„Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec.“ (Mt 24,6 B21)

Drazí čtenáři,

myslím si, že když učedníci z Ježíšových úst slyšeli tato slova, moc potěšeni nebyli. Všichni si přáli, aby přišel Mesiáš a s ním i konec všech těchto trápení, a Ježíš, jak se zdálo – tyto naděje splňoval. Najednou říká, že konec hned tak nepřijde. A dokonce, že války musí být. To neznělo jako dobrá zpráva. Rozhovor se odehrál ve chvíli, kdy učedníci Ježíšovi ukazovali nádheru chrámového komplexu. Celý chrám byl velkolepou stavbou (stavěl se více než 80 let, a dokonce se asi 1000 kněží muselo z rituálních důvodů naučit zedničině). Není divu, že Židé na něj byli patřičně hrdí. Proč Ježíš najednou mluví o jeho zničení, o válkách a dalších hrůzách?

„Války musí být.“ Toto číslo časopisu vychází v době, kdy válečný konflikt na Ukrajině dosahuje jednoho roku trvání. Přestože tomu okolnosti nasvědčovaly, většina lidí nevěřila, že Rusové zaútočí. Většina lidí podlehla klamu, když si myslela, že se to nemůže stát. Lidé v Evropě (Amerika byla jiného názoru) se domnívali, že válka je něco, co do dnešního světa tak nějak už nepatří. Domnívali se, že svět se již poučil, že státy, které disponují jadernými zbraněmi, se budou chovat zodpovědně.

Svět se mýlil. Jako bychom zapomněli, že válečné konflikty, větší nebo menší, probíhají na světě kontinuálně. V Chorvatsku, kam tolik Čechů jezdí každoročně na dovolenou, jsou stále ještě nevyklizená minová pole jako důsledek války z počátku devadesátých let. Podle dostupných zdrojů v 21. století proběhlo a stále probíhá nejméně 50 válečných konfliktů, což je zhruba stejně jako za stejné období ve 20. století. Není tajemstvím, že v řadě z nich je zapojeno právě Rusko. Konflikt na Ukrajině je jiný než všechny ostatní boje. Především proto, že je tak blízko nás a lidé v naší zemi se poprvé po dlouhé době cítí sami ohroženi. Také z médií a od politiků často slýcháváme věty typu „je to i naše válka“ či „Ukrajinci bojují a trpí za nás“ a podobně. Nejsou to jen prázdné fráze, o tendenci k rozpínavosti Ruska víme své.

„Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5)

Drazí čtenáři Života v Kristu,
dovolte, abych Vám nejprve popřál Boží požehnání do nového roku. Že nebude snadný, podobně jako uplynulé tři, je nám jasné. Covid zdaleka ještě neodezněl, přidala se ekonomická krize a válečný konflikt na Ukrajině, důsledky těchto událostí pociťujeme všichni. Současně však můžeme zažívat i Boží požehnání. Založili jsme několik nových sborů, podporujeme misionáře v různých částech světa, provozujeme řadu aktivit, jejichž prostřednictvím můžeme přinášet požehnání do společnosti. A o to jde.

Tento rok si rovněž připomínáme 30 let od rozdělení Československa. Ve zpětném pohledu se ukazuje, že tato událost, jakkoli bolestivá se může jevit, přinesla prospěch oběma stranám. Navzdory rozdělení (které proběhlo téměř hladce a bez výraznějších nepřátelských projevů) si obě země zůstaly navzájem blízké a jejich životy jsou nadále propojeny na všech rovinách.

Co platí ve vztahu dvou států, stejně platí i ve vztahu mezi církvemi. Ačkoli česká a slovenská Apoštolská církev představovala samostatnou denominaci na území svého státu, jejich život byl propojen již od dob komunismu. Vzájemně jsme se navštěvovali, pořádali společné konference, dokonce naše biblická škola vznikla zpočátku jako česko-slovenský projekt. Jejím prvním ředitelem byl tehdejší biskup slovenské AC Jozef Brenkus. Vedení obou církví má stále dobré vztahy a příležitostně se schází. Každý třetí rok pořádáme společnou pastorální konferenci.

„Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost.“ (1Te 5,14 B21)

Drazí čtenáři,
název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od Samuela Pfeifera, která pojednává o duševních poruchách a roli církve v pomoci psychicky nemocným lidem. Přesně to je totiž námětem tohoto čísla časopisu, a tak bych se i já chtěl zamyslet nad některými otázkami, které s tématem souvisí. Úvodní verš hovoří o roli pastorační práce, a aniž by upřesňoval, kdo jsou ti „slabí“, můžeme si zde jistě dosadit širokou paletu různých životních situací, ve kterých se bratři a sestry z našich sborů mohou ocitnout a kdy potřebují krátkodobou či dlouhodobou podporu. Patří sem i ti, na něž vztahujeme označení jako „psychické onemocnění“, „duševní porucha“ apod.

Pod těmito označeními se nachází škála různých projevů, od psychického diskomfortu až po vážné poruchy. Zabývat se všemi není možné ani v jedné knize, natož v jednom časopise či článku. I odborníci jsou specializovaní, nikdo z nich nepostihne vše, co se pod označením „psychická nemoc“ skrývá. Z toho principu nám nezbývá než se tématu jen lehce dotknout. Cílem je ukázat, že i tyto lidi v církvi potkáváme, a ne vždy je uzdravení možné. Chceme téma odtabuizovat.

Lidé, kteří alespoň v nějakém období života spadali do některé z kategorií psychických onemocnění, jsou popisovaní v Bibli a nalezneme je i v dějinách církve. Například nikomu není neznámý příběh proroka Eliáše, který po konfliktu s královnou Jezábel upadá do deprese a přeje si zemřít. Žalmy jsou plné vzestupů a propadů lidské duše. V nedávné historii církve nalezneme například velikána Charlese Spurgeona, britského baptistického kazatele, který trpěl depresemi. Tato nemoc jej na jednu stranu omezovala, na druhou stranu byl schopen sloužit podobně trpícím lidem. Jiným příkladem je Hudson Taylor, britský misionář z přelomu 19. a 20. století, zakladatel vnitročínské misie. Tento Boží muž prožil těžké období, které bychom dnes nazvali vyhoření. Jak popisuje ve svém životopise, nebyl schopen nic dělat, dokonce se nemohl ani modlit.

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.“ (Ef 4,11–17)

„Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (2Pt 1,16)

Drazí čtenáři,

letní číslo našeho časopisu nám jako hlavní téma přináší řadu zamyšlení nad uměleckým žánrem nazývaným fantasy. V redakci jsme se rozhodli dát prostor těmto úvahám, neboť jde o něco, co velmi výrazně ovlivňuje naši generaci. Tento žánr zahrnuje řadu autorů, jejichž východiska jsou křesťanská a jejichž díla představují alegorii na biblická témata. Stejně tak je zde spousta autorů „hraničních“ a pravověrní křesťané vedou diskuse, zda čtení jejich knih a sledování filmů je přípustné. A samozřejmě jsou i díla zcela „za hranou“.

Svou úvahu začnu příběhem, který, s jistou nadsázkou, lze považovat rovněž za fantasy žánr. V řecké mytologii figuruje postava známá pod jménem Pandora. Její jméno znamená „obdarovaná všemi dary“. Vypráví se, že bohům vadilo, jak šťastně a spokojeně si lidé na zemi žijí, a proto stvořili tuto dívku a poslali ji na zem. Obdarovali ji všemi dary – od krásných a užitečných až po takové, kterých se sami chtěli zbavit. Jejich cílem bylo zanést na zem zlo a problémy všeho druhu. To se mělo naplnit tak, že se Pandora vdá a svou skříňku otevře. Po počátečních neúspěších se našel muž jménem Epimétheus, který neuposlechl varování a Pandoru si vzal za ženu. Netrvalo dlouho a skříňka byla otevřena. Zlo se rozletělo do všech stran a od té doby zůstává Pandořina skříňka symbolem zhoubného daru a následně uvolněného zla.

To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.“ (1Pt 3,21–22)

Drazí čtenáři,

hlavním tématem aktuálního čísla našeho časopisu je křest. Tím i splňujeme podmínku, kterou jsme si předsevzali, totiž že časopis bude s určitou pravidelností reflektovat základní pravdy křesťanské víry – a křest k nim bezesporu patří. Připravili jsme pro vás sérii článků na toto téma, ve kterých autoři křest pojímají z různých úhlů pohledu.

Při jejich četbě může čtenář podlehnout pocitu, jak je to vše složité a kolik nezodpovězených otázek k tomuto tématu existuje. Co vlastně křest vyjadřuje? Souvisí s odpuštěním hříchů? Nebo ilustruje ztotožnění se s Kristem? Vyjadřujeme jím smrt starého člověka a narození nového? Bible nabízí všechny tyto perspektivy, a ještě některé další.

A jak je to s provedením křtu? Máme křtít ponořením, politím nebo pouze pokropením? Křtíme malé děti, popřípadě od jakého roku je křest dovolen? A pokud jsem byl pokřtěn nesprávně, je možné se nechat pokřtít znovu? To jsou běžné otázky, které člověka v souvislosti se křtem napadnou.

Na druhou stranu – a nyní mluvím jako pastor, který pokřtil desítky, možná stovky lidí – nově obrácení tyto otázky obvykle neřeší. Je až překvapivé, jaké jasno mají lidé, kteří uvěří v Ježíše Krista. Aniž bylo zapotřebí nějakého komplikovaného vyučování, většinou všichni jasně spojovali své obrácení se křtem. Prostě věděli, že křesťanský život začíná křtem, a naprosto instinktivně to také chtěli vyjádřit.

„Ježíš přistoupil a řekl jim: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.‘“
(Mt 28,18–20)

Drazí čtenáři,

stojíme na počátku nového roku a já vám přeji dostatek Božího požehnání do doby, která je před námi. Svět vstupuje do třetího roku koronavirové krize a zdá se, že konec je stále ještě v nedohlednu. Už dávno se nehovoří o návratu do normálu, nýbrž o nové normalitě; s určitými aspekty protivirové ochrany se společnost bude muset naučit žít.

Významné události vždy na sebe upoutávaly příliš pozornosti a církev se tak nechávala strhnout od svého hlavního poslání a zabývala se činnostmi druhořadými. Tato doba není výjimkou; řada jedinců se nechává ovlivnit různými konspiračními teoriemi; společenským tématem číslo jedna je v řadě zemí očkování. „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“ (Žd 2,1)

Náš úvodní text z Matoušova evangelia obsahuje dva silné výroky: je to Ježíšovo konstatování „veškeré moci na nebi i na zemi“ a jeho slib, že bude „s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku“. Vskutku žádná historická osobnost, hnutí nebo náboženství v celých dějinách se nemůže chlubit takovými charakteristikami. Ani nejmocnější vládci, co kdy přebývali na zemi, nemohli, byť jen náznakem, říct, že mají absolutní moc na zemi (a to ještě nemluvíme o nebi). Takováto moc zůstává pouhým nesplnitelným přáním totalitních mocnářů nebo politických stran.

„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Mt 11,28–30)

Drazí čtenáři,

text z Matoušova evangelia nás provází celým rokem a v tomto posledním čísle bych chtěl téma „Ježíšova odpočinutí“ uzavřít. Několikrát jsem se nad ním zamýšlel v Životě v Kristu, kázal ve sborech a také celé duchovní soustředění bylo zaměřeno na obsah těchto několika veršů. Jedno přísloví říká, že „ideály jsou jako hvězdy. Nikdy se jich sice nedotkneš, ale budeš-li je následovat, bezpečně tě povedou k cíli.“ I tato Ježíšova slova jsou pro mne ideálem. Stále znovu a znovu musím přicházet ke Kristu, abych u něj ten odpočinek nacházel. Z praktického hlediska jde tedy o dynamickou zkušenost, nikoli setrvalý stav. Mnohokrát se cítíme v životě přetíženi a potřebujeme znovu a znovu nacházet ono nabízené odpočinutí.

Myslím si, že je to tak v pořádku. I bibličtí hrdinové, svatí Nového zákona nežili rozhodně žádný život „na obláčku“. Těžce zápasili, pracovali do noci, často zakoušeli pronásledování. Odpočinek pro ně byl spíše nadějí do budoucna. Nyní na zemi však zakoušeli spočinutí v Kristu, které je naplňovalo novou silou, novým odhodláním jít dále, jejich srdce mohla prožívat pokoj i v nejtěžších situacích. Abychom mohli podobné odpočinutí poznat, pojďme si připomenout, co měl Ježíš na mysli, když tato slova vyslovil.