Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Když práce znamená klikání

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

Styl práce se v posledních dvaceti letech v řadě profesí proměnil. Nástup osobních počítačů, a zejména internetu, se dotkl nejen pracovníků v administrativě, ale zasáhl školství, obchod – počítače mají skladníci, číšníci, technici i knihovníci. Na počítači vykonávají mnoho činností i pastoři. Ve spojení s internetem se počítač stává nezbytným pracovním nástrojem, zdrojem informací, prostředkem komunikace, fotoalbem i způsobem zábavy a relaxace.

Řeč skutků

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Židé ho obklopili a řekli mu: Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně! Ježíš jim odpověděl: Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.

Kříž

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

Milí přátelé,

před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o kříži, jejíž podstatou bylo tvrzení, že kříž ani tolik nevypovídá o naší hříšnosti, jako spíše o tom, jakou cenu má lidský jedinec pro Boha. Kříž v tomto pojetí tedy ukazuje cenu, za kterou nás Bůh vykoupil, a odráží tak naši hodnotu. Jelikož jsem byl vychován ve vnímání kříže jako obrazu a důsledku lidského hříchu, nedalo mi toto tvrzení spát. Nyní, v souvislosti s blížícími se Velikonocemi, jsem se rozhodl napsat pár řádků na toto téma.

Nejhorší hereze nevznikají otevřeným popřením pravd křesťanství. Na to křesťan znalý Písma jen tak neskočí. Mistrovské hereze nepatrně zamění klíčové důrazy způsobem, že v první chvíli to ještě není zřetelné. Emeritní biskup bratr Rudek Bubik to přirovnával ke kolejnicím a výhybce. Pokud vlaková souprava na výhybce přejede na druhou kolej, její směr se hned nezmění. Jelikož těžký vlak není schopen udělat prudkou zatáčku, vedou obě kolejnice ještě stovky metrů vedle sebe. Cestující pak má dojem, že jede stále stejným směrem, a přitom je už na zcela jiné koleji. Podobně pronikavý pohled měl apoštol Pavel, když vystupoval proti obřízce u křesťanů. „Vždyť je to jenom obřízka!“ říkali jedni. „Ne, popíráte podstatu evangelia!“ tvrdil apoštol. Jak je to tedy s naším tvrzením o kříži?

Apoštol Pavel, největší teolog Nového zákona, považoval kříž za stěžejní bod křesťanovy víry. Když psal dopis do korintského sboru, měl odvahu redukovat celé křesťanské poselství na zvěst o kříži. Současně uznal, že ne všichni tomu rozumí. Lidé reagují různě – podle kulturního a náboženského pozadí. Někteří se urazí, jiní se budou vysmívat. Vždy ale budou tací, kteří porozumí a obrátí se.

Kam kráčíme?

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

Referát biskupa z Celocírkevní konference konané dne 4. 11. 2017 v Olomouci (upraveno pro časopis)

Úvod

Řádky, které budete číst, vznikly přepracováním referátu, jenž jsem přednesl na Celocírkevní konferenci v Olomouci v listopadu minulého roku. Jde o mé sny o církvi (dnes se používá výraz „vize“), které se léta rodily během modliteb, rozhovorů, návštěv zahraničních sborů i studia knih. V zásadě jde o tři body, které vyjadřují podobu církve tak, jak věřím, že by měla vypadat církev 21. století.

Církev, která je více rychlostní

Každý řidič ví, že nemůže jet autem celou cestu na jednu rychlost; je rychlostní stupeň pro rozjezd vozidla, rychlostní stupně pro jízdu městem a rychlostní stupeň pro jízdu na dálnici. Neplatí, že čím rychleji, tím lépe: Důležité je přizpůsobit jízdu dané situaci. Podobně i naše sbory se nacházejí v různých situacích a mají různou tradici a různé zaměření – není možné volit jeden model života a stejné služby pro všechny. Nyní popíši tři „rychlostní stupně“ života církve, které by se měly v našich sborech nějak promítnout.

Zakládání sborů

Toto patří do samotné DNA církve, když misijně uvažuje. Je žádoucí a přirozené, získáváme-li další učedníky pro Pána Ježíše. K tomu patří i zakládání sborů: Ne vždy je možné, aby nově obrácení dojížděli pravidelně do vzdálenějšího mateřského sboru, obzvlášť když jde o starší lidi nebo rodiny s malými dětmi. Je zapotřebí podporovat vznik nových sborů.

Ježíšův pokrm

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Ježíš jim řekl: ‚Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.‘“ (J 4,34)

 

Drazí čtenáři,

přeji Vám přebohatou míru Božího požehnání do roku, který je před námi. S ohledem na verš, který jsem pro toto zamyšlení (i pro celý rok) vybral, se mé novoroční přání může jevit mnohem více jako pracovní, nežli slavnostní a sváteční. A je tomu skutečně tak: Pán Ježíš v těchto slovech vyjadřuje hluboký vnitřní závazek vůči svému poslání na této Zemi. Říká, že služba Bohu je pro něj důležitější než jídlo.

Lidé nemají rádi náboženský fanatismus. Ač většinou nerozumí, co přesně tento termín znamená, označují jím takové projevy víry, v nichž je jedinec svou vírou zcela pohlcen, ovládán a může se stát postrachem pro své okolí. Mají rádi spíše „umírněnou“, takovou „normální“ víru. Ano, fanatismus existuje (nejen v náboženství). Ježíš ale nebyl fanatik. Vše, co dělal, činil pro lidi a z lásky k Bohu.

Uvedený verš hovoří o uspořádání priorit v Ježíšově životě a má co říci i nám. Počátek roku je obdobím, kdy si lidé dávají různá předsevzetí, plánují, rozhodují se a s očekáváním hledí do budoucnosti. Proto slovo o životních prioritách může být v tuto chvíli užitečné. Pojďme se na něj podívat podrobně.

Vánoce a proroctví

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

Drazí čtenáři,

prosinec je nejen posledním měsícem kalendářního roku, ale také měsícem, ve kterém křesťané slaví Vánoce, tedy svátek narození Spasitele. Ve srovnání s Velikonocemi, jejichž poselství je z křesťanského hlediska mnohem významnější, slaví Vánoce většina lidí v naší zemi. Vánoční koledy, cukroví, jesličky – to všechno jsou symboly Vánoc tak, jak je chápe běžný nevěřící člověk.

Vánoce však mají ještě jeden význam, který si lidé tolik neuvědomují. Jde o naplnění proroctví týkajících se příchodu Mesiáše. Ve Starém zákoně je mnoho pasáží týkajících se narození Spasitele, včetně mnohých pozoruhodných detailů. Evangelista Matouš uvádí narození Ježíše slovy: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka.“ (Mt 1,22)

Proroctví týkajících se narození Ježíše je celá řada. Mezi nejznámější patří jistě proroctví z Izajáše 7,14: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“.

Hermeneutika aneb Jak číst Bibli s porozuměním

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Žádnou hermeneutiku nepotřebuji, beru Bibli prostě tak, jak je“, „Modlím se a Duch svatý mi ukáže, jak Bibli rozumět“, „Vystačím si se zdravým selským rozumem“, „Bibli nemusím vykládat; stačí ji číst a dělat to, co říká“ – takové a podobné námitky můžeme někdy slyšet jako výraz odmítnutí hermeneutiky. Rozumím tomu. Sám jsem uvěřil v prostředí, které se vymezovalo vůči teologii. Byl jsem učen přijímat celou Bibli jako Boží slovo (tento postoj jsem dodnes neopustil) a věřil jsem tomu, že s pomocí Ducha svatého porozumím všem jejím tajemstvím (tento postoj jsem během let mírně korigoval).

Boží slovo v dějinách, v církvi i v osobním životě

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tm 3,15–17)

Drazí bratři a sestry,

aktuální číslo Života v Kristu je věnováno Božímu slovu. Naleznete zde ohlédnutí za pastorální konferencí, jejímž hlavním hostem byl Craig S. Keener, přední odborník na Nový Zákon. Pastorálka se zabývala otázkami hermeneutiky, tedy vědou o výkladu biblického textu. Tomuto tématu věnujeme řadu dalších článků tohoto čísla. Významem Božího slova se chci zabývat rovněž této úvaze. Přeji vám, aby čtení listopadového čísla našeho časopisu ve vás probudilo větší touhu zabývat se Božím slovem.

Bible sama sebe považuje za „Boží slovo, jež pochází z Božího Ducha“ (2Tm 3,16). V tom je jako celek naprosto konzistentní. Od jejího samého počátku až do konce je zřetelný důraz na skutečnost, že Bůh promluvil. V první kapitole knihy Genesis je to Slovo, které zaznělo z temnot a dalo povstat celému vesmíru se všemi jeho planetami včetně naší Země. V poslední knize Bible, v 19. kapitole Zjevení sv. Jana je popisován jezdec na bílém koni, jehož jméno je Slovo Boží. Z textu je zcela zřejmé, že jde o Pána Ježíše. Sám Boží Syn se tedy nazývá Slovem Božím (Zj 19,13; J 1,1).

Být Bohu k dispozici

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

„Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví, a Pavel ho chtěl vzít s sebou.“ (Sk 16,1–3)

Milí bratři a sestry,

dnes bych se s vámi chtěl podělit o některé myšlenky ohledně poznávání Boží vůle v životě. Jde o téma, se kterým se často setkávám v nejrůznějších pastoračních rozhovorech: Obvykle se týká naší budoucnosti (například služby Bohu, zaměstnání, studia). Otázka je vždy stejná: „Jak poznám, co je Boží vůle pro mne?“

Poměrně rozšířeným omylem je postoj „čekat, až Bůh zjeví svou vůli“. To se zdá být duchovní, řeknete si: „Proč je to špatné?“ Na hledání Boží vůle samozřejmě není vůbec nic špatně. To máme dělat. Dokonce jsou situace, kdy nám nezbývá nic jiného než prostě čekat, až porozumíme tomu, co Bůh chce. V běžných životních situacích ale tato zdánlivě vysoká duchovnost prozrazuje něco spíše nezdravého. Často jde o strach z chybného rozhodnutí. Co když budu dělat něco, k čemu mne Bůh nevolá? Jak poznám, k čemu mne skutečně volá? Raději budu čekat a modlit se, abych něco nepokazil (nepokazila).

Trochu jiný pohled na církev

Napsal(a) pátek, 27. duben 2018 02.44

„Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,10–11)

Drazí čtenáři,

dovolte, abych s Vámi sdílel příběh, který ke mně v posledních dnech silně promlouvá. Biblický text, k němuž se váže, je svou povahou spíše vánoční, ale o tom psát nechci. Podíváme se dnes na příběh mudrců, klanějících se právě narozenému Ježíši, z trochu jiné strany.

Tito mudrcové (podle tradice byli tři, ale to není důležité) přišli z oblasti dnešního Íránu a patřili k učené náboženské třídě, která se mimo jiné zabývala astrologií. Rozhodně nebyli židovského původu. Z pozorování hvězd došli k závěru, že se právě narodil „Veliký král Židů“. Nevíme, jaké byly jejich znalosti ohledně očekávaného Mesiáše, ale narozenému králi přisoudili takový význam, že podstoupili dlouhou cestu, aby se mu poklonili a obětovali dary. Možná byli posly tamního vladaře, který jejich prostřednictvím chtěl vyjádřit úctu narozenému králi.

Rád přemýšlím nad tím, co se odehrávalo v jejich hlavě. Následovali hvězdu, ale ta nesvítila stále, a tak se drželi přibližného směru a zcela logicky směřovali do Jeruzaléma, hlavního města Judska. Zamířili do královského paláce, neboť kde jinde by se měl královský potomek narodit? Nicméně Herodes, který byl toho času na trůnu, o ničem nevěděl, a navíc byl dostatečně chytrý na to, aby skryl své znepokojení. Hvězda se záhy objevila znovu a poslové byli přesměrováni do Betléma, malého města vzdáleného od Jeruzaléma jen pár kilometrů. Po krátké době již stojí ve dveřích malého domku a nevěřícně zírají na mladý pár, držící v náručí novorozeného Ježíše.

Strana 1 z 7