Jedno české přísloví říká „přílišná horlivost škodí“. Proti tomu se říká „všeho s mírou“. Zdá se, že ve světě víry ale platí opačná pravidla: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený“ – píše Pavel Timoteovi. Pravda je, že i nevěřící lidé dokáží být horliví, pokud jde o jejich zájmy. A další pravdou je, že mnozí křesťané se raději drží pravidla „všeho s mírou.“ Jak je to tedy s horlivostí? Podíváme se na ní z několika stran: Zamyslíme se nad vzory horlivosti, prozkoumáme, co o horlivosti učí Bible, a uvidíme, že horlivost s sebou nese i určitá rizika.

„Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.“ (2Pt 1,1–2)

Drazí čtenáři,

předmětem mého zamyšlení je víra. Vírou jsem se rovněž zabýval v lednovém čísle, neboť verš o víře („Vím, komu jsem uvěřil.“ 2Tm 1,12) je slovem pro církev na tento rok. Otázkami víry se zabývá i program letošního Duchovního soustředění, jedné z nejvýznamnějších pravidelných akcí církve. Víra je rovněž důležitým tématem pro život, je jakousi bránou ke všem ostatním ctnostem křesťanova života. Skutečně platí, že „bez víry není možné se líbit Bohu.“ (Žd 11,6)

Jedna z otázek, kterou si můžeme v souvislosti s vírou položit, zní: „Jak můžeme víru získat?“ Je možno ji zjednodušit tak, že poskytneme dvě možné odpovědi: Víra je výsledkem usilovného hledání, tedy naší práce, anebo je darem, Boží milostí z nebes. Je-li darem, proč ji nemají všichni? Je-li výsledkem lidské činnosti, jak je možné ji získat a prohlubovat?

Již na počátku chci předeslat, že při hledání podstaty víry se nevyhneme určité dvojakosti. Když jsem byl dospívajícím mladíkem, nic mi nebylo tak vzdálené, jako víra. Byl jsem ochoten diskutovat o Bibli, filozofovat o Bohu, ale osobní víra? Ne, při pomyšlení na to, že bych se měl modlit k nějaké bytosti kdesi nahoře, se ve mně všechno obracelo. Přesto se stal zázrak, a já jsem uvěřil. Nemohu říci, že to přišlo bez mého přičinění, neboť jsem velmi toužil poznat pravdu a mnoho jsem četl a přemýšlel, ale současně vím, že víra rozhodně nebyla výplodem mého úsilí. Přišla tak nějak sama.

„Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů.“ (Ex 25,9)

Drazí čtenáři,

v tomto článku bych se chtěl věnovat otázce vzorů. Potřebujeme pro svůj život lidské vzory? Zde očekávám, že každý křesťan odpoví, že Pán Ježíš je jeho vzorem. A možná ještě apoštol Pavel. Ale co současné žijící osoby? Máme své vzory? Měli jsme nějaké vzory v průběhu svého života?

Úvodní biblický text nemluví sice o lidských vzorech, ale píše se zde o přesném napodobování. Mojžíš měl přesně napodobit svatostánek, který mu Hospodin ukázal během modliteb a půstu na svaté hoře. A aby to nebylo tak jednoduché, stánek nevyráběl Mojžíš sám, ale stavbou pověřil dva muže, které k tomu účelu vybral. Tak zde máme zajímavou situaci: Dva muži měli něco vyrobit přesně podle instrukce, kterou jim dal někdo jiný, kterému to zase ukázal Bůh. A ani ti dva na to nebyli sami, protože měli řadu pomocníků a spolupracovníků.

Drazí bratři a sestry,

březnová pastorální konference o angažovanosti církve ve společnosti se jmenovala „Díky Bohu, že je pondělí“. Název jsme si vypůjčili z titulu stejnojmenné knihy, jejímž autorem je Paul Bartlett, hlavní mluvčí konference. Postřehy a myšlenky z této konference naleznete v tomto čísle časopisu nebo na webových stránkách církve. Osobně jsem si trochu lámal hlavu nad svým slovem pro konferenci, nakonec jsem se po modlitbách rozhodl kázat o lásce. Hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl dát celkovému poselství nějaký rámec, a snad i některé důrazy trochu vyvážit. V tomto článku bych s vámi chtěl sdílet některé myšlenky ze svého kázání.

Je obtížné kázat o lásce. Za prvé – co nového lze říci? Má vůbec smysl ji nějak analyzovat, definovat, není lepší ji prostě žít? Za druhé – kdo si troufne o lásce kázat? Po letech strávených v církvi jsem si příliš vědom lidských slabostí, a to nejen druhých lidí, ale i svých. Zde však onen důvod leží: K životu v lásce se prostě povzbuzovat potřebujeme, právě proto, že skutečné lásky je tak málo. Nad láskou se zamýšlím ve třech perspektivách: v osobním životě, službě a v církvi.

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ (Sk 2,38–39)

Drazí čtenáři,

obraťme dnes společně svou pozornost na slovo „dar“, jež je obsaženo v úvodním textu. Píše se zde, že křesťané mohou obdržet dar Ducha svatého. Záměrně píši „mohou obdržet“, protože ono to není automatické. Pavel se při návštěvě Efezu setkal se skupinou učedníků a ptal se jich, zda obdrželi Ducha svatého, když uvěřili. Odpověď byla NE. Neobdrželi Ducha svatého, protože jim nikdo neřekl, že jej mohou obdržet. Podobnou situaci vidíme v Samaří ve Skutcích 8. kapitole. Skrze kázání diakona Filipa zde uvěřilo mnoho lidí. Bible uvádí, že se dělo mnoho zázraků a „ve městě nastala veliká radost.“ I když uvěřili, Ducha svatého ještě nepřijali. Kvůli tomu museli přijít Petr a Jan až z Jeruzaléma. Bůh jim mohl dát dar Ducha během kázání evangelia, jako se tomu stalo v domě Kornélia (Sk 10,44), ale nedal. Musíme si uvědomit, že dar Ducha je zkušenost oddělená od obrácení a znovuzrození. Někdy může proběhnout současně, ale přesto jde o samostatnou zkušenost.

„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3,16)

„Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ (Zj 3,19)

Milí čtenáři Života v Kristu,

téma, které mám nyní na srdci, se týká horlivosti. Horlivost popisuje život křesťana ze zcela jiné stránky než třeba věrouka, jež se zaměřuje na otázky vyznání. Horlivost se netýká ani jeho intelektu, ba ani nutně jeho srdce. Přesto všichni tak nějak obecně rozumíme, co je horlivostí myšleno. Jedním z důvodů, proč se horlivostí zabývám, je, že Bible sama jí věnuje velkou pozornost.

Pokud něčemu Boží slovo věnuje pozornost, ukazuje nám to, že i my bychom se tím měli zabývat. Potřebujeme však horlivost? Domnívám se, že ano. Naše církev vznikla z Rozhodných křesťanů – to „rozhodný“ má obdobný význam jako „horlivý“. Horlivost je tedy naším DNA. V průběhu let, kdy naše církev žila v ilegalitě, to byli většinou horliví křesťané, kteří jí drželi. Kdo nebyl horlivý, mohl se angažovat v některé ze státem povolených církví a nebýt tak v přímé opozici vůči tehdejšímu režimu. Jak původní Rozhodní křesťané, tak i církev v době totality – všichni o něco zápasili. Stálo jim za to hledat vlastní cestu, horlit pro pravdu, riskovat. Dnes žijeme v době, kdy není (zdánlivě) nutné za nic bojovat. Žijeme v době ekonomické prosperity, v naší zemi není válka, otázky, jaké většina lidí řeší, se často týkají více zábavy a druhořadých věcí než existenčních jistot. Potřeba horlivosti se ztrácí a s ní i pravá horlivost. Někdy je tato ztráta dokonce zdůvodněna jako únava, nedostatek času, rozumná víra a podobně. Pojďme se tedy nyní společně zamyslet, jak to s tou horlivostí doopravdy je.

„…Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25,35)

Milí bratři a sestry,

není tématu, které by více plnilo stránky světových médií a rozdělovalo společnost než otázka uprchlické krize. Za minulý rok přišlo do Evropy více než milion lidí, z nichž více než půl milionu má naději na azyl. Veřejnost (na rozdíl od mnohých politiků) vnímá spíše negativní stránku celé věci: Lidé si kladou otázku, zda evropské státy unesou obrovský nárůst imigrantů, zda nezkolabuje sociální systém, bojí se o pracovní místa, a zejména pak je veřejnost znepokojena narůstající kriminalitou. Zde zodpovědní politici, ač neradi, přeci stále častěji připouštějí, že i tento jev je přirozeným a vážným důsledkem stále většího proudu lidí směřujícího do Evropy.

Snad nejvíce znepokojujícím faktem však je souvislost mezi uprchlictvím a terorismem. Mezi nově příchozími jsou jedinci přicházející s jasným záměrem – škodit. Jde většinou o mladé muslimy, často konvertity, kteří prošli některým z výcvikových středisek na východě Sýrie. Jejich úkolem je přestěhovat se do některé z evropských zemí, nenápadně se integrovat do společnosti a pak, v určený čas, provést teroristický útok.

Pravdou ovšem zůstává, že mnozí lidé utíkají před válkou a pronásledováním, řada z nich již přišla o své blízké a členy rodiny. Utíkají, aby zachránili vlastní život. Jenom z válkou zmítané Sýrie pochází každý pátý uprchlík. Většina uprchlíků proudí z muslimských zemí. Postoj veřejnosti k uprchlíkům se liší: od naprosté odmítavosti až po otevřenou náruč, od „Herzlichwillkommen“ na německých nádražích až pro projevy xenofobních politiků. Jaký postoj by měli mít v této situaci křesťané?

„On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost. K tomu jsem já byl ustanoven hlasatelem a apoštolem a učitelem národů. Proto také toto snáším, ale nestydím se za to; vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne.“ (2Tm 1,10–12)

Drazí čtenáři,

není lepší způsob, jak zahájit nový rok, než připomenutím základních pravd evangelia: Kristus porazil smrt a otevřel dveře k věčnému životu. To byl základ víry všech generací křesťanů a je i základem naší víry. Autor listu, Pavel, tato fakta považuje za základ své apoštolské mise.

Navzdory dlouhým a spletitým dějinám křesťanství, kdy se lidé snažili tuto krystalicky jasnou zvěst zatemnit v zákonickém náboženství či rozpustit v liberální teologii, pravda evangelia září nezmenšeným jasem i dnes, na počátku jednadvacátého století. I my ovšem čelíme pokušení jak zákonictví, tak liberalismu. Proto je pro nás důležité vědět, čemu, nebo spíše komu věříme.

Pavel napsal tento list jako svůj poslední – píše v poutech, je vězněm císaře Nera a tuší svůj brzký odchod (4,6). Současně si je vědom, že pochodeň evangelia převezme mladší generace, a tak jednomu z nich, blízkému spolupracovníkovi Timoteovi, píše povzbuzující pokyny a napomenutí. Timoteus je povahově spíše bázlivý, navzdory Božímu povolání občas propadá skepsi a malomyslnosti. Pavel mu tedy připomíná Boží dar, který mladý služebník obdržel skrze vkládání Pavlových rukou, a vede jej k tomu, aby oheň tohoto daru rozněcoval.

„Tu řekl Elijáš všemu lidu: ,Přistupte ke mně!‘ Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael.“ (1Kr 18,30)

Milí bratři a sestry,

text dnešní úvahy nás vede do Izraele v časech působení proroka Eliáše. Tento Boží muž se právě chystá přinést oběť Bohu a krokem, který tomu bezprostředně předcházel, byla oprava pobořeného Hospodinova oltáře. Dívejme se na příběh jako na historický záznam skutečných událostí. Autoři a zapisovatelé událostí byli zpravidla struční – zachycovali jen podstatné rysy a klíčové informace. Tak si můžeme být jisti, že pokud popis události obsahuje určitou, konkrétní zmínku, není v textu náhodou. Můžeme si být jisti, že oběť byla provázena řadou dalších, méně podstatných událostí. Proč autor zaznamenal takový detail, že Eliáš opravil oltář? Tento oltář nebyl používán, přednost se dávala sousednímu oltáři, který byl zasvěcen Baalovi. Prorok chce obnovit službu Hospodinu.

Oltář byl více než jen kamenným stolem. Šlo o svaté místo, symbol Boží přítomnosti, prostor, kde Hospodin přijímal dary od člověka. Oltář nesmí být poškozen – zde jde víc než jen o pouhou funkčnost tohoto zařízení. Jde o vyjádření úcty k Bohu.

Naše životy jsou obětí Bohu. Náš život, naše osobní bohoslužba, vše, co děláme je obětí Bohu. Nepotřebuje náhodou i náš oltář, obrazně řečeno, občas poopravit?

„Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: ,Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?‘ Obrátil se a pokáral je: ,Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.‘ A šli do jiné vesnice.“(Lk 9,54)

Milí bratři a sestry,

když pročítáme Bibli a v ní všechny příběhy, ve kterých Ježíš vyučoval své následovníky, znovu a znovu žasneme nad jeho přístupem, tolik odlišným od současných metod používaných v psychologii či pedagogice. V uvedeném příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš odmítnut v jednom samařském městě. Učedníci se rozhněvali a jako výraz své bezprostřední reakce chtěli na nevěřící města seslat oheň z nebe. Ježíš je napomenul, ale nikoli slovy „tohle nedělejte“, nýbrž zamířil přímo k podstatě věci: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Právě duch představuje základní rovinu naší existence a je chybné usilovat o změnu chování, pokud se nezmění duch.

V našem příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš spolu se svými učedníky odmítnut, možná zakusili projevy nepřátelství až nenávisti. Učedníci byli v tu chvíli „na koni“, neboť se nacházeli v Ježíšově přítomnosti a nic jim nepřipadlo nemožné (i to je určitý pokrok). Chtěli jednat biblicky – a podobně, jako kdysi prorok Eliáš, se chystali zahubit odpůrce. Jenomže jejich reakce byla od základu chybná, protože jednali na základě svých vlastních pohnutek, aniž by si uvědomovali, co to znamená být Kristovým učedníkem.

Jak často se s podobnými situacemi setkáváme i my, když se ocitáme s někým v konfliktu? Jaká bude naše reakce? Budeme v hněvu svolávat Boží soudy, anebo zareagujeme jinak? Ježíš na odmítnutí a nepřátelství reagoval tak, že prostě šel jinam. „Syn člověka nepřišel zahubit, ale zachránit.“ Proto se odebral tam, kde jej slyšet chtěli.