Boží království se nejen přiblížilo, ale jak Ježíš řekl, „je mezi vámi“. Tuto pravdu pak různými slovy vyučovali i apoštolové. Například Pavel napsal, že „… Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Ř 14,17). Křesťané tak mohou zakoušet realitu Božího království již nyní, a to v přímé souvislosti s působením Ducha svatého.
Na druhou stranu platí, že Boží království zde dosud není ve své plnosti. Teologie někdy používá obrat „už, ale ještě ne“. Za hřích je zaplaceno, člověk je s Bohem smířen, ďábel poražen, žijeme v reálné přítomnosti Ducha svatého, ale současně ještě podléháme smrti, občas jsme i nemocní. Systém vlády ve světě je v rukou nevěřících lidí, křesťané jsou na mnoha místech světa utlačováni a pronásledováni, spravedlnost ve světě je potlačována.
Letnice přinášejí život na nové úrovni. Nejvyšším pravidlem pro mezilidské vztahy se stává láska. Jde o lásku, která se nedefinuje citem, vášnivým vzplanutím či sympatiemi, nýbrž rozhodnutím následovat Ježíšův příklad. Ovšem příklad samotný by zdaleka nestačil, kdyby se něco zásadního nezměnilo v lidském nitru. Jde opět o dílo Ducha svatého. V Janově evangeliu čteme, že se musíme znovu narodit z Ducha (J 3,5–7). To s sebou přináší i nový životní styl. Zatímco nevěřící lidé žijí podle svých vášní, choutek a tužeb srdce, věřící jsou vedeni, aby žili z Ducha. Není to zdaleka automatické, je třeba se k tomuto způsobu života vychovávat. Apoštol Pavel rozdíly mezi životem z těla a životem z Ducha popisuje v 5. kapitole listu Galatským. Protože jde o dva různé přístupy k životu, jsou i výsledky diametrálně odlišné.
Letnice přinášejí jednotu mezi lidmi. Tato jednota je samozřejmě uskutečnitelná pouze mezi křesťany (a praxe ukazuje, že i mezi nimi to skřípe). Nicméně je důležité pochopit princip a na jeho základě se snažit tuto jednotu uskutečňovat.
Zápas o jednotu vždy představoval výzvu a lákavý cíl. Mnoho lidí s dobrými i horšími úmysly se o to snažilo. My, kdo jsme alespoň trochu pamětníci, si vybavujeme, jak za časů komunismu režimní noviny Rudé právo každodenně vyzývaly „proletáře všech zemí, aby se spojili“. Totalitní a diktátorské režimy svými snahami o jednotu ve společnosti přinesly více škody než užitku. Za jejich působením stojí tisíce a miliony obětí na životech. I dnes ale snahy o porozumění a nastolení jednoty pokračují – vždyť kolik jen různých komisí v rámci OSN či v jiných politických seskupeních existuje!
Se zajímavou myšlenkou, jak přispět k jednotě mezi lidmi, přišel na konci 19. století polský lékař židovského původu Ludvík L. Zamenhof. Vyrůstal ve městě, kde se střetávaly různé etnické a jazykové skupiny, a tak jej napadlo, že když budou všichni lidé mluvit stejným jazykem, přispěje to k vzájemnému porozumění a světovému míru. Vymyslel tedy umělý jazyk zvaný esperanto, který měl být nástrojem pro komunikaci napříč národnostmi a kulturami. Ač šlo o ušlechtilou myšlenku, míru a porozumění to příliš nepomohlo. Dnes už z mladé generace málokdo ví, co esperanto bylo, a ani fakt, že se mnoho lidí po celém světě domluví anglicky, jednotě a míru příliš nepomáhá.
Boží způsob je jiný: jen těžko doceníme, co vše přinesla zvěst evangelia lidem Ježíšovy doby. Byl to čas, kdy společnost trpěla mnohem větším rozdělením než dnes: svět mužů a svět žen byl velmi odlišný, propast mezi chudými a bohatými se nedala srovnávat s naší rovnostářskou společností, lidé se dělili na „svobodné“ a „otroky“, a to vše ještě nebylo nic oproti rozdílu mezi světem Židů a světem pohanů. Evangelium se stalo prostředkem k dosud nevídané formě uskutečňování jednoty mezi lidmi. Církev tak představovala první společenství, kde se scházeli společně muži i ženy, otroci i svobodní, chudí i bohatí – a dokonce i Židé a pohané. Ježíš opravdu „… stvořil z těch dvou nového člověka“. Tato jednota není uskutečnitelná bez působení Ducha svatého. Jsme vybízeni, abychom „… usilovně hleděli zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3).
Jde o to umět dát stranou sociální status, rasovou a etnickou příslušnost či národnost a uvědomit si, že naše identita spočívá nyní v Kristu. Není to jednoduché, to si všichni uvědomujeme, ale je to správná cesta. A koneckonců, každý, kdo se zajímá o misii, ví, že mezi nejrychleji rostoucí sbory patří právě ty, které jsou složeny z více jazyků. Ať již jde o naše běžné sbory, či sbory ukrajinské, romské, nebo jakékoli jiné, vždy je zdravé, pokud zůstávají otevřené i pro jiná etnika. Jedině tak můžeme těžit z potenciálu evangelia a zažívat zázrak jednoty napříč kulturami a národnostmi.
Martin Moldan, biskup