V té době jsem již věřila, ale nechodila jsem do žádné církve. Stále jsem nevěděla, kam jít, komu se svěřit, a tak jsem prosila Pána Ježíše, aby mi ukázal cestu. Jednou jsem si začala povídat se známým z bytovky, kde bydlím. Řeč přišla i na víru a já jsem se mu svěřila, že nevím, kam jít. Cítila jsem se trapně: v šedesáti letech prostě někam jít. Již dlouho jsem se zajímala o biblické příběhy a o život, ukřižování a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem ho milovala. Čím víc jsem ho milovala, tím víc jsem chápala, jak ho potřebuji. Jak jsme si tak povídali, dozvěděla jsem se, že soused je 2. pastor ve sboru v Apoštolské církvi. Pozval mě a já šla. Od té doby chodím na každé shromáždění a našla jsem tam druhý domov.

A pak se to stalo. Jednou ve čtvrtek se všichni modlili za moje oči. V té době jsem nepřečetla ani SPZ u auta. Na televizi jsem se dívala tak, že jsem musela koukat asi 30 cm vedle televize, abych vnímala alespoň něco na obrazovce. Ve chvíli, kdy se všichni modlili k Pánu za moje oči, jsem cítila zvláštní sílu kolem sebe a takové krásné teplo u srdce. Čtvrtý den po tomto modlení jsem si najednou všimla, že koukám na televizi přímo a že vidím, co je na obrazovce. Bylo to úžasné poznání. Od té doby se moje oči zlepšily natolik, že přečtu nadpisy nad články v novinách.

Nepřestanu děkovat Pánu Ježíši za to, že vidí prosícího před sebou, a že když ho člověk pustí do svého srdce, že ještě dnes uzdravuje. Podávám svědectví, že Pán Ježíš je, že je živý, mocný, se srdcem plným lásky. Můj život se od té doby velmi změnil. Naučila jsem se dívat srdcem, ne očima a i za to děkuji našemu Pánu.

Miluška Kroupová

AC Čáslav