podle Matouše Pokušení Ježíše
  • Dětem Voda
  • Ze života církve Nový biskup AC SR

Jak to všechno začalo

Napsal(a)  pondělí, 02. listopad 2015 09.24

Rád si čtu knihy Richarda Wurmbranda, který založil mezinárodní organizaci „Hlas mučedníků“. Při čtení příběhů v těchto knihách jsem byl hluboce pohnut osudy židů ve válečném fašistickém i poválečném komunistickém období. Bylo to pro mě tak silné, že jsem začal mít touhu získat alespoň jednoho žida pro Krista. To byl asi bod, kdy mi Pán Bůh položil na srdce izraelský národ. Zároveň jsem byl v období, kdy se mi dotvářel obraz mé služby pro Boha a vnímal jsem jasně, že k mé službě podpory otců a získávání rodin ke čtení Božího slova Bůh přidává i podporu izraelského národa. Má manželka se k této vizi také přidala.

V sekci Zdroje / Magazín PLT si můžete stáhnout nové číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem "Výzvy pro kázání evangelia v 21. století".

Zavři za sebou dveře

Napsal(a)  pátek, 16. říjen 2015 08.22

VOŠMT

Uklízíme průběžně. Myjeme po sobě nádobí, oplachujeme umyvadlo, když jsme si vyčistili zuby, vynášíme odpadky, jakmile je koš plný. Uklízíme však i systematicky. Jednou či dvakrát týdně provedeme úklid, na který v běžném provozu není čas: luxujeme, vytíráme podlahy, měníme ložní prádlo apod.

Podobně je tomu s modlitbou. Modlíme se průběžně. Bůh je na modlitbu od nás a se vším nám pomáhá. Děkujeme mu za jídlo, protože nám je opatřil. Prosíme ho za uzdravení, když nás něco zabolí. Žádáme ho o pomoc se školou, se zaměstnáním, stále a se vším se na něj obracíme.

Co mi duchovní soustředění dalo a vzalo?

Napsal(a)  pátek, 09. říjen 2015 13.25

V prvom rade mi dalo to, že som si uvedomil, ako veľmi málo som dal Pánovi, vpodstate nič. Takže chcem to napraviť.

Miloš, 51 let

Neviem na to tak jednoznačne jednou vetou odpovedať. Asi že Pán si ma chce použiť v službe, ktorú má pre mňa připravenú. Zatiaľ bojujem o svoju rodinu, zápasím o deti, ktoré eště nie sú spasené. Ukázalo mi, v čom sú moje nedostatky, čím bránim tomu, aby mohol Pán konať v našej rodině. Toto som tak poznala a chcem to odstrániť s Jeho pomocou vo svojom životě.

Nahrávky z pastorálky ze září 2015 "Perspektivy globalního pentecostalismu v 21. století" můžete najít v sekci Zdroje / Ke stažení / Konference.

Milí čtenáři,

hned v úvodu tohoto článku se přiznám, že k jeho napsání mne inspirovala jedna kapitola z knihy Jak přežít ve službách církve britského autora Nicka Cuthberta (poněkud humorný název pro knihu, že?).

Velmi inspirativní byla celá kniha a vřele ji doporučuji všem, kdo mají cokoli do činění se službou v církvi. Autor popisuje základní (a mnohdy známé) principy, jak si zachovat čisté srdce, zdravé tělo i radostnou mysl navzdory náročné službě. V jedné z kapitol se zabývá tématem životních ztrát. Autor píše:

„Život je plný ztrát. Když vstoupíte do manželství, ztrácíte nezávislost. Když začínáte pracovat, ztrácíte svobodu. Když onemocníte, ztrácíte zdraví. Když přijdete o práci, ztrácíte pocit bezpečí. Když stárnete, ztrácíte tělesné síly a vitalitu. Ztrácíte své mládí. Život je plný ztrát a také nových zisků, při každé změně se však zdá, že vědomí ztráty je větší než radost z něčeho nového.“

Je tomu skutečně tak, jak autor píše. Stále něco ztrácíme. Samozřejmě rovněž získáváme, ale to bereme mnohdy jako samozřejmost. Naproti tomu se ztrátami se hůře vyrovnáváme. Jsou lidé, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že zestárli, a všemožně zakrývají znaky pokročilého věku. Nemám nic proti tomu, když chceme vypadat mladě, to je vcelku přirozené. Avšak může jít i o postoje nezdravé, signalizující, že na minulosti lpíme až nezdravě. Potkal jsem v životě ženy, jejichž dětem se narodili potomci a začali jim říkat „babičko“. Žena, která si příliš zakládala na mladistvém a atraktivním vzhledu, těžce toto oslovení nesla. Je rovněž ve světě běžné, že stárnoucí muži si chtějí na poslední chvíli něco dokázat a vyhledávají postranní vztahy, často s ženami o mnoho let mladšími. Za tím vším je neochota přijmout ztrátu (svého mládí) a vstoupit do nové etapy života, která však může být velmi požehnaná. Charakter života je takový, že stále něco ztrácíme a současně získáváme něco nového.

Pokud však na něčem příliš lpíme, poneseme ztrátu těžce. Tak jako šlo v předchozím příkladu o otázky věku a stárnutí, lpět můžeme i na věcech hmotných: Ze zásady nic nepůjčujeme, aby nám to druzí neponičili. Zakládáme si na svém bytu natolik, že raději nezveme návštěvy. Těžce neseme problémy s nepořádkem, který po návštěvách zůstává (a to ani nemluvím o tom, že návštěva může něco poničit, zvláště pokud má malé děti).

Viděl jsem ten rozdíl

Napsal(a)  čtvrtek, 01. říjen 2015 11.10

Věděl jsem, že Verča je křesťanka, to bylo vidět, hned jak vešla do třídy. Jeli jsme se školou na „adapťák“, šli jsme na nějakou rozhlednu a úplně „náhodně“ jsme si vytáhli dvojice. Tak jsme se začali bavit, Verča mi začala pouštět nějakou křesťanskou hudbu, mně se to hrozně líbilo, a tak jsme se dostali k Bohu, k Ježíši, jak ona žije, co žije, a já jsem viděl ten rozdíl. Byl jsem hrozně rád, že mi o Bohu řekla, protože jsem v té době hledal něco takového.

Každý den mě pak prudil…

Napsal(a)  čtvrtek, 01. říjen 2015 11.07

V létě, před nástupem na gymnázium, jsem dostala prorocké slovo, že se budu modlit za spolužáky a Bůh si mě použije k tomu, abych je k němu přivedla. Velmi mi položil na srdce obraz, který přijal Jason Morrison – viděl Brno z ptačí perspektivy a v něm spoustu malých světýlek. To jsou lidi, kteří jsou připraveni slyšet o Kristu. Mluvím o Bohu s hodně lidmi, ale nevidím do jejich srdce, nevím, jestli to je člověk, do kterého mám investovat svůj čas. To vidění mi v tom hodně pomohlo. Vždycky, když se s někým bavím, mě hned při prvním rozhovoru něco „ťukne“ a vím, jestli to je to světýlko.