„A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ (Ef 4,11 ČEP)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo našeho časopisu jsme zaměřili na evangelizaci. Evangelizací rozumíme velké množství aktivit, na nichž se může podílet církev, sbor, paracírkevní organizace či jednotlivec, vedoucích k tomu, aby přinesly dobrou zprávu nespaseným lidem. Za těch několik desítek let, co jsem křesťanem, se evangelizace nesmírně proměnila. Od obyčejného kázání nebo rozdávání letáků na ulicích až po dnešní nejrůznější sofistikované metody, z nichž mnohé se neobejdou bez internetu a sociálních sítí.

Myslím, že evangelizace patří mezi naše silnější stránky. Je to dáno tím, že jsme stále ještě poměrně mladá (a rostoucí) církev, ale také v tom hraje roli naše porozumění Božímu plánu spásy. Nedokážeme si představit křesťanský život, aniž bychom aktivně usilovali o šíření dobré zprávy. Jsme přesvědčeni, že šíření evangelia má mít v životě církve vysokou prioritu.

Na druhou stranu, důvodem mého úvodního zamyšlení je poukázat na nutnost jisté vyváženosti v životě církve. Jak ostatně ukazuje výše uvedený biblický text, Bůh povolal pět odlišných služebností proto, aby budoval svou církev. Aby byla církev zdravá, musí těžit ze všech těchto pěti obdarování, musí být vystavena rozličným vlivům.

Sbory, které jsou zaměřeny výrazně evangelizačně a mají slabou službu učitelů nebo pastýřů, budou možná získávat mnoho nových lidí, ale současně rovněž budou mnohé členy ztrácet. Takovým sborům se někdy říká „průchoďák“ – je to charakteristika mladých, nadšených, ale ještě nevyzrálých sborů.