Co mají společného světské babské báje a fake news?
Evidentně ho vytáčeli jistí lidé šířící zvěsti a učení, které Pavel souhrnně označuje za báje. O pár kapitol později ještě upřesňuje, že se jedná o světské babské báje, které má Timoteus odmítat (1Tm 4,7). Nejedná se tedy o nějaké duchovní pravdy, na které můžeme mít různé názory, nejedná se o hledání Boha, nejedná se o nic, co by lidem v církvi pomáhalo více milovat lidi, mít dobré svědomí a upřímnou víru. To je podle Pavlova textu výše testem našeho poselství, které šíříme. Jenže někteří lidé raději šířili světské babské báje, které nevedly k lásce ani k dobrému svědomí, a už vůbec nevedly k naplňování Božího záměru ve víře. Jednalo se totiž o starověkou verzi jevu, který dnes označujeme za konspiraci nebo fake news. Chci totiž říct velice jasně a srozumitelně, že se vůbec nejedná o moderní fenomén. Jediné, co je na dnešní dobu moderní, je médium – internet. Díky internetu se svět stal globální vesnicí a na malý okamžik vytvořil z celého světa, ze všech kmenů a jazyků a kultur jednu masu lidí, která znala a četla stejné informace a konzumovala stejný obsah. Možná nás to ukolébalo ve víře, že budeme myslet a uvažovat stejně. Jenže tato iluze globální vesnice trvala poměrně krátce, dnes se svět již dávno dostal do procesu rozpadu do (staro)nových kmenů. Obsah, který se v jednotlivých kmenech konzumuje, nosné příběhy, které formují kulturu a myšlení jednotlivých kmenů – tam jsme se dostali skoro na úroveň před internetem. Není tedy divu, že máme pocit, že většina internetového obsahu je dnes, slovy Pavla, prázdné tlachání.
Od okamžiku, kdy byl člověk schopen abstraktního myšlení, byl také schopen a ochoten vytvářet báje a mýty. Ty mu sloužily k pochopení celku. Uvnitř svého nitra totiž člověk tušil (a platilo to o pravěku, stejně jako to platí i dnes v moderní době), že realita je vícevrstvá. Jinými slovy, že to, co vidíme svýma očima, není vše, co je. Existuje nějaký jiný svět, duchovní svět, jiná realita, dimenze. Zkrátka, existuje ještě jiný příběh, který dává smysl našemu příběhu. To je důvodem, proč konspirační myšlení nikdy zcela nezmizí. Tušíme totiž, že pod povrchem bují ještě jiný příběh. Jistě, vždy existovaly skupiny, které prohlašovaly, že zrovna ony a jen ony mají vhled do tohoto jiného příběhu, jen ony tudíž vědí, kdo ovládá svět a jak to vlastně všechno je. Historie je takových skupin plná, od různých gnostických skupin z dob první církve přes ilumináty až po… (dodejte si sami, dnes je celá řada dalších, v USA třeba QAnon, který věří, že celý svět je řízený satanistickým spiknutím pedofilů). Naneštěstí většinou vedou k nenávisti, ne k lásce. Proto v okamžiku, kdy někdo začne báje té či oné skupiny přijímat, velice rychle následuje prázdné tlachání. Znovu je třeba připomenout, že Pavlovým testem konspirací je: Vede to k lásce, k dobrému svědomí a k naplňování Božího záměru ve víře? Nebo to vede k pýše, zlosti, nenávisti, urážkám, pochybám? Samotné přemýšlení o jiné vrstvě příběhu jistě není problémem, tím je zcela zjevně ovoce, které z něj vyplývá. Budeme více láskyplní, nebo budeme více nazlobeni? Podle ovoce poznáme zdroj. Myslím si, že už Ježíš něco takového řekl.
Problémem také je, že konspirace jsou nedokazatelné, a přitom nevyvratitelné, protože jednají s lidským strachem a také s vrozenou, a my bychom mohli dokonce říct, že Bohem darovanou, touhou poznat pravdu. Někde uvnitř tušíme, že svět je větší, než jsme my, že musí existovat něco, pro co žít, že jsme více než kolekce náhodných atomů. Je to, slovy Trinity z filmu Matrix, střepina v mozku, která nám někdy nedá spát. Ta střepina není místy příjemná, hledáme tak něco, čím bychom ji vysvětlili. Konspirace jsou vítanou alternativou. Pokud je tomu ovšem tak, co můžeme dělat? Jistě má cenu vysvětlovat v duchu mírnosti a vyučovat správný směr. Mnoho dobrých rad najdete také v dalších výborných článcích tohoto čísla Života v Kristu. Já bych se ve zbytku svého příspěvku chtěl věnovat tomu, co můžeme dělat my sami pro sebe. Jak si můžeme udržovat svou vlastní hygienu mysli, abychom se nevěnovali bájím a místo toho naplnili Pavlovo doporučení Timoteovi později v dalším dopise (2Tm 4,4–5): „Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý.“ Jinými slovy, jak se můžeme udržovat střízlivými? Co pro to můžeme udělat? Jednoduchá odpověď zní: Pravidelným vymýváním mozku!
Vymývání mozku – záleží na definici
Než článek odhodíte, dovolte mi to vysvětlit na příkladu s evangelizací. Před několika lety se v České republice uskutečnil zajímavý průzkum mezi středoškoláky ohledně jejich postoje vůči víře obecně a křesťanským církvím konkrétně. Z průzkumu vyplynulo mnoho zajímavých statistik, včetně mnohem většího deklarovaného zájmu o víru, než zadavatelé čekali, nicméně zajímavá část byla také ta, co mladým lidem na církvi nejvíce vadí. Většina mladých lidí nedokáže důvěřovat církvím proto, že církve vymývají mozky. To mě zaujalo. Tato námitka má hodně příčin, některé z nich se zakládají na prosté zkušenosti s lidmi víry. Mnohé církve například nepřipouštějí diskusi o čemkoliv, ať už z oblasti doktríny, nebo praxe. Pak tu máme otázku konfliktu mezi vědou a vírou. Nemůžeme také opomenout, jak těžké je věřit Bibli pro někoho, kdo křesťany slyší reagovat, že tak to prostě je, bez diskuse, protože to říká Bible. Ale je to zajímavější. Vždycky, když mi někdo řekl, že církev vymývá mozek, měl jsem tendence se bránit a říkat, že to není pravda. Že mozek nevymýváme ani nikoho k víře nemanipulujeme a že máme mozek u nás v Elementu vlastně docela rádi. Pak mi jednoho dne došlo, že to záleží na definici vymývání. Pokud totiž „vymývání mozku“ znamená, že někoho manipulujeme bez faktů, nutíme ho věřit nebo s ním nemluvíme o jeho obavách, pak to odmítáme. Ale pokud to znamená, že máme hodnoty, ve které věříme a které se snažíme žít, pak mají kritici pravdu: skutečně vymýváme mozek. Dovolte mi to ilustrovat na příkladu.
Před nějakou dobou byla populární kniha Dana Browna Šifra mistra Leonarda, ve které se snažil ukázat pomocí fiktivního příběhu, že Ježíš nezemřel na kříži, ale místo toho si vzal Marii Magdalenu, měl s ní děti a jejich potomci žijí dodnes. To by samozřejmě vyvrátilo úplně celou křesťanskou víru, která stojí a padá na jediné události v dějinách: vzkříšení Ježíše z mrtvých. Proto se podle Browna církev snaží tuto skutečnost před světem schovat, aby jej mohla kontrolovat pomocí manipulace a vymývání mozku. Brown celou svou teorii uvedl na přední straně knihy (v anglickém originále) slovy, že všechny popisované dokumenty, rituály, fakta a tak dále se zakládají na pravdě, i když samotný příběh je vymyšlený. Z knihy se stal fenomén, které mnohé pochybující lidi nahlodal. Historicky to ovšem byla taková hloupost, že to přinutilo dokonce i agnostika a kritika církve Barta Ehrmana k následujícímu prohlášení (z knihy Šifra mistra Leonarda: Pravda a smyšlenky, kterou napsal proti autentičnosti Šifry), které totiž ukazuje v plné nahotě, jak se obvykle šíří spousta „zaručených“ informací a jak je nutná potřeba jít k originálním a původním hodnověrným zdrojům, pokud chceme udělat nějaký závěr.
„Kdokoliv hovoří o Ježíšovi, musí mít zdroj informací. Mělo by to být samozřejmé, ale možná to samozřejmé někomu nepřipadá, neboť o Ježíšovi neustále říká spoustu věcí mnoho lidí… Lidé ovšem nemohou vědět nic, pokud se to nedozvědí z nějakého pramene. Nebo spíš existují dvě možnosti: buď se lidé něco dozvěděli z nějakého pramene, nebo si to sami vymysleli… Lidé se dozvěděli to, co vědí od jiných lidí (například v církvi nebo z televize). Ale odkud tito lidé vzali své informace? Obvykle zase od jiných lidí. A tak to jde stále dál.“ Jak si tedy můžeme být jisti, jaký příběh o Ježíši je reálný? Ehrman pokračuje: „Nejstarší a nejlepší prameny, v nichž můžeme hledat poznatky o Ježíšově životě, představují čtyři evangelia Nového zákona, Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo. Není to jen názor křesťanských historiků, jejichž vysoké mínění o Novém zákoně a jeho historické hodnotě je samozřejmé, ale jejich názor sdílejí všichni historici, kteří se seriózně zabývají starověkem, ať už jsou jakéhokoliv zaměření, počínaje zanícenými protestanty až po zaryté ateisty. Jinými slovy, takový názor není jen předpojatý úhel pohledu několika naivních lidí, u nichž je přání či víra otcem myšlenky.“
Jakmile člověk konfrontuje báje s původním zdrojem, ukáže se, že stojí na falešných předpokladech. Historie nám poskytuje mnoho příkladů. Nakonec ovšem stejně zůstane otázka: Vymývá církev mozek, nebo ne? Jak už jsem řekl, záleží na definici. Náš mozek neustále plníme daty. Některá data jsou ta ze školy. Jiná data jsou věty, které nám někdo řekl třeba doma v dětství. Další informace jsou od našich přátel. A v neposlední řadě slyšíme hodně z médií všeho druhu. Většinou tyto informace ukládáme na náš vnitřní disk, a přestože je do jisté míry třídíme, zůstávají v nás a při některých příležitostech se objevují a spojují navzájem. Například ve škole nám učitelka řekne, že Bible je kniha mýtů. Protože jsme nevěřící, informaci nijak nepoužijeme, ale ani neověříme, jen ji uložíme do složky fakta. Po několika letech si přečteme Brownovu knihu, která nás baví, protože je dobře napsaná, a potvrdí nám původní vnitřní informaci, že Bible je mýtus. Ale pořád se nás to osobně netýká, nicméně v naší složce přibyla další informace, kterou jsme neověřili ani neprozkoumali. Pak se koukneme v televizi na pořad, který popisuje, jak James Cameron, režisér Titanicu a Avatara, tvrdí, že našel hrob Ježíše, který definitivně vyvrací křesťanství (bez ohledu na to, že samotné jméno Ježíš, tedy Ješua, a jeho verze Jozue atd., bylo zcela běžné jméno: podobně jako by za 2000 let někdo našel hrob s nápisem Lukáš a vyvodil z toho, že jsem tam pohřbený já). Navíc je těžké si představit, že Kristovi následovníci o tom věděli, a přesto důkaz (tělo) nezničili, ale řádně pohřbili. V mozku máme třetí informaci o nesmyslnosti víry. Pořád jsme ovšem neudělali žádný vlastní průzkum.
A pak to přijde! Potkáme nějakého křesťana, který je všechno, jen ne hloupý. Nejde nám do hlavy, jak inteligentní člověk může věřit v něco, co je podle všech našich dosavadních informací a poznatků mýtus. Nicméně to potlačíme, protože je fajn. Pak ale zjistíme, že tento křesťan skutečně věří ve vzkříšeného Krista. Nemůžeme tomu uvěřit. Nemůže to přece být tak jednoduché, ale naše střepina v mozku se ozývá, a tak se rozhodneme prozkoumat své informace více. Aniž bychom si to uvědomili, právě jsme nastoupili cestu vymývání mozku. Ne, neznamená to, že nás někdo manipuluje, ale náš vnitřní harddisk obsahuje mnoho informací, které jsou v rozporu s naší zkušeností s lidmi, které jsme potkali. Touto novou zkušeností formátujeme svá data, čistíme svůj rozum. Věděli jste, že ne všechna data jsou pravda, že ne všechna data jsou hodnotná? Hodně z dat, která nám někdo řekl nebo která jsme si na internetu přečetli, jsou ještě něco horšího: jsou doslova a do písmene bahno. Myslíme si, že více víme, ale místo toho máme svůj mozek zapatlaný. Upřímně? Raději budu mít svůj mozek dočista do čista vymytý než ho mít zapatlaný vším možným. Snažíme se zformátovat svůj mozek, abychom mohli začít znovu. Nová data, která přijímáme, nám pomáhají naši mysl proměnit. To je dobře, protože proměněná mysl skončí proměnou života. Apoštol Pavel napsal: „Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ (Ř 12,2)
Pavel tady jednoduše říká, že okolní svět BUDE formovat naše myšlení, ale my se můžeme rozhodnout do své mysli vložit nová data, a tato nová data promění naši mysl, a ta pak povede ke změně života.
Nakonec doufáme, že náš život bude formovaný něčím dobrým, dokonalým a náležitým. Abychom odolali světským babským bájím, je potřeba se nechat Bohem proměňovat pravidelným vymytím mozku. Jak totiž Pavel píše v pasáži na začátku: Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Kéž nás tedy přemýšlení o skryté lince příběhu našeho světa vede právě k tomuto. Tak budeme střízliví a odmítneme všechny zbytečné báje.
Lukáš Targosz
pastor AC Element
