(Rozhovor se Šárkou Beranovou, manželkou pastora sboru AC České Budějovice, společně jsou hlavními organizátory KF Young)

Mohla bys čtenářům ŽvK přiblížit, kde se vzala myšlenka KF Young, proč jste se rozhodli do toho jít?

Se Štěpánem jsme viděli potřebu nějakého programu pro dorosťáky. Možná je to i tím, že máme děti právě v tomto věku. Oni mají svoje potřeby, je záhodno se jim věnovat, investovat do nich. Děti věkové skupiny 10–14 let ve sborech máme, někde jsou jako „přerostlí“ ještě na besídkách, jinde jdou předčasně do mládeže. Viděli jsme, že tam je „díra na trhu“, a toužili jsme s tím něco udělat.

(rozhovor s Tomášem Hasmandou, seniorem Středomoravské oblasti a pastorem regionálního sboru AC Valašsko)

Není otázkou, zda odpouštět, ale víme, že tento Boží příkaz není úplně jednoduché vždycky splnit. Rádi bychom tě vyzpovídali ohledně tvé pastorační zkušenosti. Začneme ale u tebe samotného, jak ty sám jsi zpracoval fakt, že ti Pán Bůh odpustil?

To nebyl pro mě problém. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, mí rodiče brali víru upřímně a vážně. Měl jsem báječného tátu, laskavého, odpouštějícího, milosrdného. A když jsem si v Bibli přečetl, že Bůh Otec mi odpouští, snadno jsem tomu díky své pozitivní zkušenosti uvěřil. Mnohem těžší pak pro mě ale bylo zpracovávat odpuštění lidí vůči mně a odpuštění vůči sobě samotnému. To je trošku jiný příběh.

(rozhovor s biskupem AC SR Jánem Libou a pastorem AC Sabinov Mariánem Kalejoum)

Bratře biskupe, jak vůbec začala Vaše práce s Romy? 

JL: Hneď po revolúcii sme sa snažili pracovať s rómskymi spoluobčanmi. Hľadali sme formy, ako to robiť. Robili sme stanové misie, Rómovia nadšene prišli dopredu, zdalo sa, že je to dobré, ale za nejakú dobu ako prišli, tak zas odišli. Takto sa to striedalo, skúšali sme všelijaké metódy, ale neviedlo to k nejakému výsledku. 

Rozhovor s Lechem Ochodkem, starším sboru AC Karviná

Lešku, Rada časopisu na tebe prozradila, že jsi byl u ustavující konference a prakticky u všeho, co se dělo v naší církvi na začátku. Nás by zajímalo, jak ses k tomu dostal. Musel jsi být křesťanem už předtím, než se církev ustanovovala…

Rozhovor s Michalem Apetauerem, AC Brno

Vyrostl jsi v pastorské rodině, takže jsi viděl určitý model vedení sboru. Nyní jsi sám pastorem. Je něco, co tě ovlivnilo, co jsi převzal od svého otce, nebo to děláš úplně jinak?

Ano, vyrůstal jsem v pastorské rodině a církev tehdy právě vycházela ze socialismu, proto si myslím, že způsob vedení mého taťky přirozeně vycházel z dané doby – nebyla náboženská svoboda, tedy i komunikace byla obtížná a hlavní vedoucí musel obsáhnout opravdu hodně věcí. S příchodem demokracie a náboženské svobody se začala měnit i naše společnost a postupně vzrůstala i potřeba přistupovat k vedení lidí v závislosti na těchto společenských změnách. Osobně ale moc nemám rád rozdělování na staré a nové myšlení, protože si myslím, že je potřeba se držet Božích neměnných principů. Těm věříme v podstatě všichni, velká otázka nastává při jejich praktickém uplatňování v dané době. Boží principy jsou stejné, ale zároveň musíme hledat jazyk, formu, nové způsoby pro jejich uplatnění tak, abychom mohli přinášet evangelium prostě, srozumitelně a relevantně v době, ve které žijeme, a zároveň abychom efektivně dokázali spravovat Boží dílo a fungovat v Božím království. Myslím si, že pokud nám opravdu jde o to, aby byl Bůh na prvním místě, i generace se nakonec na tomto mohou shodnout. Koneckonců, teď jsme v Brně v procesu založení druhého sboru a taťka (František Apetauer, pastor AC Jihlava, pozn. red.) je nadšený z toho, jak jsme začali a že k nám přicházejí lidé, kteří nikdy nebyli v církvi a neznají Krista.

Rozhovor s Mirem a Martou Tóthovými, pastorským párem z Nitry

Jaký je rozdíl mezi pastorem dvacátého a dvacátého prvního století? Jestli vůbec nějaký rozdíl má být.

Miro: Hm, je to určite veľký rozdiel. Myslím, že sa úplne mení generácia, ktorú oslovujeme, takže aj cieľová skupina je diametrálne odlišná. Je tu viditeľný posun od moderny k postmoderne, a dokonca niektorí hovoria až k metamoderne, čo je za postmodernou, a to sú ľudia, ktorí rozmýšľajú úplne inak. Adresát, ktorého oslovujeme, je úplne iný. Ak chceme zasiahnuť svet, ako Randal Ross dnes kázal (rozhovor jsme natočili na pastorálce na Slovensku, pozn. red.), ak chceme priniesť zmenu, transformáciu kultúry, musíme zmeniť spôsob, ako uvažujeme o službe... Určite nemáme meniť posolstvo, ale meníme metodiku, prístup a možno aj uvažovanie. Každý pastor, ktorý zasahuje nezasiahnuté mesto, je misionár. V akomkoľvek českom alebo slovenskom meste slúžime, buď zakladáme zbor alebo vedieme existujúci zbor, čelíme sekularizmu, a možno na Slovensku o trochu viac aj formálnej religiozite. Takže žijeme a slúžime v prostredí, v ktorom sme misionári. Každý misionár potrebuje poznať svoje prostredie. Rovnako, ako keď niekto ide do Afriky a potrebuje poznať hostiteľskú kultúru, aj my musíme poznať našu hostiteľskú kultúru, a to je obrovská výzva. Mať jasnú hranu, mať jasno v tom, kto sme, čo je naša identita a nerobiť morálny kompromis, a na druhej strane milovať a poznať kultúru, v ktorej žijeme… Nemať nejaký zo zásady odmietavý postoj, ale mať skutočnú lásku k ľudom a poznať ich. A to je obrovský štýl.

Marta: Ja si myslím, že v dnešnej dobe je veľmi dôležité chcieť pochopiť novú generáciu. To si vyžaduje otvoriť srdce niečomu, čomu nerozumieme, a to je veľmi ťažké, málokto z nás to chce. Ale ak naozaj chceme posúvať veci ďalej, musíme ich posúvať mladším. A mladší majú úplne iný pohľad na vec. Musíme sa viac naučiť vidieť veci ich očami. Dnešní mladí si nedávajú servítku pred ústa, ako sme si možno my dávali, pre nás bola úcta k starším oveľa väčšia a iná. Títo mladí to povedia priamo, čo na srdci, to na jazyku, a niekedy nám to vyráža dych. Ale pravda je taká, že ak to spracujeme správne, naše vzťahy môžu byť oveľa hlbšie, veľmi obohacujúce na obidvoch stranách. Ak chceme zasiahnuť túto mladšiu generáciu, musíme byť otvorení počuť pravdu. Oni naozaj milujú pravdu. Pre nich je pravda veľmi dôležitá, hoci je niekedy ich forma prejavu pravdy pre nás šokujúca.