Úctu neprokazujeme pouze v mezilidských vztazích, ale hovoříme o „úctě k historii, státním symbolům, vzdělání či určitým profesím“. Každý rok 28. října prezident vyznamenává různé osobnosti státními vyznamenáními – jinými slovy projevuje jim úctu. V zastoupení za národ tak vyjadřuje, že si vážíme všech, kteří se nějak významně zasloužili o zachování a rozvoj společnosti, záchranu lidských životů či nějak významně přispěli společnosti. Mezi vyznamenanými nalezneme veterány z druhé světové války, významné podnikatele, umělce, záchranáře i obyčejné lidi, kteří projevili nějakým způsobem neobyčejnou statečnost. A myslím, že je to tak v pořádku. Společnost musí dávat najevo, že si určitých lidí váží.
V prostředí církve bychom měli jít ještě dále: Jakub ve svém listu popisuje situaci, kdy do shromáždění vejdou dva muži. Jeden je skvostně oblečen a na první pohled se jedná o váženého a významného muže. Ten druhý přišel v ošuntělých šatech, od pohledu bezvýznamný chudák. Církev automaticky projeví úctu tomu váženému. Problém nebyl v tom, že tomu byla projevena úcta, dokonce snad ani v tom, že druhému patřičná úcta projevena nebyla. Šlo o to, že církev učinila mezi nimi rozdíl. Posuzovala je nesprávně, hodnocení a následné projevy úcty proběhly podle chybných měřítek. Jde o nastavené zrcadlo, které nám všem ukazuje, jak dokážeme být světští a chybní v posuzování druhých.
Dokážu si představit moderní variantu příběhu: do sboru přijede mercedesem nejnovější značky bohatý podnikatel, který chce vedoucí sboru pozvat na oběd (a pravděpodobně bude řeč o významném finančním daru). Současně do sboru přijde rodina s pěti dětmi, od pohledu je jasné, že moc peněz nemají, oblečení z druhé ruky a s hygienou by to rovněž mohlo být lepší. Komu nabídneme zadarmo kávu? Koho budeme více obletovat? Tady příliš nefantazíruji, takové věci se stávají. A často to není tak jednoduché (sám jsem řadu let byl pastorem a musel jsem podobným výzvám čelit). Nicméně jde o přesně stejnou situaci jako u Jakuba: rozlišujeme na základě nesprávných měřítek a následnými rozdíly v postojích ponižujeme ty méně významné.
Jakubův obraz nevychází z nějakého laciného humanismu, ale je silně christologický: „Bůh vyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království.“ (Jk 2,5) Samozřejmě, lze snadno namítnout, že onen podnikatel může být lepší křesťan než ta chudá rodina, je koneckonců demokracie, a kdo se snaží a pracuje, může se mít dobře. Ale přesto to nesedí. Nenáleží nám posuzovat, neznáme detailně příběh každého, kdo k nám přijde, a proto bychom měli být uctiví ke všem stejně. Úcta má svůj původ na samém počátku Bible: „I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu.“ (Gn 1,26) Každý z lidí v sobě nese obraz Boží.
Z českých dějin známe postavu bratra Jana Palečka. Ač náležel k rytířskému stavu, je znám spíše jako šašek na dvoře krále Jiřího z Poděbrad a současně proslul jako moudrý rádce. Tento Paleček (mimo jiné příznivec Jednoty bratrské) projevoval obrovský cit právě proto, aby nebyly činěny rozdíly mezi lidmi. V jednom příběhu se popisuje, jak bratr Paleček šel navštívit chudé a nemocné v jistém pražském špitále. Cestou viděl, jak na hromadě hnoje leží nemocný člověk. Lidé se ho tak štítili, že ho ani do nemocnice nechtěli přijmout, aby druhé ještě více nenakazil. Paleček se sebral a utíkal za Janem Rokycanou (významný husitský teolog a arcibiskup) se slovy: „Ach, zle se děje, zle, bratře Rokycano!“ Na dotaz, co tak hrozného se stalo, odpověděl: „Nalezl jsem tam v hnoji zakopané tělo Boží, ano, samotného Krista.“ Rokycana se domníval, že půjde o nějakou sošku Ježíše, a proto zprvu chtěl poslat několik mladíků. Paleček jej však přesvědčil, aby vypravil silné chlapy s nosítky, že nalezené tělo Boží přece jen něco váží. A tak za nějakou chvíli nosiči složili z nosítek před užaslým arcibiskupem nemocného, páchnoucího žebráka. Paleček to pak okomentoval slovy: „Nuže, bratře Rokycano, máš tu ubohého nahého Krista, prosím tebe, přioděj ho a učiň nad ním milosrdenství, tak jakž jiné učíš, že co nejmenšímu božímu učiníš, to samotnému Bohu učiníš.“ A tak byl Jan Rokycana nucen se o nemocného žebráka postarat.
Dovedu si představit, že bratr Paleček byl ve své době něčím, čemu dnes říkáme „troublemaker“, potížista. Na druhou stranu, to byl Pán Ježíš občas také. Mnohokrát se pro pravdu dostal do konfliktu s náboženskými představiteli své doby. Bourat předsudky vyžaduje odvahu a občas takové lidi nemáme rádi.
Obvykle ovšem nečelíme takto extrémním situacím. Potkávají nás momenty mnohem všednější. Mysleme ale vždy na to, že jako lidé jsme všichni stvořeni k Božímu obrazu. Neposuzujme se podle bohatství, vzdělání, postavení, barvy pleti či čehokoli jiného. Prokazujme si vzájemnou úctu – skutečnou úctu založenou na tom, že jsme Ježíšovými učedníky.
Nežijeme ve společnosti, která by byla natolik sociálně rozdělena jako v minulosti. Mnohem více jsme dnes rozděleni názorově. Máme různé postoje a pohledy na politiku, víru, společenské události. Zkusme toto všechno dát stranou a „předcházet se ve vzájemné úctě“ – prozatím alespoň v církvi. Věřím, že se nám bude lépe žít a církev bude zase o něco více zářit.
Martin Moldan, biskup