„Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“(1K 15,26)

Drazí čtenáři,

před pár lety jsem byl pozván na jakousi lidovou slavnost v jednom malém středomoravském městě. Kromě stánků s občerstvením, ukázkami lidových řemesel a nezbytnou slivovicí byl součástí slavnosti i průvod masek. Řada lidí v maskách čertů, až hrůzyplně věrohodných, se proháněla městem sem a tam. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a malým dětem bych takový zážitek rozhodně nedoporučil. Otázka, kterou jsem si kladl, zněla: „Kde se v lidech bere ta fascinace ďáblem a smrtí?“ Antropolog či etnolog má jistě na to svou odpověď, já si odnesl pouze zajímavou zkušenost.

Pravda je ta, že my umírání a smrt obvykle vytěsňujeme ze života. Lidé dnes málokdy umírají v domácnostech obklopeni svými blízkými. Tuto poslední etapu lidského života odkazujeme do nemocnic a ústavů. Neradi se na to téma bavíme. Jako Češi jsme dokonce jedineční ve svém postoji k pohřbům – jsme svědky stoupajícího trendu, kdy se pohřeb odehrává bez řádného rozloučení, bez účasti blízkých. Pak není divu, že generace, která nezažila válku ani jiné katastrofy, téma smrti hledá zástupně ve filmových hororech, počítačových hrách – a možná i lidových slavnostech.

Přitom jde o něco, čemu se nikdo z nás nevyhne. Je chybou před tímto tématem utíkat. Zkuste někdy přemýšlet do hloubky nad evangelijním příběhem, v ekumenické Bibli nazvaným Uzdravení posedlého v Gerase. Příběh nalezneme ve všech třech synoptických evangeliích (např. L 8,26–39). Jde zde o to, že Ježíš potká posedlého člověka, který žil v prázdném hrobu a svým chováním ohrožoval celé okolí. Nikdo tím směrem raději nechodil. Ježíš jej nalezne, osvobodí, a démoni, kteří z člověka vyjdou, zaženou do jezera početné stádo vepřů.

„Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.“ (Sk 10,38 B21)

Drazí čtenáři,

jedna z důležitých vlastností církve je její prospěšnost, užitečnost pro svět. Nikdy neměla být ghettem do sebe uzavřených lidí, zaměřených jen na svou vlastní zbožnost. Naopak, Ježíš církev poslal „do světa“, to znamená, že je zde v jistém slova smyslu pro svět. Křesťané mají konat podobné skutky, jako konal Ježíš.

Výše uvedený verš stručně shrnuje Ježíšovo působení. Pokud bychom citovali i předchozí verš, pak by celý text začal slovy „Dobře víte, co se dělo po celém Judsku.“ Apoštol Petr tehdy zvěstoval evangelium úplně prvním pohanům, ale uvědomoval si, že i oni byli obeznámeni s působením Ježíše z Nazareta. Možná tomu nedokázali rozumět, ale alespoň nějak jednoduše chápali, že ten prorok „konal dobro a uzdravoval“.

Konání dobra je v textu odlišeno od uzdravování. Šlo tedy o jinou činnost, byť konanou ve stejné moci Ducha. Jelikož jsme více zaměřeni na zázraky uzdravování, nebude na škodu, pokud si připomeneme i to blíže nespecifikované „konání dobra“. Zdá se na první pohled, že evangelijní příběhy zachycují jen uzdravování, osvobozování démonizovaných, kříšení mrtvých, ale při pozorném čtení nalezneme i jiné skutky konání dobra.

„Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“
(Žd 12,22–24)

Drazí čtenáři,
výše citovaný verš patří mezi texty popisující nádheru církve. Boží město prozářené světlem, andělé, slavnostní shromáždění, Ježíš. Autor listu nešetří výrazy, aby popsal církev jako slavnou a nádhernou. Je pravda, že jde o pohled duchovní, který je lidskému oku většiny z nás odepřen, ale neměli bychom o tento pohled usilovat? V listu do Efezu se apoštol Pavel modlí, abychom schopnost duchovního vhledu získali (Ef 1,18). A ještě odvážnější otázka: Není možné, aby i lidé mimo církev, nevěřící, něco z této slávy rovněž mohli spatřit?

Když jsem na poslední konferenci Apoštolské církve v roce 2017 představoval vizi církve, jedním ze tří bodů byl právě pohled na církev, která je pro lidi přitažlivá. Stručně jsem tenkrát nastínil strategii, jak pracovat, aby se lidem v církvi líbilo, a církev tak měla i potenciál získat další jedince.

Před pár týdny se mi myšlenka přitažlivé církve opět oživila. Četl jsem rozhovor s pastorem čínské domácí církve. Tento typ církve v Číně již řadu desetiletí roste závratným tempem a její členskou základnu dnes zdaleka netvoří jen chudý venkovský lid. Naopak, potkáme tam lidi ze střední třídy, byznysmeny, manažery, odborníky z nejrůznějších profesí. Pastor Wang během rozhovoru zmínil: „V Evropě je církev stará. Zde je moderní. Náboženství tu má vyšší ideály a znamená pokrok.“

„Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.“ (1Tm 3,15)

Drazí čtenáři,

žijeme v době, která se někdy nazývá jako postpravdivá nebo také postfaktická. Tento výraz popisuje situaci, kdy pravda a fakta již nehrají klíčovou roli a nahrazují je pocity. Někdy se tak děje naprosto vědomě a cíleně, například při utváření veřejného mínění nebo během předvolebních kampaní, jindy je to prostě odrazem dnešní digitalizované doby. Internet, a zejména pak sociální sítě, mají výrazný vliv na formování pohledu na svět. Tento trend se nevyhýbá ani křesťanům.

Úvodní verš z pera apoštola Pavla popisuje církev jako zcela výlučné místo na této zemi. Místo, kde pravda hraje důležitou roli. Základem klasické antické architektury (nazývané řádová) jsou sloupy. Šlo o systém sloupových řádů, sloup určoval výšku a mohutnost stavby. Když Pavel psal tato slova, možná měl před očima některý z antických chrámů, jež se v troskách dochovaly dodnes. Mohutnost, síla i krása jednotlivých sloupů nám pomáhá porozumět tomu, jakou roli hraje pravda v církvi.

Jestliže je církev připodobněna ke sloupu v chrámu, co je tedy tou pravdou? Jaký je vztah církve k pravdě? Na první pohled je patrné, že sloup je důležitý; pokud se jakkoli naruší, celá budova se může zřítit. Vztah církve a pravdy je tedy zásadní. Pokud doba postfaktická má tendenci pravdu jakkoli nahrazovat, měli bychom na to být připraveni.

Drazí čtenáři,

letošní svátek Letnic připadne na 23. května. Jelikož Apoštolská církev nepatří mezi tzv. liturgické církve, nemáme ani předepsán přesný způsob bohoslužeb a nejsme také povinováni zohlednit veškeré události křesťanské tradice. To nám na jednu stranu dává svobodu a spontánnost v našem duchovním životě, na druhou stranu však nesmíme zapomínat na důležité události dějin spásy. Letnice jsou jednou z nich. 

V hebrejské kultuře se jednalo o svátek žní. Slavil se padesát dní po Velikonocích, proto šlo o pohyblivý svátek. Byl jedním ze tří nejdůležitějších izraelských svátků, během kterých se každý Izraelec mužského pohlaví musel ukázat před Hospodinem v Jeruzalémě. To vysvětluje, proč se o Letnicích, které jsou popsány ve Skutcích 2, sešlo v hlavním městě tolik lidí.

Jelikož se novozákonní události naplňovaly ve schématu starozákonních svátků, byl Pán Ježíš ukřižován o Velikonocích a Duch svatý sestoupil o Letnicích. Kdybychom podrobně zkoumali všechny izraelské svátky, na každém bychom mohli nalézt nějaké aspekty Nové smlouvy. 

Křesťané tedy spojují Letnice se sesláním Ducha svatého. Spolu s Kristovým ukřižováním a vzkříšením jde o nejdůležitější události dějin spásy. Letnice ale nesmíme chápat odděleně od velikonočních událostí; jsou jejich zakončením a vyvrcholením. Seslání Ducha svatého na svět je důsledkem toho, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, vystoupil k Otci a posadil se po pravici jeho trůnu (byl oslaven). Přesto je Letnicím věnována řada samostatných starozákonních proroctví a předobrazů. Podívejme se alespoň na některé. 

„Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“(1K 5,8 ČEP)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

letošní Velikonoce jsou již druhé v pořadí, kdy se církev nemůže scházet v normálním režimu. Zatímco důvodem zákazu scházení v minulosti byly politické režimy nepříznivě nakloněné křesťanství, v této době je nepřítelem virus. Nepatrná, pouhým okem neviditelná částečka, svou podstatou cosi na pomezí mezi živým a neživým. Virus a zhoubné ideologie však mají jedno společné: rychle se šíří, mění životy lidí, je obtížné proti nim bojovat. 

Současná doba, která vstoupila do druhého roku své existence, způsobila podstatnou změnu života celé společnosti. Běžný rytmus života všech lidí je totálně narušen, a to takovým způsobem, že mnozí tuto situaci přirovnávají, ať již právem, či neprávem, k nejhorší události lidstva od druhé světové války. Téměř nic nefunguje normálně, nemůžeme se normálně scházet, normálně cestovat, normálně pracovat, normálně nakupovat, děti nemohou normálně chodit do školy. Někteří na této době možná vydělají, ale většinové ztráty budou obrovské.

Jako křesťané jsme se naučili celkem dobře fungovat v on-line prostoru. Nedělní shromáždění, modlitební skupinky i různá pracovní setkání se ve většině sborů staly standardem. To je to pozitivní na celé věci, myslím totiž, že některé z našich aktivit mohou klidně zůstat on-line i po skončení krize. Ušetříme tak čas i peníze.