Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Očkování se nebojím

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Stanovisko biskupa AC k očkování proti koronaviru SARS-COV-2

V posledních dnech minulého roku začalo v zemích EU plošné očkování proti koronaviru. V současné chvíli má náš stát objednáno 5,5 milionu dávek s tím, že v první vlně se počítá s očkováním seniorů, zranitelných skupin obyvatelstva a zdravotnického personálu. Dále se uvádí, že aby národ získal tzv. kolektivní imunitu, je třeba proočkovat 65-70 % obyvatelstva.

Kolem celé záležitosti se vede bouřlivá společenská debata, která se nevyhýbá ani křesťanům – a probíhá tedy často i na půdě našich sborů. To, že se o věci veřejně diskutuje, je pozitivní – mnozí máme v paměti doby, kdy bylo bezpečnější mlčet. Není ani nějak zvlášť překvapivé, že v diskuzích zaznívají zcela rozličné názory, včetně těch extrémních. Nepovažuji však za správný strach, který je často těmito diskuzemi živen, a dále pak polarizaci společnosti na „zastánce“ a „odpůrce“ – žel ani tato polarizace se nevyhýbá křesťanům.

Celá tato diskuze má několik specifik, jež utváří celkový její charakter. Zmíním nejdůležitější z nich. V první řadě je to jen velmi částečná a omezená znalost celé problematiky. Není neobvyklé vidět, že i odborníci si občas protiřečí. Nejsou známy dlouhodobé důsledky očkování (jak případné negativní, tak ani ty pozitivní). Celá diskuze tedy připomíná snahu „udělat účet bez hostinského“, tedy najít stanovisko bez důkladné znalosti všech faktů.

Pojďte ke mně všichni

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28–30)

Drazí čtenáři,

ze všeho nejdříve Vám chci popřát hojnost Božího požehnání do roku, který je před námi. Kéž v životech zakoušíte jeho milost a působení.

Loňský rok nebyl vůbec snadný. Nemoc covid-19 se nás všech nějakým způsobem dotkla; někoho zdravotně, jiného ekonomicky, ale všech nás především skrze značné nepohodlí způsobené karanténními opatřeními. Život ve společnosti byl značně omezen a zdá se, že všichni toho máme už dost.

V jednom ze svých loňských článků jsem celou koronavirovou krizi přirovnával k přívalu vod ze známého Ježíšova podobenství o dvou stavitelích. Tato nečekaná událost tehdy prověřila životní základ dvou mužů, můžeme říct dvou typů osobností. Pointa je v tom, že události, které společností i jedincem dokážou takto zatřást, přicházejí většinou nečekaně a jediný způsob, jak být připraven, je žít v poslušnosti Bohu a jeho slovu.

Dnešní text představuje verš na tento rok a chtěl bych se mu věnovat více než v tomto jednom článku. Věřím, že obsahuje něco, co každý člověk zoufale potřebuje – dvojnásobné zaslíbení odpočinku duše je něčím, co je stále aktuální, nejen v dobách krizí. Zároveň je v Ježíšových slovech naznačeno další důležité téma, jemuž bych se v průběhu roku rád věnoval, totiž učednictví. Pojďme tedy provést úvodní „sondu“ do bohatství zde obsažených myšlenek.

První věta začíná zdánlivě zcela banálně: „Pojďte ke mně…!“ Ježíš takto oslovoval zástupy i při jiných příležitostech, několikrát se s podobným zvoláním setkáme například také u proroka Izaiáše. Abychom se zbavili archaického zabarvení tohoto zvolání, zkusme si představit provolání různých politických stran, jak nás v předvolebním období vyzývají, abychom právě jim dali svůj hlas, svou důvěru. Zkrátka běžné zvolání někoho, kdo chce vzbudit pozornost a něco nabízí.

Význam zvolání se stane konkrétnějším, když se podíváme blíže na okolnosti, které jej provázely. Ježíš se pohyboval v blízkosti Galilejského jezera, kázal v tamních městech a vesnicích a některé z nich jeho poselství nepřijaly. Ne proto, že by tam žili nevěřící pohané, ale spíše se zdá, že místní obyvatelé byli natolik pyšní na svou víru, že Ježíšovo poselství jednoduše nepotřebovali. Nenechali se přesvědčit dokonce ani divy a zázraky. Ježíš tedy svou výzvu směřoval silně nábožensky založeným lidem, kteří jej odmítli.

V knize Skutků je zaznamenán příběh, kdy apoštol Pavel na jedné ze svých misijních cest zakusil odmítnutí a výsměch. Šlo o Athény (příběh je popsán ve Sk 17,16–33), přičemž o tomto městě se říkalo, že tam žijí velice zvědaví lidé, kteří s oblibou naslouchají novým filozofiím a náboženstvím. Nicméně to, co jim Pavel zvěstoval, znělo jejich uším až příliš nově. Zkrátka to nezapadalo do jejich rámce uhlazených a líbivých filozofických systémů, na které byli zvyklí, a tak Pavla odmítli.

V galilejských městech byl problém opačný: tam Ježíše znali až příliš dobře. Pohyboval se tam často, Kafarnaum bylo jeho druhým domovem. Znali jeho i jeho rodinu a nedokázali si představit, že by jim tento syn tesaře mohl nabídnout něco zásadního. Při podobné příležitosti to Ježíš komentoval slovy „prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě“.

Právě sklon být skeptický k něčemu, o čem se domnívám, že to znám příliš dobře, považuji za nebezpečný. O to nebezpečnější je, že jej pozorujeme u věřících lidí. Židé v Ježíšově době byli velice hrdým národem. Považovali se za „vůdce slepých, světlo těm, kdo jsou v temnotách, vychovatele nevzdělaných a učitele nedospělých.“ (Ř 2,19–20) Jejich vlastní náboženství místo toho, aby jim bylo světlem, je uvrhlo do temnoty. Myšlenka, že vše znám a nic nového mě nemůže překvapit, tedy může být velice nebezpečná.

Bezprostředně po událostech v galilejských městech Ježíš v modlitbě chválil Otce, že všechny tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevil je malým dětem. Ježíš zde nevystupuje jako antiintelektuál. Problém „moudrých“ spočívá v tom, že mají tendenci se ve své moudrosti uzavírat. Nejsou otevřeni Boží moudrosti, protože mají tu svou. Pokud otevřeni jsou, tak ne dostatečně, protože jim vše musí zapadat do jejich systémů. Skutečná moudrost je spíše otevřená a připravená na to, že věci přicházejí jinak, než jsme čekali. Jaká je výhoda dítěte před starcem v oblasti moudrosti a poznání? Dítě mnoho výhod nemá – snad jedinou, a to, že je učenlivé a tvárné.

Tragédií tudíž je, že Ježíšovo zvolání „Pojďte ke mně všichni“ nezní na evangelizační akci, ale mezi věřícími, mezi těmi, kteří by měli slyšet – a přesto neslyší. Tak nějak jsme si zvykli, že to byl Izrael Ježíšovy doby, tedy společnost, která jej odmítla a nakonec ukřižovala, ale má tato situace něco společného s dnešní církví?

Za ty roky, co se pohybuji v církvi, jsem vypozoroval, že Bůh v každé generaci činí něco nového. On je na jednu stranu stále stejný, neměnný, ale na druhou stranu činí ustavičně nové věci a používá si k tomu současnou kulturu, techniku, myšlení. Ti, kteří jsou staršího data narození a prožili probuzení ve své generaci, mají tendenci dívat se na nové věci s nepochopením, protože oni to přeci prožívali úplně jinak. Vím to, protože se sám ke starší generaci pomalu blížím. Někdy nerozumím jazyku mladých, ne vždy se mi líbí moderní chvály, a už vůbec nechápu, jak si někdo může vystačit s Biblí v mobilním telefonu namísto staré poctivé knihy. A přesně v tu chvíli si musím uvědomit, jak špatně smýšlím. Hodnotím vnější formu, místo abych se díval na srdce.

Starší lidé se rádi uzavírají ve svých vzpomínkách na zkušenosti a Boží působení v minulosti. I Bible nás často vyzývá, abychom na „Hospodinovy skutky nezapomínali“, ale současně musíme být schopni vidět jeho působení i dnes. I tento rok bude Bůh v naší zemi působit. Bude procházet naší zemí a našimi sbory a bude volat: „Pojďte ke mně.“ Možná skrze pastora ve vašem sboru, možná skrze bratra nebo sestru, kteří jsou mladší a méně zkušení než vy. Nedovolme, abychom jej pro naši vlastní moudrost a pýchu odmítli. Buďme ve svém srdci stále mladí, abychom slyšeli jeho hlas!

Bůh Vám žehnej!

Martin Moldan, biskup

Co se můžeme naučit od pastýřů

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (L 2,10)

Drazí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době bych se chtěl věnovat tématu radosti (naposledy jsem o tom psal v říjnovém článku). Ale myslím, že to vůbec nevadí. Obzvláště v této době, kdy všichni potřebujeme pozitivní emoce, abychom zvládali všechna ta protikoronová opatření. A tak dovolte, abych téma radosti znovu otevřel, tentokráte v souvislosti s Vánoci.

„Zvěstuji vám velikou radost“ nebo také podle jiného překladu „dobrou zprávu“. To byla slova andělů k pastýřům v tu noc, kdy se narodil Ježíš. Dále v textu čteme, že pastýři spěchali do Betléma, kde nalezli dítě v plenkách položené do jeslí.

Nebývá obvyklé, aby andělé přicházeli k lidem s takovýmto poselstvím. V Bibli je sice celá řada příběhů o tom, že se anděl ukázal člověku, aby mu zvěstoval důležitou zprávu, ale tento příběh je přesto ojedinělý: anděl se neukázal jedinci, ale hned celé skupině lidí, pastýřům hlídkujícím u stáda. A nebyl sám, nýbrž spolu s ním se zjevilo početné nebeské vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o událost mimořádného významu. A šlo o událost radostnou, přinášející pokoj lidem na zemi.

Křesťané na celém světě si tuto událost každoročně připomínají. Minimálně alespoň o Vánocích si ji připomenou i lidé mimo církev. Máme ji spojenou s celým tím vánočním folklórem – „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte.“ Tuto a podobné písně slýcháváme v adventním období všude, že už nás ani nenapadne přemýšlet nad jejich slovy. Má otázka spočívá v tom, nakolik to byla a nakolik to dnes opravdu je radostná zpráva.

O zdravém selském rozumu

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.

Radovat se v jeho přítomnosti

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se zaměřuje na otázku základů víry, proto i já směruji svou úvahu tímto směrem.

Když se řekne základy, můžeme si představit dvojí. První pojetí vychází z úvodního verše a představuje základ naší víry, kterým může být pouze Ježíš. Důležitost tohoto základu vysvětlil sám Ježíš ve známém podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27). To, jak máme vybudovaný základ, určí, zda naše životy obstojí v přicházejících zkouškách.

Druhé pojetí se na základy dívá jako na skupinu témat, zabývajících se fundamentálními otázkami věrouky. Je zjevné, že oba přístupy spolu souvisejí: dobré základy ve smyslu zdravého vyučování mají pomoci vybudovat neochvějný základ křesťanova života, pevně postavený na Kristu.

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7)

V tuto chvíli se zaměříme na druhý pohled, tedy na základy ve smyslu biblických doktrín.

Někdy se setkávám s názorem vyjádřeným asi takto: „Já žádnou teologii nepotřebuji, věřím pouze Bibli.“ Tento názor je mylný, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak všichni nějakou teologii máme, aniž si to uvědomujeme. Jsme ovlivněni mnoha různými vlivy. Mezi ně patří knihy, které jsme četli, prostředí, v němž jsme vyrůstali, učitelé a kazatelé, kteří nás formovali. Pokud bychom chtěli mít „čistou biblickou teologii“, museli bychom vyrůst na pustém ostrově a číst pouze Bibli v originálních jazycích bez jakýchkoli poznámek pod čarou.

Aby byli s ním

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Potřebujeme ještě církev?

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Marnotratný syn

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Drazí čtenáři,

červnové číslo časopisu přináší závažné téma – zabývá se dětmi, které vyrůstaly v křesťanské rodině a pak odešly od Boha. Většina uvedených svědectví skončila, díky Bohu, dobře. Dítě se po různých životních peripetiích navrátilo zpět ke svému Pánu a Spasiteli, tentokrát bohatší o řadu životních lekcí, a hlavně o osobní zkušenost víry. Mějme však na paměti, že v životě tomu tak vždy není. Mnoho rodin má děti žijící mimo církev. Mnoho rodičů zápasí na modlitbách za své dítě. Věřím, že právě jim toto číslo přinese povzbuzení.

Na problematiku „dětí ve světě“ lze nahlížet z různých perspektiv. V první řadě jde o rodiče, kteří si kladou otázky typu „Co jsme dělali špatně?“ „Jak své dítě můžeme získat zpět?“ Jiným pohledem je role sboru v duchovním životě dítěte. Jsem přesvědčen, že je naprosto klíčová – v některých etapách vývoje dítěte možná důležitější než vliv rodiny. Jelikož sbor jsme přece my všichni, stává se téma ztracených dětí naléhavým pro každého z nás. Třetí perspektivou je Boží pohled na tuto situaci. Bude užitečné, když se podíváme trochu do Bible a zkusíme zjistit, jaký názor na věc má Stvořitel. Jeho pohled koneckonců ovlivňuje i náš přístup a naše jednání, a tak tento exkurz bude užitečný.

Klíčová otázka

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.

Zamyšlení nad pokáním

Napsal(a) úterý, 26. leden 2021 18.36

Drazí čtenáři,

na začátek připomínám, že tento rok chci ve svých článcích i kázáních poukazovat na důležitost správných základů – a pokání k základům víry bezesporu patří. V Židům 6,1–2 je „pokání z mrtvých skutků“ uvedeno hned na prvním místě mezi šesti základními naukami. Pokání bylo součástí zvěsti apoštolů, výzvu k pokání přinášel Jan Křtitel a o pokání hovořil samozřejmě Pán Ježíš. „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete,“ řekl v jedné diskuzi se svými posluchači. Jsme lepší než oni?

V časopise naleznete sérii různých článků a zamyšlení na toto téma. Každý autor je uchopil po svém a každý příspěvek odráží určitou specifickou zkušenost či názor. To jen dokazuje, jak je toto téma bohaté. Věřím, že naleznete něco, co bude tím chybějícím kamínkem do vaší mozaiky, a tak porostete do duchovní zralosti.

Mám za to, že diskuze o pokání se v naší církvi pohybuje mezi dvěma polohami: jedni zdůrazňují hrůzu z hříchu a jeho následků, kdežto druzí vidí jako východisko pro pokání Boží milost a lásku. Tyto dvě polohy jsou do jisté míry umělé, ale každý z nás se nachází více na jedné či na druhé straně.

Církev po staletí preferovala spíše ten první pohled. Motivem k pokání byl strach z věčného zahynutí. Hřích byl představován jako něco, co člověka odděluje od Boha a je důvodem pro věčný Boží soud a peklo. Tento přístup klade velký důraz na prožitek osobní viny. Ukázkou takového přístupu je například kázání amerického teologa a filozofa Jonathana Edwardse z roku 1741 Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha: „Vaše bezbožnost vás činí těžkými jako olovo a sklání a tlačí vás svou velkou vahou dolů do pekla; jestli vás Pán Bůh pustí, okamžitě se potopíte a rychle sestoupíte a ponoříte se do bezedné propasti a vaše zdravá tělesná stavba a vlastní péče a opatrnost, nejlepší záměry a všechna vaše spravedlnost vás nebude podpírat a držet od pekla o nic víc, než by pavoučí síť zastavila padající kámen.

Strana 1 z 11
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.