Informace
Rozhovor
Potřebuji křesťany i v armádě
Rozhovor s Viktorem Balážem, novým zástupcem biskupa AC pro ekonomiku
Viktore, víme, že jsi byl voják z povolání. Prozraď čtenářům, co tě k tomu vedlo.
Dalo by se říct, že to byla souhra určitých okolností, ale já věřím, že v tom bylo již přímé Boží působení. Mým plánem po skončení gymnázia v Čáslavi bylo jít studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. V době před maturitou se za mě asi rok modlil můj spolužák a kamarád Milan Dlouhý. Bůh dopustil, že se mi maturita nepovedla dle předpokladů a místo vyznamenání jsem měl vždy o stupeň horší známku. Tehdy to bylo pro mě i moje rodiče velké zklamání. I když jsem úspěšně složil přijímačky, neměl jsem dostatek bodů, abych se na VŠE dostal. V období určité frustrace jsem se rozhodl vyjít vstříc rodičům. Maminka mnoho let pracovala na vojenském letišti v Čáslavi a nabízela se možnost studovat ekonomii na Vojenské vysoké škole ve Vyškově. Tam jsem v roce 1992 skutečně nastoupil a vystudoval obor ekonomie. Stal se ze mě voják z povolání. Nebylo to něco, po čem jsem toužil, ale díky vojně jsem se mnoho naučil a 15 let v armádě určitě nelituji. Ještě na vysoké škole jsem uvažoval o přestupu na civilní školu, ale Bůh mě zastavil a řekl, že potřebuje křesťany i v armádě. Jsem si dnes jist, že Bůh v tom měl jasný záměr. Mohl jsem v tomto období uvěřit, přestěhovat se do Vyškova, podílet se na založení nového sboru a postupně se stát pastorem.
Češi jsou zpočátku opatrní
Rozhovor se Stevem Wyndhamem, ředitelem organizace NLI pro střední a východní Evropu
Steve, pohybuješ se po Česku již 18 let, co jsi o nás zjistil?
Čeští křesťané se rádi modlí a chválí. Milují přítomnost a jednání Ducha svatého. Je pro ně také důležité zkoumat Boží slovo a vědět, co Bible říká o různých problémech.
Češi jsou také tvrdě pracující a spolehliví. Co se týče vztahů, jsou zpočátku opatrní, ale jakmile se skamarádí, jsou loajální, přívětiví a pohostinní. Za ta léta, co jezdím do Čech, jsem u mnohých viděl, jak roste jejich víra v budoucnost. A i když trend je jiný, naučil jsem se, že je možné nosit ponožky v sandálech.
Je to moje srdcovka
Rozhovor s Mirkou Smetanovou, vedoucí dětské služby v Kolíně
Mirko, mohla bys nám říct něco o svém vztahu ke službě dětem, jak to v tobě postupně rostlo, až to vyrostlo do těchto úžasných programů na DS?
Od dětství jsem jezdila na dětské tábory, od šestnácti let pak jako asistent svého aktivního bratra. V osmnácti letech jsem se obrátila, a to jsem naposledy byla na táboře s nevěřícími lidmi. S dětmi jsem ale chtěla pracovat dál, jen jsem nevěděla kde. Práci s dětmi v církvi jsem si nedokázala ani představit, považovala jsem to za službu pro lidi, kteří jsou ve své víře zbudovaní a mnohem dál než já.
V roce 1992 jsem začala studovat v Kolíně na biblické škole, tehdy se mi nabídla služba dětem ve výchovném ústavu, bylo tam asi 30 nebo 40 dětí s hodně náročnými životními zkušenostmi – přišly o rodiče nebo měly rodiče ve vězení, nechtěli je… Byli jsme samouci, prostě se nám řeklo: „Máte každý týden praxi ve výchovném ústavu, připravte si program na dvě hodiny.“ Při této službě jsem zjistila, že připravovat křesťanský program je úplně jiné než učit děti střílet z luku, házet granátem a jiné tábornické činnosti. Na biblické škole jsem začala sloužit dětem bez jakékoli přípravy. Učila jsem je to, co jsem si myslela, že je dobré. To bylo v letech 1992–1994.
Letniční se musí vrátit k modlitbám!
Rozhovor s bratrem Melvinem Ho, který vyučoval v Kolíně a v Brně jako hostující profesor na VOŠMT.
Čím je pro mne nedělní bohoslužba?
Veřejná oslava Boha
Nedělní setkání je pro nás v Chomutově veřejnou oslavou Boha v našich životech. Snažíme se nést a povzbuzovat slabé křesťany, pro které je neděle dobitím duchovní baterky, která se přes týden vybila, a pokud nenačerpá energii, bude opravdu těžké přežít další týden. Rozumíme tomu, že to tak mnohokrát je, a Bible s tím, podle mě, počítá. Cílem však je především oslavit spolu vše, co v našich životech Pán během týdne konal. Cílem je také načerpat povzbuzení z kázaného Slova a ze společenství Církve. Kázání je spíše pro věřící, celá bohoslužba je však laděná tak, aby byla srozumitelná a příjemná i pro hosty (vítání, kavárna…). Věřím, že se i křesťansky laděná bohoslužba stává evangelizací, pokud je hostům ve shromáždění patrná láska. Oni to poznají. Poznají nás podle lásky. Ježíš to taky věděl. Můžeme se přetrhnout v aktivitách pro nekřesťany, nebude to k ničemu, protože během pěti minut z atmosféry poznají, o co mezi námi jde. Znamená to nedělat kvalitní akce zaměřené na nekřesťany? Ne. Mluvím jen o vyváženosti.
Buď hoříš pro Pána, nebo…
Rozhovor s Uwem Maurischatem, řečníkem pastorálky
Co znamená hořet pro Ježíše?
Ježíš řekl, že přišel přinést na zemi oheň. Jak je to možné? Když byl tady Ježíš mezi námi, ukázal Boží lásku, nesl naše bolesti na svém těle. Ale oheň na učedníky měl přijít po jeho odchodu. On byl zapálený, musel jít na kříž, aby přinesl lidem život. Jeho smrt dala život. Vše, co měl, mohl dát svým učedníkům. Před tím je poslal, aby uzdravovali lidi, nesli evangelium. Dýchl na ně, aby přijali Ducha svatého a byli schopni činit zázraky. To bylo ale jen na chvíli, po jeho nanebevzetí mohl přijít oheň na všechen jeho lid. Pro křesťana je normální být zapálený.
Projekt Pašije 2016
(rozhovor s autorkou Pašijí Jaruškou Bekovou, AC Kroměříž, stanice Olomouc)
Poprvé jsem se o Pašijích dozvěděla vloni na velikonoční bohoslužbě olomouckých církví, ale prý je to tvůj dlouhodobější projekt. Mohla bys čtenářům přiblížit, kdy se zrodila myšlenka tohoto představení?
Asi tak před 15 lety. Tehdy jsem se zamýšlela nad evangeliem Jana a snažila se vžít do toho, jak se cítili lidé, kteří byli součástí velkého Ježíšova příběhu. Asi stěžejní pro mě bylo, co musela prožívat Ježíšova matka Marie – to byla i jedna z prvních písní, které vznikly. Jaké to bylo, stát pod křížem a dívat se, jak jí umírá syn. Druhou byla písnička Vjezd do Jeruzaléma, a to už se mi v hlavě začal skládat celý příběh a rodila se ohromná touha složit něco většího. Je pravda, že jsem nikdy neměla úplně konkrétní představu takového megapředstavení, ale už od počátku jsem měla v sobě představu celku, sbor, nástroje. :-)
Na této straně věčnosti neexistuje dokonalost
Rozhovor s Jennifer a Stevem Cuttinovými
Sedíme v příjemně vybaveném obýváku (nábytek je ze Saudské Arábie od Jennifeřiných rodičů a Cuttinovi si ho nechali přivézt nákladním kontejnerem. :-)), upíjíme ovocný čaj a vzájemně se oťukáváme. S Jennifer se už znám z baby klubu Andílci, který jsem do letošního září vedla, ale se Stevem mluvím dnes poprvé… První otázka je „jednoduchá“, chtěli jsme totiž slyšet Američany mluvit česky. Obdivujeme je, protože po čtyřech semestrech latiny víme, jak je těžké tvořit věty a myslet na skloňování a časování zároveň.