Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Rozhovor s Marií Bubikovou

Nedávno Ti vyšla kniha. Jak ses do ní pustila?

Kdysi v Kolíně bylo v rámci Aglow setkání sester, kde mě požádali, abych sloužila. Seděli jsme s organizátorkou, snad z Anglie, a překladatelkou Jarkou Ponerovou, když tu sestra říká: „Myslím, že je škoda, že nemáte v Čechách žádnou knížku pro české ženy. Je tolik knížek, svědectví z různých zemí, ale z Čech není nic. Ty bys ji měla napsat." A já na to: „Kdepak já, kdepak..." Ale Jarka se toho nepustila. Kdykoli se mnou byla, vždycky mi to připomínala a přesvědčovala mě, že mi pomůže, abych to třeba namluvila na magnetofon nebo napsala ručně, že by byla ochotna upravit to do knižní podoby.

Teprve pak jsem začala uvažovat, rozhodovat se, modlit se za to, no a nakonec jsem to zkusila. Já zase ručně píšu ráda. Nerada mluvím přímo. Na papír si rozmyslím, co chci napsat. Štěpán Poner to vždycky okopíroval, ona to zpracovala.

Stejně jsem s tím měla pořád boje. Nebylo to jednoduché. Vyznávat své osobní věci není nikterak jednoduché. Tak jsem se za to modlila, a vždycky, když už jsem měla něco napsané a pak si to přečetla, tak to povzbudilo i mě. Protože jsem viděla, jak je Bůh v mém životě dobrý a velký. A nakonec i Ed Traut mi to prorokoval, velmi mě v tom povzbudil, to byla opravdu poslední injekce.

Rudek vždycky vypráví ze svého pohledu, jaké bylo vaše první setkání. Jak jsi poprvé vnímala Rudka a Boží vedení ty?

První moment to pro mě byl šok, protože vždycky jsem ho brala jenom jako bratra, vždycky jsme mluvili jenom o duchovních věcech. Měli jsme stejnou cestu, sami dva jsme jezdili vlakem do Těšína, do Žukova na shromáždění, protože on je z Karviné a já také.

Věděla jsem, že to je bratr, kterému se velmi jedná o Boží věci jako mně, ale není moc vysoký a ještě velmi hubený, takže vypadal jako chlapec, kdežto já jsem byla spíš vyspělá. Tak mě to nikdy nenapadlo, ale modlila jsem se za to, a nějak mu nemohla říct ne. Spíš jsem si pořád říkala, že vdát se chci, děti jsem měla vždycky velmi ráda, tak jsem si říkala: „Pane, jestli je to tvoje vůle, tak jo." Ale jinak jsem nebyla zvláštně zamilovaná. To ne. Šla jsem do toho s vírou, tak by se to dalo vyjádřit. Tebe Pane, miluji, on také, takže půjdeme do toho jedině s tebou.

A nelituješ toho.

Právě vůbec (smích). Protože Pán je věrný, a dává ještě nad to, co si přeješ. Opravdu Bůh mi dal i tu lásku, jsem Pánu vděčná za Rudka, protože mi vždycky byl vzorem i ve víře.

Rudek je hodně silná osobnost, jaké to je, žít po jeho boku?

Jaké to je? Lidem se někdy zdá, že je to těžké, ale naopak mě to vyhovuje, protože on má tu zodpovědnost a tím mě chrání. Já jako žena to mám vlastně lehčí. Právě nedávno mi telefonovala moje snacha Dita: „Představ si, David právě mluvil o mužích, mluvil o autoritě, jak mají stát v rodině a jak to je důležité..." A já jí říkám: „Vidíš, Dito, my to máme vyřešené, protože David je po tatínkovi, a když něco řeknou, no tak to tak bude, co víc?!"(smích). Na jedné straně se zdá, že to je možná těžké, ale na straně druhé zase žena ví, co může očekávat a že ji manžel kryje.

Někdo by si mohl říct, že ti to nedovolí rozvinout se ve tvém obdarování, co bys na to řekla?

Tak to tedy vedle Rudka vůbec ne. Právě on mě vždycky povzbuzuje do duchovních věcí. Co se týká mé služby sestrám, Rudek mě v tom od začátku velmi podporoval. Když my ženy jsme totiž poddány svým mužům, uvolňujeme Boží moc, která nám potom pomáhá rozvinout naše i manželovo obdarování.

Jsi člověk, který vidí všechny Rudkový chyby a přesto, jak bys ho popsala?

Řekla bych, že je opravdu muž víry. Jasně že má problémy jako každý jiný. Má boje, má určité chyby jako každý člověk, ale přesto všechno si na něm cením, že věří Bohu. A když Bůh jednou řekne, tak jde za tím. Je nebojácný. Myslím si, že takových mužů je dnes třeba, kteří když slyší, co k nim Bůh mluví, tak za tím jdou a nebojí se odporu, překážek a čehokoli.

Jaký byl asi váš nejkrásnější a nejhorší zážitek?

Vždycky jsem říkala, že já nejsem na cestování, snad ještě Jeruzalém, Izrael, to jo, to bych ještě ráda viděla, ale někde po světě, to ne. V Jeruzalémě se měla konat celosvětová konference letničních církví a Rudek tam měl jet. Tak se o tom mluvilo a jeden cizinec povstal a řekl: „Bratři, je velmi dobré, že tam posíláte svého vedoucího, ale věřím, že by tam měl mít manželku a další bratři ho v tom podpořili. To bylo obrovské překvapení pro mě a opravdu jsme jeli spolu. To byl krásný zážitek.

A nejhorší vzpomínka?

Ty špatné máme dávat pryč, takže žádné nemám (smích).

Snad okamžik, kdy jste věděli, že dojde k zatčení?

Ano, to je pravda. I když jsem až do konce věřila, že Pán je mocen zachránit. Ještě jsem ho povzbuzovala, že máme Pána, který ho ochrání, ale on to už cítil. A pak to ráno... Šel na noční a pak se nevrátil. Já jsem měla zlý sen, už v tom snu mi Bůh ukázal, co je, a proto jsem vstala, ještě jsem se modlila a byla jsem uvnitř nervózní. A potom, když jsem uslyšela auto, bouchnutí dveří, jsem věděla, že jsou tu. Nevěděla jsem vůbec, zda se vrátí.

Ale i při tom je Pán Bůh úžasný, že může i v nejhorších chvílích potěšit. To také nikdy nezapomenu - jak šťastná jsem šla ze shromáždění. Byla tma, šla jsem pěšky a měla jsem takovou radost, že jsem volala na našeho psa: „Ťapko, představ si, Ježíš opravdu žije!"

Rudek musel hodně cestovat, pracovat, takže se dá říct, že ti ho církev brala. Máš vůbec církev ráda?

Velmi si vážím církve, protože vím, že je to tělo Kristovo. Je napsáno, že jeden druhému máme dodávat sílu, a já vím, že mnozí se za nás modlí. Nejvíc jsem to třeba pociťovala, to též nikdy nezapomenu, když jsem byla nemocná a měla jsem jít na operaci a Rudek byl akorát v Anglii. Když jsem se modlila, najednou mi přišlo: „Určitě to tam Rudek řekne a celá církev se za mě bude modlit." Pocítila jsem sílu toho, že nejenom tady, ale i za hranicemi máme tělo Kristovo. Když se pak Rudek vrátil, tak mi potvrdil, že se tam za mě modlili.

Je pravda, že Rudek býval hodně pryč a nejvíc tehdy, když se stavělo v Kolíně, to jsem třeba dva týdny byla sama a on přijel jenom na víkend, ale přesto mohu říct, že to bylo pro mne požehnáním, že jsem se víc mohla věnovat modlitbě a Božímu slovu.

Můžeš říct, že Pán Bůh na vás pořád pracuje? Že Pán Bůh vás neustále něčemu učí?

To jo, pořád. Někdy si říkám: „Tak už tolik let chodím s Pánem, přece bych už měla být dál?" A zase vidím ve svém životě, co je třeba změnit.

Jaký je pro tebe další výhled od Pána pro tvou službu?

Osobně to, že se mám starat o Rudka. Fakt mě potřebuje, hlavně proto, neslyší. A jinak, co Pán bude mít pro mě, to nevím.

Jaké to vůbec je, jdete společně dlouhá léta, Rudek byl vždycky silný, vitální, zvládl spoustu věcí, a najednou prostě slábne, jak to prožíváš?

Šlo to tak jedna věc za druhou. První pro mě byla dost těžká, když si musel vzít řidiče. Před tím jsme si jeli sami dva, ženy to mají rády, a teď najednou tu byl třetí. Pro mě to bylo ze začátku těžké, že se mi nějaký muž o něho stará, že mu nese tašku a tak, a já říkám: „Já ti to vezmu..." Jsou to změny, které člověk musí přijímat a pokořit se.

Navíc vidím, že i mně už síly také ubývají, ale vždycky si říkám: „Díky Pánu za to, že můžeme takto jít spolu." Díky Pánu za to, že můžeme jemu patřit, že jeho známe a že On nás miluje, vede, vyučuje. To je dar, to je každodenní radost.

Děkuji mockrát za rozhovor.

Ptali se Jirka Bartík a Pavel Slepička