Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Škola Kristova, škola duchovní obnovy

Bylo to v březnu letošního roku, kdy jsem měl příležitost doprovázet našeho biskupa Martina Moldana na cestě do USA na konferenci, kterou pořádal bratr B. H. Clendenen. Kdysi letniční pastor, dnes misionář a zakladatel Školy Kristovy. Podivuhodný člověk, nejprve mě zaujal tím, že ho doporučil bratr David Wilkerson, potom zvěstí, která se o něm nese. Osmdesátišestiletý ohnivý kazatel, který bouří z podia a mluví tak jednoduché věci, které se vám přesto vrývají do mysli. Má pověst, kterou jsem si mohl ověřit, že je to skromný člověk, kterému neleží na srdci nic víc, než aby se kázal Kristus, ten ukřižovaný. Nejprve jsem si myslel, že je trochu moc radikální, když na nás vystřelil výrok: "Každý křesťan se modlí, když se nemodlíš, nejsi křesťan." Jenomže potom jsem si uvědomil, že mluví pravdu, jen zbavenou našich diplomatických hávů. Jednoduše, viděl jsem pravého letničního v akci, který nedával žádné místo pochybám, o co mu jde a kam směřuje.

Ve svých šedesáti sedmi letech předal svůj sbor zeti a vydal se na misii. Málem mi vypadly oči z důlků, protože alespoň já osobně jsem se viděl v šedesátisedmi letech tak akorát v důchodu, samozřejmě s tím, že budu Bohu sloužit i nadále, ale takhle, to by mě ani ve snu nenapadlo. No a vypravil se do Ruska, kde založil sbor a setkal se s potřebou kvalitního vyučování, protože stejně jako u nás po revoluci, i tam se to hemžilo nejrůznějšími učeními a důrazy, před kterými si bratr Clendenen nebere servítky.

"Jediná minuta, kterou bys strávil v pekle, by okamžitě změnila tvůj způsob evangelizace..." Další pecka, nadmíru pravdivá. A to od člověka, co to opravdu žije. Přesto, když jsem seděl proti němu a vykládali jsme si, viděl jsem v jeho očích laskavost. Došel jsem k závěru, že bych sám potřeboval trochu zradikalizovat v kontextu Ježíšovy lásky.

Víte, v kolik konference začínala? Každý den v šest ráno společnými modlitbami. Na takové konferenci jsem ještě v zahraničí nebyl. Účast téměř stoprocentní, pak následovalo kázání a potom teprve snídaně. Připomnělo mi to vyprávění našeho emeritního biskupa, jak na tzv. rodinných rekreacích od časného rána běžely modlitby a přímluvy a Pán Bůh jednal.

Abych se vrátil k situaci v Rusku. Bratr Clendenen začal organizovat tzv. Školu Kristovu, kde poskytl solidní vyučování všem, kteří o to měli zájem tak, že se sešli na tři týdny, modlili se, vyučovali, modlili se a zase vyučovali. Efekt byl viditelný, kromě biblického vzdělání došlo u mnohých k duchovní obnově a z toho plynoucího nadšení, které se spontánně šířilo. Dnes se tato škola obnovy organizuje cca ve 150 zemích světa a dostali jsme nabídku ji uspořádat i u nás. Bratr Clendenen k nám má přijet 22. září, a pokud bude sloužit na konferenci, velice ji doporučuji. Taky si můžete u našeho nakladatelství objednat jeho knihu Na cestě k učednictví. Chtěl jsem ji přečíst ještě v letadle, ale to nešlo, zaslouží si totiž díky svým podnětům hodně přemýšlení.

Polský sbor v Chicagu

Kromě konference jsme ještě měli příležitost navštívit polský sbor v Chicagu, kde je asi kolem dvaceti Čechoslováků. Bratr biskup Martin tam sloužil slovem a bylo zvláštní vidět, jak Češi, Slováci a Poláci v zahraničí drží pospolu. Sami nám říkali, že žádné jiné národy tak soudržné nejsou. Chicagský sbor má asi 120 členů, ale těch postupně ubývá, ne snad proto, že by sbor nebyl živým, právě naopak, moc se nám v něm líbilo. Důvodem je spíše to, že další generace emigrantů už skoro polsky nemluví, asimiluje se a začleňuje do sborů amerických.

Muzeum Billyho Grahama

Když nám hostitelé oznámili, že nás chtějí vzít do muzea Billyho Grahama, tak mě ihned napadly dvě myšlenky: Museum? To bude nuda. A o člověku, který ještě žije? To jsou prostě Američané. Tento dojem byl ještě více umocněn, když jsme dorazili do Wheatonu, městečku známému evangelikálům pro svou slavnou křesťanskou univerzitu. Ocitli jsme se před obrovskou budovou, která nesla nápis Billy Graham museum. Jak správně podotkl bratr Martin Moldan, Američané mají všechno velké. Obrovská budova, vysoké podpěrné sloupy, ohromné vstupní dveře. Tak tohle se buduje kvůli člověku?

V recepci nás uvítala milá černoška a hostitelka nás nechala, abychom si začali procházet celou expozici. Ta začínala tzv. rotundou svědků, kde bylo vybráno devět význačných osobností, které v historii nesly zvěst evangelia: Justin mučedník, František z Assisy, Blaise Pascal, samozřejmě apoštol Pavel a další. To byl start nesení evangelia světu, který přešel v další místnosti do přehledu nesení evangelia na půdě Ameriky.

Prezentace byla interaktivní. Návštěvník si mohl přečíst nejen důležité základní údaje, ale i poslechnout pravděpodobnou dramatizaci tehdejších událostí, blíže k současnosti byly k dispozici i audio nebo videonahrávky. Celý průřez dějin americké evangelizace na mě zanechal nemalý dojem. Především v tom, že i když evangelium je pořád stejné, Pán Bůh si používá různé způsoby jeho zvěstování. Nejprve to začalo misií podobnou té ze Skutků, která vzhledem k obrovským vzdálenostem mezi obyvateli používala první dopravní prostředky jako koně nebo loď. Tak byli zasaženi první domorodí obyvatelé, po té i noví přistěhovalci. Další fází byly tábory, podobné našich kempům, kam se sjížděli mnozí, aby slyšeli Boží slovo. S tím, jak rostla hustota obyvatelstva a vznikala města, se začala evangelizace soustředit na ně. Nejprve obrovské stany, pak dokonce lehké dřevěné stavby, kde se navečer scházelo i několik tisíc lidí. S rozvojem techniky nastoupil nejprve rozhlas a nakonec i TV. Celá expozice vyústila v představení světoznámého evangelisty Billyho Grahama. Utkvěla mi v paměti jeho vzpomínka na své první veřejné kázání. Cestou na místo se dozvěděl, že tam bude kázat, a tak si Billy připravil čtyři různá kázání, každé v délce 45 min. Ten večer je odkázal všechna za osm minut. (To mi totiž připomnělo mé první kázání, kéž by i ty konce byly podobné B. Grahamovi.)

Když jsme procházeli jednotlivá údobí Billyho života a viděli jsme stadiony a masy lidí, kterým měl příležitost zvěstovat evangelium, byl jsem Bohu za tohoto člověka vděčný, ale stejně, muzeum? Odpověď na mé pochyby se dostavila brzy. Člověk totiž musel projít malým filmovým sálem, kde se rozsvítila obrazovka a z ní pronášel radostnou zvěst právě Billy Graham. Pak následovala místnůstka, kde jste si mohli zažádat o kontakt v případě, že byste chtěli o Bohu vědět něco více. Ale to ještě nebylo vše. Pak následoval úzký koridor, který vedl ke kříži. A to nejsilnější nakonec: Pokud jste prošli kolem kříže, vstoupili jste do sálu, který má připomínat nebe a věřte mi, i když jsem už dlouho křesťanem, necítil jsem se zrovna pevný v kramflecích a v hlavě mi zněla otázka, zda i já dojdu... K tomu ještě Óda na radost a v tu chvíli jsem si říkal, že by nebylo špatné tam už být. Nu, Pán Bůh má jiný plán. A tak jsem za tohle muzeum vděčný, protože funguje jako další způsob evangelizace, přesně ve shodě s touhou Billyho Grahama.

Na závěr výjezdu do USA jsme mohli ochutnat ještě zákusek v podobě návštěvy úterního shromáždění ve sboru Davida Wilkersona (který se nezúčastnil) v Time Square Church v New Yorku. Scházejí se v bývalém divadle, které nese vskutku barokní výzdobu a je považováno za památku, a proto se bratři omlouvali, že tam nic nemohou změnit (ukazovali na tlusté andělíčky). Ale atmosféra byla vynikající. V sedm hodin přesně, když mělo začít shromáždění, se rozhrnula opona a na vysokém podiu stál velký pěvecký sbor, hudebníci a pastoři s manželkami. Máme vyřídit srdečné pozdravy od druhého pastora bratra Neila Rhodese, který u nás předloni kázal. Nejvíce na mě zapůsobilo, když jsem viděl, jak v nádherném divadle bratrská "ochranka" eskortuje přímo do první řady nějakého dědečka ve špinavém kabátě. Díky Bohu za jejich přístup. Ono vůbec se tam dává prostor šedinám, jak nám sdělil bratr Neil. Kázal zrovna pastor seniorů, který už měl osmdestáttři let, ale poznat to na něm nebylo. Holt, musím si ještě počkat...

Jirka Bartík