Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Opravit oltář

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

„Tu řekl Elijáš všemu lidu: ,Přistupte ke mně!‘ Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael.“ (1Kr 18,30)

Milí bratři a sestry,

text dnešní úvahy nás vede do Izraele v časech působení proroka Eliáše. Tento Boží muž se právě chystá přinést oběť Bohu a krokem, který tomu bezprostředně předcházel, byla oprava pobořeného Hospodinova oltáře. Dívejme se na příběh jako na historický záznam skutečných událostí. Autoři a zapisovatelé událostí byli zpravidla struční – zachycovali jen podstatné rysy a klíčové informace. Tak si můžeme být jisti, že pokud popis události obsahuje určitou, konkrétní zmínku, není v textu náhodou. Můžeme si být jisti, že oběť byla provázena řadou dalších, méně podstatných událostí. Proč autor zaznamenal takový detail, že Eliáš opravil oltář? Tento oltář nebyl používán, přednost se dávala sousednímu oltáři, který byl zasvěcen Baalovi. Prorok chce obnovit službu Hospodinu.

Oltář byl více než jen kamenným stolem. Šlo o svaté místo, symbol Boží přítomnosti, prostor, kde Hospodin přijímal dary od člověka. Oltář nesmí být poškozen – zde jde víc než jen o pouhou funkčnost tohoto zařízení. Jde o vyjádření úcty k Bohu.

Naše životy jsou obětí Bohu. Náš život, naše osobní bohoslužba, vše, co děláme je obětí Bohu. Nepotřebuje náhodou i náš oltář, obrazně řečeno, občas poopravit?

Nevíte, jakého jste ducha?

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

„Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: ,Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?‘ Obrátil se a pokáral je: ,Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.‘ A šli do jiné vesnice.“(Lk 9,54)

Milí bratři a sestry,

když pročítáme Bibli a v ní všechny příběhy, ve kterých Ježíš vyučoval své následovníky, znovu a znovu žasneme nad jeho přístupem, tolik odlišným od současných metod používaných v psychologii či pedagogice. V uvedeném příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš odmítnut v jednom samařském městě. Učedníci se rozhněvali a jako výraz své bezprostřední reakce chtěli na nevěřící města seslat oheň z nebe. Ježíš je napomenul, ale nikoli slovy „tohle nedělejte“, nýbrž zamířil přímo k podstatě věci: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Právě duch představuje základní rovinu naší existence a je chybné usilovat o změnu chování, pokud se nezmění duch.

V našem příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš spolu se svými učedníky odmítnut, možná zakusili projevy nepřátelství až nenávisti. Učedníci byli v tu chvíli „na koni“, neboť se nacházeli v Ježíšově přítomnosti a nic jim nepřipadlo nemožné (i to je určitý pokrok). Chtěli jednat biblicky – a podobně, jako kdysi prorok Eliáš, se chystali zahubit odpůrce. Jenomže jejich reakce byla od základu chybná, protože jednali na základě svých vlastních pohnutek, aniž by si uvědomovali, co to znamená být Kristovým učedníkem.

Jak často se s podobnými situacemi setkáváme i my, když se ocitáme s někým v konfliktu? Jaká bude naše reakce? Budeme v hněvu svolávat Boží soudy, anebo zareagujeme jinak? Ježíš na odmítnutí a nepřátelství reagoval tak, že prostě šel jinam. „Syn člověka nepřišel zahubit, ale zachránit.“ Proto se odebral tam, kde jej slyšet chtěli.

Žít znamená ztrácet

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

Milí čtenáři,

hned v úvodu tohoto článku se přiznám, že k jeho napsání mne inspirovala jedna kapitola z knihy Jak přežít ve službách církve britského autora Nicka Cuthberta (poněkud humorný název pro knihu, že?).

Velmi inspirativní byla celá kniha a vřele ji doporučuji všem, kdo mají cokoli do činění se službou v církvi. Autor popisuje základní (a mnohdy známé) principy, jak si zachovat čisté srdce, zdravé tělo i radostnou mysl navzdory náročné službě. V jedné z kapitol se zabývá tématem životních ztrát. Autor píše:

„Život je plný ztrát. Když vstoupíte do manželství, ztrácíte nezávislost. Když začínáte pracovat, ztrácíte svobodu. Když onemocníte, ztrácíte zdraví. Když přijdete o práci, ztrácíte pocit bezpečí. Když stárnete, ztrácíte tělesné síly a vitalitu. Ztrácíte své mládí. Život je plný ztrát a také nových zisků, při každé změně se však zdá, že vědomí ztráty je větší než radost z něčeho nového.“

Je tomu skutečně tak, jak autor píše. Stále něco ztrácíme. Samozřejmě rovněž získáváme, ale to bereme mnohdy jako samozřejmost. Naproti tomu se ztrátami se hůře vyrovnáváme. Jsou lidé, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že zestárli, a všemožně zakrývají znaky pokročilého věku. Nemám nic proti tomu, když chceme vypadat mladě, to je vcelku přirozené. Avšak může jít i o postoje nezdravé, signalizující, že na minulosti lpíme až nezdravě. Potkal jsem v životě ženy, jejichž dětem se narodili potomci a začali jim říkat „babičko“. Žena, která si příliš zakládala na mladistvém a atraktivním vzhledu, těžce toto oslovení nesla. Je rovněž ve světě běžné, že stárnoucí muži si chtějí na poslední chvíli něco dokázat a vyhledávají postranní vztahy, často s ženami o mnoho let mladšími. Za tím vším je neochota přijmout ztrátu (svého mládí) a vstoupit do nové etapy života, která však může být velmi požehnaná. Charakter života je takový, že stále něco ztrácíme a současně získáváme něco nového.

Pokud však na něčem příliš lpíme, poneseme ztrátu těžce. Tak jako šlo v předchozím příkladu o otázky věku a stárnutí, lpět můžeme i na věcech hmotných: Ze zásady nic nepůjčujeme, aby nám to druzí neponičili. Zakládáme si na svém bytu natolik, že raději nezveme návštěvy. Těžce neseme problémy s nepořádkem, který po návštěvách zůstává (a to ani nemluvím o tom, že návštěva může něco poničit, zvláště pokud má malé děti).

Kristus ANO, církev NE

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

aneb Proč být závazným členem místní církve

Do církve přicházejí různí lidé. Některým jde o setkání s Bohem, jiní kromě toho ještě vyznávají, že církev je pro ně rodinou. Ti první vypadají sice na první pohled duchovně, ale jejich křesťanství je redukováno pouze vertikálně: Já a Bůh. Horizontální rozměr – Já a druzí, je u nich podceněn. Žádná církev není tak dobrá, aby ji přijali za svou, a proto v okamžiku, kdy se projeví sebemenší nedokonalost ve vztazích, učení, praxi či čemkoli jiném, vydávají se tito lidé na své nekonečné pouti hledání ideálního společenství.

Čemu se Jan divil?

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: ‚Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohéšelmy, která ji nese.‘“ (Zj 17,6–7)

Vážení čtenáři,

dnešní slovo jsem uvedl dvěma verši ze Zjevení Jana, knihy staré dva tisíce let, a přece svým obsahem na výsost aktuální. Zjevení je knihou prorockou, Pán Ježíš prostřednictvím anděla odhaluje Janovi v hlavních rysech vývoj světových dějin. Důraz ve verších je položen na slova „velice jsem užasl“. Čemu se Jan tolik divil?

Uvedená kapitola z Janova zjevení se zabývá vývojem církve. Janovi je v jednom okamžiku dáno spatřit zrození, moc a pád falešné církve, nevěstky. Jan, který je jedním z dvanácti apoštolů Pána Ježíše, mužem, který spolu s ostatními apoštoly tvořil samotný základ církve, čelí takovému okamžiku překvapení, že je doslova šokován. Staré a některé doslovné překlady popisují jeho údiv slovním spojením „divil jsem se divením velikým“. Tímto zdvojením vyjadřuje původní jazyk důraz na mimořádné překvapení. To, čemu se Jan divil, je podoba církve, již původní tělo Kristovo v průběhu dějin bude nabývat. Už za Janova života se objevovaly tendence k úpadku, duch Antikristův se začínal projevovat (např. 1J 2,19), ale to, co apoštol nyní spatřil ve vidění, předčilo jeho nejhorší obavy.

Přitom stačilo, aby si připomněl některá Ježíšova podobenství, jimiž učedníky připravoval na vývoj církve. Například podobenství o rybářské síti, která bude obsahovat ryby dobré i špatné, anebo pole, na němž plevel proroste pšenici tak, že jejich kořeny budou vzájemně natolik propletené, že je nebude možné oddělit. Ježíš byl první, kdo předpověděl, že církev (její část) odpadne natolik, že bude pohoršením pro svět a mnozí tím budou svedeni. Skutečná církev, nevěsta Beránkova, stále je světlem světa a solí země, ale ďábel se postaral o to, že mnohdy je na první pohled více viditelná její karikatura, nevěstka, popisovaná v uvedené kapitole Zjevení.

Několik slov o Janu Husovi

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

6. červenec 2015 je spojován s 600. výročím upálení Mistra Jana Husa. V dějinách našeho národa se nenalezne mnoho lidí, kteří by jeho vývoj a směřování ovlivnili tak významným způsobem, jako Jan Hus. Význam této postavy naší historie je oceňován nejen křesťany, nýbrž i většinovou společností. Česká televize k příležitosti výročí jeho smrti natočila třídílný film, po celé zemi se konají akce věnované jeho památce, vycházejí knihy. Jan Hus představuje přínos nejen pro křesťanskou církev, ale i pro celou národní identitu. Připomeňme si některá fakta jeho života.

Studoval na pražské univerzitě, kde obdržel titul bakaláře, i titul mistra svobodných umění. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později dokonce rektorem univerzity. Jeho motivy nebyly zpočátku tak ušlechtilé, jako byl jeho pozdější život. Sám svá studentská léta komentoval slovy: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Tyto postoje jej později velmi mrzely, dokonce i v Kostnici si je připomínal, jak nám ukazují některé dopisy, které psal z vězení svým přátelům.

Na pražské univerzitě se Hus setkal s učením anglického reformátora Jana Viklefa (1320 – 1384). Myšlenky anglického teologa jej natolik uchvátily, že celý jeho další život byl jimi určen. I když ne se vším souhlasil, jeho pohled na církev byl do značné míry ovlivněn právě tímto učením. Mezi hlavní důrazy patřil apel na obnovu církve podle Kristova vzoru. Církevní autority mají být autoritami pouze v případě, že žijí podle Ježíšova vzoru.

Sedm skutků na každý den

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

Milí bratři a sestry,

jedním z rozdílů, který charakterizuje upřímné křesťany od povrchních sympatizantů, je skutečnost, že svou víru promítají do každodenního jednání. Nejsou jen „nedělními“ křesťany, nýbrž těmi, kteří se snaží principy své víry každodenně uplatňovat v životě. A v Bibli můžeme dokonce nalézt frázi obsahující slova „na každý den“ – toto slovní spojení označuje činnosti či postoje, které by měly být součástí každodenního života církve i jednotlivců. Některé z nich jsou zcela zřejmé a jasné, u jiných jde spíše o ideál dokonalosti, další se týkají více církve jako celku než jejích jednotlivých členů. V každém případě ale jde o něco, co by mělo být mezi námi denně zastoupeno, pokud se hlásíme k Ježíši Kristu jako ke své Hlavě, svému Pánu a svému Vykupiteli. Frázi „na každý den“ můžeme rozdělit zhruba do sedmi kategorií.

Každý den se sytíme Božím slovem. Zde nejde o povinnost, nýbrž o výsadu. Tak, jako se u fyzického jídla nemluví o povinnosti, ale o nutnosti (jíme, protože prostě máme hlad), stejné je to v oblasti ducha. Jíme, abychom byli živi, aby náš duch měl potravu Božího slova. Starozákonním předobrazem je sbírání many na poušti během cesty do zaslíbené země. Mana představovala výživný základ a dalo se s ní tvůrčím způsobem pracovat, vařit ji nebo péci. Podmínkou bylo, aby ji lidé nasbírali každý den čerstvou, nedala se skladovat, jinak se zkazila.

Myšlenky o probuzení

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

Pastorální konference Apoštolské církve

Březnové pastorálky, tradičně pořádané v Kutné Hoře, nazýváme „pracovní“. Na rozdíl od květnových, jejichž posláním je spíše inspirativní a povzbuzující slovo, nebo zářijových, které jsou zaměřeny na misii, v březnu se zabýváme konkrétním tématem, které chceme uchopit prakticky. Bývá zvykem, že kromě hlavního řečníka dáváme prostor kratším vstupům většímu množství našich pastorů a nakonec míváme i panelovou diskuzi se všemi mluvčími.

Očekávání na Boha

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

„Pochází-li spasení skutečně od Boha a je úplně jeho dílem právě tak, jako stvoření, pak je naší první a nejvyšší povinností na něj očekávat a konat všechno tak, aby měl v nás zalíbení. Očekávání se pak stane jedinou cestou k tomu, abychom dosáhli zkušenosti, že jsme dokonale spaseni; ono se nám stane jediným vodítkem, abychom vpravdě poznali Hospodina jako ‚Boha našeho spasení‘. Všecky nesnáze, které nám překážejí v poznání plného spasení, mají příčinu v tom, že nedovedeme opravdově a prakticky očekávat na Boha.“  Andrew Murray

Milí čtenáři,

dnešní zamyšlení jsem nezačal slovy z Bible, jak bývá zvykem, nýbrž citátem z knihy Očekávání na Boha od známého probuzeneckého kazatele. Jde o drobnou knížečku každodenních úvah na jeden měsíc, jež by měla čtenáře vést k osvojení si umění očekávat na Hospodina. I přes datum prvního vydání (Murray žil v letech 1828 – 1917) poselství knihy neztratilo nic na své aktuálnosti. Umění žít v očekávání na Boha patří k základním kamenům tradiční spirituality i duchovní výbavy člověka postmoderní doby. Protože žijeme v době, která je poznamenána hektickou činností pronikající do všech sfér běžného života, očekávání na Boha se jeví něčím zbytečným, nepotřebným. I do slovníku moderního křesťana přibyla slova jako „dynamické shromáždění“, „akční sbor“, preferuje se důraz na „praktické vyučování“ a „jasné a srozumitelné poselství“ (to všechno za určitých okolností může být správné), ovšem výsledkem je, že ztrácíme schopnost na Boha čekat. Čekání je považováno za ztrátu času, který bychom mohli naplnit činorodými aktivitami.

Velikonoce a vězení

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 18.25

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. ‚Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen.‘ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země. ‚Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody. Navraťte se do pevnosti, vězňové, jimž naděje vzchází. Dnes to oznamuji znovu: Všechno ti nahradím dvojnásobně.‘“ (Za 9,9–12)

Milí čtenáři,

napadlo vás někdy, jak častým tématem je v Bibli vězeňství a otroctví? Jistě vás nepřekvapí, že téměř všichni vězni, o kterých se Písmo zmiňuje, byli zbaveni svobody neprávem. Prvním vězněným byl Josef, jeden z dvanácti synů Jákobových, jehož do otroctví prodali jeho vlastní bratři. Branami vězení prošli mnozí proroci, apoštolové, pronásledována byla i první církev. Vězení se tedy úzce pojí s tématem utrpení svatých a klade naléhavou otázku, jak se na to všechno dívá Pán Bůh. Věznění je rovněž zmiňováno ve spojitosti s příchodem Pána Ježíše a jeho smrtí na kříži. Právě velikonoční události, ke kterým došlo před dvěma tisíciletími v Jeruzalémě, otevřely novou svobodu vězněným. Pojďme se na to podívat z biblické perspektivy.

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.