„…dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, … že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,13.22–24)

Film „Svět podle Prota“ z roku 2001 s Kevinem Spaceym v hlavní roli popisuje příběh člověka, jenž následkem prožitého traumatu začne sám sebe považovat za obyvatele vzdálené planety, který navštívil Zemi. O okolnostech vzniku této poruchy se divák dozví až v závěru, a tak po celou dobu sleduje příběh muže, který s přesvědčivou věrohodností vystupuje jako mimozemšťan ze vzdálené planety K-PAX.

Když jsem v prosinci 2009 na tomto místě psal článek „O hledání identity“, zdaleka jsem netušil, jak se toto téma během následujících let stane aktuálním. Již nejde jen o „zoufalé hledání identity“, jak v článku píšu, neboť tato potřeba se často posouvá do roviny nejrůznějších lékařských diagnóz. Svět podle Prota se tak přiblížil realitě mnohem více, než se mi v čase psaní onoho článku mohlo zdát.

Otázky hledání identity nesmíme zúžit jen na genderovou identitu, byť právě ta je nejpříznačnější a nejviditelnější. Jde spíše o výpověď generace, která hledá sama sebe. Souvisí nejen s naším nitrem, tedy za koho sami sebe považujeme, ale i s našimi vztahy, tedy kam patříme. O něčem takovém zpívá skupina Škwor v písni „Hledání identity“: „Koloběh života je danej / Párkrát se vyspíš a jsi starej / Stereotypy a starý hity / Učený byty, hledání identity / A napříč generacema jede to dál / Ptáš se mě, jakej tohle všechno smysl má.“ Toto hledání je tedy hluboce existenciální otázkou a nikdo z nás se jí nevyhne.