Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Slovo biskupa

Slovo biskupa (75)

„Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (L 18,19)

Drazí čtenáři,

v jedné anketě byly dotazovány děti a mladí lidé, koho považují za svůj vzor. Výsledkem byla široká škála odpovědí, zahrnujících sportovce, hrdiny současné i minulé, modelky a – samozřejmě – dnes populární youtubery. Nechyběli ani rodinní příslušníci, například děda. Vzory jsou někým, koho děti obdivují a současně i touží napodobovat.

Největšími vzory pro dítě jsou však jeho rodiče: každá holčička se chce od malička oblékat jako její maminka, každý kluk jako malý bere do rukou nářadí svého otce a chce se podílet například na opravě auta. Je to vrozené a vědí to všichni rodiče.

Rodičovské vzory na dítě působí mnohem hlouběji než jen jako inspirace pro zábavu. Rodiče předávají dětem životní hodnoty, formují jejich charakter a každodenní postoje. Pokud doma rodiče tolerují lež jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů, je pravděpodobné, že jejich děti budou jednat podobně. Do dětí se takové postoje „zapisují“ automaticky od útlého dětství: vztah k povinnostem, vztahy mezi rodiči navzájem, jednání s druhými lidi. Samozřejmě zdaleka ne u všech aspektů rodičovského chování platí, že je děti zdědí, ale vliv příkladu je neoddiskutovatelný.

Henri Charrière v autobiografickém románu Motýlek líčí útěk z věznice, kde kvůli nespravedlivému soudu strávil dvanáct let svého života. Během svého pobytu v trestanecké kolonii se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk, pokaždé byl chycen a tvrdě potrestán. Po dvanácti letech strávených v nelidských podmínkách tropického pekla se mu konečně podařilo prchnout a usídlit se ve Venezuele. To, co píše v závěru knihy, je pravdivým vylíčením pocitů vděčnosti poté, co obdržel v této zemi domovské právo: „Srdce mi silně buší. Nejradši bych klekl na kolena, pomodlil se a poděkoval Bohu. Ale vždyť se neumíš modlit, nejsi pokřtěn. A ke kterému Bohu se obrátíš, když nepatříš k žádné určité církvi? Ke katolickému Pánubohu? K protestantskému? K židovskému? K mohamedánskému? Kterého si vyberu, abych mu věnoval modlitbu, kterou si budu muset od začátku do konce vymyslet, protože žádnou celou modlitbu neumím?“

Je zcela evidentní, že Motýlkovy představy o křesťanství byly značně naivní. Nakonec se rozhodl modlit následujícími slovy: „Dobrý Bože, odpusť, že se neumím modlit, ale nahlédni do mne a budeš tam číst, že nemám dost slov, jak ti vyjádřit vděčnost za to, žes mě dovedl až sem. Boj byl těžký a vystoupit po té kalvárii, jak mi to uložili lidé, nebylo příliš snadné. A jestliže se mi podařilo překonat všechny překážky a dožít se ve zdraví tohoto požehnaného dne, mohlo se to stát jen proto, že jsi na mne vložil svou ruku, abys mi pomohl. Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef 2,4–7)

Drazí čtenáři,

myšlenka, která mne již nějakou dobu provází, se týká našeho kralování s Kristem. Nenechme se ovšem zmást, neboť nechci propagovat žádnou formu křesťanského triumfalismu. Autor úvodního textu, v němž se myšlenka kralování vyskytuje, apoštol Pavel, toho věděl o životě příliš na to, aby si dovolil jakoukoli formu „evangelia prosperity“. Znal vítězství i pády, uměl žít v hojnosti i nedostatku, zakusil nebe stejně jako římské vězení. Pokud píše, že jsme s Kristem usazeni na nebeském trůnu, chce nám sdělit něco důležitého.

Abychom si vyjasnili, co znamená kralovat, podívejme se nejprve, kdo je to král. Obávám se, že náš obraz krále je poněkud zkreslený, a to zejména vlivem českých pohádek, v nichž často pobíhá přihlouplý, zmatený král, manipulovaný svými vykutálenými rádci. K tomu, abychom si obraz krále opravili, nám nebude stačit ani návštěva těch zemí, ve kterých je doposud udržována monarchie.

„Davidův žalm, když byl v Judské pustině. Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na tvou moc i slávu, neboť tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat – tak ti budu dobrořečit po celý svůj život, ve tvém jménu budu pozvedat dlaně.“ (Ž 63,1–5)

Drazí čtenáři,

pevně věřím tomu, že Boží slovo je pevné, nepohnutelné, věčné. To však současně nemusí znamenat, že jeho výklad (který se odráží v kázáních, psaných textech nebo písních) bude vždy aktuální. Každá doba má své důrazy, zápasy a témata. Proto jsou myšlenky, které slýcháváme často (a rádi), a naopak myšlenky, které v kázáních téměř neslýcháme. Setkáme-li se s nimi, působí na nás, jako by byly z jiné doby. Nelíbí se nám, nelahodí našemu uchu, neoslovují nás. Často se s nimi vyrovnáme třeba tak, že jim dáme „nálepku“ – například „zákonické“, „náboženské“ nebo naopak „příliš volnomyšlenkářské“ – aniž bychom se obtěžovali prozkoumat, zda je to biblické.

Jednu z myšlenek, která může takto působit, nalezneme v našem úvodním textu: „… neboť tvé milosrdenství je lepší než život.“ Pokud takovéto vyznání oblékneme do pěkné melodie a zpíváme během bohoslužeb, nezní příliš nebezpečně. Dokonce se můžeme takto i modlit. Bude to znít duchovně a v účastnících se navodí pocit, že jsou dobří křesťané. Ale vzít toto prohlášení vážně, doslova?

Drazí čtenáři,

název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od P. Hietta, protože přesně vystihuje to, o čem chci psát (další obsah článku je již na zmíněné knize nezávislý). Hlavním námětem květnového čísla Života v Kristu je eschatologie – nauka o věcech budoucích z pohledu Bible. Není to zcela jednoduché téma, proto i některé články jsou v tomto čísle místy poněkud složitější. Není to myslím na závadu, ve své době měl dokonce i apoštol Pavel pověst pisatele, jehož listy byly občas obtížné k pochopení (2Pt 3,15–16). Vím, že bychom si přáli, aby všechny věci byly jasné, přehledné a srozumitelné, ale tak to prostě není, alespoň tedy ne u eschatologie. Potřebujeme se cvičit v moudrosti, abychom „byli schopní porozumět přísloví a podobenství, slovům moudrých a jejich hádankám.“ (Př 1,6) Naše poznání je však pouze částečné. (1K 13,9)

Grenz v knize Co s tisíciletým královstvím napsal: „Základním záměrem eschatologie je umožňovat hlubší chápání přítomného věku se zřetelem na Boží budoucnost a na tom základě být voláním v přítomnosti.“ Jinými slovy, přítomný věk a věk budoucí nejsou od sebe až tak odděleny. To, co prožíváme nyní a jak nakládáme se svými životy v současnosti, má bezprostřední dopad na náš osud ve věku budoucím. Ono prolínání obou věků je natolik těsné, že v jistém smyslu můžeme dokonce říci, že již nyní žijeme ve věčnosti.

Přesně tak to chápali Ježíšovi současníci a první křesťané. Jan Křtitel, stejně jako Ježíš, začínali svá kázání slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království nebeské!“ Zdaleka nešlo jen o pojem judaismu, apoštol Pavel o řadu let později rovněž hlásá Boží království (Sk 28,31).

Drazí čtenáři,

v druhé polovině dubna církev slaví Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek v roce. Mnohého moderního křesťana možná ani nenapadne, jak jsou Velikonoce významné, za nejdůležitější událost v roce by označil například sborovou dovolenou, evangelizaci nebo nějakou obzvlášť skvělou křesťanskou konferenci. Změnil se i samotný způsob, jak někteří křesťané Velikonoce tráví: raději využijí těch pár dní volna a jedou s rodinou někam ven. To však nic nemění na tom, že velikonoční svátky mají své důležité místo v událostech kalendářního roku a je potřeba je slavit.

Zde nabízím alternativu pro ty, kteří na Velikonoce volí chatu či návštěvu rodičů. Proč neoslavit Velikonoce tím, že se hlouběji zamyslím nad svou osobní vírou? Zde je totiž přímá spojitost – nebýt velikonočních událostí, nebylo by ani křesťanství. To, co se stalo v Jeruzalémě během těchto svátků na počátku našeho letopočtu, tvoří základ křesťanské věrouky. Nebojme se tedy si během těchto dní položit pár osobních otázek: „Proč věřím zrovna tak, jak věřím?“ „Jak důležité místo má víra v mém osobním životě?“ „Na jakých základech stojí?“ Kdybychom na tyto otázky nenalezli dostatečnou odpověď, bylo by něco velmi v nepořádku. Nebojme se tedy malé velikonoční sebereflexe.

„To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.“ (1K 7,35 ČEP)

Drazí čtenáři,

na počátku této úvahy byl dopis, který jsem obdržel někdy v polovině osmdesátých let. V tu dobu jsem vykonával základní vojenskou službu a jako nově obrácený křesťan jsem se radoval z každého dopisu, který mne povzbudil ve víře. Někteří lidé mi psali pravidelně, za což jsem byl obzvlášť vděčný. (Pro ty z vás, kteří osmdesátá léta nepamatujete, jen upřesňuji, že šlo o dobu bez internetu a mobilních telefonů. Byli jsme odkázáni na písemnou korespondenci, přičemž takový dopis putoval cca tři dny). A tak pisatel jednoho takového povzbudivého dopisu použil zmíněný biblický verš. Musím říci, že za dva roky vojny jsem dostal mnoho povzbudivých dopisů od celé řady křesťanů, ale pamatuji si jen tento jediný, respektive z celého dopisu pouze tento verš. Slova „… abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování“ mi prostě nějak utkvěla v paměti a pokaždé, když je v Bibli čtu, si vzpomenu na vojnu a na tento dopis. Teprve dnes jsem však dospěl k tomu, abych se veršem detailněji zabýval.

Verš neobsahuje žádné takzvaně „akční“ poselství. Neučí nás ani žádné převratné duchovní pravdě, spíše patří mezi ty, které během čtení Bible okem rychle přelétneme, aniž by nás více oslovily. A přesto jsou slova „… věrně lnuli k Pánu bez rozptylování“ nesmírně hluboká a potřebná. Zvlášť v dnešní době, kdy jsme rozptylováni tolika věcmi, se musíme tomuto „lnutí“ učit.

„On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,29–31)

Drazí čtenáři,

téma tohoto článku „Křesťan a únava“ si jistě neklade za cíl zabývat se běžnou únavou, kterou známe všichni, například po namáhavém pracovním dni či dlouhém výletě. Existuje únava, která hned tak neodezní. Mám na mysli únavu, která se dlouho rodí a také se člověka dlouho drží, únavu, při které nestačí dobře se vyspat či dát si týden dovolené.

Prorok Izaiáš v úvodním textu takovou únavu popisuje. Nemůžeme s jistotou říci, do jakého období či situace prorokuje, ale zcela jistě popisuje druh únavy, který má duchovní kořeny. Dokonce se tato únava týká mladé generace, což vylučuje únavu způsobenou například nemocemi nebo věkem. Pokud budeme vycházet z kontextu, pak popisuje generaci, která se oddala modlářství. Přestali sloužit Hospodinu, pravděpodobně proto, že se domnívali, že Hospodin neslyší jejich modlitby a nezajímá se o ně. Zcela si přetvořili obraz všemohoucího Boha takovým způsobem, že se jim přestal jevit pro praktický život jako dostatečný, a pomoc hledali na jiných místech. To se samozřejmě neobešlo bez odezvy – prorok vidí tuto celou generaci jako lid bez naděje, klopýtající, bezmocný a bez odvahy cokoli změnit. Současně ukazuje i na východisko: „Začněte znovu doufat v Hospodina!“

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)

Drazí čtenáři,

v první řadě přijměte Boží požehnání do svých životů po celý rok 2019.

Jak vyjadřuje úvodní verš, myšlenkou, jíž bych se chtěl zabývat, je duchovní obnova.

Jednou z nejúžasnějších vlastností lidského organismu je jeho schopnost obnovy. Je známo, že většina buněk lidského těla se v pravidelných cyklech obnovuje: například kožní buňky se obnovují každé 2–3 týdny, některým buňkám v trávicím systému stačí k obnově pouhé čtyři dny. Kosterní svalová tkáň se prý kompletně obnoví zhruba za 15–16 let. Nebýt této úžasné schopnosti, byli bychom na prahu dospělosti samá jizva, šrám a modřina, protože naše zranění by se vůbec neuzdravovala. Nejspíše bychom se ale dospělosti vůbec nedožili.

Samotné slovo „obnova“ má širokou platnost: obnovovat se musí nejenom náš organismus, ale vědí o tom své i zemědělci. Plodiny pěstované na poli se musí střídat, aby se půda nevyčerpala a mohla se stále obnovovat. Po každé zimě se opravuje (obnovuje) silniční síť, neboť voda ve spojení s mrazem narušuje povrch silnic.

Drazí čtenáři,

každý uživatel facebooku čelí záplavě krátkých videí různých kvalit: zvířátka, kuriózní autonehody, někdo si udělal legraci na cizí účet či někdo další zase předvádí své pozoruhodné dovednosti. Však to známe. Obsah většiny těchto videí zapomeneme obvykle krátce po jejich zhlédnutí (pokud je vůbec dokážeme zhlédnout až do konce). Jedno takové video se mi vybavilo až řadu měsíců poté, co jsem jej viděl:

Jakási mladá slečna sedí na zahrádce kavárny sama u stolku. Tvůrci nenechávají diváka na pochybách – slečna by se ráda s někým seznámila. Však také během chvíle přichází muž v odrbaných šatech s kulichem na hlavě (sympatický, ale přeci jen poněkud zanedbaný) a ptá se, zda je zde místo k sezení. Slečna jej s pohrdáním odmítne (takhle si budoucí partii rozhodně nepředstavuje). Za chvíli opodál zastaví drahé auto a z něj vystoupí muž v černých brýlích, v obleku s kravatou. Samozřejmě zamíří ke stolku, odkud jej slečna dychtivě sleduje, a přisedá. Nepamatuji si již detaily, ale pointou videa bylo toto: z fešáka se vyklube řidič čekající na svého bohatého šéfa, jímž ovšem není nikdo jiný, než muž č. 1 v odrbaných šatech. Krátký příběh končí záběrem na vyděšený a zklamaný obličej slečny, která se vlastní hloupostí nechala připravit o skvělou známost.

Strana 1 z 6
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.