„(...) obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,23)

Drazí čtenáři,

tento článek je věnován Martinu Lutherovi a reformaci, u jejíhož zrodu velký německý teolog stál. Lidská společnost není statická, vše se neustále vyvíjí a formuje. Čas od času jsme však svědky obrovských, skokových změn, které svět změní k nepoznání. Výraz reformace však v sobě obsahuje myšlenku skokové změny zpět, směrem k původnímu uspořádání. Doslova znamená „obnovení“, „opravu“. Předpokládá tedy ideální stav, který kdysi existoval a od něhož se lidé odchýlili. Tím se liší od revoluce, která znamená rychlou změnu, v politice zpravidla převrat, protistátní a mimoprávní povstání.

Zajímá mne otázka, která s naším hlavním tématem úzce souvisí: Potřebujeme dnes nějakou reformaci? Jako denominace máme své kořeny v probuzeneckém hnutí, a proto je naše laťka nasazena vysoko: Toužíme po vylití Ducha svatého, projevech Boží moci a zástupech nově obrácených lidí. Je toto reformace? Domnívám se, že nikoli. Reformace v sobě obsahuje rozeznání konkrétního chybného jednání nebo učení, jeho odmítnutí a nahrazení novými skutky a postoji. V Lutherově případě to byl především důraz na ospravedlnění skrze víru, který byl vyjádřením opozice vůči tehdy rozšířené praxi prodávání odpustků.

Výraz „reformace“ s oblibou používají i některá obrodná hnutí, považujíce sama sebe za tu pravou novodobou reformaci, která vede církev k původnímu, nezkaženému stavu. Zda oprávněně, ukáže čas. Osobně si však nemyslím, že se Luther rozhodl udělat reformaci. Pouze byl konsternován stavem církve a bojoval za její nápravu. Dějiny jej následně označily za reformátora. Buďme tedy opatrní na to, než sebe (nebo někoho jiného) za reformátora označíme.

Milí čtenáři,
rozdíl mezi skutečným křesťanstvím a jeho povrchní napodobeninou spočívá mimo jiné v tom, že Kristova víra utváří naši identitu, kdežto povrchně pojaté náboženství zanechá naše nitro beze změny. Takový člověk může napohled vypadat jako křesťan (účast na aktivitách církve, křesťanský slovník atd.), avšak v rozhodujících okamžicích neobstojí. Přestože Bible výraz „identita“ nezná, velmi často o ní mluví. Pojďme se na toto téma společně podívat.

Hovoříme-li o identitě, máme na mysli sebeuvědomění neboli prožívání toho, kým člověk je.  Identita souvisí s pohlavím, charakteristikami vrozenými i získanými, osobními hodnotami a cíli a ostatními charakteristikami, kterými se jedinec odlišuje od ostatních anebo je má s ostatními společné.

V průběhu historie se vnímání identity měnilo: Dříve byla dána prostředím, v němž člověk vyrůstal a které zahrnovalo zejména kulturu, náboženství a zaměstnání. V moderní době je identita více záležitostí osobní volby a rozhodování. S tím však nutně přichází i chaos ohledně identity – mluvíme o její krizi.

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22–23)

Drazí bratři a sestry,

sedím právě u počítače a klikám. Držím v pravé ruce takovou malou věc a pohybuji s ní po stole. Její pohyb kopíruje na monitoru počítače drobný grafický symbol – kursor. Počítače spolu s „tou malou věcí“ (myší) totálně změnily způsob práce mnoha lidí. A tak ono „klikání“ je vlastně práce – mohu psát článek do časopisu, plánovat termíny, dělat účetnictví nebo projektovat dům. Velké množství nejrůznějších profesí dnes využívá ke své práci počítač.

Ke své práci rovněž často používáme internet. Také zde klikáme. Vyhledáváme nejrůznější informace, podíváme se na zprávy, pouštíme si hudbu nebo video. A také občas klikáme na reklamy, které se nechtěně objevují na vyhledávaných stránkách. Snadno se tak stane, že se přestaneme soustředit na práci a podíváme se na slevy, bulvární zprávy či jiné „zajímavosti.“ Pokud nám chybí dostatek sebekázně, stane se, že moc práce ten den neuděláme, spoustu času „proklikáme“ prohlížením zbytečností.

Drazí čtenáři,

námětem čísla časopisu Života v Kristu je „rodinné stříbro“, tedy snaha nalézt a pojmenovat to, co je pro naši církev cenné a charakteristické, o co bychom neradi přišli. Jednotlivé články, rozhovory i ankety jsou pokusem zachytit a definovat naše duchovní dědictví i sondou do životů členů církve, jak tomuto dědictví rozumí.

Zabývat se otázkou letniční identity (podobně jako otázkou baptistické, evangelické či jakékoli jiné denominační identity) může být ošidné. Nestačí snad, že jsme křesťané? Neprojevujeme tím nezdravé náboženské sklony, když mimo křesťanskou identitu hledáme ještě nějakou? Je to vůbec důležité? To jsou zcela legitimní otázky.

Internetový slovník Wikipedia rozumí pojmu „rodinné stříbro“ jako něčemu, co představuje „trvale hodnotnou vzácnost“, popřípadě je „předmětem chlouby“. Já dodávám další dvě podmínky: Rodinné stříbro je něco, co jsme zdědili po předcích a co má hodnotu. Jde tedy o něco, co je pro naši církev typické v pozitivním slova smyslu po celou dobu naší existence. Ne něco, co bychom si přáli mít, ale to, co skutečně máme.

Samozřejmě souhlasím s tím, že podstatná je identita obecně křesťanská. To nemůže být jinak. Když studuji Bibli, hledám všeobecné křesťanské hodnoty, chci být na prvním místě Božím dítětem a služebníkem. Nikdy se nemodlím, abych byl „správným letničním.“ Přesto se domnívám, že termín „letniční identita“ své opodstatnění má.