Drazí čtenáři,

onehdy jsem při čtení Bible narazil na zajímavý text. V rámci svého ranního ztišení jsem četl 26. kapitolu v knize Přísloví. V prvních jedenácti verších předkládá autor deset charakteristik hloupého člověka. Je vidět, že autor (s největší pravděpodobností šlo o krále Šalomouna) byl opravdu znalcem života a s hlupáky měl zkušenost z první ruky. Veškeré charakteristiky včetně aplikací jsou dodnes aktuální a použitelné. Snad s výjimkou třetího verše, kde se nám radí vzít na hlupáka hůl. Zde bychom se snadno mohli dostat do problémů.

Celý text obsahuje překvapivý závěr. Člověk čte verš po verši, tu a tam se pousměje, občas pomyslí na někoho konkrétního, kdo mu (zcela náhodou) vytane na mysli, a hlavně si říká „Ještěže takový nejsem.“ Jde o jeden z textů, při jejichž četbě budeme určitě myslet na jiné lidi než na sebe. Vtom přichází závěr:

„Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (v. 12)

Pozornému čtenáři najednou spadne čelist, neboť až do této chvíle se utvrzoval v tom, že je jiný. Tento verš zcela obrací smysl textu, reflektory jsou najednou namířeny přímo na nás a my si klademe otázku, kdo je ve skutečnosti ten hlupák a kdo ten moudrý. Čtení najednou není „o někom“, začínáme vnímat nepříjemné šimrání v žaludku a jsme nuceni přemýšlet o sobě. Připadali jsme si do této chvíle moudří? Najednou se cítíme trapně.