Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Kam kráčíme?

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

Referát biskupa z Celocírkevní konference konané dne 4. 11. 2017 v Olomouci (upraveno pro časopis)

Úvod

Řádky, které budete číst, vznikly přepracováním referátu, jenž jsem přednesl na Celocírkevní konferenci v Olomouci v listopadu minulého roku. Jde o mé sny o církvi (dnes se používá výraz „vize“), které se léta rodily během modliteb, rozhovorů, návštěv zahraničních sborů i studia knih. V zásadě jde o tři body, které vyjadřují podobu církve tak, jak věřím, že by měla vypadat církev 21. století.

Církev, která je více rychlostní

Každý řidič ví, že nemůže jet autem celou cestu na jednu rychlost; je rychlostní stupeň pro rozjezd vozidla, rychlostní stupně pro jízdu městem a rychlostní stupeň pro jízdu na dálnici. Neplatí, že čím rychleji, tím lépe: Důležité je přizpůsobit jízdu dané situaci. Podobně i naše sbory se nacházejí v různých situacích a mají různou tradici a různé zaměření – není možné volit jeden model života a stejné služby pro všechny. Nyní popíši tři „rychlostní stupně“ života církve, které by se měly v našich sborech nějak promítnout.

Zakládání sborů

Toto patří do samotné DNA církve, když misijně uvažuje. Je žádoucí a přirozené, získáváme-li další učedníky pro Pána Ježíše. K tomu patří i zakládání sborů: Ne vždy je možné, aby nově obrácení dojížděli pravidelně do vzdálenějšího mateřského sboru, obzvlášť když jde o starší lidi nebo rodiny s malými dětmi. Je zapotřebí podporovat vznik nových sborů.

Ježíšův pokrm

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Ježíš jim řekl: ‚Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.‘“ (J 4,34)

 

Drazí čtenáři,

přeji Vám přebohatou míru Božího požehnání do roku, který je před námi. S ohledem na verš, který jsem pro toto zamyšlení (i pro celý rok) vybral, se mé novoroční přání může jevit mnohem více jako pracovní, nežli slavnostní a sváteční. A je tomu skutečně tak: Pán Ježíš v těchto slovech vyjadřuje hluboký vnitřní závazek vůči svému poslání na této Zemi. Říká, že služba Bohu je pro něj důležitější než jídlo.

Lidé nemají rádi náboženský fanatismus. Ač většinou nerozumí, co přesně tento termín znamená, označují jím takové projevy víry, v nichž je jedinec svou vírou zcela pohlcen, ovládán a může se stát postrachem pro své okolí. Mají rádi spíše „umírněnou“, takovou „normální“ víru. Ano, fanatismus existuje (nejen v náboženství). Ježíš ale nebyl fanatik. Vše, co dělal, činil pro lidi a z lásky k Bohu.

Uvedený verš hovoří o uspořádání priorit v Ježíšově životě a má co říci i nám. Počátek roku je obdobím, kdy si lidé dávají různá předsevzetí, plánují, rozhodují se a s očekáváním hledí do budoucnosti. Proto slovo o životních prioritách může být v tuto chvíli užitečné. Pojďme se na něj podívat podrobně.

Vánoce a proroctví

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

Drazí čtenáři,

prosinec je nejen posledním měsícem kalendářního roku, ale také měsícem, ve kterém křesťané slaví Vánoce, tedy svátek narození Spasitele. Ve srovnání s Velikonocemi, jejichž poselství je z křesťanského hlediska mnohem významnější, slaví Vánoce většina lidí v naší zemi. Vánoční koledy, cukroví, jesličky – to všechno jsou symboly Vánoc tak, jak je chápe běžný nevěřící člověk.

Vánoce však mají ještě jeden význam, který si lidé tolik neuvědomují. Jde o naplnění proroctví týkajících se příchodu Mesiáše. Ve Starém zákoně je mnoho pasáží týkajících se narození Spasitele, včetně mnohých pozoruhodných detailů. Evangelista Matouš uvádí narození Ježíše slovy: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka.“ (Mt 1,22)

Proroctví týkajících se narození Ježíše je celá řada. Mezi nejznámější patří jistě proroctví z Izajáše 7,14: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“.

Hermeneutika aneb Jak číst Bibli s porozuměním

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Žádnou hermeneutiku nepotřebuji, beru Bibli prostě tak, jak je“, „Modlím se a Duch svatý mi ukáže, jak Bibli rozumět“, „Vystačím si se zdravým selským rozumem“, „Bibli nemusím vykládat; stačí ji číst a dělat to, co říká“ – takové a podobné námitky můžeme někdy slyšet jako výraz odmítnutí hermeneutiky. Rozumím tomu. Sám jsem uvěřil v prostředí, které se vymezovalo vůči teologii. Byl jsem učen přijímat celou Bibli jako Boží slovo (tento postoj jsem dodnes neopustil) a věřil jsem tomu, že s pomocí Ducha svatého porozumím všem jejím tajemstvím (tento postoj jsem během let mírně korigoval).

Boží slovo v dějinách, v církvi i v osobním životě

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tm 3,15–17)

Drazí bratři a sestry,

aktuální číslo Života v Kristu je věnováno Božímu slovu. Naleznete zde ohlédnutí za pastorální konferencí, jejímž hlavním hostem byl Craig S. Keener, přední odborník na Nový Zákon. Pastorálka se zabývala otázkami hermeneutiky, tedy vědou o výkladu biblického textu. Tomuto tématu věnujeme řadu dalších článků tohoto čísla. Významem Božího slova se chci zabývat rovněž této úvaze. Přeji vám, aby čtení listopadového čísla našeho časopisu ve vás probudilo větší touhu zabývat se Božím slovem.

Bible sama sebe považuje za „Boží slovo, jež pochází z Božího Ducha“ (2Tm 3,16). V tom je jako celek naprosto konzistentní. Od jejího samého počátku až do konce je zřetelný důraz na skutečnost, že Bůh promluvil. V první kapitole knihy Genesis je to Slovo, které zaznělo z temnot a dalo povstat celému vesmíru se všemi jeho planetami včetně naší Země. V poslední knize Bible, v 19. kapitole Zjevení sv. Jana je popisován jezdec na bílém koni, jehož jméno je Slovo Boží. Z textu je zcela zřejmé, že jde o Pána Ježíše. Sám Boží Syn se tedy nazývá Slovem Božím (Zj 19,13; J 1,1).

Být Bohu k dispozici

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

„Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví, a Pavel ho chtěl vzít s sebou.“ (Sk 16,1–3)

Milí bratři a sestry,

dnes bych se s vámi chtěl podělit o některé myšlenky ohledně poznávání Boží vůle v životě. Jde o téma, se kterým se často setkávám v nejrůznějších pastoračních rozhovorech: Obvykle se týká naší budoucnosti (například služby Bohu, zaměstnání, studia). Otázka je vždy stejná: „Jak poznám, co je Boží vůle pro mne?“

Poměrně rozšířeným omylem je postoj „čekat, až Bůh zjeví svou vůli“. To se zdá být duchovní, řeknete si: „Proč je to špatné?“ Na hledání Boží vůle samozřejmě není vůbec nic špatně. To máme dělat. Dokonce jsou situace, kdy nám nezbývá nic jiného než prostě čekat, až porozumíme tomu, co Bůh chce. V běžných životních situacích ale tato zdánlivě vysoká duchovnost prozrazuje něco spíše nezdravého. Často jde o strach z chybného rozhodnutí. Co když budu dělat něco, k čemu mne Bůh nevolá? Jak poznám, k čemu mne skutečně volá? Raději budu čekat a modlit se, abych něco nepokazil (nepokazila).

Trochu jiný pohled na církev

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,10–11)

Drazí čtenáři,

dovolte, abych s Vámi sdílel příběh, který ke mně v posledních dnech silně promlouvá. Biblický text, k němuž se váže, je svou povahou spíše vánoční, ale o tom psát nechci. Podíváme se dnes na příběh mudrců, klanějících se právě narozenému Ježíši, z trochu jiné strany.

Tito mudrcové (podle tradice byli tři, ale to není důležité) přišli z oblasti dnešního Íránu a patřili k učené náboženské třídě, která se mimo jiné zabývala astrologií. Rozhodně nebyli židovského původu. Z pozorování hvězd došli k závěru, že se právě narodil „Veliký král Židů“. Nevíme, jaké byly jejich znalosti ohledně očekávaného Mesiáše, ale narozenému králi přisoudili takový význam, že podstoupili dlouhou cestu, aby se mu poklonili a obětovali dary. Možná byli posly tamního vladaře, který jejich prostřednictvím chtěl vyjádřit úctu narozenému králi.

Rád přemýšlím nad tím, co se odehrávalo v jejich hlavě. Následovali hvězdu, ale ta nesvítila stále, a tak se drželi přibližného směru a zcela logicky směřovali do Jeruzaléma, hlavního města Judska. Zamířili do královského paláce, neboť kde jinde by se měl královský potomek narodit? Nicméně Herodes, který byl toho času na trůnu, o ničem nevěděl, a navíc byl dostatečně chytrý na to, aby skryl své znepokojení. Hvězda se záhy objevila znovu a poslové byli přesměrováni do Betléma, malého města vzdáleného od Jeruzaléma jen pár kilometrů. Po krátké době již stojí ve dveřích malého domku a nevěřícně zírají na mladý pár, držící v náručí novorozeného Ježíše.

Potřebujeme reformaci?

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„(...) obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,23)

Drazí čtenáři,

tento článek je věnován Martinu Lutherovi a reformaci, u jejíhož zrodu velký německý teolog stál. Lidská společnost není statická, vše se neustále vyvíjí a formuje. Čas od času jsme však svědky obrovských, skokových změn, které svět změní k nepoznání. Výraz reformace však v sobě obsahuje myšlenku skokové změny zpět, směrem k původnímu uspořádání. Doslova znamená „obnovení“, „opravu“. Předpokládá tedy ideální stav, který kdysi existoval a od něhož se lidé odchýlili. Tím se liší od revoluce, která znamená rychlou změnu, v politice zpravidla převrat, protistátní a mimoprávní povstání.

Zajímá mne otázka, která s naším hlavním tématem úzce souvisí: Potřebujeme dnes nějakou reformaci? Jako denominace máme své kořeny v probuzeneckém hnutí, a proto je naše laťka nasazena vysoko: Toužíme po vylití Ducha svatého, projevech Boží moci a zástupech nově obrácených lidí. Je toto reformace? Domnívám se, že nikoli. Reformace v sobě obsahuje rozeznání konkrétního chybného jednání nebo učení, jeho odmítnutí a nahrazení novými skutky a postoji. V Lutherově případě to byl především důraz na ospravedlnění skrze víru, který byl vyjádřením opozice vůči tehdy rozšířené praxi prodávání odpustků.

Výraz „reformace“ s oblibou používají i některá obrodná hnutí, považujíce sama sebe za tu pravou novodobou reformaci, která vede církev k původnímu, nezkaženému stavu. Zda oprávněně, ukáže čas. Osobně si však nemyslím, že se Luther rozhodl udělat reformaci. Pouze byl konsternován stavem církve a bojoval za její nápravu. Dějiny jej následně označily za reformátora. Buďme tedy opatrní na to, než sebe (nebo někoho jiného) za reformátora označíme.

Malomocný žebrák

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

Milí čtenáři,
rozdíl mezi skutečným křesťanstvím a jeho povrchní napodobeninou spočívá mimo jiné v tom, že Kristova víra utváří naši identitu, kdežto povrchně pojaté náboženství zanechá naše nitro beze změny. Takový člověk může napohled vypadat jako křesťan (účast na aktivitách církve, křesťanský slovník atd.), avšak v rozhodujících okamžicích neobstojí. Přestože Bible výraz „identita“ nezná, velmi často o ní mluví. Pojďme se na toto téma společně podívat.

Hovoříme-li o identitě, máme na mysli sebeuvědomění neboli prožívání toho, kým člověk je.  Identita souvisí s pohlavím, charakteristikami vrozenými i získanými, osobními hodnotami a cíli a ostatními charakteristikami, kterými se jedinec odlišuje od ostatních anebo je má s ostatními společné.

V průběhu historie se vnímání identity měnilo: Dříve byla dána prostředím, v němž člověk vyrůstal a které zahrnovalo zejména kulturu, náboženství a zaměstnání. V moderní době je identita více záležitostí osobní volby a rozhodování. S tím však nutně přichází i chaos ohledně identity – mluvíme o její krizi.

O sebeovládání

Napsal(a) neděle, 25. únor 2018 02.53

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22–23)

Drazí bratři a sestry,

sedím právě u počítače a klikám. Držím v pravé ruce takovou malou věc a pohybuji s ní po stole. Její pohyb kopíruje na monitoru počítače drobný grafický symbol – kursor. Počítače spolu s „tou malou věcí“ (myší) totálně změnily způsob práce mnoha lidí. A tak ono „klikání“ je vlastně práce – mohu psát článek do časopisu, plánovat termíny, dělat účetnictví nebo projektovat dům. Velké množství nejrůznějších profesí dnes využívá ke své práci počítač.

Ke své práci rovněž často používáme internet. Také zde klikáme. Vyhledáváme nejrůznější informace, podíváme se na zprávy, pouštíme si hudbu nebo video. A také občas klikáme na reklamy, které se nechtěně objevují na vyhledávaných stránkách. Snadno se tak stane, že se přestaneme soustředit na práci a podíváme se na slevy, bulvární zprávy či jiné „zajímavosti.“ Pokud nám chybí dostatek sebekázně, stane se, že moc práce ten den neuděláme, spoustu času „proklikáme“ prohlížením zbytečností.

Strana 1 z 7