Už jako malému kluku mi vrtaly hlavou otázky. Kdo jsem? Kým jsem, kdo to všechno kolem stvořil a uvedl do řádu? Jak vznikla země? Ale největší otázkou bylo, co přinese budoucnost?
A co až zemřu? Moje máma zemřela na infarkt krátce po tom, co jsem se vrátil z vojny, a já si přesně pamatuji ten okamžik, když jsem stál u její postele a jasně jsem si uvědomoval, že to, co jsem tolik miloval, je pryč a zůstalo zde jen chladné tělo. Kam odešla?
Ve škole nás učili, že z ničeho je něco a to se pak opět rozpadne v nic, že jsem savec, který zemře a tím to končí. To zjištění bylo zdrcující. "Jsem nic..." Mojí reakcí na to byl životní styl podle hesla: "Jezme, pijme, užívejme si naplno, protože zítra můžeme zemřít." Jel jsem podle toho naplno a brzy se to podepsalo na mém zdraví - poškozené ledviny, játra, náběh na infarkt. Oženil jsem se, byl to zoufalý pokus o změnu životního stylu, po dvou letech jsme čekali druhé dítě a mluvili o rozvodu, nebyli jsme vůbec schopni najít společnou řeč.
O Boha jsem se nestaral, můj názor na tyto věci formovaly dva pohledy. Prvním byla kniha Henryka Sienkiewicze "Quo vadis", kde byli lidé, kteří Boha znali a byli za to ochotni i zemřít, byli plní lásky, víry, milosti, pokoje, často o Bohu mluvili. Druhým byli lidé, které jsem viděl zamlklé chodit u nás do kostela, jako kdyby to bylo těžké břemeno... a jejich životy... častokrát v protikladu tomu, o čem kostel byl.
Tehdy se můj kamarád František (dříve lidový léčitel) stal křesťanem, jeho život se radikálně změnil, byl podobný těm z Quo vadis hlavně tím, že o Bohu hodně mluvil jako by ho osobně znal. Pamatuji se, jak mi půjčil kazetu se svědectvím člověka, který se dostal do průšvihu, který měl přinést totální zkázu do jeho života, a ten chlapík si v noci vybavoval modlitbu Otče náš a tu se pokoušel modlit, volal k Bohu o pomoc a On mu pomohl a dal se mu poznat. A já jsem byl v tak těžké situaci...
Tehdy jsem se rozhodl řešit naši krizi rychlým získáním peněz, kterých se nám taky nedostávalo, leč za cenu mřížového rizika, zpočátku to bylo tak lákavé, ale co důsledky nezdaru? A nedalo se z toho utéct. Tak jsem udělal to samé jako ten chlapík z kazety (volal jsem k Bohu o pomoc) a ono to fungovalo. Neuvěřitelným způsobem jsem z toho byl vyveden.
Byla to cenná zkušenost, ale nepřinesla ještě ten úplný zlom do mého života, můj život ještě v dalších oblastech běžel ve starých kolejích. V srdci jsem měl však touhu poznat toho, který mi pomohl. Půjčil jsem si Bibli, čtu a čtu a ono nic. Jak mohu porozumět Bohu, když nejsem schopen porozumět jeho slovu. Zkoušel jsem to mnohokrát, ale bylo to jako zeď, kterou nemohu přelézt. V srdci byla touha, ale kdo a jak ji naplní?
Na 1. máje 1993 jsem odešel bez manželky na další ze svých tahů, celou noc až do rána jsme s partou pili a já přišel domů až ráno po šesté hodině. Když mě manželka před obědem budila, bylo mi pěkně zle, musel jsem jít k sestře pro mléko pro naše děti. Neměl jsem na nic náladu a už vůbec jsem nestál o to potkat rozzářeného Františka, který šel z bohoslužeb. Zval mě, abych se přišel podívat: "že pojedeme autem do Potštejna, že uvidím sbor, kam chodí, že se podíváme na hrad, opečeme párky". Ani nevím, proč jsem na to kývnul. V neděli jsme tedy ještě s mojí manželkou, sestrou a jedním kamarádem vyjeli. To co mě tam čekalo, byl pro mě docela šok, setkal jsem se tam s takovými lidmi, o kterých jsem tehdy četl. Zdravili se, někteří i objímali, povídali si o Bohu, jako se my doma bavíme o rodičích. Život - opravdový život, láska a upřímnost. A v mém srdci - zmatek, nerozuměl jsem tomu. Oni nahlas, přede všemi vyznávali hříchy a nestyděli se, modlili se i za své sousedy. Jeden z nich mi podal zpěvník, abych mohl s nimi zpívat, ale já ho odmítl. Já a v kostele zpívat? Pak začali zpívat písničky a ve třetí zpívali: Pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi, a já vám, praví Pán, já vám odpočinek dám."
Náhle se stalo něco velmi zvláštního, jakoby mě obestřelo velké světlo a před mýma očima se začal odehrávat celý můj život a ten Pán, o kterém se zpívalo, mi ukazoval místa, kde jsem minul jeho vůli a dělal chyby, ale také jsem mohl vidět a vnímat lásku, která mě doprovázela, držela, nesla, viděl jsem lásku přibitou na kříži za moje chyby a viny. Po mých tvářích začaly téct proudy slz a já jsem moc litoval toho, co jsem dělal, a toho, co to způsobilo. Byl jsem zahrnut takovou vlnou Boží lásky a ty slzy provinění se proměnily v slzy radosti. Něco se ve mně zlomilo. A já pak vzal do ruky zpěvník a začal s očima plnýma slz zpívat.
Když jsem vycházel ven, věděl jsem, že On je, je živý a já mám jít za ním. A já jsem to udělal, vydal jsem svůj život Pánu Ježíši a přijal záchranu a svobodu z jeho rukou. Z mých očí spadly šupiny nevěry, Bible přestala být uzavřenou knihou, začala být velmi živou a srozumitelnou. Po čtrnácti dnech jsem skrze modlitbu byl osvobozen od alkoholu, cigaret a sprostých slov. Ze dne na den to bylo pryč bez abstinenčních příznaků, které to doprovází. Pán uzdravil i moje ledviny, játra a vše co bylo dřívějším způsobem života poškozeno.
V tomto čase poznala Pána Ježíše i moje manželka, Ježíš radikálně změnil její život i naše manželství, naučil nás žít, milovat, odpouštět si a přidal nám ještě další tři děti. Jsme v jeho ruce a z ní nás nikdo nevytrhne. Máme Pána, který je naším hradem a štítem, nejlepším rádcem, pomocníkem a přítelem. S ním můžeme projít každou těžkostí, konfliktem a slabostí.
Je nádherné vědět, že Bůh nás miloval a to ještě daleko dříve, než jsme ho poznali.
Bůh Stvořitel miluje všechny lidi a svoji odpouštějící lásku chce dát poznat všem, kdo se k němu obrátí. Jeho láska má moc uzdravit vše a každého, i tebe.
Jirka Bureš,
AC Polička
