„Židé ho obklopili a řekli mu: ‚Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!‘“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.