Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Vánoce a proroctví

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

Drazí čtenáři,

prosinec je nejen posledním měsícem kalendářního roku, ale také měsícem, ve kterém křesťané slaví Vánoce, tedy svátek narození Spasitele. Ve srovnání s Velikonocemi, jejichž poselství je z křesťanského hlediska mnohem významnější, slaví Vánoce většina lidí v naší zemi. Vánoční koledy, cukroví, jesličky – to všechno jsou symboly Vánoc tak, jak je chápe běžný nevěřící člověk.

Vánoce však mají ještě jeden význam, který si lidé tolik neuvědomují. Jde o naplnění proroctví týkajících se příchodu Mesiáše. Ve Starém zákoně je mnoho pasáží týkajících se narození Spasitele, včetně mnohých pozoruhodných detailů. Evangelista Matouš uvádí narození Ježíše slovy: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka.“ (Mt 1,22)

Proroctví týkajících se narození Ježíše je celá řada. Mezi nejznámější patří jistě proroctví z Izajáše 7,14: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“.

Hermeneutika aneb Jak číst Bibli s porozuměním

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„Žádnou hermeneutiku nepotřebuji, beru Bibli prostě tak, jak je“, „Modlím se a Duch svatý mi ukáže, jak Bibli rozumět“, „Vystačím si se zdravým selským rozumem“, „Bibli nemusím vykládat; stačí ji číst a dělat to, co říká“ – takové a podobné námitky můžeme někdy slyšet jako výraz odmítnutí hermeneutiky. Rozumím tomu. Sám jsem uvěřil v prostředí, které se vymezovalo vůči teologii. Byl jsem učen přijímat celou Bibli jako Boží slovo (tento postoj jsem dodnes neopustil) a věřil jsem tomu, že s pomocí Ducha svatého porozumím všem jejím tajemstvím (tento postoj jsem během let mírně korigoval).

Boží slovo v dějinách, v církvi i v osobním životě

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tm 3,15–17)

Drazí bratři a sestry,

aktuální číslo Života v Kristu je věnováno Božímu slovu. Naleznete zde ohlédnutí za pastorální konferencí, jejímž hlavním hostem byl Craig S. Keener, přední odborník na Nový Zákon. Pastorálka se zabývala otázkami hermeneutiky, tedy vědou o výkladu biblického textu. Tomuto tématu věnujeme řadu dalších článků tohoto čísla. Významem Božího slova se chci zabývat rovněž této úvaze. Přeji vám, aby čtení listopadového čísla našeho časopisu ve vás probudilo větší touhu zabývat se Božím slovem.

Bible sama sebe považuje za „Boží slovo, jež pochází z Božího Ducha“ (2Tm 3,16). V tom je jako celek naprosto konzistentní. Od jejího samého počátku až do konce je zřetelný důraz na skutečnost, že Bůh promluvil. V první kapitole knihy Genesis je to Slovo, které zaznělo z temnot a dalo povstat celému vesmíru se všemi jeho planetami včetně naší Země. V poslední knize Bible, v 19. kapitole Zjevení sv. Jana je popisován jezdec na bílém koni, jehož jméno je Slovo Boží. Z textu je zcela zřejmé, že jde o Pána Ježíše. Sám Boží Syn se tedy nazývá Slovem Božím (Zj 19,13; J 1,1).

Být Bohu k dispozici

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

„Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví, a Pavel ho chtěl vzít s sebou.“ (Sk 16,1–3)

Milí bratři a sestry,

dnes bych se s vámi chtěl podělit o některé myšlenky ohledně poznávání Boží vůle v životě. Jde o téma, se kterým se často setkávám v nejrůznějších pastoračních rozhovorech: Obvykle se týká naší budoucnosti (například služby Bohu, zaměstnání, studia). Otázka je vždy stejná: „Jak poznám, co je Boží vůle pro mne?“

Poměrně rozšířeným omylem je postoj „čekat, až Bůh zjeví svou vůli“. To se zdá být duchovní, řeknete si: „Proč je to špatné?“ Na hledání Boží vůle samozřejmě není vůbec nic špatně. To máme dělat. Dokonce jsou situace, kdy nám nezbývá nic jiného než prostě čekat, až porozumíme tomu, co Bůh chce. V běžných životních situacích ale tato zdánlivě vysoká duchovnost prozrazuje něco spíše nezdravého. Často jde o strach z chybného rozhodnutí. Co když budu dělat něco, k čemu mne Bůh nevolá? Jak poznám, k čemu mne skutečně volá? Raději budu čekat a modlit se, abych něco nepokazil (nepokazila).

Trochu jiný pohled na církev

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,10–11)

Drazí čtenáři,

dovolte, abych s Vámi sdílel příběh, který ke mně v posledních dnech silně promlouvá. Biblický text, k němuž se váže, je svou povahou spíše vánoční, ale o tom psát nechci. Podíváme se dnes na příběh mudrců, klanějících se právě narozenému Ježíši, z trochu jiné strany.

Tito mudrcové (podle tradice byli tři, ale to není důležité) přišli z oblasti dnešního Íránu a patřili k učené náboženské třídě, která se mimo jiné zabývala astrologií. Rozhodně nebyli židovského původu. Z pozorování hvězd došli k závěru, že se právě narodil „Veliký král Židů“. Nevíme, jaké byly jejich znalosti ohledně očekávaného Mesiáše, ale narozenému králi přisoudili takový význam, že podstoupili dlouhou cestu, aby se mu poklonili a obětovali dary. Možná byli posly tamního vladaře, který jejich prostřednictvím chtěl vyjádřit úctu narozenému králi.

Rád přemýšlím nad tím, co se odehrávalo v jejich hlavě. Následovali hvězdu, ale ta nesvítila stále, a tak se drželi přibližného směru a zcela logicky směřovali do Jeruzaléma, hlavního města Judska. Zamířili do královského paláce, neboť kde jinde by se měl královský potomek narodit? Nicméně Herodes, který byl toho času na trůnu, o ničem nevěděl, a navíc byl dostatečně chytrý na to, aby skryl své znepokojení. Hvězda se záhy objevila znovu a poslové byli přesměrováni do Betléma, malého města vzdáleného od Jeruzaléma jen pár kilometrů. Po krátké době již stojí ve dveřích malého domku a nevěřícně zírají na mladý pár, držící v náručí novorozeného Ježíše.

Potřebujeme reformaci?

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„(...) obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,23)

Drazí čtenáři,

tento článek je věnován Martinu Lutherovi a reformaci, u jejíhož zrodu velký německý teolog stál. Lidská společnost není statická, vše se neustále vyvíjí a formuje. Čas od času jsme však svědky obrovských, skokových změn, které svět změní k nepoznání. Výraz reformace však v sobě obsahuje myšlenku skokové změny zpět, směrem k původnímu uspořádání. Doslova znamená „obnovení“, „opravu“. Předpokládá tedy ideální stav, který kdysi existoval a od něhož se lidé odchýlili. Tím se liší od revoluce, která znamená rychlou změnu, v politice zpravidla převrat, protistátní a mimoprávní povstání.

Zajímá mne otázka, která s naším hlavním tématem úzce souvisí: Potřebujeme dnes nějakou reformaci? Jako denominace máme své kořeny v probuzeneckém hnutí, a proto je naše laťka nasazena vysoko: Toužíme po vylití Ducha svatého, projevech Boží moci a zástupech nově obrácených lidí. Je toto reformace? Domnívám se, že nikoli. Reformace v sobě obsahuje rozeznání konkrétního chybného jednání nebo učení, jeho odmítnutí a nahrazení novými skutky a postoji. V Lutherově případě to byl především důraz na ospravedlnění skrze víru, který byl vyjádřením opozice vůči tehdy rozšířené praxi prodávání odpustků.

Výraz „reformace“ s oblibou používají i některá obrodná hnutí, považujíce sama sebe za tu pravou novodobou reformaci, která vede církev k původnímu, nezkaženému stavu. Zda oprávněně, ukáže čas. Osobně si však nemyslím, že se Luther rozhodl udělat reformaci. Pouze byl konsternován stavem církve a bojoval za její nápravu. Dějiny jej následně označily za reformátora. Buďme tedy opatrní na to, než sebe (nebo někoho jiného) za reformátora označíme.

Malomocný žebrák

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

Milí čtenáři,
rozdíl mezi skutečným křesťanstvím a jeho povrchní napodobeninou spočívá mimo jiné v tom, že Kristova víra utváří naši identitu, kdežto povrchně pojaté náboženství zanechá naše nitro beze změny. Takový člověk může napohled vypadat jako křesťan (účast na aktivitách církve, křesťanský slovník atd.), avšak v rozhodujících okamžicích neobstojí. Přestože Bible výraz „identita“ nezná, velmi často o ní mluví. Pojďme se na toto téma společně podívat.

Hovoříme-li o identitě, máme na mysli sebeuvědomění neboli prožívání toho, kým člověk je.  Identita souvisí s pohlavím, charakteristikami vrozenými i získanými, osobními hodnotami a cíli a ostatními charakteristikami, kterými se jedinec odlišuje od ostatních anebo je má s ostatními společné.

V průběhu historie se vnímání identity měnilo: Dříve byla dána prostředím, v němž člověk vyrůstal a které zahrnovalo zejména kulturu, náboženství a zaměstnání. V moderní době je identita více záležitostí osobní volby a rozhodování. S tím však nutně přichází i chaos ohledně identity – mluvíme o její krizi.

O sebeovládání

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22–23)

Drazí bratři a sestry,

sedím právě u počítače a klikám. Držím v pravé ruce takovou malou věc a pohybuji s ní po stole. Její pohyb kopíruje na monitoru počítače drobný grafický symbol – kursor. Počítače spolu s „tou malou věcí“ (myší) totálně změnily způsob práce mnoha lidí. A tak ono „klikání“ je vlastně práce – mohu psát článek do časopisu, plánovat termíny, dělat účetnictví nebo projektovat dům. Velké množství nejrůznějších profesí dnes využívá ke své práci počítač.

Ke své práci rovněž často používáme internet. Také zde klikáme. Vyhledáváme nejrůznější informace, podíváme se na zprávy, pouštíme si hudbu nebo video. A také občas klikáme na reklamy, které se nechtěně objevují na vyhledávaných stránkách. Snadno se tak stane, že se přestaneme soustředit na práci a podíváme se na slevy, bulvární zprávy či jiné „zajímavosti.“ Pokud nám chybí dostatek sebekázně, stane se, že moc práce ten den neuděláme, spoustu času „proklikáme“ prohlížením zbytečností.

Rodinné stříbro, modlitby a kříž

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

Drazí čtenáři,

námětem čísla časopisu Života v Kristu je „rodinné stříbro“, tedy snaha nalézt a pojmenovat to, co je pro naši církev cenné a charakteristické, o co bychom neradi přišli. Jednotlivé články, rozhovory i ankety jsou pokusem zachytit a definovat naše duchovní dědictví i sondou do životů členů církve, jak tomuto dědictví rozumí.

Zabývat se otázkou letniční identity (podobně jako otázkou baptistické, evangelické či jakékoli jiné denominační identity) může být ošidné. Nestačí snad, že jsme křesťané? Neprojevujeme tím nezdravé náboženské sklony, když mimo křesťanskou identitu hledáme ještě nějakou? Je to vůbec důležité? To jsou zcela legitimní otázky.

Internetový slovník Wikipedia rozumí pojmu „rodinné stříbro“ jako něčemu, co představuje „trvale hodnotnou vzácnost“, popřípadě je „předmětem chlouby“. Já dodávám další dvě podmínky: Rodinné stříbro je něco, co jsme zdědili po předcích a co má hodnotu. Jde tedy o něco, co je pro naši církev typické v pozitivním slova smyslu po celou dobu naší existence. Ne něco, co bychom si přáli mít, ale to, co skutečně máme.

Samozřejmě souhlasím s tím, že podstatná je identita obecně křesťanská. To nemůže být jinak. Když studuji Bibli, hledám všeobecné křesťanské hodnoty, chci být na prvním místě Božím dítětem a služebníkem. Nikdy se nemodlím, abych byl „správným letničním.“ Přesto se domnívám, že termín „letniční identita“ své opodstatnění má.

Manželství s nevěřícím

Napsal(a) pondělí, 11. prosinec 2017 08.28

Téma, které bych dnes rád otevřel, se týká manželství s nevěřícím partnerem. Začnu dvěma protichůdnými tvrzeními: 1) „Manželství s nevěřícím může být pěkné“ a 2) „Nikdy si nevěřícího neber!“ Řeknete si, jak se v tom tedy máme vyznat? Proč si nevzít nevěřícího, když existuje naděje na pěkné manželství?“

Strana 1 z 7