Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
Slovo biskupa

Slovo biskupa (83)

„Mnozí lidé mají křesťanství v mysli, někteří v srdci, avšak málokteří v rukách a nohách.“ (E. Sósa)

Drazí bratři a sestry,

netradičně jsem si dovolil začít toto úvodní zamyšlení nikoli biblickým veršem, ale citátem jistého argentinského misionáře. Eduardo Sósa je jedním z lidí, kteří hluboce ovlivnili můj život a já jsem za to vděčný jemu i Pánu. Obsah tohoto citátu jsem slyšel v různých obměnách snad tisíckrát během jeho návštěv v našem sboru. Slyšel jsem je tak často a s takovou intenzitou, že mi došlo, jak pravdivá jsou i v mém případě. Je jistě ušlechtilé o křesťanství přemýšlet, Bůh však očekává, že budeme i konat.  Dovolím si ještě jeden citát na adresu církve a křesťanů:

„Křesťanství začalo v Palestině jako společenství, přišlo do Řecka, kde se stalo filozofií, přišlo do Itálie, kde se stalo institucí, přišlo do Evropy, kde se stalo kulturou, a když přišlo do Ameriky, stalo se podnikem.“ (Sam Pascoe)

Matouš 22:35-38 ... a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání.

Drazí čtenáři, předmětem mého únorového zamyšlení je Boží láska. Jak zdůrazňuje výše citovaný text, jde o největší přikázání Písma. Když hovoříme o Boží lásce, většinou máme na mysli lásku, kterou Bůh projevuje k lidem. Na tom není nic špatného, kdybychom si nebyli jisti tím, jak Bůh miluje člověka, těžko by se nám žilo. Hlavním poselstvím evangelia je láska projevená v Ježíšově oběti na kříži. Ve svém zamyšlení však budu klást důraz na původní význam – milovat Boha je přikázáním, které bylo dáno lidem. Ve své podstatě představuje podmínku v praxi těžko splnitelnou, avšak stále aktuální a platnou pro každého.

Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Marek 9,8

Drazí čtenáři, dovolte, abych Vám na prahu nového roku popřál hojnost Božího požehnání a milosti. Jako křesťané jsme mohli poznat, že skutečné životní štěstí nespočívá v pouhých materiálních hodnotách, ale ve věcech, které nás svým významem přesahují. Pocit štěstí můžeme zažít ve službě druhým lidem, když si nás Bůh používá. Přeji Vám, abyste se nechali v tomto roce Bohem mocně použít, abyste zakoušeli, jak jeho milost a moc proudí skrze Vaše životy směrem k potřebným.

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. Lukáš 2:25-34

Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak." Lukáš 10,37

Drazí bratři a sestry,

příběh (nebo přesněji: podobenství) o Milosrdném Samařanu je velmi známý i za hranicemi křesťanské víry. Vyprávění o muži z opovrhované etnické skupiny, který poskytl pomoc na místě, kde před ním selhali dva náboženští profesionálové, patří právem ke klenotům světové literatury a kultury. Obraz Samařana (podle starších překladů Bible: Samaritána) se stal v průběhu dějin symbolem nezištné pomoci bližnímu, tímto jménem se zaštiťují dodnes různé humanitární a charitativní organizace. V internetovém on-line slovníku nalezneme pod heslem „samaritánství" vysvětlení, že jde o „prokazování milosrdenství a pomoci druhým". Lidé dodnes slovo „Samaritán" spojují se skutky pomoci druhým lidem více, než s dodnes existující etnickou skupinou.

Lenoch říká: "Na cestě je lvíče, v ulicích je lev." Dveře se otáčejí ve svém čepu a lenoch na svém loži. Lenoch sáhne rukou do mísy, ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům. Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících. Přísloví 26,13-16

Drazí bratři a sestry, milí čtenáři,
téma duchovního růstu je něčím, co v poslední době zaměstnává mou mysl. Obecně vzato, růst osobnosti je něčím, co se nikdy nesmí zastavit. Je věk dítěte, které se učí, věk mladosti, kdy můžeme začít aplikovat nabyté znalosti a dovednosti a zakoušet tak první úspěchy; věk zralosti, kdy se člověk stává uznávaným a úspěšným, a ani zde růst nekončí. Přichází čas, kdy člověk bude více investovat do druhých, stávat se mentorem a rádcem.

Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?" Jan 5,41-47

Haleluja! Chvalte, otroci Hospodinovi, chvalte Hospodinovo jméno! Budiž Hospodinovo jméno požehnáno od nynějška až navěky! Od východu slunce až po západ budiž chváleno jméno Hospodinovo! Hospodin je vyvýšený nade všemi národy, jeho sláva nad nebesa. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž vysoko trůní? Sestupuje, aby pohlédl na nebesa a na zemi. Pozvedá chudého z prachu, ze smetiště vytahuje nuzného, aby ho posadil s předními muži, s předními muži svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja! Ž 113:1-8 (ČSP)

Pozvedá chudého z prachu, vytahuje nuzného ze smetiště, aby je posadil se šlechtici a dal jim do dědictví slavný trůn. Neboť Hospodinu patří sloupy země, na ně položil svět. 1Sam 2,8(ČSP)

Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti! Ž139,23-24, ČSP

Drazí bratři a sestry,
jedna ze základních věcí, které jako křesťané ke svému životu potřebujeme, je ujištění o Boží blízkosti. Potřebujeme vědět, že Bůh je nám na blízku a že nás má rád. Možná si tyto potřeby po většinu času ani neuvědomujeme, ale jsou chvíle, kdy je to pro nás důležité. Podobně jako malé dítě potřebuje mít na blízku své rodiče, tak i my potřebujeme vědět, že je nablízku Někdo, kdo nás nekonečně přesahuje a přitom nás miluje. Nemusíme mluvit o mimořádných chvílích v životě, kdy například procházíme těžkou zkouškou. Téma Boží blízkosti je obecným tématem v Bibli – vzpomeňme na stvoření člověka, popisované v prvních kapitolách knihy Genesis, kdy jsou Adam s Evou po pádu do hříchu vypuzeni z ráje (Boží přítomnosti). Celé následné dějiny spásy jsou popisem toho, jak se Hospodin snaží obnovit vztah s člověkem. Jde o popis hledání Hospodina a následných lidských pádů. Dějiny Bible jsou tragickým popisem lidské slabosti a opakovaných selhání vyhovět Božím požadavkům. Evangelium je zprávou o tom, že cesta do Boží přítomnosti byla opět otevřena. Evangelista Matouš zaznamenal Ježíšovo prohlášení „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku." Poslední kniha v Bibli Zjevení sv. Jana obsahuje optimistické zaslíbení, že Bůh bude jednou přebývat uprostřed svého lidu a nikdo to již nezmění (Zj 21,3). V tomto smyslu tedy můžeme říci, že otázka Boží blízkosti tedy není jen osobní otázkou, ale převážně teologickou otázkou. Všichni potřebujeme být v Boží přítomnosti, ale více než to – Bůh sám si přeje být s námi a celý plán spásy je tomu podřízen.

Strana 6 z 6
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.