Odmalička jsem byla vychovávaná jako katolička a považovala jsem se za silně věřící. Dnes však vím, že veškerá moje převeliká víra byla jen rozumová a povrchní. Byl to jen jakýsi životní názor a Bůh byl pro mě spíš nedosažitelným pozorovatelem, vzdálený, tajemný a možná také libující si v trestání chybujících lidí.

Když člověk posbírá odvahu a řekne Bohu: „Tady jsem a použij si mě, jak chceš ty," dějí se někdy zvláštní věci.

Mám jednu kamarádku, budeme jí říkat třeba Judita. Juditě je něco po dvacítce, studuje na vysoké škole, je to upřímná křesťanka, znovuzrozená i pokřtěná v Duchu svatém. Více méně zvládá všechny běžné „křesťanské povinnosti", tedy chodí v neděli do sboru, na mládež, čte si Bibli a modlí se. Vztahy v rodině i ve škole jsou dobré. Všechno je, jak má být.

Rád bych se s vámi podělil o své svědectví a doufám, že se pro mnohé stane i povzbuzením k tomu, aby duchovně bojovali za své blízké. Na naší straně přece bojuje Vítěz!

Pojďme v příběhu ale pěkně od začátku. Co se týče mé osoby, křesťanem jsem necelé čtyři roky a členem AC Polička už také nějaký pátek. Osobně jsem s posty měl v minulosti již několik zkušeností. I když se během nich podařilo vybojovat některé věci, žádný z nich netrval více než osm dní. Mohl jsem si na nich ale dobře ověřit pravdivost Kristova výroku: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a půstem." (Mk 9,29) Věřím, že během těchto půstů si mě Bůh připravoval k jednomu většímu boji.

Jako každý rok jsme jeli na duchovní soustředění na Dlouhé Stráně. Přijeli jsme v sobotu. Od pondělního rána jsem v ústech měla silnou hořkou pachuť, která se nedala ničím přebít. Cucala jsem sladké a kyselé bonbony, bylinkové pastilky, ale po chvilce se zase vrátila hořkost. U oběda jsem se zeptala jedné staré sestry, jestli neví, čím to může být. Ona mi řekla: „Jednou jsem měla hořko v puse dva měsíce a řešila jsem neodpuštění. To bude něco duchovního. Modli se za to." Neodpuštění? To snad ne. Připadám si, že pořád odpouštím... Hledala jsem na internetu, co to může znamenat. Že by žlučník? Koupila jsem si mléko, to prý pomáhá, ale mně ne!

Vyprávění začnu od dětství – měl jsem doma super zázemí, i když to mezi rodiči duchovně skřípalo – matka katolička a táta zakládal AC u nás ve městě.

V 19 letech se mi stala taková zvláštní věc, Boží zásah do mého života. Šel jsem si po práci zaběhat, a když jsem se vracel domů, stal jsem se náhodnou obětí mafiánské přestřelky. Vrah mě střelil z metrové vzdálenosti, kulka mi dvakrát prolétla tělem. Božím zázrakem se mi vlastně nic nestalo a za týden jsem byl z nemocnice doma. Měl jsem prý dostat ránu jistoty, mafián ji dostal, ale když šel vrah ke mně, zasekl se mu samopal. Věděl jsem, že je to Boží zázrak, ale nějak extra duchovně jsem to neprožíval. Svůj život jsem Bohu nesvěřil, i když jsem o něm věděl. Žil jsem si svobodně.

„Nebudu se modlit za uzdravení vašeho dítěte z Downova syndromu. Ty děti nejsou nemocné, mají svůj úkol v tomto světě. Jak to vím?"

Tak začala své svědectví křesťanka ze zahraničí, která u nás sloužila modlitbami za uzdravení lidí. A pokračovala: