„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef 2,4–7)

Drazí čtenáři,

myšlenka, která mne již nějakou dobu provází, se týká našeho kralování s Kristem. Nenechme se ovšem zmást, neboť nechci propagovat žádnou formu křesťanského triumfalismu. Autor úvodního textu, v němž se myšlenka kralování vyskytuje, apoštol Pavel, toho věděl o životě příliš na to, aby si dovolil jakoukoli formu „evangelia prosperity“. Znal vítězství i pády, uměl žít v hojnosti i nedostatku, zakusil nebe stejně jako římské vězení. Pokud píše, že jsme s Kristem usazeni na nebeském trůnu, chce nám sdělit něco důležitého.

Abychom si vyjasnili, co znamená kralovat, podívejme se nejprve, kdo je to král. Obávám se, že náš obraz krále je poněkud zkreslený, a to zejména vlivem českých pohádek, v nichž často pobíhá přihlouplý, zmatený král, manipulovaný svými vykutálenými rádci. K tomu, abychom si obraz krále opravili, nám nebude stačit ani návštěva těch zemí, ve kterých je doposud udržována monarchie.