Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Velikonoční příběh

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Drazí čtenáři,

v druhé polovině dubna církev slaví Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek v roce. Mnohého moderního křesťana možná ani nenapadne, jak jsou Velikonoce významné, za nejdůležitější událost v roce by označil například sborovou dovolenou, evangelizaci nebo nějakou obzvlášť skvělou křesťanskou konferenci. Změnil se i samotný způsob, jak někteří křesťané Velikonoce tráví: raději využijí těch pár dní volna a jedou s rodinou někam ven. To však nic nemění na tom, že velikonoční svátky mají své důležité místo v událostech kalendářního roku a je potřeba je slavit.

Zde nabízím alternativu pro ty, kteří na Velikonoce volí chatu či návštěvu rodičů. Proč neoslavit Velikonoce tím, že se hlouběji zamyslím nad svou osobní vírou? Zde je totiž přímá spojitost – nebýt velikonočních událostí, nebylo by ani křesťanství. To, co se stalo v Jeruzalémě během těchto svátků na počátku našeho letopočtu, tvoří základ křesťanské věrouky. Nebojme se tedy si během těchto dní položit pár osobních otázek: „Proč věřím zrovna tak, jak věřím?“ „Jak důležité místo má víra v mém osobním životě?“ „Na jakých základech stojí?“ Kdybychom na tyto otázky nenalezli dostatečnou odpověď, bylo by něco velmi v nepořádku. Nebojme se tedy malé velikonoční sebereflexe.

O pravém vztahu k Bohu

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

„To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.“ (1K 7,35 ČEP)

Drazí čtenáři,

na počátku této úvahy byl dopis, který jsem obdržel někdy v polovině osmdesátých let. V tu dobu jsem vykonával základní vojenskou službu a jako nově obrácený křesťan jsem se radoval z každého dopisu, který mne povzbudil ve víře. Někteří lidé mi psali pravidelně, za což jsem byl obzvlášť vděčný. (Pro ty z vás, kteří osmdesátá léta nepamatujete, jen upřesňuji, že šlo o dobu bez internetu a mobilních telefonů. Byli jsme odkázáni na písemnou korespondenci, přičemž takový dopis putoval cca tři dny). A tak pisatel jednoho takového povzbudivého dopisu použil zmíněný biblický verš. Musím říci, že za dva roky vojny jsem dostal mnoho povzbudivých dopisů od celé řady křesťanů, ale pamatuji si jen tento jediný, respektive z celého dopisu pouze tento verš. Slova „… abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování“ mi prostě nějak utkvěla v paměti a pokaždé, když je v Bibli čtu, si vzpomenu na vojnu a na tento dopis. Teprve dnes jsem však dospěl k tomu, abych se veršem detailněji zabýval.

Verš neobsahuje žádné takzvaně „akční“ poselství. Neučí nás ani žádné převratné duchovní pravdě, spíše patří mezi ty, které během čtení Bible okem rychle přelétneme, aniž by nás více oslovily. A přesto jsou slova „… věrně lnuli k Pánu bez rozptylování“ nesmírně hluboká a potřebná. Zvlášť v dnešní době, kdy jsme rozptylováni tolika věcmi, se musíme tomuto „lnutí“ učit.

Naděje pro unavené křesťany

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

„On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,29–31)

Drazí čtenáři,

téma tohoto článku „Křesťan a únava“ si jistě neklade za cíl zabývat se běžnou únavou, kterou známe všichni, například po namáhavém pracovním dni či dlouhém výletě. Existuje únava, která hned tak neodezní. Mám na mysli únavu, která se dlouho rodí a také se člověka dlouho drží, únavu, při které nestačí dobře se vyspat či dát si týden dovolené.

Prorok Izaiáš v úvodním textu takovou únavu popisuje. Nemůžeme s jistotou říci, do jakého období či situace prorokuje, ale zcela jistě popisuje druh únavy, který má duchovní kořeny. Dokonce se tato únava týká mladé generace, což vylučuje únavu způsobenou například nemocemi nebo věkem. Pokud budeme vycházet z kontextu, pak popisuje generaci, která se oddala modlářství. Přestali sloužit Hospodinu, pravděpodobně proto, že se domnívali, že Hospodin neslyší jejich modlitby a nezajímá se o ně. Zcela si přetvořili obraz všemohoucího Boha takovým způsobem, že se jim přestal jevit pro praktický život jako dostatečný, a pomoc hledali na jiných místech. To se samozřejmě neobešlo bez odezvy – prorok vidí tuto celou generaci jako lid bez naděje, klopýtající, bezmocný a bez odvahy cokoli změnit. Současně ukazuje i na východisko: „Začněte znovu doufat v Hospodina!“

Píšeme stále stejný příběh

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Dne 25. ledna 1989, na sklonku komunismu, byla státní správou legalizována Apoštolská církev v ČR. Stalo se tak po letech marného usilování, odmítání ze strany úřadů a pronásledování Státní bezpečností. Zákon vstoupil v účinnost dnem 1. února téhož roku a naše církev tak vystoupila z ilegality, v níž se léta skrývala, a stala se z hlediska zákona rovnoprávnou s ostatními církvemi na území republiky.

Na cestě obnovy

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)

Drazí čtenáři,

v první řadě přijměte Boží požehnání do svých životů po celý rok 2019.

Jak vyjadřuje úvodní verš, myšlenkou, jíž bych se chtěl zabývat, je duchovní obnova.

Jednou z nejúžasnějších vlastností lidského organismu je jeho schopnost obnovy. Je známo, že většina buněk lidského těla se v pravidelných cyklech obnovuje: například kožní buňky se obnovují každé 2–3 týdny, některým buňkám v trávicím systému stačí k obnově pouhé čtyři dny. Kosterní svalová tkáň se prý kompletně obnoví zhruba za 15–16 let. Nebýt této úžasné schopnosti, byli bychom na prahu dospělosti samá jizva, šrám a modřina, protože naše zranění by se vůbec neuzdravovala. Nejspíše bychom se ale dospělosti vůbec nedožili.

Samotné slovo „obnova“ má širokou platnost: obnovovat se musí nejenom náš organismus, ale vědí o tom své i zemědělci. Plodiny pěstované na poli se musí střídat, aby se půda nevyčerpala a mohla se stále obnovovat. Po každé zimě se opravuje (obnovuje) silniční síť, neboť voda ve spojení s mrazem narušuje povrch silnic.

Ježíš a paradox obyčejnosti

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Drazí čtenáři,

každý uživatel facebooku čelí záplavě krátkých videí různých kvalit: zvířátka, kuriózní autonehody, někdo si udělal legraci na cizí účet či někdo další zase předvádí své pozoruhodné dovednosti. Však to známe. Obsah většiny těchto videí zapomeneme obvykle krátce po jejich zhlédnutí (pokud je vůbec dokážeme zhlédnout až do konce). Jedno takové video se mi vybavilo až řadu měsíců poté, co jsem jej viděl:

Jakási mladá slečna sedí na zahrádce kavárny sama u stolku. Tvůrci nenechávají diváka na pochybách – slečna by se ráda s někým seznámila. Však také během chvíle přichází muž v odrbaných šatech s kulichem na hlavě (sympatický, ale přeci jen poněkud zanedbaný) a ptá se, zda je zde místo k sezení. Slečna jej s pohrdáním odmítne (takhle si budoucí partii rozhodně nepředstavuje). Za chvíli opodál zastaví drahé auto a z něj vystoupí muž v černých brýlích, v obleku s kravatou. Samozřejmě zamíří ke stolku, odkud jej slečna dychtivě sleduje, a přisedá. Nepamatuji si již detaily, ale pointou videa bylo toto: z fešáka se vyklube řidič čekající na svého bohatého šéfa, jímž ovšem není nikdo jiný, než muž č. 1 v odrbaných šatech. Krátký příběh končí záběrem na vyděšený a zklamaný obličej slečny, která se vlastní hloupostí nechala připravit o skvělou známost.

Moc slov

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Milí čtenáři,

mám rád příběh Tomáše A. Edisona, geniálního vynálezce a úspěšného podnikatele. Jeho jméno je spojováno zejména se žárovkou (kterou však nevynalezl, pouze ji zdokonalil). Na kontě toho měl mnohem více, jako první například dokázal nahrát a archivovat lidský hlas.

Málo známý je příběh jeho dětství. Narodil se totiž nemocný, takže lékaři pochybovali o tom, zda vůbec přežije. Od dětství měl také vadu sluchu, která se časem natolik zhoršila, že byl prakticky hluchý. Jednoho dne přinesl matce ze školy dopis. Ta ho otevřela a se slzami v očích četla: „Váš syn je geniální. Naše škola je příliš malá a nemáme tu učitele, kteří by byli schopni ho něčemu naučit. Prosím, vzdělávejte ho doma.“ O 23 let později (to již byl známým vynálezcem) si prohlížel rodinný archiv a nalezl v něm i tento dopis: „Váš syn je duševně zaostalý. Nedokážeme ho ve škole, kde jsou i jiné děti, ničemu naučit. Doporučuji vám proto věnovat se synovu vzdělání doma.“

Edison po přečtení několik hodin plakal. Uvědomil si, že to bylo hrdinství jeho matky, co mu umožnilo neobyčejný rozvoj a životní úspěch. Odmítla v něm vidět to, co vnímali profesionální pedagogové, a rozhodla se rozvíjet to, co v něm viděla ona sama. Tak umožnila, aby povstal jeden z největších technických géniů z přelomu 19. a 20. století.

Oběť jako životní styl

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Téma letošního Duchovního soustředění znělo „Dobrý služebník“. V kázání o Boží milosti jsme si ukázali, že Boží milost přináší spásu všem lidem a vychovává nás. Každý dobrý služebník bude člověkem milosti – stejná milost, jaká nás zachránila, jaká nás proměňuje do obrazu Ježíše Krista, nás také vede k aktivní službě Bohu.

Neberte andělům radost

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7)

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,10)

Drazí čtenáři,

o tom, co dělají andělé v nebi, mnoho nevíme. O to cennější je každá zmínka, kterou v Bibli nalezneme (jiné zdroje, než je Bible, nepovažuji za důvěryhodné). V těchto několika verších se dočteme, že se andělé radují, konkrétně z toho, když někdo, kdo byl vzdálen od Boha, se k němu navrací. Mohli bychom také říci, že nás sledují. Dokonce pečlivě sledují, s vrcholným zájmem o to, jaký je náš postoj k Bohu.

Za důležitý postřeh považuji důvod jejich radosti: je to pokání. Nepochybuji o tom, že se radují i z jiných věcí, třeba když se nám něco výjimečně dobrého povede. Je to podobné, jako když sledujeme v televizi fotbal nebo hokej: celá hra je vrcholně zajímavá, ale v jásot propukáme až v okamžiku, kdy se podaří umístit míč (puk) do brány protihráče.

Když jsem nedávno přemýšlel nad těmito verši, napadlo mne, kolik radosti dnešní církev poskytuje našim divákům v nebi. Souvisí to s chápáním slova „hříšník.“ V evangeliích je obraz hříšníka jasný. Je černobílý, přesvědčivý. Jsou to lidé jako třeba Zacheus – úředník pracující pro římskou vládu a žijící z daní spoluobčanů. K Ježíši přicházeli mnozí celníci a prostitutky. Apoštol Jan popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou, která střídala muže jako na běžícím pásu.

Výzvy 21. století

Napsal(a) středa, 24. duben 2019 19.50

Nedávno mne pobavila jedna kreslená anekdota. Šlo o výjev z jakési tiskové konference, kde za stolem sedí čtyři postavy a novinář klade jednoduchou otázku: „Jaký je váš názor na nedostatek potravin ve zbytku světa?“ Zástupce Afričanů, stylizovaný černoch, jemuž jsou vidět všechna žebra, odpovídá: „Co jsou to potraviny?“ Fešácký Evropan s arogantním výrazem ve tváři rovněž reaguje otázkou: „Co je to nedostatek?“ Američan, tradičně ve smokingu a s kloboukem v barvách americké vlajky, se táže: „Co je zbytek světa?“ Korunu tomu ovšem nasadí Arab svým dotazem: „Co je to názor?“

Tento vtip však kromě své komičnosti obsahuje závažnější poselství: žijeme v globalizovaném světě, kde je nutné, aby lidé různých názorů občas zasedli ke společnému stolu. To ale neznamená, že si vždy budou rozumět – naopak, rozdíly jsou někdy tak značné, že se neshodnou ani v základní terminologii. Jednoduše řečeno, někdy nejsme ani schopni rozumět tomu, nač se druhý ptá, natož mu dát správnou odpověď.

V květnu jsme pořádali pastorální konferenci s názvem „Pastor v 21. století“. Hostem a hlavním řečníkem byl Randal Ross, pastor asi osmitisícového sboru Calvary Church v Chicagu. Byť název konference dává tušit, že šlo o výlučně pastorskou záležitost, současně navozuje další otázky: „Je-li něco jako pastor ve 21. století, pak by měly být i sbory 21. století. A jsou-li takové sbory, právem bychom měli mluvit o křesťanovi a křesťanství obecně v 21. století.“ Jsou takové otázky oprávněné, nebo je jednoduše smeteme ze stolu slovy „Bible je nadčasová a platí stejně jako v prvním, tak i v jednadvacátém století? Tak jako se nemění Boží slovo, nebude se měnit ani víra a morálka navzdory tomu, co se děje okolo nás.“

Strana 1 z 8
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.