Svědectví (29)
O biblické škole jsem začala uvažovat už jako nevěřící. To jsem byla asi ve druhém nebo třetím ročníku na střední škole, a tak jsem si říkala: „Co teda po té maturitě? Na vysokou si myslím, že nemám, tak nějakou „vošku", nenáročnou." Hledala jsem v seznamu škol, našla VOŠMT. Tak jsem si pomyslela: „Hmm, věřící jsem, protože v Boha věřím, Bible, to bude nějaká „pakárna", ale v pohodě." Ani jsem nepřemýšlela, jestli mě vezmou... Maturitu jsem však napoprvé neudělala, tím pádem se mi rozhodily všechny plány, které jsem měla a na biblickou školu jsem zapomněla.
Jak jsem ke studiu přišel? Bylo mi deset nebo jedenáct let, když jsem poprvé zapřemýšlel o službě, a Bůh ke mně začal mluvit. Začal vlastně, když mi bylo osm let. Na besídce jsem byl nejchytřejší (smích z publika), to je prostě pravda. Díky rodičům, domácí škole a taky křesťanské škole. Hodně jsem si četl Bibli a naučil jsem se spoustu věcí.
Dobrý den, chtěly bychom vám napsat o tom, jak zvláštně jsme prožily loňské léto. Před čtyřmi lety jsme díky kanadským misionářům sloužícím v našem sboru měly strávit léto na křesťanském ranči v USA jako dobrovolnice. Začátkem jara jsme proto začaly shánět potřebné finance na uskutečnění našich plánů (přispěli nám i mnozí lidé z AC, hlavně na Impulzu). Žel, kvůli závažným důvodům se tento výlet nemohl uskutečnit a s kanadskou rodinou jsme na tři roky ztratily kontakt – vrátili se zpátky do Kanady. Nějaký čas proto ležely vybrané peníze v obálce a naše maminka se modlila, co s nimi. Dostala od Pána odpověď: „Čekejte!"
Milí bratři a sestry, krátce bych se chtěla představit. Jmenuji se Ludmila Zlatníková, je mi 67 let a se svým manželem máme dvě děti, syna a dceru, kteří mají už svoje rodiny. Máme šest vnoučat a všichni, díky Bohu, jsme se mohli znovuzrodit do Božího království.
Paní, kterou jsem dostala na starost jako asistentka, už byla slaboučká na těle i na duchu. Chodit už nemohla. Čekala, až ji posadíme na lůžku, převezeme do křesla v kuchyni, nakrmíme ji a budeme jí dělat společnost. A tak jsme si četly, zpívaly, někdy sledovaly rozhlas nebo televizi.
Před pár dny jsem svědčil asi čtyřem lidem z naší třídy o Bohu a zvěstoval jsem jim jasné evangelium. Zbytek třídy to přinejmenším poslouchal, takže možná i víc než 10 lidí mohlo slyšet jasné biblické poselství. Jak to začalo?
Máme živého Boha, který slyší volání svých dětí.
Milí sourozenci v Kristu,
chci se s Vámi podělit se svým svědectvím z poslední doby.
Není snadné najít bod, od něhož se odvíjí příběh mého poznání, že Bůh existuje... Možná bych měla začít někde v době mého narození, kdy moje drahá babička ve snaze přivést mě k Bohu (byla katolička, ale moji nevěřící rodiče nesouhlasili s katolickými křtinami nás, jejích vnoučat) alespoň dotlačila kočárek s novorozenětem ke kostelu a odevzdávajíc nás v pokorné modlitbě do Božích rukou, pocákala mě francovkou („Není to sice svěcená voda, ale trochu desinfekční to přece je, ne?" odůvodňovala to později.)
Před pěti lety jsem téměř přišla o zrak. Během krátké doby jsem začala vidět jen šedé skvrny a vnímala jsem světlo a tmu. Silná cukrovka po silném zánětu se ne a ne upravit. Nepomáhala ani dieta, ani inzulín. Hodnoty glykemie se začaly snižovat až po roce. Odnesly to sítnice v očích. Postupem času jsem prodělala čtyři operace na obou očích. Byl mně zachráněn pouze zbytkový zrak. Šedé skvrny zmizely a místo nich jsem měla před očima pavučinu, ale zamlženě jsem viděla alespoň to, kudy jdu. Orientovat jsem se mohla, ale nepoznávala jsem lidi, viděla jsem siluety bez obličejů. Na jedné kontrole mi paní primářka v nemocnici řekla: „Paní, co jsem pro vás mohla udělat, to jsem udělala. Dál už jen proste Boha."
Tento příběh začal před pěti lety. Začalo to nedorozuměním mezi mými dvěma sestrami. Každý pokus o smíření skončil nezdarem a do toho jsem se nějak zamotala já (třetí sestra). A to díky telefonu. Všechny pokusy všechno si vzájemně vysvětlit a vztahy srovnat byly marné. Jakoby každý další pokus ještě přiléval olej do ohně. Vše bylo marné.