Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Slovo biskupa

Slovo biskupa (66)

Drazí čtenáři,

každý uživatel facebooku čelí záplavě krátkých videí různých kvalit: zvířátka, kuriózní autonehody, někdo si udělal legraci na cizí účet či někdo další zase předvádí své pozoruhodné dovednosti. Však to známe. Obsah většiny těchto videí zapomeneme obvykle krátce po jejich zhlédnutí (pokud je vůbec dokážeme zhlédnout až do konce). Jedno takové video se mi vybavilo až řadu měsíců poté, co jsem jej viděl:

Jakási mladá slečna sedí na zahrádce kavárny sama u stolku. Tvůrci nenechávají diváka na pochybách – slečna by se ráda s někým seznámila. Však také během chvíle přichází muž v odrbaných šatech s kulichem na hlavě (sympatický, ale přeci jen poněkud zanedbaný) a ptá se, zda je zde místo k sezení. Slečna jej s pohrdáním odmítne (takhle si budoucí partii rozhodně nepředstavuje). Za chvíli opodál zastaví drahé auto a z něj vystoupí muž v černých brýlích, v obleku s kravatou. Samozřejmě zamíří ke stolku, odkud jej slečna dychtivě sleduje, a přisedá. Nepamatuji si již detaily, ale pointou videa bylo toto: z fešáka se vyklube řidič čekající na svého bohatého šéfa, jímž ovšem není nikdo jiný, než muž č. 1 v odrbaných šatech. Krátký příběh končí záběrem na vyděšený a zklamaný obličej slečny, která se vlastní hloupostí nechala připravit o skvělou známost.

Milí čtenáři,

mám rád příběh Tomáše A. Edisona, geniálního vynálezce a úspěšného podnikatele. Jeho jméno je spojováno zejména se žárovkou (kterou však nevynalezl, pouze ji zdokonalil). Na kontě toho měl mnohem více, jako první například dokázal nahrát a archivovat lidský hlas.

Málo známý je příběh jeho dětství. Narodil se totiž nemocný, takže lékaři pochybovali o tom, zda vůbec přežije. Od dětství měl také vadu sluchu, která se časem natolik zhoršila, že byl prakticky hluchý. Jednoho dne přinesl matce ze školy dopis. Ta ho otevřela a se slzami v očích četla: „Váš syn je geniální. Naše škola je příliš malá a nemáme tu učitele, kteří by byli schopni ho něčemu naučit. Prosím, vzdělávejte ho doma.“ O 23 let později (to již byl známým vynálezcem) si prohlížel rodinný archiv a nalezl v něm i tento dopis: „Váš syn je duševně zaostalý. Nedokážeme ho ve škole, kde jsou i jiné děti, ničemu naučit. Doporučuji vám proto věnovat se synovu vzdělání doma.“

Edison po přečtení několik hodin plakal. Uvědomil si, že to bylo hrdinství jeho matky, co mu umožnilo neobyčejný rozvoj a životní úspěch. Odmítla v něm vidět to, co vnímali profesionální pedagogové, a rozhodla se rozvíjet to, co v něm viděla ona sama. Tak umožnila, aby povstal jeden z největších technických géniů z přelomu 19. a 20. století.

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7)

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,10)

Drazí čtenáři,

o tom, co dělají andělé v nebi, mnoho nevíme. O to cennější je každá zmínka, kterou v Bibli nalezneme (jiné zdroje, než je Bible, nepovažuji za důvěryhodné). V těchto několika verších se dočteme, že se andělé radují, konkrétně z toho, když někdo, kdo byl vzdálen od Boha, se k němu navrací. Mohli bychom také říci, že nás sledují. Dokonce pečlivě sledují, s vrcholným zájmem o to, jaký je náš postoj k Bohu.

Za důležitý postřeh považuji důvod jejich radosti: je to pokání. Nepochybuji o tom, že se radují i z jiných věcí, třeba když se nám něco výjimečně dobrého povede. Je to podobné, jako když sledujeme v televizi fotbal nebo hokej: celá hra je vrcholně zajímavá, ale v jásot propukáme až v okamžiku, kdy se podaří umístit míč (puk) do brány protihráče.

Když jsem nedávno přemýšlel nad těmito verši, napadlo mne, kolik radosti dnešní církev poskytuje našim divákům v nebi. Souvisí to s chápáním slova „hříšník.“ V evangeliích je obraz hříšníka jasný. Je černobílý, přesvědčivý. Jsou to lidé jako třeba Zacheus – úředník pracující pro římskou vládu a žijící z daní spoluobčanů. K Ježíši přicházeli mnozí celníci a prostitutky. Apoštol Jan popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou, která střídala muže jako na běžícím pásu.

Nedávno mne pobavila jedna kreslená anekdota. Šlo o výjev z jakési tiskové konference, kde za stolem sedí čtyři postavy a novinář klade jednoduchou otázku: „Jaký je váš názor na nedostatek potravin ve zbytku světa?“ Zástupce Afričanů, stylizovaný černoch, jemuž jsou vidět všechna žebra, odpovídá: „Co jsou to potraviny?“ Fešácký Evropan s arogantním výrazem ve tváři rovněž reaguje otázkou: „Co je to nedostatek?“ Američan, tradičně ve smokingu a s kloboukem v barvách americké vlajky, se táže: „Co je zbytek světa?“ Korunu tomu ovšem nasadí Arab svým dotazem: „Co je to názor?“

Tento vtip však kromě své komičnosti obsahuje závažnější poselství: žijeme v globalizovaném světě, kde je nutné, aby lidé různých názorů občas zasedli ke společnému stolu. To ale neznamená, že si vždy budou rozumět – naopak, rozdíly jsou někdy tak značné, že se neshodnou ani v základní terminologii. Jednoduše řečeno, někdy nejsme ani schopni rozumět tomu, nač se druhý ptá, natož mu dát správnou odpověď.

V květnu jsme pořádali pastorální konferenci s názvem „Pastor v 21. století“. Hostem a hlavním řečníkem byl Randal Ross, pastor asi osmitisícového sboru Calvary Church v Chicagu. Byť název konference dává tušit, že šlo o výlučně pastorskou záležitost, současně navozuje další otázky: „Je-li něco jako pastor ve 21. století, pak by měly být i sbory 21. století. A jsou-li takové sbory, právem bychom měli mluvit o křesťanovi a křesťanství obecně v 21. století.“ Jsou takové otázky oprávněné, nebo je jednoduše smeteme ze stolu slovy „Bible je nadčasová a platí stejně jako v prvním, tak i v jednadvacátém století? Tak jako se nemění Boží slovo, nebude se měnit ani víra a morálka navzdory tomu, co se děje okolo nás.“

Milí čtenáři,

dnešní úvodní slovo jsem nazval poněkud neobvykle. Bát se však nemusíme – lva na cestě v naší zemi stěží potkáme – ledaže by utekl z cirkusu. Jsou však oblasti, kde je toto nebezpečí zcela reálné. V jedné knize jsem se dočetl, že v Keni – africké zemi, v níž je velice populární maraton (keňští běžci pravidelně obsazují přední příčky na závodech po celém světě) – se můžeme se lvy celkem reálně setkat. Když se běží národní závod v maratonu, což je v této zemi prestižní událost, trasu hlídají helikoptéry a rozhánějí hladové lvy, kteří ve vysílených závodnících tuší snadnou kořist.

Lvi dříve žili i na území Izraele. Představovali nebezpečí především pro hospodářská zvířata, ale v ojedinělých případech dokázali napadnout i člověka. V knize Přísloví se dočteme, že lev byl uznáván jako nejsilnější zvíře, doslova „bohatýr mezi zvířaty.“ Toto postavení mu získalo význam i symbolický: jistě se vám vybaví „Lev z Judy“ (Zj 5,5) jako obraz Pána Ježíše. Jeho síla a jedinečné postavení symbolizuje moc Božího Syna. Na druhou stranu symbolika může být i opačná: apoštol Petr píše o ďáblu jako o „lvu řvoucím, který obchází a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8). Lev tedy není ani dobrý, ani špatný. Je prostě zvířetem a symbolizuje jednou Ježíše, podruhé ďábla.

Myslím, že jako symbol je lev důležitou postavou. Dovolte, abych vám nyní představil určitý biblický obraz, v němž právě lev hraje hlavní roli. Naučíme se zde jednomu důležitému principu, a jak jsem uvedl v názvu, budeme hledat lvy číhající na cestách.

Drazí čtenáři,

dnešní zamyšlení, které bych s vámi chtěl sdílet, se týká vztahu křesťana a sportu, v obecnější rovině pak vztahu křesťana k jeho tělu.

Uvěřil jsem v prostředí, kde se pro hodnocení veškerých pohybových aktivit s oblibou používal Pavlův výrok „…tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“ (1Tm 4,8 kral.) Poté, co jsem se obrátil, zanechal jsem aktivního působení v oddíle řecko-římského zápasu. Krátce na to jsem přestal i běhat (nepraktikoval jsem běh na závodní úrovni, ale běhával jsem pravidelně a přinášelo mi to radost). Svých rozhodnutí nelituji – byla výrazem mého tehdejšího chápání víry a projevem oddanosti a zasvěcení Bohu. Mnozí, kteří se v té době stávali křesťany, činili tak v postoji radikální změny života se vším všudy. Přesto otázku sportu vidím dnes poněkud jinak.

Svět zná osobnosti, jejichž svědectví dokazuje, že mezi sportem a upřímnou vyznávající vírou nemusí být žádných překážek. Jedním z těchto hrdinů je i Eric Liddel.

Eric se narodil roku 1902 v Číně v rodině skotských misionářů, od svých pěti let však navštěvoval školy v Británii. Během studií na Edinburghské univerzitě exceloval v běhu na 400 metrů – krátce po startu upadl a chtěl závod skončit. Na pokyn rozhodčího se vrátil na trať, v běhu pokračoval a přesto, že poslední běžci měli náskok 18 metrů, dohonil je, a nakonec doběhl jako první. Následující rok měl reprezentovat svou vlast na olympiádě v Paříži (1924). Byl nominován na trať 100 a 200 metrů, což byly jeho nejsilnější disciplíny.

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,7–8)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si církev připomíná svátek Letnic (tento rok to bude 20. 5.). Protože naše církev od tohoto svátku odvozuje svůj název i věroučný důraz (říkáme si letniční a klademe důraz na novozákonní význam Letnic), zamysleme se nad významem a odkazem této starobylé izraelské slavnosti.

„Letnice“ v hebrejštině doslova znamenají „50 dní“, stejně je tomu i v latině a řečtině. Padesát dní znamená období mezi velikonoční obětí a slavností sklizně. Svátek rovněž souvisí s přijetím Zákona na Sinaji během putování Izraele do zaslíbené země. Šlo o jeden ze tří nejdůležitějších svátků, během nichž se každý Izraelita měl ukázat před Boží tváří (Dt 16,16). To je rovněž důvod, proč o Letnicích, když byl vylit Duch svatý, bylo v Jeruzalémě tolik lidí (Sk 2,5). Bůh to naplánoval vskutku moudře!

„Židé ho obklopili a řekli mu: Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně! Ježíš jim odpověděl: Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.

Milí přátelé,

před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o kříži, jejíž podstatou bylo tvrzení, že kříž ani tolik nevypovídá o naší hříšnosti, jako spíše o tom, jakou cenu má lidský jedinec pro Boha. Kříž v tomto pojetí tedy ukazuje cenu, za kterou nás Bůh vykoupil, a odráží tak naši hodnotu. Jelikož jsem byl vychován ve vnímání kříže jako obrazu a důsledku lidského hříchu, nedalo mi toto tvrzení spát. Nyní, v souvislosti s blížícími se Velikonocemi, jsem se rozhodl napsat pár řádků na toto téma.

Nejhorší hereze nevznikají otevřeným popřením pravd křesťanství. Na to křesťan znalý Písma jen tak neskočí. Mistrovské hereze nepatrně zamění klíčové důrazy způsobem, že v první chvíli to ještě není zřetelné. Emeritní biskup bratr Rudek Bubik to přirovnával ke kolejnicím a výhybce. Pokud vlaková souprava na výhybce přejede na druhou kolej, její směr se hned nezmění. Jelikož těžký vlak není schopen udělat prudkou zatáčku, vedou obě kolejnice ještě stovky metrů vedle sebe. Cestující pak má dojem, že jede stále stejným směrem, a přitom je už na zcela jiné koleji. Podobně pronikavý pohled měl apoštol Pavel, když vystupoval proti obřízce u křesťanů. „Vždyť je to jenom obřízka!“ říkali jedni. „Ne, popíráte podstatu evangelia!“ tvrdil apoštol. Jak je to tedy s naším tvrzením o kříži?

Apoštol Pavel, největší teolog Nového zákona, považoval kříž za stěžejní bod křesťanovy víry. Když psal dopis do korintského sboru, měl odvahu redukovat celé křesťanské poselství na zvěst o kříži. Současně uznal, že ne všichni tomu rozumí. Lidé reagují různě – podle kulturního a náboženského pozadí. Někteří se urazí, jiní se budou vysmívat. Vždy ale budou tací, kteří porozumí a obrátí se.

Referát biskupa z Celocírkevní konference konané dne 4. 11. 2017 v Olomouci (upraveno pro časopis)

Úvod

Řádky, které budete číst, vznikly přepracováním referátu, jenž jsem přednesl na Celocírkevní konferenci v Olomouci v listopadu minulého roku. Jde o mé sny o církvi (dnes se používá výraz „vize“), které se léta rodily během modliteb, rozhovorů, návštěv zahraničních sborů i studia knih. V zásadě jde o tři body, které vyjadřují podobu církve tak, jak věřím, že by měla vypadat církev 21. století.

Církev, která je více rychlostní

Každý řidič ví, že nemůže jet autem celou cestu na jednu rychlost; je rychlostní stupeň pro rozjezd vozidla, rychlostní stupně pro jízdu městem a rychlostní stupeň pro jízdu na dálnici. Neplatí, že čím rychleji, tím lépe: Důležité je přizpůsobit jízdu dané situaci. Podobně i naše sbory se nacházejí v různých situacích a mají různou tradici a různé zaměření – není možné volit jeden model života a stejné služby pro všechny. Nyní popíši tři „rychlostní stupně“ života církve, které by se měly v našich sborech nějak promítnout.

Zakládání sborů

Toto patří do samotné DNA církve, když misijně uvažuje. Je žádoucí a přirozené, získáváme-li další učedníky pro Pána Ježíše. K tomu patří i zakládání sborů: Ne vždy je možné, aby nově obrácení dojížděli pravidelně do vzdálenějšího mateřského sboru, obzvlášť když jde o starší lidi nebo rodiny s malými dětmi. Je zapotřebí podporovat vznik nových sborů.

Strana 1 z 5
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.