Milí čtenáři,

námětem tohoto čísla našeho časopisu je vztah křesťana a státu. Boží slovo říká, že všichni „máme občanství v nebesích“. Co to znamená a jaké jsou důsledky této skutečnosti? Jaký má být postoj křesťanů k vládě, ke státu, ke světu?

Církev ve svých dějinách oscilovala mezi dvěma extrémy: buď ze světa zcela utíkala a uzavírala se před ním, anebo se jím nechávala pohltit a přijímala jeho standardy jednání. Samozřejmě existovala období a objevovala se hnutí, kdy se zdálo, že byl nalezen správný postoj ke světu. A zde se objevuje třetí chyba: církev měla tendenci tento postoj „zakonzervovávat“ na další generace. Jenže postoj církve ke světu je něčím dynamickým, něčím, co musíme neustále „ladit“. 

Uvěřil jsem v dobách komunismu a v tomto režimu jsem jako aktivní křesťan strávil sedm let. Slova „Oddělte se od tohoto zlého pokolení“ (Sk 2,40 BK) jsme prožívali velmi intenzivně. Pamatuji si, jak jsem obřadně roztrhal legitimaci SSM (pro mladší generaci: Svaz socialistické mládeže). Neúčastnil jsem se téměř žádných akcí, které jsem považoval za světské. Když byla v listopadu 1989 vyhlášena generální stávka, neúčastnil jsem se jí (jako jeden z mála), protože do „světských věcí“ jsem se nemíchal. Zajímalo mne pouze Boží království.