„Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Ř 12,10)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématu úcty jsem se dotkl již minulý rok v zářijovém čísle, které se věnovalo pastorálce na téma „Učednictví a předávání štafety“. Úctu jsem tenkrát popsal jako postoj, který je zcela zásadní pro církev, zejména pak, máme-li ve sboru různé skupiny a generace. Ne ve všem si budeme rozumět, ne vždy můžeme spolu souhlasit, ne všechny zájmy sdílíme, ale musíme se k sobě navzájem chovat s respektem a úctou.

Čas ukázal, že toto téma je důležité, a proto mu věnujeme tentokrát nikoli jeden článek, nýbrž celé číslo. Pokud se nám podaří prohloubit vztahy založené na úctě, uděláme velký kus práce a naše sbory budou zdravější. Úcta je tedy důležitým tématem i výzvou k proměně myšlení a postojů.

Podíváme-li se okolo sebe, zjistíme, že úcta není neznámým či opomíjeným pojmem, alespoň teoreticky. Projevy úcty nalezneme v každé kultuře, každé zemi, každé společnosti. (Jisté rčení říká, že „úctu nalezneme mezi zloději, ale nikoli mezi politiky“. Berme to však s nadsázkou, nejsou všichni stejní, i mezi nimi nalezneme jedince poctivé a uctivé.)

„Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ (1K 5,6–8)

Drazí čtenáři,na velikonoční svátky, které oslavíme koncem tohoto měsíce, lze nazírat rozličnými způsoby. Kdyby existovalo cestování časem a stalo by se, že člověk žijící ve středověku by se přesunul o Velikonocích do dnešní doby, nestačil by se divit, co z Velikonoc zbylo. Přesto, že alespoň tradičně se hlásíme ke křesťanské kultuře, význam Velikonoc byl posunut natolik, že by jej naši předci stěží poznali.V naší společnosti, která je hrdá na svůj ateismus, do popředí vystupují Velikonoce především jako dny volna. Od roku 2016, kdy byl Velký pátek uzákoněn jako státní svátek, pro většinu občanů představují vítanou možnost prodloužit si víkend a na pár dní vyrazit mimo domov. Ruku na srdce, dnešní křesťané nejsou výjimkou – a proč vlastně? Velikonoční bohoslužby přece nejsou povinné, tak proč si památku na nejdůležitější události dějin spásy nepřipomenout někde v přírodě?

Kolika různými způsoby lze nazírat na největší křesťanský svátek, snadno zjistíme, pokud budeme téma Velikonoc studovat z textů dostupných na internetu. Nalezneme různé „zasvěcené“ články objasňující původ velikonočních symbolů, výklad liturgických pojmů (i nevěřící lidé se alespoň na chvíli zajímají, co je to Velký pátek či Zelený čtvrtek) i rozličných lidových zvyků. Velikonoce jsou zkrátka pojmem nejen pro religionisty, ale především pro etnografy a kulturní antropology.

„A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše.“ (2Tm 2,1)

Drazí čtenáři,

v první řadě Vám všem přeji mnoho Božího požehnání do roku, který je před námi. Jako křesťané chceme hledat svou sílu především u Pána. Doba, v níž se nacházíme, vůbec není snadná. Před čtyřmi lety se ve světě objevil covid, na který jsme si sice postupně zvykli, ale jeho škody na společnosti i na jedincích stále sčítáme. K tomu se přidala válka na Ukrajině a s ní i ekonomický propad, jenž žel ovlivňuje i nás. V minulém roce vypukl nový válečný konflikt, a to v Izraeli. I jeho důsledky se dotýkají každého z nás: sledujeme, jak ve světě roste antisemitismus, zároveň si uvědomujeme, jak je důležité, aby v regionu Blízkého východu byl mír. Vítězství Izraeli nepřátelsky nakloněných sil by velmi negativně ovlivnilo celý svět. Jsem vděčný i za naši politickou reprezentaci, která stojí na straně Izraele.

Potřebujeme duchovní sílu. To je to nejzákladnější poselství citovaného verše. Jako církev i jako jednotlivci potřebujeme hledat sílu u Pána, a to nejen k tomu, abychom ve zdraví vše přežili a zachovali svou víru (to by byl příliš nízký cíl), ale především proto, že Boží moc potřebujeme k naplnění svého poslání zde na zemi. Pojďme se nad otázkami moci a síly trochu zamyslet.

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14)

„Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (L 12,51)

Drazí čtenáři,
prosinec je posledním měsícem v roce. Snažíme se dodělávat různé resty, abychom měli, pokud možno, pokojné Vánoce. Vybíráme si poslední zbytky dovolené a všemožně usilujeme, aby závěr roku byl odpočinkový. Slovo „pokoj“ tak nějak patří k Vánocům. Přinejmenším to lidová tradice a s ní i různé koledy tak vnímají. I nevěřící lidé se snaží prožít alespoň trochu pokoje, i když nectí význam vánočních svátků v jeho původním smyslu. A tak se pro většinovou společnost Vánoce staly více rodinným „svátkem pokoje“ než „svátkem narození Spasitele“. Jelikož ne vždy správně chápeme význam slova „pokoj“ ve vztahu k Vánocům, napsal jsem i tuto malou předvánoční úvahu.

Slovo „pokoj“, tak jak je v Bibli užíváno, je nabito teologickým významem. Hebrejské šalom znamená víc než jen stav věcí či duše. Znamená „dokončenost“, „neporušenost“, „blahobyt“, někdy i „materiální prosperitu“. Souvisí se spravedlností a pravdou a odjakživa bylo spojováno s příchodem Mesiáše – to On jednou nastolí dokonalý pokoj, šalom.

Řecké eirene mělo, alespoň v biblické řečtině, podobný význam. V Novém zákoně je tento termín spojován s milostí, životem, spravedlností. Pro člověka je klíčové, aby měl na prvním místě pokoj s Bohem. To jsou alespoň některé důležité poznámky k samotnému termínu „pokoj“.