Henri Charrière v autobiografickém románu Motýlek líčí útěk z věznice, kde kvůli nespravedlivému soudu strávil dvanáct let svého života. Během svého pobytu v trestanecké kolonii se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk, pokaždé byl chycen a tvrdě potrestán. Po dvanácti letech strávených v nelidských podmínkách tropického pekla se mu konečně podařilo prchnout a usídlit se ve Venezuele. To, co píše v závěru knihy, je pravdivým vylíčením pocitů vděčnosti poté, co obdržel v této zemi domovské právo: „Srdce mi silně buší. Nejradši bych klekl na kolena, pomodlil se a poděkoval Bohu. Ale vždyť se neumíš modlit, nejsi pokřtěn. A ke kterému Bohu se obrátíš, když nepatříš k žádné určité církvi? Ke katolickému Pánubohu? K protestantskému? K židovskému? K mohamedánskému? Kterého si vyberu, abych mu věnoval modlitbu, kterou si budu muset od začátku do konce vymyslet, protože žádnou celou modlitbu neumím?“

Je zcela evidentní, že Motýlkovy představy o křesťanství byly značně naivní. Nakonec se rozhodl modlit následujícími slovy: „Dobrý Bože, odpusť, že se neumím modlit, ale nahlédni do mne a budeš tam číst, že nemám dost slov, jak ti vyjádřit vděčnost za to, žes mě dovedl až sem. Boj byl těžký a vystoupit po té kalvárii, jak mi to uložili lidé, nebylo příliš snadné. A jestliže se mi podařilo překonat všechny překážky a dožít se ve zdraví tohoto požehnaného dne, mohlo se to stát jen proto, že jsi na mne vložil svou ruku, abys mi pomohl. Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“