Pohádky v tom mají jasno. Princ a princezna se do sebe zamilují, ale pak zjistí, že jim stojí v cestě nějaké nepřekonatelné nástrahy. Princ je statečně zdolá, může u toho ještě jako vedlejší efekt pomoci nebo zachránit další lidi, shledá se s princeznou a vezmou se. Konec. Maximálně ještě ujištění, že spolu žili šťastně až do smrti.

V sekci Zdroje / Magazín PLT si můžete stáhnout nové číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem "Ženy ve službě".

Snad jednou jedinkrát jsem oslovil manželku neuctivě, až vulgárně. Kdo nás zná, ví, že jsme vcelku pohodoví lidé, takže podobná vulgarita v našem manželství musela věstit něco výjimečného. A výjimečné to opravdu bylo.

„On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,29–31)

Drazí čtenáři,

téma tohoto článku „Křesťan a únava“ si jistě neklade za cíl zabývat se běžnou únavou, kterou známe všichni, například po namáhavém pracovním dni či dlouhém výletě. Existuje únava, která hned tak neodezní. Mám na mysli únavu, která se dlouho rodí a také se člověka dlouho drží, únavu, při které nestačí dobře se vyspat či dát si týden dovolené.

Prorok Izaiáš v úvodním textu takovou únavu popisuje. Nemůžeme s jistotou říci, do jakého období či situace prorokuje, ale zcela jistě popisuje druh únavy, který má duchovní kořeny. Dokonce se tato únava týká mladé generace, což vylučuje únavu způsobenou například nemocemi nebo věkem. Pokud budeme vycházet z kontextu, pak popisuje generaci, která se oddala modlářství. Přestali sloužit Hospodinu, pravděpodobně proto, že se domnívali, že Hospodin neslyší jejich modlitby a nezajímá se o ně. Zcela si přetvořili obraz všemohoucího Boha takovým způsobem, že se jim přestal jevit pro praktický život jako dostatečný, a pomoc hledali na jiných místech. To se samozřejmě neobešlo bez odezvy – prorok vidí tuto celou generaci jako lid bez naděje, klopýtající, bezmocný a bez odvahy cokoli změnit. Současně ukazuje i na východisko: „Začněte znovu doufat v Hospodina!“

Dne 25. ledna 1989, na sklonku komunismu, byla státní správou legalizována Apoštolská církev v ČR. Stalo se tak po letech marného usilování, odmítání ze strany úřadů a pronásledování Státní bezpečností. Zákon vstoupil v účinnost dnem 1. února téhož roku a naše církev tak vystoupila z ilegality, v níž se léta skrývala, a stala se z hlediska zákona rovnoprávnou s ostatními církvemi na území republiky.

Náprstník červený (digitalis purpurea) je dvouletá rostlina z čeledi jitrocelovité. Dorůstá výšky až půl druhého metru, v našich končinách je celkem běžná a určitě jste na ni už v přírodě narazili. Má ale jednu vadu na kráse – je prudce jedovatá! Smrtelnou dávkou pro člověka mohou být pouhé dva listy. Už v malém množství způsobuje zánět v ústech, nevolnost a zvracení, avšak při požití toxického množství se nejprve objevuje místní podráždění zažívacího ústrojí, zvracení, průjmy, později dojde ke zpomalení pulsu, činnost srdeční je nepravidelná, dýchání je obtížné, mohou se objevit poruchy vidění (člověk vidí předměty různě zabarvené), halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy, závratě, po asi dvou hodinách se zrychluje a slábne puls. Smrt nastává zástavou srdce. V případě otravy je nutno okamžitě vyhledat pomoc, ovšem ani v případě dostupného lékařského ošetření není prognóza většinou dobrá.

Ve valentýnském týdnu budou ve spolupráci s Národním týdnem manželství a 8 různými církvemi začínat kurzy Manželské večery na více než 55 místech v ČR - zveme Česko na rande, přidejte se i vy!

Během nedělní bohoslužby jsem mezi písněmi přišel na podium, modlil se, udělal sbírku a pak jsem lidi povzbudil k poslední písni slovy Parabible. Tuto neděli jsme v Elementu právě končili seriál přednášek „KudyKam“, ve kterém jsme prozkoumávali to, jak se rozhodovat na životních křižovatkách mnoha možností. Použil jsem proto parafrázovaná slova Ježíše („Já jsem ta cesta, pravda i život.“ J 14,6): „Ve světě, kdy často nevíme kudy kam, kdy stojíme na křižovatkách otevřené budoucnosti, dnes tu stojíme, abychom uctívali toho, kdo řekl: Já jsem navigace, adresa i plná nádrž. On je skutečně vším, co potřebujeme k tomu, abychom dojeli ke správnému cíli.“ Po shromáždění jsem mluvil s jedním hledajícím hostem, který zatím v Boha nevěří. Slova, která jsem použil, ho prý motivovala k tomu, aby si příběh o Ježíšovi přečetl znovu a znovu se mu snažil porozumět. Úplně jinak totiž „slyšel“ stejnou evangelijní myšlenku, ovšem řečenou moderním a pro něj srozumitelným způsobem.

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)

Drazí čtenáři,

v první řadě přijměte Boží požehnání do svých životů po celý rok 2019.

Jak vyjadřuje úvodní verš, myšlenkou, jíž bych se chtěl zabývat, je duchovní obnova.

Jednou z nejúžasnějších vlastností lidského organismu je jeho schopnost obnovy. Je známo, že většina buněk lidského těla se v pravidelných cyklech obnovuje: například kožní buňky se obnovují každé 2–3 týdny, některým buňkám v trávicím systému stačí k obnově pouhé čtyři dny. Kosterní svalová tkáň se prý kompletně obnoví zhruba za 15–16 let. Nebýt této úžasné schopnosti, byli bychom na prahu dospělosti samá jizva, šrám a modřina, protože naše zranění by se vůbec neuzdravovala. Nejspíše bychom se ale dospělosti vůbec nedožili.

Samotné slovo „obnova“ má širokou platnost: obnovovat se musí nejenom náš organismus, ale vědí o tom své i zemědělci. Plodiny pěstované na poli se musí střídat, aby se půda nevyčerpala a mohla se stále obnovovat. Po každé zimě se opravuje (obnovuje) silniční síť, neboť voda ve spojení s mrazem narušuje povrch silnic.

„Maminko, co to je? Můžu to vyndavovat?“ Zvědavá ruka se zanořila do krabice s vánočními dekoracemi. Postupně odhaluje lampičky, svícny, šišky a další poklady a nepřestává žasnout. To dítě je po mně.

Mám ráda Vánoce. Advent. Všechno to zdobení, očekávání, těšení. A světýlka.