První citovaný text (L 2,14) nám navozuje vánoční tematiku. Jde o slova písně, kterou andělé chválili Boha na pastvinách nad Betlémem. Tento verš je často citován právě o vánočních svátcích. Slova mají zdůraznit myšlenku, že narození Spasitele přináší světu pokoj. Myšlenka, že v chlévě narozený Mesiáš přináší celému světu pokoj, je líbivá, přitažlivá, poskytuje naději do budoucna a zapomenutí na všechny starosti a trápení – alespoň o Vánocích.

Druhý citovaný text (L 12,51) se zdá být k tomu prvnímu v protikladu. „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (viz též Mt 10,34). To je úplně jiné poselství, než co zpívali andělé nad Betlémem. Letmý pohled do dějin nám dá za pravdu – po narození Krista válek a utrpení ve světě neubylo. Někdy se zdá, že spíše naopak – přibyly dokonce války vedené v jeho jménu (ne že by s tím Ježíš jakkoli souhlasil; je to pouhé konstatování).

Jak si s tímto protikladem poradíme? Má smysl se jím vůbec zabývat? Jde jen o cvičení se v dialektice, nebo to s sebou nese praktický význam? Věřím, že význam to má. Týká se poselství, které církev přináší světu. Říkáme-li, že narození Mesiáše přináší světu pokoj, musíme umět vysvětlit, proč se (zdánlivě) nic nezměnilo.

Slova o pokoji pramenícím z Kristovy přítomnosti zaznívají v Novém zákoně mnohokrát a nelze je brát na lehkou váhu. Mají svůj zásadní, nezpochybnitelný význam. Například Ježíšovo prohlášení v J 14,27 bylo a stále je posilou mnoha generací křesťanů, často v těch nejtěžších chvílích: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ Naproti tomu proroci častokrát varovali před falešným pokojem: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14)

Můžeme vidět, že v Bibli je termín „pokoj“ opravdu používán ve dvou významech: jde jednak o pokoj, který znamená smíření člověka s Bohem, a z toho i pramenící stav duše. V tomto smyslu Ježíš skutečně přišel na zemi darovat pokoj. Stalo se to nikoli jeho narozením, ale mnohem více jeho smrtí na kříži a následným vzkříšením. Jak říká Písmo, nesl na sobě „hříchy mnohých“ (Žd 9,28). Tím otevřel cestu k opravdovému pokoji všem jednotlivcům, kteří tuto pravdu přijmou do svého života. Naproti tomu je zde „pokoj jako falešná naděje“. Generace, která přehlížela klíčové výzvy své doby, odmítala obnovit spravedlnost a milosrdenství, se dostávala do reality Božích soudů. Ani tehdy nebyla schopna řádné sebereflexe a místo pokání se utěšovala slovy o pokoji. Proto izraelští proroci kritizovali tento falešně pojatý pokoj.

V sekulární společnosti je tomu podobně. Časy míru a prosperity jsou střídány časy krizí, válek a ekonomického úpadku. Tak je tomu s železnou pravidelností po celou dobu, co jsou lidé na zemi. Písně o pokoji mezi lidmi, jak zní v předvánočních supermarketech, v televizi či náměstích, se stávají pouhým folklorem bez skutečného obsahu. Folklorem navíc značně matoucím, protože není vysvětleno, jak to s tím pokojem vlastně je.

Biblickým obrazem, který nám může osvětlit napětí v chápání pokoje, může být příběh o plavbě přes Galilejské jezero, kdy Ježíš s učedníky zažijí bouři. Místní rybáři věděli, jak je počasí kolem jezera vrtkavé, jeho prudká změna a příchod bouře s vysokými vlnami nebyly ničím neobvyklým. Co zažili učedníci s Ježíšem, nepředstavovalo žádnou výjimku. Když ale bouře zastihla učedníky během plavby, Ježíš ji dokázal zázračně utišit.

Je to jako v životě: ve světě se střídají časy bouří s časy klidu, ale v lodičce je pohoda. Může sice přijít i mimořádná bouře, kdy je samotná plavba ohrožena, ale ani tehdy není situace ztracena – dokud je s námi Ježíš, je naděje. Tak je tomu i s pokojem. Svět skutečně nemá pokoj, respektive rozhodně ne trvalý a ani ne dokonalý. Naproti tomu křesťan, který žije v blízkém vztahu s Kristem, může pokoj zakoušet ustavičně. Nejsme žádní superhrdinové, podobně jako učedníci, i my máme čas od času pocit, že se topíme, ale naděje je s námi stále.

Evangelium tedy přináší naději mnohem více pro jednotlivce než pro celou společnost. Pokoj je důsledkem smíření člověka s Bohem. Můžeme jej prožívat, i když je kolem bouře. Nejde o nějakou iluzi, ale o „pokoj, který převyšuje každé pomyšlení a střeží naši mysl i srdce v Kristu Ježíši.“ (Fp 4,7) To je současně i pravá naděje pro každého, kdo uvěří v Ježíše.

Je pravda, že křesťané mohou mít i přímý vliv na společnost a svým úsilím mohou leccos změnit k lepšímu, ale skutečný pokoj, který naplní celou zemi, pokoj, který přinese spravedlnost a právo všem národům, je spojen až s druhým Ježíšovým příchodem. Nyní zůstává pouze pokoj jako ovoce Ducha svatého. Pokoj, v němž může žít každý, kdo poznal smíření s Bohem.

Přeji vám pokojné svátky i pokojný vstup do nového roku.

Martin Moldan, biskup