Následující řádky budou malým rozjímáním o roli utrpení v lidském životě. Rozhodli jsme se tak na redakční radě jednak proto, že duben je měsícem, kdy si připomínáme Velikonoce, ale také proto, že různé formy bolesti, strádání a utrpení občas potkají každého z nás a my se tomuto tématu nechceme vyhýbat.

Jistá indická legenda vypráví o mladém princi Siddhártu Gautamovi, jehož rodiče chtěli zabránit tomu, aby se jejich syn setkal s nemocí, bídou a utrpením. Nechali jej vyrůstat v přepychu a záměrně ho chránili před tvrdou realitou života. Nicméně bolest a utrpení si člověka vždy nějak najde, a tak bylo jen otázkou času, kdy se přihodí i tomuto mladíkovi.

Zda je legenda o Buddhovi (toto jméno onen mladík později přijal) pravdivá, či nikoli, v tuto chvíli není podstatné. Důležité je vědět, že utrpení znepokojuje všechny lidi po celém světě a odpověď na něj hledají mudrcové všech věků a kultur. Každé náboženství se jím nějak zabývá, a tak pomáhá lidem se s realitou bolesti vyrovnat.

Již jen tato skutečnost ukazuje na to, že jsme byli stvořeni pro lepší svět. Stále jsme si nezvykli na to, že život je provázen bolestí a umíráním, pořád s tím zápasíme, snažíme se tomu nějak vyhnout, eliminovat nebo alespoň trápení zmírnit. Jsme vděční za to, že lékařská věda má dnes odpovědi na mnohé nemoci, nabízí celou řadu léků jak na bolest těla, tak na bolest duše. Někdy ale ani to nepomáhá.

Velice inspirativním je biblický příběh o Josefovi: když mu bylo sedmnáct let, prodali ho jeho bratři do otroctví. Dostal se pak do domácnosti egyptského dvorního úředníka Potífara. Tehdy poprvé čteme „Hospodin byl s ním“ (Gn 39,2).

Jako by však toho neštěstí bylo málo, přišla další rána: Josefa nespravedlivě obvinili a šel do vězení. Být otrokem je zlé, ale být nespravedlivě obviněným a uvězněným otrokem je mnohem horší. Stěží si dokážeme představit, jaké myšlenky se mu honily hlavou. Nicméně právě v této chvíli čteme podruhé: „Hospodin byl s ním.“

Pravděpodobně máte jinou představu o Boží přítomnosti. To, že je s námi Hospodin, spojujeme se skutečností, že se nám dobře daří, prožíváme radost, zkrátka vše nám tak nějak vychází. Ne, že by Josef jenom a pouze trpěl; jako otrok u velitele tělesné stráže byl respektovaným služebníkem, jemuž jeho pán zcela důvěřoval. Jako vězeň si rovněž dokázal získat respekt, a proto „velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru“ (Gn 39,23). Nicméně, stále je to velmi podivná forma Boží přítomnosti a požehnání.

Slova „vezmi a čti“ pochází ze života sv. Augustina. Na podzim roku 386 slyšel v zahradě dětský hlas, který opakoval tato slova. Augustin je vzal jako božský pokyn, otevřel Bibli na listu Římanům a četl pasáž, která vedla k jeho obrácení. Příběh symbolicky ukazuje obrovský potenciál čtení a jeho dopadu na naše životy.

Když přijdu na nějakou konferenci, zpravidla nejprve zamířím ke knižnímu pultu. Podívám se jaké jsou novinky, občas něco koupím nebo se prostě jen tak kochám. Podobné je to i při mých návštěvách sborů. Rád se dívám do sborových knihoven, zajímá mne, co čtou druzí.

Schopnost číst je jednou ze základních lidských dovedností. A přesto není samozřejmé, že lidé čtou. Naopak – v posledních letech se hovoří dokonce o jistém úpadku této dovednosti. Za účelem pozdvihnutí kultury čtení se v naší zemi již od roku 1955 organizuje Měsíc knihy, který připadá na březen. Od roku 2009 pak probíhá pod názvem Měsíc čtenářů.

Důvod, proč o tom píšu (a proč je celé číslo časopisu věnováno tomuto tématu), spočívá v tom, že čtení představuje v kontextu naší víry důležitou, dalo by se říci zásadní dovednost. Očekáváme, že křesťan nebude živ jen z nedělních kázání, ale bude své poznání prohlubovat samostatným čtením a studiem Bible a ideálně i dalších křesťanských knih.

Křesťané byli spolu se židy v historii známí jako „lidé knihy“. Označovali je tak muslimové, doslova toto označení znělo „držitelé zjevených knih“. Tím chtěli říct, že víra těchto dvou velkých, navzájem blízkých náboženství úzce souvisí s úctou ke svatým Písmům, která tvoří základ jejich víry.

V Izraeli bylo psané slovo vždy základem nejen jejich víry, ale i národní identity. Hospodin zjevil svůj zákon skrze kamenné desky obsahující deset slov. Celá Tóra těchto deset slov rozvádí a upřesňuje, dále obsahuje dějiny národa a další spisy. Tím tvoří unikátní „životní rámec“ formující jeho identitu.