Evangelista Matouš píše ve známém Ježíšově „kázání na hoře“ o lidech, které označuje jako „chudí duchem“. Lukáš to poněkud zjednodušuje a nazývá je prostě „chudí“.
„Slovo chudý má v Písmu ovšem široký smysl, jistě jsou míněni ti, kdo jsou materiálně chudí, ale na jiných místech Písma jsou jiné významy tohoto slova. Jsou to ti, o kterých bychom řekli, že už jim zbývá jen doufat v Boha – lidé utlačovaní, nemocní, věznění, lidé zbavení práv a bezmocní. Jich se zastával Hospodin ústy proroků Staré smlouvy a jim je také určena Ježíšova radostná zvěst.“ (J. Vokoun, Lukášovská kázání).
Lidí strádajících různými způsoby je v dnešní společnosti mnoho. Navzdory vyspělé lékařské péči, štědrým sociálním dávkám a nízké nezaměstnanosti je pořád příliš mnoho lidí, kteří kvůli svému znevýhodnění prožívají bolest a utrpení. Připomíná mi to Ježíšova slova „Vždyť chudé máte stále kolem sebe“ (Mt 26,11). Pokud výraz „chudí“ chápeme v jeho širším významu, jak bylo uvedeno výše, představuje tato skutečnost obrovskou výzvu pro církev. Být chudým tedy představuje širokou paletu potřeb a patří tam i lidé různě duševně strádající, jak jsem zmínil v úvodním příběhu.
Je zajímavé podívat se na výčet duchovních darů (charismat), jak je apoštol Pavel uvádí v listu Římanům a v 1. Korintským: dary „služby“, „povzbuzování“, „péče o trpící“ (Ř 12,7–8), dále pak specificky „služba potřebným“ (1K 12,28). V tomto výčtu darů se jeví, že je autor řadí od nejvýznamnějších (apoštol) po nejméně významné (dar jazyků). Pokud pořadí opravdu znamená důležitost, pak stojí za povšimnutí, že „služba potřebným“ je uvedena před darem „řízení církve“. Všechny uvedené dary mají co do činění s lidmi v rozličných potřebách a nouzi. Bůh tedy zmocnil církev k tomu, aby sloužila lidem, kteří jsou různými způsoby „chudí“.
Z historie církve je znám muž jménem Laurentius (asi 230–258). Byl ustanoven jako papežův diákon, dostal na starost pokladnu a také proslul svou péčí o chudé. Za vlády císaře Valeriána propuklo pronásledování křesťanů, papež Sixtus II. skončil mučednickou smrtí a Laurentia císař vyzval, aby odevzdal všechny poklady církve. Ten se na tři dny odmlčel, pak vybral veškerý obsah pokladny a všechno rozdal chudým. Nakonec zástup chudáků přivedl před císařského úředníka se slovy: „Hle, toto jsou poklady církve.“
Příběh dokazuje nejen to, jakou úctu chovala raná církev k chudým a potřebným, ale rovněž i to, jak tato církev systematicky a programově o chudé pečovala. Pokračovala v tom i v dalších staletích, když už nabývala určitého politického vlivu. Nicméně za vlády císaře Juliána Odpadlíka (361–363) došlo opět k pronásledování křesťanů. Císař Julián, přestože byl proti křesťanství, obdivoval efektivitu a dosah jejich charitativní činnosti. Uvědomoval si, že právě tato činnost přitahovala mnoho lidí ke křesťanství. Křesťanské komunity tehdy organizovaly sbírky, aby pomáhaly chudým, vdovám, sirotkům a nemocným. Pomoc nebyla omezena pouze na křesťany, ale zahrnovala i pohany. Křesťané zřizovali nemocnice a domy pro staré a opuštěné, což bylo jedním z raných příkladů institucionální charitativní péče. Dochované historické spisy uvádějí, jak se císař rozhořčil, že církev „pomáhá nejen svým, ale dokonce i pohanům“. Nařídil tehdy pohanským kněžím, aby o potřebné lidi pečovali podobně jako křesťané, to ovšem moc nefungovalo.
V době Římské říše tedy církev rostla zejména díky tomu, že se dokázala postarat o lidi, kteří by jinak neměli šanci. Tento postoj vnímala většinová společnost velmi pozitivně, uznávali to i nepřátelé církve. Svou roli v oblasti charitativní péče si však církev uchovala až dodnes. Abychom uvedli alespoň nějaké příklady, zmiňme například Williama Bootha (1829–1912), který si uvědomil, že určité skupiny lidí nelze evangelizovat pouhými slovy, ale je zapotřebí jim nejprve pomoci v praktické rovině. Spolu se svou manželkou tak sloužili bezdomovcům a chudým lidem, poskytovali jim střechu nad hlavou, hygienu, stravu a oblečení. Doufali, že obrácení lidé se připojí k místním církvím, ale ti chtěli raději zůstat s Boothovými, a tak vzniklo hnutí dnes známé jako Armáda spásy.
Jiným příkladem je letniční hnutí ve Švédsku. Přestože oheň Letnic se ve Skandinávii uchytil poměrně brzy a do Švédska pronikl skrze Lewiho Pethruse v prvních letech dvacátého století (první sbor ve Stockholmu byl založen roku 1910), skutečný růst nastal až během Velké hospodářské krize ve 30. letech. Letniční tehdy vařili jídlo pro chudé a nezaměstnané. Samozřejmě nezůstalo jen u jídla, kázalo se evangelium a lidé se obraceli. Silný sociální důraz ve službě švédských letničních je dodnes patrný.
Jsem vděčný i za naši církev, za službu Teen Challenge, za Diakonii a další aktivity, jejichž cílem je služba potřebným. Pamatujme na to, že péče o potřebné a trpící patří i do dnešní církve. Je vyjádřením Ježíšovy lásky a Božího zájmu o tyto lidi.
Martin Moldan, biskup