Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Bible a cesty

Slovo cesta je v lidské řeči natolik běžné, že jeho hlubší význam nám snadno unikne. Na první pohled jde o něco zcela známého: mluvíme-li o cestách, máme zpravidla na mysli dopravní komunikace, ať již silnice, pěšiny, „polňačky“, nebo vlakové koridory – prostě něco, co umožňuje cestovat z jednoho místa na druhé. V tomto smyslu jsou tedy cesty něčím, co spojuje, umožňuje pohyb, a tím vlastně i život celé společnosti. Vždyť život se z velké části odehrává na cestách – chodíme do práce, na nákupy, za zábavou i přáteli.

Cesta má svůj symbolický význam: jedna z věcí, kvůli které jsme kritizovali minulý režim, byla právě nesvoboda cestování. Jinými slovy, problém se nenacházel v cestách – těch se jevil dostatek, ale nesměli jsme je používat, anebo jen za velice přísných podmínek. Dokonce i cestování do tzv. „spřátelených zemí“ bývalo komplikované. A ne náhodou právní řády všech států mají jako jeden z přísných trestů odnětí svobody – vězení znamená omezení svobody pohybu a cestování. K lidské důstojnosti tedy patří svoboda cesty využívat a možnost cestovat po celém světě.

Cesta má však i svůj metaforický význam: můžeme ji chápat jako životní směr, přesvědčení či chování. O lidském životě se někdy mluví jako o cestě, o nějakém člověku můžeme prohlásit, že „si hledá svou vlastní cestu“ nebo třeba, že „mluví z cesty“. V tomto pojetí pak zvláštní obrazný význam nabývají rozcestí a křižovatky, které ukazují, že život člověka je určen ustavičným rozhodováním, jehož správnost či nesprávnost určuje, zda dojde do správného cíle.

Cesty tedy představují jeden ze znaků civilizace. Promítá se to mimo jiné i do umění a literatury: Například knihy jako Cesta kolem světa za osmdesát dní, Gulliverovy cesty či Na cestě patří ke klenotům světové literatury. A každý křesťan jistě bude znát Cestu poutníka od Johna Bunyana. Mluvíme-li o cestách, máme na mysli něco, co má zásadní praktický význam pro fungování společnosti, figuruje jako symbol svobody a má i řadu metaforických významů. Podívejme se nyní do Bible, co nám o cestě prozrazuje ona.

V Bibli má cesta více významů: v první řadě zde jde o doslovný význam, ale i ten stojí za pozornost. Vždyť uvažme, kolik se toho jen odehrálo právě na cestě! Na cestách docházelo k významným setkáním: na cestě se s Ježíšem setkal slepý Bartimeus i Zacheus. Na cestě do Emauz poznávají učedníci vzkříšeného Ježíše, na cestě do Damašku se obrátil Saul, na cestě se Filip setkal s etiopským úředníkem a zvěstoval mu evangelium. Podobenství o milosrdném Samařanovi se odehrává na cestě a Marnotratný syn rovněž kráčel životem po své cestě.

Cesta je i v Bibli výrazem pro způsob života. V prvním Žalmu čteme o cestě spravedlivých a cestě ničemů. To je motiv, který je mnohokrát opakován. Starověký izraelita ví, že by měl kráčet po cestě spravedlnosti, ale sám to nedokáže, proto prosí Hospodina, aby jej vedl a vyučoval. Na jednu stranu je člověk zodpovědný za to, po jaké cestě kráčí, na druhou stranu není sám schopen rozlišit, zda je cesta správná či nikoli, a je odkázán na Boží vedení (Př 14,2).

Pak je zde cesta Hospodinova. O ní víme, že je svatá (Ž 77,14) a dokonalá (Ž 18,31). Židé věřili, že je to Tóra, co dokonale zjevuje Boží cestu. Tak se modlí žalmista: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119, 105) Výraz cesta Hospodinova vyjadřuje Boží jednání a jeho podstatu, avšak nenechává si to pro sebe, své cesty chce sdílet s druhými. Proto se Mojžíš modlí: Dej mi poznat svou cestu! (Ex 33,13) Bůh je v tomto procesu aktivní a sám vyučuje hříšníky správné cestě (Ž 25,8; 32,8).

Je důležité zmínit, že cesta je přechodný stav. Cestujeme, abychom někam dorazili, cesta není cíl, navzdory tomu, že jde o dnes populární rčení. U cest stávali žebráci a prostitutky.

První cesta, o které se Bible zmiňuje, je cestou tragickou – Adam s Evou byli vyhnáni z ráje. V šesté kapitole knihy Genesis čteme, že lidstvo pokazilo svou cestu – lidská zkaženost dosáhla svého vrcholu. Od ráje člověk hledá svou cestu životem. Přesto Bůh nezapomněl a mnohokrát skrze proroky vyzýval lid, aby chodili po správných cestách (např. Ex 18,20). Metaforickým cílem cest v Bibli je odpočinutí, které v dějinách spásy nabývalo různých forem. Do konečného a trvalého odpočinutí nás vede Kristus.

Zmiňme na závěr tři velké cesty, které Bible popisuje a podívejme se, čemu nás učí: první cestou je putování praotce Abrahama. Jeho příběh začíná v okamžiku, kdy mu Hospodin říká: „Vyjdi ze své země do země, kterou ti ukáži! (Gn 12,1) V dnešní době začínají být znovu populární různé poutě – dlouhé cesty s duchovním přesahem. Získávají si svou oblibu i mezi duchovně hledajícími či dokonce nevěřícími. Lidé si uvědomují, že dlouhé putování má cosi společného se spiritualitou. U Abrahama ale vidíme něco jiného: je to sám Hospodin, kdo povolává na cestu. Cesta měla jasný záměr a pravidla, nešlo jen o cestování z místa na místo za duchovním významem. Abrahamova cesta měla jasné určení, během ní poznával Hospodina a plnil jeho příkazy. Tato cesta způsobila hlubokou proměnu, stal se Božím přítelem (Jk 2,23), tedy někým, kdo Boha důvěrně zná.

Zde je zapotřebí zmínit, že nešlo o nějaký Abrahamův soukromý projekt. Bůh od počátku mluvil o tom, že Abrahamova poslušnost bude mít dopad na mnoho dalších generací. A naopak, jeho neposlušnost (narození Izmaele) komplikuje život Izraeli dodnes. To je důležité vědět, neboť v době dnešního individualismu mají různé duchovní cesty význam především pro daného jedince, biblické cesty však měly význam v kontextu celého plánu spásy a těžíme z nich dodnes.

Druhou velkou cestu představuje vyvedení Izraele z Egypta a putování do zaslíbené země. Prvek, který se zde opakuje, je motiv proměny. Hospodin z několika kmenů otročících v Egyptě formuje svobodný národ. Lidé se během čtyřiceti let učí poznávat Hospodina, což i je samotné proměňuje. Proměna osobnosti je charakteristická pro všechny cesty, na které Bůh volá člověka.

Dalším motivem, který stojí za povšimnutí, je to, že Bůh nejen vodí po cestách, ale je-li třeba, tak cesty i tvoří. Tak tomu vidíme u rozdělení Rudého moře, které mohli projít suchou nohou. To má velký symbolický význam: pro Boha není nic nemožné, může otevřít cestu i tam, kde žádná není.

Konečně třetí velkou cestu popisovanou v Bibli představuje církev. Není náhodou, že první pojmenování rodícího se hnutí znělo „Ta cesta“. Název „křesťané“ (Kristovci) vznikl později a představoval vlastně původně hanlivé označení. Ježíšovi následovníci byli vnímáni nejen jako skupina lidí s nějakým novým učením, ale zejména odlišným životním stylem, cestou. Víra zde představuje pohyb, ne lpění na pravidlech a naukách. Bůh se zde vskutku představuje jako „Bůh cesty“, jistě ne náhodou zní poslední Ježíšova slova směřovaná učedníkům: Jděte ke všem národům. (Mt 28,19)

Spojovacím prvkem všech velkých cest je prvek proměny, zde platí více než v předešlých případech. Rosteme do Kristovy podoby. Dalším pojítkem je to, že Bůh i dnes tvoří nové cesty. Na jednu stranu rozvoji křesťanství nesmírně prospěl systém římských cest, umožňující pohodlné a bezpečné cestování po všech provinciích, na druhou stranu, když to bylo zapotřebí, Duch svatý dokázal nadpřirozeně přemístit Filipa či vyvést Petra z vězení. Bůh je nesmírně tvořivý a nikdy není omezen tím, jak věci momentálně jsou. To může být praktický podnět pro osobní víru každého z nás: S Bohem existuje naděje a východisko pro každou situaci!

Poslední myšlenkou, kterou bych chtěl uvést a zakončit toto uvažování o cestách, je fakt, že sám Pán Ježíš se nazval cestou (J 14,6). Zkusme se na to nyní podívat skrze to všechno, co bylo o cestách výše uvedeno: Ježíš je tím, kdo má potenciál spojovat lidi i národy. On dává skutečnou lidskou důstojnost a svobodu, je předzvěstí nového lidství a nového uspořádání společnosti. Je Bohem i člověkem, představuje tedy Boží dokonalost stejně jako lidský potenciál. Ukazuje, že náboženství není filozofie, soubor předpisů a pravidel, ale osoba. Spása není skrze skutky, ale skrze spojení s touto osobou. On je cestou i konečným cílem, Alfou i Omegou. Bezpečně nás provede životem a již nyní můžeme zakoušet pokoj, předzvěst skutečného odpočinutí, k němuž směřujeme.

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pátek, 26 červen 2026 18:03
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.