Drazí čtenáři,

svoboda je dar, za který máme být vděčni, vážit si ho a náležitě ho chránit.

Tímto tvrzením bych chtěl uvést listopadové číslo Života v Kristu – číslo, které si připomíná 30 let od sametové revoluce a pádu komunismu. Jako křesťané často stojíme stranou od politiky, náš život se soustředí více na církev a záležitosti Božího království. Jsou ale témata, která jsou natolik důležitá, že nám nesmí uniknout. Konec vlády komunismu a život v (relativní) demokracii k těmto zásadním tématům patří.

Jako malé dítě jsem bral věci okolo sebe jako samozřejmé, neměnné. Dokonce i jako křesťan (obrátil jsem se v osmnácti letech) jsem věřil heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Ne, že by se mi to líbilo, ale narodil jsem se a vyrostl v době komunismu a škola mne naučila přijímat svět takový, jaký je. Dokázal jsem se modlit za probuzení, ale nedokázal jsem očekávat změnu na politické rovině.

Události druhé poloviny osmdesátých let otřásly mým přesvědčením. Nejprve to byla tzv. perestrojka v Sovětském svazu, která probíhala pod vedením tehdejšího sovětského vůdce Gorbačova. Tehdy zpochybnila status quo vládnoucí komunistické třídy a ukázala, že věci mohou být i jinak. Ruku v ruce s tím šla „glasnosť“ – politicko-společenský kurz, který znamenal větší otevřenost a menší potlačování svobody slova. Pamatuji si, jak v kinech běžel sovětský film Pokání (1987), odvážný pokus o vyrovnání se se zločiny stalinismu. Následující rok jsme dychtivě sledovali sérii stávek v Polsku, které vyvrcholily znovupovolením nezávislé odborové organizace Solidarita.