Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
Svědectví

Svědectví (29)

Co pro mě Pán Ježíš udělal

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.03

Toto svědectví není o tom, jak jsem uvěřila, ale jak jsem se vrátila.

Svůj život jsem odevzdala Pánu v roce 1987 a stala jsem se členkou sboru AC v Havířově. Manželovi se to nelíbilo a mezi věřící nechtěl jít. Začal pít a znepříjemňovat mi život.

Jak jsem poznala Boha

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.03

Narodila jsem se jako čtvrté velmi chtěné dítě po úmrtí mé sestry (11 let) čtyřicetileté mamince. Vyrůstala jsem osaměle. Dva starší bratři už byli z domu pryč. Rodiče se rozvedli a otec zemřel, když mi bylo dvanáct let. Maminka mě kárala a neměla pro mě dobré slovo, pohlazení ani čas. Vždy ráda a aktivně pracovala s lidmi v práci v různých zájmových kroužcích, po práci šila doma pro lidi, večer pak bývala unavená a se mnou si nepovídala. Bylo mi to často líto.

Zajatcem homeopatie

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.02

Mnoho divů jsi už vykonal, můj Bože, Hospodine, ve tvých úmyslech s námi se ti nevyrovná nikdo. Chci je rozhlašovat, mluvit o nich, je jich tolik, že je vypovědět nelze. Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích. (Žalm 40,6-7)

Televize

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.01

V roce 1967 přitáhli naši rodiče odněkud televizi značky „Aleš". My, děti, mně bylo tehdy sedm a mé sestřičce pět, jsme na ten vynález koukaly s otevřenou pusou. Nikdy předtím jsme totiž televizi neviděly. A tak nám bylo občas dovoleno se na ten zázrak dívat. (Myslím tím samozřejmě pořady, které v televizi běžely.) Po několika letech, když „Aleš" „dohrál", si naši rodiče pořídili další televizi, tentokrát značky „Orava". Z té doby si pamatuji, že k televizi bylo třeba během pořadu neustále běhat a „štelovat" ji. Pořád po ní běhaly pásy buď doleva nebo doprava, a podle jejich směru se točilo kolečkem na spodku televize, aby ty pásy zmizely. A časem dohrála i „Orava". Bez televize už naši rodiče asi nedokázali být, a proto si v sedmdesátých letech pořídili docela novou, jaké značky byla, to si už nepamatuji. S přibývajícími léty jsme se i my děti mohly dívat na televizi častěji. V době dospívání jsem díky ní znala všechny herce i zpěváky. Sbírala jsem jejich obrázky a lepila je do velkého sešitu. Mnozí z nich byli mými idoly. Televize se stala mým druhým světem.

O návratu k Bohu

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.00

Obrátil jsem se před necelými dvěma roky. Vždy jsem tak nějak věřil, ale bylo to spíš formální. Živého Boha, jako ho poznávám teď, jsem neznal. Chodil jsem do kostela. Jednou jsem Bohu ale řekl, že si chci se svým životem naložit po svém. Věřím v něj, ale chci si řídit život sám. Užíval jsem si radostí tohoto světa - alkohol, diskotéky, prostě naprostá svévole.

Jsi volná, už nemusíš

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 11.59

Vzpomínám si, že mi bylo asi třináct let, když jsem se poprvé setkala s otázkou homosexuality. Přišli s tím pubertální spolužáci. Začala jsem uvažovat, jestli nejsem snad také já jedna z nich. Rozhodně ne, usoudila jsem, a nedošlo mi, že v tom vlaku už dávno jedu.

Někoho mám

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 11.59

Velmi rád bych se s vámi podělil o důkaz nekonečné Boží lásky k nám lidem, o své svědectví. Už od střední školy jsem řešil velký problém, nebavil mě život. Patřil jsem mezi ty šestnáctileté starce, kteří po ničem netouží, nic nechtějí, dokonce ani svůj život, vždyť si o něj přece nikomu neřekli. Došlo i na sebevražedné myšlenky, které jsem odmítal se strachem, protože úplně bezbožný jsem nebyl a tušil jsem, že mohu dopadnout ještě mnohem hůře.

Moje cesta k Ježíši

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 11.58

Můj příběh se stal 9. srpna 1991, ale píši o něm až dnes. Tehdy jsem byla krátce po rozvodu. Již pět let jsem se léčila s krční páteří. Byla jsem třetí měsíc na nemocenské. Bylo to zlé. Měla jsem velké bolesti, neustále mě bolela hlava. Mám alergii na léky, takže jsem musela bolest vydržet. Diagnóza zněla cervikokraniální syndrom. Laicky řečeno, zkracovalo se mi krční svalstvo, byly tam nějaké srůsty a hrozila mi nepohyblivost šíje. Léčila mě primářka a podle ní se to nedalo vyléčit. Chodila jsem na všechny možné procedury, rehabilitace a častokrát jsem při nich omdlela. Rozhodlo se o operaci...

Rakovina

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 11.57

Mnozí z vás jistě vědí, co je to mít v srdci hořkost, zlobu, lítost vůči lidem, kteří vám ublížili. Mnozí znáte život ve stresových situacích, v neustálém napětí a strachu. Možná že ty sám tyto prožitky neznáš, ale můj život je každopádně obsahoval. Vyrůstala jsem v rodině, kde panoval strach. Maminka i bratr jsme se báli otce, který byl velice agresivní, ve zlobě až nepříčetný. Mé zdraví bylo už od deseti let nalomené a tehdy jsem prožila první velký nervový stres, hrůzu. Život v neustálém napětí a nejistotě, ve strachu, co každý nový den přinese, v mém srdci hromadil všechny ty negativní jevy, o nichž jsem psala na počátku. K tomu všemu se mi nevyhýbalo pomýšlení ukončit život sebevraždou.

Jak nás Pán Ježíš převedl ze smrti do života

Napsal(a)  čtvrtek, 22. prosinec 2011 11.56

Milí bratři a sestry, chci se s vámi podělit o svědectví, jak jsme se moje maminka a já obrátili.

Začnu po pořádku. Dne 15. června 1993 jsme se s maminkou stěhovali do Přerova. Pro maminku to však bylo důležité ještě něčím jiným. V ten samý den ji čekala operace, neboť lékaři objevili, že má rakovinu.

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.