Bible je knihou o modlitbě doslova od začátku do konce. Již v následující generaci po Adamovi a Evě lidská bída dosáhla takového stupně, že lidé začali hledat Boha (Gn 4,26). A poslední kniha Bible, Janovo Zjevení, nám dává nahlédnout do nebeských oblastí, kde andělé hledící na Boží slávu dnem i nocí v úžasu volají „Svatý, svatý“ (Zj 4,8).

Pamětníci vědí, že i naše církev se narodila v modlitbách. Tajné domácí skupinky, letní setkání i nedělní shromáždění různě po bytech byly prosyceny modlitbami. A Bůh se k modlitbám přiznával, lidé zažívali uzdravení, vysvobození i naplnění Duchem svatým. Když budeme parafrázovat známý citát, platí, že „stejné ideály, které stály za vznikem naší církve, jí musí udržovat i v budoucnosti“.

Nechci, aby to vypadalo, že si idealizuji minulost a naříkám nad současným stavem církve. To rozhodně nemám v úmyslu. I v současné době jsme svědky toho, jak lidé, zejména mladí, objevují tajemství a krásu modlitebního života. Například modlitební hnutí 24/7 s sebou přineslo mnoho nového. Kniha Krvavý měsíc na obzoru od zakladatele toho hnutí P. Greiga uvádí spoustu svědectví o tom, jak modlitby mění životy mladých lidí:

„Včera jsem strávil svoji první celou noc s Bohem! (…) Jediné, po čem jsem toužil, bylo trávit v Boží přítomnosti co nejdelší dobu. Celá noc utekla hrozně rychle, ale zároveň každá minuta byla hrozně dlouhá. Bůh se mnou zůstal a já jsem se modlil celý den v práci. Nemohl jsem se soustředit na nic jiného kromě něj, i když jsem šel do Tesca pro jídlo.“

I v naší vlastní církvi ještě existuje nadšení pro modlitby mezi mladými i těmi věkem staršími. Důvod, proč píši tyto řádky, spočívá v tom, že toto nadšení je velice křehké. Snadno se nadchneme, ale stejně snadno nás nadšení opustí. Jsou ti, kteří si život bez modliteb nedokážou představit, stejně jako ti, u kterých je modlitba spíše záležitostí vzpomínek na minulost. Každý z nás se potřebuje ustavičně motivovat.

Pán Ježíš si tuto proměnlivost uvědomoval, a proto vyslovil výše uvedené podobenství. Jeho význam je vlastně shrnut již v první větě: „Je třeba se stále modlit a nepolevovat.“ To je ideál, o který máme usilovat. Abychom jej dosáhli, apeluje Ježíš na naši mysl a schopnost logického uvažování, když předkládá obraz o nespravedlivém soudci a vdově. Celý obraz je vlastně velkým paradoxem, protože vdova je schopna nespravedlivého soudce doslova umořit svým ustavičným naléháním. To kontrastuje s obrazem spravedlivého Boha a Ježíš říká, že o to víc se Bůh zastane těch, kteří k němu volají dnem i nocí.

Slovo „protivník“ použité v textu se používá v právním prostředí a označuje odpůrce u soudu, protistranu, často člověka mimo zákon. Je paradoxem, že ten, kdo by sám měl být garantem práva a pomoci, je laxní a vůbec nereaguje. Na druhou stranu vdova ilustruje bezmocnost, odkázanost na pomoc druhých. V této, v zásadě neřešitelné a předem prohrané situaci vyčnívá vdovina naléhavá vytrvalost jako klíč k řešení zdánlivě nemožného. A k tomu všemu Ježíš dodává: „Což teprve Bůh!“

Jsem přesvědčen, že posluchači museli viset Ježíšovi na rtech, tato slova jim jistě dodávala novou chuť do modliteb. Proto poslední věta působila jako studená sprcha: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Jinými slovy, dnes je to tak, ale zítra (za pár let) to může vypadat úplně jinak. Proto potřebujeme stálou motivaci a náš modlitební život musí být ustavičně obnovován.

Věnujme se proto chvíli otázce motivace: mnoho věcí lidé dělají rádi a s nadšením jednoduše proto, že jsou nové. Platí to i o modlitbách. Objevujeme Boží přítomnost, onu úžasnou a tajemnou atmosféru Božího přebývání mezi námi. Ale jako všechno ostatní pod sluncem, i toto může zevšednět a stát se pouhým zvykem. Je na nás, aby modlitby nikdy nezevšedněly.

„O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ (Ž 27,4)

Jiným motivačním činitelem je naléhavost. Vidíme ji u vdovy, která neměla jinou možnost než ustavičně chodit za soudcem a dožadovat se svého práva. Naléhavost vzniká, když nám o něco zásadně důležitého v životě jde. Naneštěstí naléhavost po vyřešení urgentních potřeb upadá a vše se vrací do starého stereotypu.

Ideální motivací je zodpovědnost. Člověk by měl být schopen vytvářet si vědomí naléhavosti sám. Stále ještě je na světě příliš bolesti, stále ještě nejsou všichni lidé obrácení, stále na mnoha místech panuje nespravedlnost. Zodpovědnost nehledí na své pohodlí a snaží se vidět potřeby druhých. Zodpovědnost nikdy nepoleví v modlitbě, protože vždy budou důvody, proč je třeba za něco naléhavě prosit, nebo naopak radostně uctívat.

Martin Moldan, biskup