„Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“
(Žd 12,22–24)

Drazí čtenáři,
výše citovaný verš patří mezi texty popisující nádheru církve. Boží město prozářené světlem, andělé, slavnostní shromáždění, Ježíš. Autor listu nešetří výrazy, aby popsal církev jako slavnou a nádhernou. Je pravda, že jde o pohled duchovní, který je lidskému oku většiny z nás odepřen, ale neměli bychom o tento pohled usilovat? V listu do Efezu se apoštol Pavel modlí, abychom schopnost duchovního vhledu získali (Ef 1,18). A ještě odvážnější otázka: Není možné, aby i lidé mimo církev, nevěřící, něco z této slávy rovněž mohli spatřit?

Když jsem na poslední konferenci Apoštolské církve v roce 2017 představoval vizi církve, jedním ze tří bodů byl právě pohled na církev, která je pro lidi přitažlivá. Stručně jsem tenkrát nastínil strategii, jak pracovat, aby se lidem v církvi líbilo, a církev tak měla i potenciál získat další jedince.

Před pár týdny se mi myšlenka přitažlivé církve opět oživila. Četl jsem rozhovor s pastorem čínské domácí církve. Tento typ církve v Číně již řadu desetiletí roste závratným tempem a její členskou základnu dnes zdaleka netvoří jen chudý venkovský lid. Naopak, potkáme tam lidi ze střední třídy, byznysmeny, manažery, odborníky z nejrůznějších profesí. Pastor Wang během rozhovoru zmínil: „V Evropě je církev stará. Zde je moderní. Náboženství tu má vyšší ideály a znamená pokrok.“

„Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.“ (1Tm 3,15)

Drazí čtenáři,

žijeme v době, která se někdy nazývá jako postpravdivá nebo také postfaktická. Tento výraz popisuje situaci, kdy pravda a fakta již nehrají klíčovou roli a nahrazují je pocity. Někdy se tak děje naprosto vědomě a cíleně, například při utváření veřejného mínění nebo během předvolebních kampaní, jindy je to prostě odrazem dnešní digitalizované doby. Internet, a zejména pak sociální sítě, mají výrazný vliv na formování pohledu na svět. Tento trend se nevyhýbá ani křesťanům.

Úvodní verš z pera apoštola Pavla popisuje církev jako zcela výlučné místo na této zemi. Místo, kde pravda hraje důležitou roli. Základem klasické antické architektury (nazývané řádová) jsou sloupy. Šlo o systém sloupových řádů, sloup určoval výšku a mohutnost stavby. Když Pavel psal tato slova, možná měl před očima některý z antických chrámů, jež se v troskách dochovaly dodnes. Mohutnost, síla i krása jednotlivých sloupů nám pomáhá porozumět tomu, jakou roli hraje pravda v církvi.

Jestliže je církev připodobněna ke sloupu v chrámu, co je tedy tou pravdou? Jaký je vztah církve k pravdě? Na první pohled je patrné, že sloup je důležitý; pokud se jakkoli naruší, celá budova se může zřítit. Vztah církve a pravdy je tedy zásadní. Pokud doba postfaktická má tendenci pravdu jakkoli nahrazovat, měli bychom na to být připraveni.

Drazí čtenáři,

letošní svátek Letnic připadne na 23. května. Jelikož Apoštolská církev nepatří mezi tzv. liturgické církve, nemáme ani předepsán přesný způsob bohoslužeb a nejsme také povinováni zohlednit veškeré události křesťanské tradice. To nám na jednu stranu dává svobodu a spontánnost v našem duchovním životě, na druhou stranu však nesmíme zapomínat na důležité události dějin spásy. Letnice jsou jednou z nich. 

V hebrejské kultuře se jednalo o svátek žní. Slavil se padesát dní po Velikonocích, proto šlo o pohyblivý svátek. Byl jedním ze tří nejdůležitějších izraelských svátků, během kterých se každý Izraelec mužského pohlaví musel ukázat před Hospodinem v Jeruzalémě. To vysvětluje, proč se o Letnicích, které jsou popsány ve Skutcích 2, sešlo v hlavním městě tolik lidí.

Jelikož se novozákonní události naplňovaly ve schématu starozákonních svátků, byl Pán Ježíš ukřižován o Velikonocích a Duch svatý sestoupil o Letnicích. Kdybychom podrobně zkoumali všechny izraelské svátky, na každém bychom mohli nalézt nějaké aspekty Nové smlouvy. 

Křesťané tedy spojují Letnice se sesláním Ducha svatého. Spolu s Kristovým ukřižováním a vzkříšením jde o nejdůležitější události dějin spásy. Letnice ale nesmíme chápat odděleně od velikonočních událostí; jsou jejich zakončením a vyvrcholením. Seslání Ducha svatého na svět je důsledkem toho, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, vystoupil k Otci a posadil se po pravici jeho trůnu (byl oslaven). Přesto je Letnicím věnována řada samostatných starozákonních proroctví a předobrazů. Podívejme se alespoň na některé. 

„Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“(1K 5,8 ČEP)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

letošní Velikonoce jsou již druhé v pořadí, kdy se církev nemůže scházet v normálním režimu. Zatímco důvodem zákazu scházení v minulosti byly politické režimy nepříznivě nakloněné křesťanství, v této době je nepřítelem virus. Nepatrná, pouhým okem neviditelná částečka, svou podstatou cosi na pomezí mezi živým a neživým. Virus a zhoubné ideologie však mají jedno společné: rychle se šíří, mění životy lidí, je obtížné proti nim bojovat. 

Současná doba, která vstoupila do druhého roku své existence, způsobila podstatnou změnu života celé společnosti. Běžný rytmus života všech lidí je totálně narušen, a to takovým způsobem, že mnozí tuto situaci přirovnávají, ať již právem, či neprávem, k nejhorší události lidstva od druhé světové války. Téměř nic nefunguje normálně, nemůžeme se normálně scházet, normálně cestovat, normálně pracovat, normálně nakupovat, děti nemohou normálně chodit do školy. Někteří na této době možná vydělají, ale většinové ztráty budou obrovské.

Jako křesťané jsme se naučili celkem dobře fungovat v on-line prostoru. Nedělní shromáždění, modlitební skupinky i různá pracovní setkání se ve většině sborů staly standardem. To je to pozitivní na celé věci, myslím totiž, že některé z našich aktivit mohou klidně zůstat on-line i po skončení krize. Ušetříme tak čas i peníze. 

„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“(Mt 11,28–30)

Drazí čtenáři,

nad výše uvedeným textem jsem se zamýšlel již v lednovém čísle časopisu a slíbil jsem, že se k němu opět vrátím. Text v sobě skrývá opravdové poklady, které s Boží pomocí odkryjeme. Připomínám rovněž, že Ježíšova slova jsou zároveň veršem pro naši církev na tento rok, a tak se jimi budu zabývat i při jiných příležitostech. 

Dnes se zaměříme na to, koho vlastně Ježíš ve svém kázání oslovuje. Někdy jeho slova patřila učedníkům, jindy zástupům, často promlouval k jednotlivcům v jejich specifických situacích. Zde oslovuje lidi, kteří těžce pracují a jsou přetíženi. To nám vymezuje situaci. Kdo jsou ti „těžce pracující?“ 

Ježíš tato slova pronesl v Galileji. Řada lidí se zde živila rybolovem, což nám může připomenout situaci, kdy Petr odpovídá Ježíšovi, který je s nimi na loďce: „Mistře, celou noc jsme tvrdě pracovali a nic jsme nechytili.“  Ježíš přikázal zajet na hlubinu a krátce na to byly sítě, k úžasu celé posádky, plné. Petr tenkrát padl před Ježíšem na kolena a vyznal svou hříšnost. 

Pokud bychom z příběhu měli učinit nějaký závěr, pak asi v tom smyslu, že veškerá práce a námaha, kterou konáme bez Ježíše, bez Božího požehnání, bude v důsledku marná. Určitě jste za svůj život slyšeli nějaké kázání, kde pointou byla výzva „Pozvi Ježíše na svou loďku“. Pokud bychom zmíněné námaze rozuměli v tomto smyslu, tak Ježíš oslovuje všechny pracující lidi, aby počítali s ním, aby jej pozvali do svého života i zaměstnání. 

„Prostoduchý kdečemu důvěřuje, kdežto chytrý promýšlí své kroky.“ (Př 14,15)

„My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.“ (1Te 5,8)

Drazí čtenáři,

tématem únorového čísla Života v Kristu jsou fake news. Tento novotvar (zpopularizován v říjnu 2016 v souvislosti s prezidentskými volbami v USA) znamená lživou nebo zkreslenou zprávu s cílem klamat příjemce informací. Je řada podobných pojmů, jako například: hoax, spin, dezinformace, urban legend a stará známá novinářská kachna. Každý z těchto pojmů má svou vlastní definici a význam a je mimo zaměření tohoto článku se jimi zabývat do hloubky.

Hlavním důvodem, proč se tematicky věnujeme fake news (dále: FN), je vyhrocená doba v souvislosti s pandemií koronaviru a následným hromadným očkováním. Společnost čelí nové zkušenosti, která je navíc obestřena řadou neznámých. A celé to trvá už dlouho, jsme unaveni, a to je ideální půda pro vznik a šíření různých nepravdivých zpráv.

Jako křesťané jsme ovšem vybízeni ke střízlivosti, úvodní verš je jedním z řady novozákonních prohlášení povzbuzujících ke střízlivému životu. Zde je uveden dokonce v souvislosti s duchovní zbrojí. Cílem řady článků na téma FN je tedy povzbudit čtenáře ke střízlivému uvažování, a tak budovat zdravou víru. Podívejme se nyní stručně na některé výše zmíněné pojmy.

Stanovisko biskupa AC k očkování proti koronaviru SARS-COV-2

V posledních dnech minulého roku začalo v zemích EU plošné očkování proti koronaviru. V současné chvíli má náš stát objednáno 5,5 milionu dávek s tím, že v první vlně se počítá s očkováním seniorů, zranitelných skupin obyvatelstva a zdravotnického personálu. Dále se uvádí, že aby národ získal tzv. kolektivní imunitu, je třeba proočkovat 65-70 % obyvatelstva.

Kolem celé záležitosti se vede bouřlivá společenská debata, která se nevyhýbá ani křesťanům – a probíhá tedy často i na půdě našich sborů. To, že se o věci veřejně diskutuje, je pozitivní – mnozí máme v paměti doby, kdy bylo bezpečnější mlčet. Není ani nějak zvlášť překvapivé, že v diskuzích zaznívají zcela rozličné názory, včetně těch extrémních. Nepovažuji však za správný strach, který je často těmito diskuzemi živen, a dále pak polarizaci společnosti na „zastánce“ a „odpůrce“ – žel ani tato polarizace se nevyhýbá křesťanům.

Celá tato diskuze má několik specifik, jež utváří celkový její charakter. Zmíním nejdůležitější z nich. V první řadě je to jen velmi částečná a omezená znalost celé problematiky. Není neobvyklé vidět, že i odborníci si občas protiřečí. Nejsou známy dlouhodobé důsledky očkování (jak případné negativní, tak ani ty pozitivní). Celá diskuze tedy připomíná snahu „udělat účet bez hostinského“, tedy najít stanovisko bez důkladné znalosti všech faktů.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28–30)

Drazí čtenáři,

ze všeho nejdříve Vám chci popřát hojnost Božího požehnání do roku, který je před námi. Kéž v životech zakoušíte jeho milost a působení.

Loňský rok nebyl vůbec snadný. Nemoc covid-19 se nás všech nějakým způsobem dotkla; někoho zdravotně, jiného ekonomicky, ale všech nás především skrze značné nepohodlí způsobené karanténními opatřeními. Život ve společnosti byl značně omezen a zdá se, že všichni toho máme už dost.

V jednom ze svých loňských článků jsem celou koronavirovou krizi přirovnával k přívalu vod ze známého Ježíšova podobenství o dvou stavitelích. Tato nečekaná událost tehdy prověřila životní základ dvou mužů, můžeme říct dvou typů osobností. Pointa je v tom, že události, které společností i jedincem dokážou takto zatřást, přicházejí většinou nečekaně a jediný způsob, jak být připraven, je žít v poslušnosti Bohu a jeho slovu.

„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (L 2,10)

Drazí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době bych se chtěl věnovat tématu radosti (naposledy jsem o tom psal v říjnovém článku). Ale myslím, že to vůbec nevadí. Obzvláště v této době, kdy všichni potřebujeme pozitivní emoce, abychom zvládali všechna ta protikoronová opatření. A tak dovolte, abych téma radosti znovu otevřel, tentokráte v souvislosti s Vánoci.

„Zvěstuji vám velikou radost“ nebo také podle jiného překladu „dobrou zprávu“. To byla slova andělů k pastýřům v tu noc, kdy se narodil Ježíš. Dále v textu čteme, že pastýři spěchali do Betléma, kde nalezli dítě v plenkách položené do jeslí.

Nebývá obvyklé, aby andělé přicházeli k lidem s takovýmto poselstvím. V Bibli je sice celá řada příběhů o tom, že se anděl ukázal člověku, aby mu zvěstoval důležitou zprávu, ale tento příběh je přesto ojedinělý: anděl se neukázal jedinci, ale hned celé skupině lidí, pastýřům hlídkujícím u stáda. A nebyl sám, nýbrž spolu s ním se zjevilo početné nebeské vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o událost mimořádného významu. A šlo o událost radostnou, přinášející pokoj lidem na zemi.

Křesťané na celém světě si tuto událost každoročně připomínají. Minimálně alespoň o Vánocích si ji připomenou i lidé mimo církev. Máme ji spojenou s celým tím vánočním folklórem – „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte.“ Tuto a podobné písně slýcháváme v adventním období všude, že už nás ani nenapadne přemýšlet nad jejich slovy. Má otázka spočívá v tom, nakolik to byla a nakolik to dnes opravdu je radostná zpráva.

Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.