Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
Slovo biskupa

Slovo biskupa (83)

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.

Drazí čtenáři,

na začátek připomínám, že tento rok chci ve svých článcích i kázáních poukazovat na důležitost správných základů – a pokání k základům víry bezesporu patří. V Židům 6,1–2 je „pokání z mrtvých skutků“ uvedeno hned na prvním místě mezi šesti základními naukami. Pokání bylo součástí zvěsti apoštolů, výzvu k pokání přinášel Jan Křtitel a o pokání hovořil samozřejmě Pán Ježíš. „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete,“ řekl v jedné diskuzi se svými posluchači. Jsme lepší než oni?

V časopise naleznete sérii různých článků a zamyšlení na toto téma. Každý autor je uchopil po svém a každý příspěvek odráží určitou specifickou zkušenost či názor. To jen dokazuje, jak je toto téma bohaté. Věřím, že naleznete něco, co bude tím chybějícím kamínkem do vaší mozaiky, a tak porostete do duchovní zralosti.

Mám za to, že diskuze o pokání se v naší církvi pohybuje mezi dvěma polohami: jedni zdůrazňují hrůzu z hříchu a jeho následků, kdežto druzí vidí jako východisko pro pokání Boží milost a lásku. Tyto dvě polohy jsou do jisté míry umělé, ale každý z nás se nachází více na jedné či na druhé straně.

Církev po staletí preferovala spíše ten první pohled. Motivem k pokání byl strach z věčného zahynutí. Hřích byl představován jako něco, co člověka odděluje od Boha a je důvodem pro věčný Boží soud a peklo. Tento přístup klade velký důraz na prožitek osobní viny. Ukázkou takového přístupu je například kázání amerického teologa a filozofa Jonathana Edwardse z roku 1741 Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha: „Vaše bezbožnost vás činí těžkými jako olovo a sklání a tlačí vás svou velkou vahou dolů do pekla; jestli vás Pán Bůh pustí, okamžitě se potopíte a rychle sestoupíte a ponoříte se do bezedné propasti a vaše zdravá tělesná stavba a vlastní péče a opatrnost, nejlepší záměry a všechna vaše spravedlnost vás nebude podpírat a držet od pekla o nic víc, než by pavoučí síť zastavila padající kámen.

„Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání.“ (Zj 2,4–5)

Drazí čtenáři,

hned na začátku tohoto psaní čelím (pro mne obtížnému) dilematu: Jak psát o lásce? Připomíná mi to situaci, kdy jsem si jednou uvědomil, kolik soudobých chval zpívaných během nedělních bohoslužeb je věnováno lásce. Jeví se, jako by láska byla hlavním a nejčastějším námětem většiny písní, které každou neděli zpíváme ve shromáždění. Zeptal jsem se vedoucí chval v našem sboru, jestli si vybaví také nějaké písně, kde námětem je pravda. Po nějaké chvíli si jednu skutečně vybavila, ale je zde zjevný nepoměr, písně ve prospěch lásky jednoznačně převažují. Téma lásky je pro naši dobu velmi důležité, a to nejen v církvi. Nemohu se ale zbavit pocitu, že se o ní více mluví, než kolik se jí produkuje. Odtud mé dilema.

Láska je něco, co člověk cítí. Ví, že miluje nebo že je milován. Jakkoli to pitvat může být víc ke škodě než k užitku. Před lety jsem měl rozhovor s jedním mladým mužem, který se chtěl stát křesťanem (alespoň to tvrdil). V zaměstnání pracoval jako soustružník, byl zvyklý číst technické výkresy, podle nichž potom zhotovoval požadované výrobky. Problémem bylo, že toto myšlení se pokoušel aplikovat i na křesťanství. Zdálo se, že stále nechápe, co má udělat, neboť ustavičně opakoval požadavek „Dejte mi technologický postup, jak se stanu křesťanem.“ Jiné jsou postupy, jak vysoustružit kus železa, a jiné postupy, jak porozumět tajemstvím víry. Podobně je tomu s láskou – můžeme o ní mluvit, ale to ještě neznamená, že jí porozumíme. Láska není otázkou správného postupu, ale vychází z hloubi srdce.

Drazí čtenáři,

onehdy jsem při čtení Bible narazil na zajímavý text. V rámci svého ranního ztišení jsem četl 26. kapitolu v knize Přísloví. V prvních jedenácti verších předkládá autor deset charakteristik hloupého člověka. Je vidět, že autor (s největší pravděpodobností šlo o krále Šalomouna) byl opravdu znalcem života a s hlupáky měl zkušenost z první ruky. Veškeré charakteristiky včetně aplikací jsou dodnes aktuální a použitelné. Snad s výjimkou třetího verše, kde se nám radí vzít na hlupáka hůl. Zde bychom se snadno mohli dostat do problémů.

Celý text obsahuje překvapivý závěr. Člověk čte verš po verši, tu a tam se pousměje, občas pomyslí na někoho konkrétního, kdo mu (zcela náhodou) vytane na mysli, a hlavně si říká „Ještěže takový nejsem.“ Jde o jeden z textů, při jejichž četbě budeme určitě myslet na jiné lidi než na sebe. Vtom přichází závěr:

„Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (v. 12)

Pozornému čtenáři najednou spadne čelist, neboť až do této chvíle se utvrzoval v tom, že je jiný. Tento verš zcela obrací smysl textu, reflektory jsou najednou namířeny přímo na nás a my si klademe otázku, kdo je ve skutečnosti ten hlupák a kdo ten moudrý. Čtení najednou není „o někom“, začínáme vnímat nepříjemné šimrání v žaludku a jsme nuceni přemýšlet o sobě. Připadali jsme si do této chvíle moudří? Najednou se cítíme trapně.

„Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.“ (1K 3,1 ČSP)

Drazí čtenáři,

zcela na úvod Vám chci popřát hodně Boží milosti a požehnání do roku, který je před námi. Kéž zakoušíte jeho přítomnost, moc a osobní vedení v životě.

Lednové zamyšlení tradičně vychází z Božího slova pro daný rok. Budu se tedy zabývat otázkou základů. Téma správných základů je důležité z mnoha ohledů, a proto bych se k němu chtěl vrátit i při jiných příležitostech, například v rámci letošního Duchovního soustředění.

Hlavním tématem prvního Pavlova listu do korintského sboru jsou vztahové problémy. Veškeré další otázky, kterým je v listu věnován prostor, jsou až na druhém místě. V této perspektivě musíme vidět i náš text o základech. V Korintu došlo k něčemu, čemu C. Keener ve svém Komentáři k Novému zákonu říká „kult celebrit“. Lidé ve sboru naprosto nechápali význam a poslání jednotlivých služebníků, a místo k Bohu směřovali svou pozornost k lidem. Důsledkem bylo, že neměli cit pro to, co Pavel nazývá Tělem Kristovým. Apoštol tedy vysvětluje obecně, jaký přínos mají jednotliví služebníci, poté obrací pozornost k sobě a říká, že jemu bylo z Boží milosti dáno položit základ.

„Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ! Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ (Dt 4,5–7)

Drazí čtenáři,

již nějakou dobu si všímám určité diskuze na téma potřeby Starého zákona. Tato diskuze má dva základní rozměry: jeden je spíše etický a zpravidla se projevuje větou: „To je ale Starý zákon“, popřípadě „My nejsme pod zákonem!“ Tato věta bývá vyřčena v okamžiku, kdy požadavky křesťanské víry překročí hranice milosti a po člověku se něco závazného požaduje. Křesťanství v tomto pohledu představuje pouze lásku a jediným měřítkem správnosti je osobní vedení Duchem svatým, do kterého druzí lidé nesmí mluvit. Druhý rozměr je více teologický a klade důraz na naprostou dostatečnost Nového zákona. Vše, co potřebujeme ke spáse a novému životu, je obsaženo v druhé části Bible. Nač se obtěžovat texty, které měly svůj význam jen pro historický Izrael?

Mohl by se přidat ještě třetí důvod, praktický. Lidé dnešní doby neradi čtou, a proto čím tenčí Bible, tím lépe. Představa, že bych měl pořád dokola číst knihu o více než tisíci stranách, není pro každého lákavá. Normou pro současné sdělení se stává krátké video na sociálních sítích – pokud mne v prvních několika vteřinách nezaujme, přestanu jej sledovat. Studium Bible ovšem vyžaduje značnou časovou investici a čtenář se musí vyzbrojit značnou dávkou vytrvalosti.

Drazí čtenáři,

svoboda je dar, za který máme být vděčni, vážit si ho a náležitě ho chránit.

Tímto tvrzením bych chtěl uvést listopadové číslo Života v Kristu – číslo, které si připomíná 30 let od sametové revoluce a pádu komunismu. Jako křesťané často stojíme stranou od politiky, náš život se soustředí více na církev a záležitosti Božího království. Jsou ale témata, která jsou natolik důležitá, že nám nesmí uniknout. Konec vlády komunismu a život v (relativní) demokracii k těmto zásadním tématům patří.

Jako malé dítě jsem bral věci okolo sebe jako samozřejmé, neměnné. Dokonce i jako křesťan (obrátil jsem se v osmnácti letech) jsem věřil heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Ne, že by se mi to líbilo, ale narodil jsem se a vyrostl v době komunismu a škola mne naučila přijímat svět takový, jaký je. Dokázal jsem se modlit za probuzení, ale nedokázal jsem očekávat změnu na politické rovině.

Události druhé poloviny osmdesátých let otřásly mým přesvědčením. Nejprve to byla tzv. perestrojka v Sovětském svazu, která probíhala pod vedením tehdejšího sovětského vůdce Gorbačova. Tehdy zpochybnila status quo vládnoucí komunistické třídy a ukázala, že věci mohou být i jinak. Ruku v ruce s tím šla „glasnosť“ – politicko-společenský kurz, který znamenal větší otevřenost a menší potlačování svobody slova. Pamatuji si, jak v kinech běžel sovětský film Pokání (1987), odvážný pokus o vyrovnání se se zločiny stalinismu. Následující rok jsme dychtivě sledovali sérii stávek v Polsku, které vyvrcholily znovupovolením nezávislé odborové organizace Solidarita.

„Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (L 18,19)

Drazí čtenáři,

v jedné anketě byly dotazovány děti a mladí lidé, koho považují za svůj vzor. Výsledkem byla široká škála odpovědí, zahrnujících sportovce, hrdiny současné i minulé, modelky a – samozřejmě – dnes populární youtubery. Nechyběli ani rodinní příslušníci, například děda. Vzory jsou někým, koho děti obdivují a současně i touží napodobovat.

Největšími vzory pro dítě jsou však jeho rodiče: každá holčička se chce od malička oblékat jako její maminka, každý kluk jako malý bere do rukou nářadí svého otce a chce se podílet například na opravě auta. Je to vrozené a vědí to všichni rodiče.

Rodičovské vzory na dítě působí mnohem hlouběji než jen jako inspirace pro zábavu. Rodiče předávají dětem životní hodnoty, formují jejich charakter a každodenní postoje. Pokud doma rodiče tolerují lež jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů, je pravděpodobné, že jejich děti budou jednat podobně. Do dětí se takové postoje „zapisují“ automaticky od útlého dětství: vztah k povinnostem, vztahy mezi rodiči navzájem, jednání s druhými lidi. Samozřejmě zdaleka ne u všech aspektů rodičovského chování platí, že je děti zdědí, ale vliv příkladu je neoddiskutovatelný.

Henri Charrière v autobiografickém románu Motýlek líčí útěk z věznice, kde kvůli nespravedlivému soudu strávil dvanáct let svého života. Během svého pobytu v trestanecké kolonii se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk, pokaždé byl chycen a tvrdě potrestán. Po dvanácti letech strávených v nelidských podmínkách tropického pekla se mu konečně podařilo prchnout a usídlit se ve Venezuele. To, co píše v závěru knihy, je pravdivým vylíčením pocitů vděčnosti poté, co obdržel v této zemi domovské právo: „Srdce mi silně buší. Nejradši bych klekl na kolena, pomodlil se a poděkoval Bohu. Ale vždyť se neumíš modlit, nejsi pokřtěn. A ke kterému Bohu se obrátíš, když nepatříš k žádné určité církvi? Ke katolickému Pánubohu? K protestantskému? K židovskému? K mohamedánskému? Kterého si vyberu, abych mu věnoval modlitbu, kterou si budu muset od začátku do konce vymyslet, protože žádnou celou modlitbu neumím?“

Je zcela evidentní, že Motýlkovy představy o křesťanství byly značně naivní. Nakonec se rozhodl modlit následujícími slovy: „Dobrý Bože, odpusť, že se neumím modlit, ale nahlédni do mne a budeš tam číst, že nemám dost slov, jak ti vyjádřit vděčnost za to, žes mě dovedl až sem. Boj byl těžký a vystoupit po té kalvárii, jak mi to uložili lidé, nebylo příliš snadné. A jestliže se mi podařilo překonat všechny překážky a dožít se ve zdraví tohoto požehnaného dne, mohlo se to stát jen proto, že jsi na mne vložil svou ruku, abys mi pomohl. Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“

Strana 1 z 6
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.