„A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“ (Ef 4,11 ČEP)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo našeho časopisu jsme zaměřili na evangelizaci. Evangelizací rozumíme velké množství aktivit, na nichž se může podílet církev, sbor, paracírkevní organizace či jednotlivec, vedoucích k tomu, aby přinesly dobrou zprávu nespaseným lidem. Za těch několik desítek let, co jsem křesťanem, se evangelizace nesmírně proměnila. Od obyčejného kázání nebo rozdávání letáků na ulicích až po dnešní nejrůznější sofistikované metody, z nichž mnohé se neobejdou bez internetu a sociálních sítí.

Myslím, že evangelizace patří mezi naše silnější stránky. Je to dáno tím, že jsme stále ještě poměrně mladá (a rostoucí) církev, ale také v tom hraje roli naše porozumění Božímu plánu spásy. Nedokážeme si představit křesťanský život, aniž bychom aktivně usilovali o šíření dobré zprávy. Jsme přesvědčeni, že šíření evangelia má mít v životě církve vysokou prioritu.

Na druhou stranu, důvodem mého úvodního zamyšlení je poukázat na nutnost jisté vyváženosti v životě církve. Jak ostatně ukazuje výše uvedený biblický text, Bůh povolal pět odlišných služebností proto, aby budoval svou církev. Aby byla církev zdravá, musí těžit ze všech těchto pěti obdarování, musí být vystavena rozličným vlivům.

Sbory, které jsou zaměřeny výrazně evangelizačně a mají slabou službu učitelů nebo pastýřů, budou možná získávat mnoho nových lidí, ale současně rovněž budou mnohé členy ztrácet. Takovým sborům se někdy říká „průchoďák“ – je to charakteristika mladých, nadšených, ale ještě nevyzrálých sborů.

Drazí čtenáři,

v tomto článku bych se rád zamyslel nad otázkou mezigeneračních vztahů. Začnu parafrází jedné ilustrace, která vtipně popisuje vztah syna ke svému otci v různých etapách života: „Jako malý chlapec jsem si myslel, že můj táta ví opravdu všechno. Postupně jsem začal zjišťovat, že, ač je velmi moudrý, některé věci neví. Na prahu puberty jsem zjistil, jak je ve svých názorech zastaralý. Jako mladý muž jsem si byl jist, že všechno vím lépe. Až když mi bylo čtyřicet, začal jsem se opět se svým otcem radit.“

Tento text zohledňuje známou pravdu a lze jej dohledat v různých variantách (jedna z nich je připisována např. Marku Twainovi). Vtipnou zkratkou vystihuje neporozumění mezi generacemi, které ale může být jen zdánlivé. Jednou přijde okamžik, kdy mladší generace ocení moudrost stáří. Zároveň však ukazuje, jak obtížná komunikace mezi generacemi může být a jak je tento problém nadčasový.

I v církvi se s tím setkávám. Sám někdy říkávám, že nejlepším pastorem jsem byl v době krátce po svém obrácení, kdy jsem si myslel, jak všemu rozumím. Během duchovního dospívání (křesťanem jsem se stal ve svých 18 letech) jsem mnohokrát viděl napětí mezi mládeží ve sboru a „bratry staršími“. O mnoho let později, již jako biskup, jsem absolvoval řadu setkání, někdy i krizových situací, kde v hlavní roli bylo opět toto generační neporozumění.

„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.“ (Adolf Heyduk, Dědův odkaz)

Drazí čtenáři,

pokud se zeptáte průměrného Čecha na to, co je to štěstí, je pravděpodobné, že vám odpoví slovy výše uvedené básně. (Známou repliku z této básně proslavil film Škola základ života). Heyduk zde popisuje štěstí jako něco prchavého, neuchopitelného, něco, za čím nemá smysl se honit, protože nám vždycky nakonec unikne: „Štěstí vlašťovice družně švitořivá, z římsy okenečkem v síňku se ti dívá, dřív než na hnízdečko stéblo jí chceš dáti, juž ti u souseda počne štěbotati.“

Přes to všechno idea štěstí hraje v lidském životě obrovskou roli. Všichni se honíme za nějakou formou štěstí, ať už si pod tím pojmem představujeme cokoli. Navzdory roli štěstí, které jako lidé tak vysoce oceňujeme, v Bibli se tento pojem, alespoň ve formě blízké našemu chápání, nevyskytuje. (Proto jsem jako úvodní text zvolil známou báseň místo obvyklého biblického verše).

Na konci ledna jsem se zúčastnil spolu se svou manželkou a řadou dalších pastorů a vedoucích SUMMITU 2025 určenému tématu duševního zdraví. Summitu se zúčastnilo více než 600 lidí celkem ze 14 různých církví. I v tom byl jedinečný. Oceňuji, že se podařilo uskutečnit setkání církví, které k sobě mají věroučně blízko, aby se společně zamýšlely nad fenoménem dnešní doby – narůstajícím počtem různých patologických duševních stavů, zejména u mladé generace. Že jde o výzvu nejen pro odborníky, ale i pro nás jako křesťany, nemusím snad příliš vysvětlovat. Trend se dotýká i mladých věřících. A i kdyby ne – je vždy důležité vědět, co lidi okolo nás trápí.

Věřím tomu, že evangelium by mělo být ukotveno v konkrétních historických podmínkách. Na jednu stranu jde o nadčasovou zprávu o tom, že Bůh dal svého Syna za naše hříchy, na druhou stranu v Bibli čteme, že „Ježíš procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny.“Evangelium znamená přinést naději nejen s ohledem na věčnost, ale rovněž do konkrétních podmínek, ve kterých se lidé nacházejí. To bylo jedním z poslání Summitu.

Jako řečníci promlouvali křesťanští odborníci zejména z oblasti psychologie. Kromě společných setkání si každý z účastníků mohl vybrat volitelné semináře. Jeden z těch, které jsem navštívil, se v podání terapeutky Hanky Polívkové věnoval úzkosti. Výklad začala statistickým zjištěním, že různé formy úzkostných poruch narostly za posledních 25 let o 25 %. To je dost na to, abychom tomu věnovali pozornost. Následující řádky vycházejí z mých poznámek k tomuto semináři, z Bible a dalších článků na toto téma.

„Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16)

Drazí čtenáři,

tématem aktuálního čísla časopisu je služba potřebným dětem. I přes relativní blahobyt v naší společnosti je stále spousta těch, kteří jsou odkázáni – alespoň částečně – na pomoc druhých. A když ne u nás, tak v mnoha zahraničních zemích určitě. A kdo jiný než křesťané by měl být vnímavý na potřeby lidí okolo nás? Z toho důvodu se pokusím o obecnější úvahu na téma „pomoc potřebným“.

Před pár dny mne na sociálních sítích zkontaktoval neznámý člověk a vylil mi své srdce ohledně toho, co prožívá. Takových lidí mi píše více a často jsou to podvodníci. Tento však nechtěl peníze ani jinou hmotnou pomoc, prožíval trápení na duši. První, co v takových situacích dělám, je snaha napojit ho na nějaký blízký sbor. Sdělil mi, že sice do sboru chodí, ale pastorační služba tam nefunguje. Neměl s kým by svá trápení sdílel.

Nebylo to poprvé, kdy mi napsal někdo takový. Čas od času se ozvou lidé s různými psychickými handicapy a jejich společným jmenovatelem je skutečnost, že v církvi nenaleznou pomoc. Ttak oslovují různé duchovní na sociálních sítích a prosí o modlitby. Na druhou stranu, pár z nich jsem měl možnost poznat trochu více osobně a vím, že je někdy těžké s nimi vydržet. Některým se dokonce podařilo docela dobře „rozložit“ místní společenství. To však nesnímá utrpení, kterým procházejí, a křesťané by měli hledat způsoby, jak pomáhat i těmto lidem.

„Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Př 4,23)

Drazí čtenáři,
dovolte, abych Vám nejprve popřál hodně Božího požehnání do nového roku. Ať Vás Boží milost provází na všech Vašich cestách a Bůh Vás zahrne svým požehnáním. Nežijeme ve snadné době a Boží vedení budeme potřebovat.

Jako námět této novoroční úvahy jsem zvolil verš z knihy Přísloví, který je zároveň veršem pro naši církev na tento rok. Křesťanská spiritualita má dvě polohy: zaměřuje se jak směrem ven, k našim bližním a potřebám okolo nás, tak se současně obrací i do lidského nitra. Nic z toho, pokud je jen samo o sobě, není správné – potřebujeme obojí. Ani sám do sebe zahloubaný křesťan, ani aktivista snažící se změnit svět nepředstavuje správný přístup, pokud zůstává takto jednostranný. Abychom byli dobrými služebníky, potřebujeme i nějakou reflexi vlastního nitra ve světle Božího slova, a naopak – pěstování duchovního života nemůže spočívat jen v zaobírání se sebou samými, ale musíme se učit odvracet od sebe, abychom viděli potřeby druhých. Náš verš nás však v tuto chvíli vede do vlastního nitra, přemýšlejme tedy nad tím, co ohrožuje lidské srdce a jak se tomu bránit.

„Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru.“ (Ž 40,7–9)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématem tohoto čísla je „odsouzen ke službě“. Myšlenka pochází z pastorálky v květnu (viz seminář Ewy Kamińske). Tento pohled na službu vzbudil v Radě časopisu ŽvK živou diskusi, a proto jsme se rozhodli dát mu prostor. Činíme tak v rámci vánočního čísla, což na jednu stranu vypadá trochu zvláštně, na druhou stranu, kdy jindy – připomínáme si příchod Božího Syna na svět. Otázky „Nakolik byl předurčen ke své službě a s ní i ke svému osudu?“ či „Jakou roli hrálo jeho svobodné rozhodnutí?“ jsou zcela na místě. Tím spíše, že otázka lidské svobody je velmi aktuální i dnes: jsme stále svobodní, nebo jsme v zajetí rozhodnutí jiných?

Pozorujme chvíli Ježíše zápasícího v Getsemanské zahradě na modlitbách. Všechna tři synoptická evangelia tento příběh zaznamenávají – Ježíš se modlí, až potí krev, a čtenář nabude dojmu, že se mu na kříž moc nechtělo: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) Co by se stalo, kdyby Ježíš řekl „Ne“? Zlobil by se na něj Otec? Jak by se Ježíš se svým rozhodnutím po celou věčnost vyrovnával? Našla by se jiná možnost, jak by mohl být člověk spasen? Mohl si vůbec dovolit říci „Ne“?

V pokoře si musíme přiznat, že těm největším Božím tajemstvím zde na Zemi těžko porozumíme. To, co se v tu chvíli odehrávalo v Ježíšově mysli, zůstane mezi ním a jeho Otcem. Avšak otázka svobody či odsouzení ke službě je pro nás z praktického hlediska poměrně důležitá. Pojďme se pokusit jí porozumět na příkladu apoštola Pavla, jehož porozumění Božím cestám bylo velmi hluboké.

„Když všechno utichlo, ozval se hlas tichý a jemný jako vánek“ (1Kr 19,12 SNC)

Drazí čtenáři,
námětem aktuálního čísla našeho časopisu je „ticho“. Autoři v jednotlivých článcích popisují potřebu ztišení se ve svém životě. Každý jsme trochu jiný, ale důraz na ticho jako prostředek duchovní obnovy je nám všem společný. I následující řádky se budou věnovat tomuto tématu.

Mluvíme-li o potřebě ticha, nechceme tím zároveň říci, že cokoli, co je hlučné, je nutně špatné. Velká část našeho života se odehrává v prostředí, které v mnoha případech nebude zrovna tiché. Málokdo má výsadu mít kancelář sám pro sebe či pracovat jako hajný v lese. A to nemluvím o rodinách s malými dětmi – pro ně „chvíle ticha“ budou těžko dosažitelným ideálem. Avšak právě skutečnost, že žijeme a pohybujeme se v prostředí zatíženém nejrůznějšími podněty, nám ukazuje na důležitost určité kompenzace: z dlouhodobého hlediska, chceme-li si zachovat duševní zdraví, potřebujeme mít chvíle ticha.