„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14)

„Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (L 12,51)

Drazí čtenáři,
prosinec je posledním měsícem v roce. Snažíme se dodělávat různé resty, abychom měli, pokud možno, pokojné Vánoce. Vybíráme si poslední zbytky dovolené a všemožně usilujeme, aby závěr roku byl odpočinkový. Slovo „pokoj“ tak nějak patří k Vánocům. Přinejmenším to lidová tradice a s ní i různé koledy tak vnímají. I nevěřící lidé se snaží prožít alespoň trochu pokoje, i když nectí význam vánočních svátků v jeho původním smyslu. A tak se pro většinovou společnost Vánoce staly více rodinným „svátkem pokoje“ než „svátkem narození Spasitele“. Jelikož ne vždy správně chápeme význam slova „pokoj“ ve vztahu k Vánocům, napsal jsem i tuto malou předvánoční úvahu.

Slovo „pokoj“, tak jak je v Bibli užíváno, je nabito teologickým významem. Hebrejské šalom znamená víc než jen stav věcí či duše. Znamená „dokončenost“, „neporušenost“, „blahobyt“, někdy i „materiální prosperitu“. Souvisí se spravedlností a pravdou a odjakživa bylo spojováno s příchodem Mesiáše – to On jednou nastolí dokonalý pokoj, šalom.

Řecké eirene mělo, alespoň v biblické řečtině, podobný význam. V Novém zákoně je tento termín spojován s milostí, životem, spravedlností. Pro člověka je klíčové, aby měl na prvním místě pokoj s Bohem. To jsou alespoň některé důležité poznámky k samotnému termínu „pokoj“.

„…dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, … že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,13.22–24)

Film „Svět podle Prota“ z roku 2001 s Kevinem Spaceym v hlavní roli popisuje příběh člověka, jenž následkem prožitého traumatu začne sám sebe považovat za obyvatele vzdálené planety, který navštívil Zemi. O okolnostech vzniku této poruchy se divák dozví až v závěru, a tak po celou dobu sleduje příběh muže, který s přesvědčivou věrohodností vystupuje jako mimozemšťan ze vzdálené planety K-PAX.

Když jsem v prosinci 2009 na tomto místě psal článek „O hledání identity“, zdaleka jsem netušil, jak se toto téma během následujících let stane aktuálním. Již nejde jen o „zoufalé hledání identity“, jak v článku píšu, neboť tato potřeba se často posouvá do roviny nejrůznějších lékařských diagnóz. Svět podle Prota se tak přiblížil realitě mnohem více, než se mi v čase psaní onoho článku mohlo zdát.

Otázky hledání identity nesmíme zúžit jen na genderovou identitu, byť právě ta je nejpříznačnější a nejviditelnější. Jde spíše o výpověď generace, která hledá sama sebe. Souvisí nejen s naším nitrem, tedy za koho sami sebe považujeme, ale i s našimi vztahy, tedy kam patříme. O něčem takovém zpívá skupina Škwor v písni „Hledání identity“: „Koloběh života je danej / Párkrát se vyspíš a jsi starej / Stereotypy a starý hity / Učený byty, hledání identity / A napříč generacema jede to dál / Ptáš se mě, jakej tohle všechno smysl má.“ Toto hledání je tedy hluboce existenciální otázkou a nikdo z nás se jí nevyhne.

„Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej.“ (2Tm 3,5 B21)

Drazí čtenáři Života v Kristu,
tématem dnešní úvahy je „Boží moc v rozmanitých situacích křesťanova života“. Tento článek píšu jen pár dní poté, co jsme měli pastorální konferenci na podobné téma. Nejen já, ale všichni přítomní pastoři a další účastníci si mohli uvědomit, jak je Boží působení pro práci v církvi i pro každý jednotlivý život naprosto zásadní. Nešlo o to, že bychom slyšeli nějaké nové informace, spíše jsme byli povzbuzeni k tomu, abychom více usilovali o takový život s Bohem, ve kterém se jeho působení projevuje.

Ve výše uvedeném textu popisuje apoštol Pavel činnost falešných učitelů, jejichž nejvýznamnějším rysem je, že se sice tváří zbožně, ale popírají Boží moc. V předchozích verších autor uvádí řadu velmi nelichotivých charakteristik takových lidí. Pátý verš je pak vrcholem všeho: tito lidé jsou ve skutečnosti prázdnou slupkou. Působí „naoko“, uvnitř nemají nic. Jsou to lidé, kteří zapřeli skutečný Zdroj života a budují si falešnou image, na niž nalákají prostoduché lidi.

Klíčovým slovem je zde tedy „moc.“ Můžeme se však domnívat, že tito lidé takoví nemuseli být od samého počátku. Křesťanství v té době nebylo natolik populární, aby se lidé obraceli z nějakých ziskuchtivých důvodů. Je možné, že na začátku života někteří z nich patřili mezi upřímné křesťany, ale v určitém okamžiku sešli z cesty. Podrobné vysvětlení pro nás v tuto chvíli není důležité. Důležitá je jejich charakteristika: tito lidé se tváří natolik jako opravdoví Boží služebníci, že řadu lidí oklamou. Boha ale doopravdy neznají.

„V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: ‚Eli, Eli, lema sabachthani?‘, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: ‚On volá Eliáše.‘ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: ‚Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!‘ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly.“ (Mt 27,45–50)

Drazí čtenáři,
vítejte u velikonočního čísla Života v Kristu. My, co píšeme články či kážeme, si někdy říkáme, co o svátcích, jako jsou Velikonoce či Vánoce, pořád dokola psát. Vždyť už všechno podstatné bylo řečeno, můžeme přijít s něčím novým? Osobně této výzvě rovněž čelím, ale rozhodl jsem se vnímat ji tak, že nejde o problém tématu jako takového, nýbrž nás, pisatelů. Jinými slovy, největší události dějin, mezi něž křesťanské Velikonoce patří na prvním místě, nelze tematicky vyčerpat. Vždy bude o čem psát i přemýšlet.
Toto číslo časopisu se z velké části zabývá křížem. „Co to znamená nést kříž?“ Kříž je pojem, který pronikl do lidové mluvy (mít s někým kříž, přijít s křížkem po funuse a další) a stal se jedním ze symbolů křesťanské civilizace. Tento symbol odkazuje na jistou událost, k níž došlo někdy okolo roku 30 na pahorku za Jeruzalémem. Nešlo tenkrát o řadovou popravu, ke kterým v době nadvlády Římanů docházelo. Podle záznamu v Matoušově evangeliu pukaly skály, zatmělo se slunce a roztrhla se opona. Doslovně i symbolicky tato událost otřásla nebem i zemí a jednou provždy změnila vnímání bohoslužby a Boha samotného.

„Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5)

Drazí čtenáři Života v Kristu,
dovolte, abych Vám nejprve popřál Boží požehnání do nového roku. Že nebude snadný, podobně jako uplynulé tři, je nám jasné. Covid zdaleka ještě neodezněl, přidala se ekonomická krize a válečný konflikt na Ukrajině, důsledky těchto událostí pociťujeme všichni. Současně však můžeme zažívat i Boží požehnání. Založili jsme několik nových sborů, podporujeme misionáře v různých částech světa, provozujeme řadu aktivit, jejichž prostřednictvím můžeme přinášet požehnání do společnosti. A o to jde.

Tento rok si rovněž připomínáme 30 let od rozdělení Československa. Ve zpětném pohledu se ukazuje, že tato událost, jakkoli bolestivá se může jevit, přinesla prospěch oběma stranám. Navzdory rozdělení (které proběhlo téměř hladce a bez výraznějších nepřátelských projevů) si obě země zůstaly navzájem blízké a jejich životy jsou nadále propojeny na všech rovinách.

Co platí ve vztahu dvou států, stejně platí i ve vztahu mezi církvemi. Ačkoli česká a slovenská Apoštolská církev představovala samostatnou denominaci na území svého státu, jejich život byl propojen již od dob komunismu. Vzájemně jsme se navštěvovali, pořádali společné konference, dokonce naše biblická škola vznikla zpočátku jako česko-slovenský projekt. Jejím prvním ředitelem byl tehdejší biskup slovenské AC Jozef Brenkus. Vedení obou církví má stále dobré vztahy a příležitostně se schází. Každý třetí rok pořádáme společnou pastorální konferenci.

„Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost.“ (1Te 5,14 B21)

Drazí čtenáři,
název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od Samuela Pfeifera, která pojednává o duševních poruchách a roli církve v pomoci psychicky nemocným lidem. Přesně to je totiž námětem tohoto čísla časopisu, a tak bych se i já chtěl zamyslet nad některými otázkami, které s tématem souvisí. Úvodní verš hovoří o roli pastorační práce, a aniž by upřesňoval, kdo jsou ti „slabí“, můžeme si zde jistě dosadit širokou paletu různých životních situací, ve kterých se bratři a sestry z našich sborů mohou ocitnout a kdy potřebují krátkodobou či dlouhodobou podporu. Patří sem i ti, na něž vztahujeme označení jako „psychické onemocnění“, „duševní porucha“ apod.

Pod těmito označeními se nachází škála různých projevů, od psychického diskomfortu až po vážné poruchy. Zabývat se všemi není možné ani v jedné knize, natož v jednom časopise či článku. I odborníci jsou specializovaní, nikdo z nich nepostihne vše, co se pod označením „psychická nemoc“ skrývá. Z toho principu nám nezbývá než se tématu jen lehce dotknout. Cílem je ukázat, že i tyto lidi v církvi potkáváme, a ne vždy je uzdravení možné. Chceme téma odtabuizovat.

Lidé, kteří alespoň v nějakém období života spadali do některé z kategorií psychických onemocnění, jsou popisovaní v Bibli a nalezneme je i v dějinách církve. Například nikomu není neznámý příběh proroka Eliáše, který po konfliktu s královnou Jezábel upadá do deprese a přeje si zemřít. Žalmy jsou plné vzestupů a propadů lidské duše. V nedávné historii církve nalezneme například velikána Charlese Spurgeona, britského baptistického kazatele, který trpěl depresemi. Tato nemoc jej na jednu stranu omezovala, na druhou stranu byl schopen sloužit podobně trpícím lidem. Jiným příkladem je Hudson Taylor, britský misionář z přelomu 19. a 20. století, zakladatel vnitročínské misie. Tento Boží muž prožil těžké období, které bychom dnes nazvali vyhoření. Jak popisuje ve svém životopise, nebyl schopen nic dělat, dokonce se nemohl ani modlit.

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.“ (Ef 4,11–17)

„Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (2Pt 1,16)

Drazí čtenáři,

letní číslo našeho časopisu nám jako hlavní téma přináší řadu zamyšlení nad uměleckým žánrem nazývaným fantasy. V redakci jsme se rozhodli dát prostor těmto úvahám, neboť jde o něco, co velmi výrazně ovlivňuje naši generaci. Tento žánr zahrnuje řadu autorů, jejichž východiska jsou křesťanská a jejichž díla představují alegorii na biblická témata. Stejně tak je zde spousta autorů „hraničních“ a pravověrní křesťané vedou diskuse, zda čtení jejich knih a sledování filmů je přípustné. A samozřejmě jsou i díla zcela „za hranou“.

Svou úvahu začnu příběhem, který, s jistou nadsázkou, lze považovat rovněž za fantasy žánr. V řecké mytologii figuruje postava známá pod jménem Pandora. Její jméno znamená „obdarovaná všemi dary“. Vypráví se, že bohům vadilo, jak šťastně a spokojeně si lidé na zemi žijí, a proto stvořili tuto dívku a poslali ji na zem. Obdarovali ji všemi dary – od krásných a užitečných až po takové, kterých se sami chtěli zbavit. Jejich cílem bylo zanést na zem zlo a problémy všeho druhu. To se mělo naplnit tak, že se Pandora vdá a svou skříňku otevře. Po počátečních neúspěších se našel muž jménem Epimétheus, který neuposlechl varování a Pandoru si vzal za ženu. Netrvalo dlouho a skříňka byla otevřena. Zlo se rozletělo do všech stran a od té doby zůstává Pandořina skříňka symbolem zhoubného daru a následně uvolněného zla.

To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.“ (1Pt 3,21–22)

Drazí čtenáři,

hlavním tématem aktuálního čísla našeho časopisu je křest. Tím i splňujeme podmínku, kterou jsme si předsevzali, totiž že časopis bude s určitou pravidelností reflektovat základní pravdy křesťanské víry – a křest k nim bezesporu patří. Připravili jsme pro vás sérii článků na toto téma, ve kterých autoři křest pojímají z různých úhlů pohledu.

Při jejich četbě může čtenář podlehnout pocitu, jak je to vše složité a kolik nezodpovězených otázek k tomuto tématu existuje. Co vlastně křest vyjadřuje? Souvisí s odpuštěním hříchů? Nebo ilustruje ztotožnění se s Kristem? Vyjadřujeme jím smrt starého člověka a narození nového? Bible nabízí všechny tyto perspektivy, a ještě některé další.

A jak je to s provedením křtu? Máme křtít ponořením, politím nebo pouze pokropením? Křtíme malé děti, popřípadě od jakého roku je křest dovolen? A pokud jsem byl pokřtěn nesprávně, je možné se nechat pokřtít znovu? To jsou běžné otázky, které člověka v souvislosti se křtem napadnou.

Na druhou stranu – a nyní mluvím jako pastor, který pokřtil desítky, možná stovky lidí – nově obrácení tyto otázky obvykle neřeší. Je až překvapivé, jaké jasno mají lidé, kteří uvěří v Ježíše Krista. Aniž bylo zapotřebí nějakého komplikovaného vyučování, většinou všichni jasně spojovali své obrácení se křtem. Prostě věděli, že křesťanský život začíná křtem, a naprosto instinktivně to také chtěli vyjádřit.

„Ježíš přistoupil a řekl jim: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.‘“
(Mt 28,18–20)

Drazí čtenáři,

stojíme na počátku nového roku a já vám přeji dostatek Božího požehnání do doby, která je před námi. Svět vstupuje do třetího roku koronavirové krize a zdá se, že konec je stále ještě v nedohlednu. Už dávno se nehovoří o návratu do normálu, nýbrž o nové normalitě; s určitými aspekty protivirové ochrany se společnost bude muset naučit žít.

Významné události vždy na sebe upoutávaly příliš pozornosti a církev se tak nechávala strhnout od svého hlavního poslání a zabývala se činnostmi druhořadými. Tato doba není výjimkou; řada jedinců se nechává ovlivnit různými konspiračními teoriemi; společenským tématem číslo jedna je v řadě zemí očkování. „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“ (Žd 2,1)

Náš úvodní text z Matoušova evangelia obsahuje dva silné výroky: je to Ježíšovo konstatování „veškeré moci na nebi i na zemi“ a jeho slib, že bude „s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku“. Vskutku žádná historická osobnost, hnutí nebo náboženství v celých dějinách se nemůže chlubit takovými charakteristikami. Ani nejmocnější vládci, co kdy přebývali na zemi, nemohli, byť jen náznakem, říct, že mají absolutní moc na zemi (a to ještě nemluvíme o nebi). Takováto moc zůstává pouhým nesplnitelným přáním totalitních mocnářů nebo politických stran.