Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.

Přátelé, vzhledem k přetrvávající situaci týkající se nemoci Covid-19 vám nabízíme možnost bezplatného stažení také listopadového čísla časopisu Život v Kristu.

Přátelé, vzhledem k situaci týkající se nemoci Covid-19 vám nabízíme možnost bezplatného stažení říjnového čísla časopisu Život v Kristu.

Srdečně Vás zveme na naší pravidelnou konferenci pro ženy a dívky pod názvem "Když se život zastaví".

Naše setkání tentokrát proběhne online - v pátek 16. 10. 2020 od 18:00 do 19:30 pod tímto okdazem: https://youtu.be/pqpSNbOqCYc.

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se zaměřuje na otázku základů víry, proto i já směruji svou úvahu tímto směrem.

Když se řekne základy, můžeme si představit dvojí. První pojetí vychází z úvodního verše a představuje základ naší víry, kterým může být pouze Ježíš. Důležitost tohoto základu vysvětlil sám Ježíš ve známém podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27). To, jak máme vybudovaný základ, určí, zda naše životy obstojí v přicházejících zkouškách.

Druhé pojetí se na základy dívá jako na skupinu témat, zabývajících se fundamentálními otázkami věrouky. Je zjevné, že oba přístupy spolu souvisejí: dobré základy ve smyslu zdravého vyučování mají pomoci vybudovat neochvějný základ křesťanova života, pevně postavený na Kristu.

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7)

V tuto chvíli se zaměříme na druhý pohled, tedy na základy ve smyslu biblických doktrín.

Někdy se setkávám s názorem vyjádřeným asi takto: „Já žádnou teologii nepotřebuji, věřím pouze Bibli.“ Tento názor je mylný, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak všichni nějakou teologii máme, aniž si to uvědomujeme. Jsme ovlivněni mnoha různými vlivy. Mezi ně patří knihy, které jsme četli, prostředí, v němž jsme vyrůstali, učitelé a kazatelé, kteří nás formovali. Pokud bychom chtěli mít „čistou biblickou teologii“, museli bychom vyrůst na pustém ostrově a číst pouze Bibli v originálních jazycích bez jakýchkoli poznámek pod čarou.

Rada církve AC schválila vyhlášení modlitebního řetězu v souvislosti s šíření nemoci COVID-19. Připojte se k nám!

Pozorní čtenáři a příznivci nakladatelství Křesťanský život si možná všimli, že toto nakladatelství začalo v poslední době zavádět tzv. edice. Letos jsme se například mohli nově seznámit s edicí Etické výzvy, v níž vyšly dvě knihy od stejného autora týkající se oblasti homosexuality a genderu (DALLAS J. Hovory o homosexualitě: Jak mluvit o věcech laskavě a srozumitelně a Coming Out v rodině aneb Co dělat, když váš blízký prohlásí: „Jsem gay.“) Podobně se loni objevila edice Revitalizace církve nabízející literaturu vhodnou pro sbory, které chtějí projít nějakou formou obrodného procesu svého praktického či duchovního života. I v této edici vyšly doposud dvě knihy (WILSON S., BATES J. Vykliďte pódium a dejte prostor Bohu a WILSON S. Připravit, pozor, teď aneb Tři rozhovory, které povedou k trvalému růstu vašeho sboru) a připravují se další dvě.

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Restrikce přijaté kvůli novému koronaviru COVID-19 otřásly doslova celým světem. Jak vnějším, globálním, tak i tím naším vnitřním, který ovlivňuje, jak vnímáme své okolí a jak s ním pracujeme. Svět církve nezůstal výjimkou. Otřásl se rychle a důkladně. S okamžitou platností byly uzavřeny všechny možnosti osobního setkávání na shromážděních a církev zjistila, že jediný způsob setkávání zůstal online. To je samozřejmě významná změna oproti všem minulým velkým epidemiím v historii, které nic takového neznaly – naposledy v pandemii španělské chřipky v letech 1918–1920. Při dřívějších epidemiích křesťané často zůstávali doma, navíc pomáhali ve společnosti, například v provizorních nemocnicích. Internet a online přítomnost je pro církev již dlouho misijním polem – od sociálních sítí až po vysílání bohoslužeb na síti. Jistě, mnozí křesťané i v dnešní době preferují email a telefon, nicméně okamžitě po uzavření církve se vyrojilo několik způsobů online spojení: různé formy bohoslužby vysílané na internetu a různé aplikace pro osobní spojení, od Zoomu až po Skype. Nejprve byli všichni nadšeni, jak technologie pomáhají. Nicméně statistiky z různých regionů Evropy a USA ukazují, že jen krátce poté začala online účast klesat a během několika týdnů se u většiny lidí projevilo to, čemu se začalo v odborných článcích říkat „Zoom únava“. Není divu. Mnozí zůstali doma na „home office“, celé dny tedy trávili na online aplikacích pro konferenční hovory a pracovní schůzky a večer se jim do církve ve stejné aplikaci již nechtělo.

Popis toho, jak jsme jako sbor reagovali na koronavirovou karanténu, začnu trochu ze široka. Před časem jsem od jednoho amerického pastora dostal knihu skvělého novináře a historika Philipa Jenkinse The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia – and How It Died (v překladu: Ztracené dějiny křesťanství: Tisíc let zlatého věku církve na Středním východě, v Africe a Asii – a jak zemřela). Je to výborná kniha, ve které jsem se mj. poprvé seznámil s na Západě přehlíženým hnutím nestoriánské církve východu a jejím fenomenálním misijním působením v prvním tisíciletí církve. Je tam mnoho věcí, kvůli kterým kniha stojí za přečtení, ale já bych zde zmínil jednu, která mě obzvlášť oslovila. Autor se zamýšlí nad příčinami, proč se někde církev pod tlakem pronásledování zhroutila téměř v jedné generaci, a jinde odolala celá staletí, často až dodnes. Například v severní Africe. Tam, kde bylo hlavní těžiště života církve v propracované latinské bohoslužbě, teologické debaty vedli významní teologové – samozřejmě také latinsky, běžní lidé do ní pochopitelně neměli možnost vstoupit, ani jí rozumět. Vše se točilo kolem velkých okázalých shromáždění v nádherných chrámech. Pak přišli muslimští džihádisté, dali danému městu ultimátum k přijetí islámu, po odmítnutí většinou biskupa popravili, mnichy vyhnali a dezorientovaní věřící, kteří rázem ztratili to, na čem stál jejich duchovní život, se pod tlakem strachu poddali (často jen naoko) islámskému diktátu, avšak druhá generace už většinou byla muslimská nejen naoko. Samozřejmě to pro stručnost silně zjednodušuji. Tam, kde byl život církve pěstován hlouběji, až na úroveň rodiny, kde měli Bibli přeloženou do svého rodného jazyka, tam se církev při ztrátě velkých shromáždění pouze stáhla do rodin a přežila z generace na generaci. Příkladem v severní Africe může být Egypt. Uvědomil jsem si tehdy, že to je stejný princip, který pomohl přežít Židům v rozptýlení a dobách pronásledování – a nejinak tomu bylo i v dobách rekatolizace a pronásledování tajných evangelíků u nás. Historie našeho sboru i hnutí v době komunistického pronásledování jen potvrzuje stejný princip.