Odpověď na to, proč jej to všechno potkalo, nalezneme až na konci příběhu. Na celou zemi udeří hladomor, Josef se díky své moudrosti dostává do faraonovy blízkosti a ten jej pověří správou egyptské ekonomiky. Když hlad zasáhl i Josefovu rodinu (na kterou dávno zapomněl), vyslal otec Jákob své syny do Egypta nakoupit obilí. Při jejich druhé návštěvě se jim Josef dává za velice dramatických okolností poznat. Setkání s bratrem, o němž si mysleli, že už dávno nežije, bylo velmi dojemné. Při této příležitosti čteme následující Josefova slova ke svým bratřím: „Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. (...) Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi.“ (Gn 45,5–8)
Z těchto několika vět se můžeme dozvědět nemálo moudrého pro život i v dnešní době: tak například, že nemůžeme posuzovat to, co se nám děje, dříve než se příběh uzavře. To, co se dnes jeví jako problém nebo utrpení, zítra může znamenat požehnání. Přinejmenším plně porozumět můžeme až s náležitým odstupem a platí zde, že zpětný pohled bývá často jiný, než nabízí přítomné hodnocení. Život každého z nás je jedinečným příběhem a my nejsme schopni mu porozumět dříve, než se dokončí.
Můžeme také vidět, že to, co se stalo, nezměníme. Zrada bratří je stále zradou, otroctví a následné věznění stále s sebou nesou hořké vzpomínky. Můžeme však svůj příběh zpětně hodnotit. Vidíme to v Josefových slovech: „Ne vy jste mne sem poslali, ale Bůh.“ Jde o naprosté „přerámování“ příběhu: Josef na příkoří již nevzpomíná s hořkostí, ale nachází v něm smysl: Bůh to dopustil, aby skrze něj zachránil svět (a s tím i jeho rodinu) před hladomorem.
Možná si řeknete, že přece nejsme jako Josef, příběh je natolik specifický a neopakovatelný, že stěží nalezneme použitelnou aplikaci do dnešní situace. To ale není pravda; mnohokrát je možné, ba žádoucí dívat se na uplynulá neštěstí novýma očima a nacházet v nich tak smysl. Dějiny nabízí bezpočet příkladů, kdy utrpení jedince nakonec vedlo k požehnání pro celou společnost. Možná známe jména jako Nelson Mandela, Joni Eareckson Tada či Corrie ten Boom. Všichni tři dokázali své utrpení „přetavit“ v požehnání: Mandela po 27 letech věznění nekladl důraz na pomstu, ale na smíření, a pomohl otevřít cestu k proměně celé země. Joni Earecson Tada se těžce vyrovnávala se svým úrazem (bylo jí 17 let, stejně jako Josefovi). Nakonec, přes mnohé modlitby za uzdravení svou situaci přijala tak, jak byla, a z jejího osobního zápasu vznikla dlouholetá služba podporující lidi se zdravotním postižením. Corrie ten Boom prošla peklem koncentračního tábora, ale díky tomu, že dokázala odpustit, se stala nástrojem evangelia odpuštění a smíření. Svým poselstvím zasáhla i své někdejší věznitele.
Přes to všechno realita utrpení s sebou stále nese mnohá tajemství, která pochopíme až na věčnosti. Nezapomínejme však na to, že dokonce i „Mesiáš měl trpět, jako prvý vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo lidu izraelskému i pohanům“ (Sk 26,23). Ani Boží Syn se nevyhýbal utrpení, naopak, učinil z něj cestu spásy pro celé lidstvo.
Jedním z Mesiášových jmen je Immanuel, což znamená „Bůh s námi“. Můžeme počítat s tím, že je s námi za všech okolností – jako byl s Josefem v Egyptě, jako byl s třemi mládenci vhozenými do ohnivé pece, jako byl přítomen kamenování Štěpána. On je s námi v každé situaci.




