Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Bůh je láska - můj život s Bohem

Napsal(a)   čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.06
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Jako nemluvně mě pokřtili moji rodiče v katolickém kostele. Od malička jsem ráda chodila do kostela, kde se mi velice líbilo. Svatbu jsme měli v katolickém chrámě v Ostravě v roce 1955, i když jsme byli učitelé. Ředitel školy nás varoval: buď zapomenout na Boha anebo odejít ze školství. My jsme zůstali. Satan se radoval, ale já jsem to nevěděla. Naše dvě děti byly zdravé, hodné, dobře se učily, a přesto jsem nebyla vždy spokojená. Něco mi chybělo. Teď to vím.

V roce 1984 náš syn, inženýr, odešel, emigroval do USA. Zděsili jsme se všichni. Dcera měla před státnicí, manžel byl okresním školním inspektorem. Policie nás tahala, vyslýchali nás více, než bylo třeba. Byla jsem nemocná, v invalidním důchodu, zdeptaná a zoufalá.

Bůh je láska. To jsem zažila poprvé - zachránil mě. Co se stalo? Šla jsem ulicí a nějaká paní mě zastavila a řekla: „Paní, Pán Bůh vás má velice rád." Zmizela. Zarazila jsem se, to není možné. Vždyť jsem ho dávno zradila. Moje myšlenky utíkaly v jiném směru. Večer jsem zpytovala svědomí a zhrozila jsem se. Tolik hříchů jsem udělala za třicet let a cítila jsem se tak špinavá.

Ráno jsem utíkala do kostela vyzpovídat se. Bůh to všechno ví. Farář byl sám v kostele ve zpovědnici, jako by na mě čekal. Hrozně jsem se rozplakala. Pak jsme se spolu modlili tu krásnou modlitbu Otče náš. Já jsem tu modlitbu nezapomněla. Farář mi pak dal Bibli. Velký kámen ze mne spadl a radostně jsem pospíchala domů. Políbila jsem Bibli a schovala. Od toho dne jsem chodila do kostela až do Ostravy. Můj život s Bohem se pomalu měnil. Bůh je nádherný. Zažila jsem velký zázrak. Dcera udělala státnice a pak doktorát - je JUDr. a manžel zůstal okresním školským inspektorem v Karviné. Dcera se vdala a narodil se jí syn Martin, ale neměli tady práci kvůli mému synovi. Museli odejít - emigrovali do Holandska v roce 1986. Na jaře v roce 1990 jsme s manželem jeli autem za dcerou a její rodinou.

Pak jsme spolu s manželem chodili do kostela v Havířově. Jednou mě Věrka Pospíšková pozvala do shromáždění Apoštolské církve do kina Centrum. Tam jsem byla hned velice dojatá, když jsem slyšela, že Pán Ježíš je vždy a stále v srdci každého věřícího a není v kostele zavřený ve svatostánku. Věrka řekla, že je Božím dítětem. Toužila jsem být Božím dítětem také a chtěla jsem to jistojistě vědět. Začala jsem číst Bibli.

Bůh je láska. Podruhé jsem zažila lásku od Boha. Nádhernou, úžasnou lásku. Na Vánoce v roce 1991 jsem sledovala v televizi Půlnoční mši. Manžel spal, já jsem spát nemohla. Modlila jsem se. Najednou jsem ucítila velkou lásku, tolik lásky od Pána Ježíše, že jsem málem nemohla dýchat a z očí mi kanuly slzy na tvář. Pán Bůh mi ukázal, že jsem jistě jeho dítětem. Hned v lednu jsem vydávala svědectví ve shromáždění AC v kině Centrum v Havířově. Přišel za mnou pastor Bohuš Sikora a řekl mi: „Sestro, ty jsi opravdu Boží dítě." „Ano, to vím", řekla jsem s úsměvem. A tak jsem chtěla chodit jen do AC do shromáždění. Manželovi se to vůbec nelíbilo a bránil mi. Prosila jsem Boha: Co mám dělat? A Pán Bůh to nádherně vyřešil sám.

Bůh je láska. Potřetí jsem zažila a viděla něco zvláštního, nádherného a nezapomenutelného. Tolik lásky mi daroval do mého srdce sám můj Ježíš Kristus. 2. ledna 1994 jsem byla spolu s manželem na ranní mši v kostele. Tam jsem upadla do bezvědomí a odpoledne jsem se probudila v nemocnici. Chtěla jsem vědět od sestřičky, která seděla na židli vedle mé postele, proč jsem tady. Sestřička mi nemohla odpovídat, protože ode mě nic neslyšela. Pochopila jsem, že jsem postižená, mám motorickou afázii, tzn., že pacient slyší, co se mu říká, chápe obsah řečeného, ví, co by chtěl říci, ale není schopen to mluvně realizovat. Zachovává vnitřní řeč, tiché čtení i psaní, opisování. Začínala jsem se znovu učit mluvit s pomocí logopedky. Manžel v nemocnici plakal, když viděl, co se mi stalo, a nechápal, proč jsem tak spokojená a usměvavá. Nic mne nebolelo. Cítila jsem se úplně zdravá, bez žádných potíží. V srdci jsem měla pokoj, štěstí a velkou radost. Jak je to možné? Co se se mnou stalo? Proč?

V nemocnici jsem byla na pokoji sama. Odpoledne jsem ležela, oči zavřené, ale nespala. Najednou jsem uviděla na celé protější stěně zvláštní obrazy. Nejprve to vypadalo jako hořící jezero, jako černé uhlíky, z kterých vyskakovaly malinké červené ohníčky. Dole na stěně se objevila rakev a pomalu se sunula šikmo nahoru a zmizela. Uvědomila jsem si, že je to moje rakev. Přemýšlela jsem, co to znamená. Za chvíli jsem uviděla hlavu, jen hlavu s rohama ležící se zavřenýma očima. To je satan. Ta hlava s rohama se sunula pomalu šikmo po stěně nahoru, až zmizela. Ano, konečně je satan opravdu pro mne poražen. Pán Bůh mi názorně ukázal, abych uvěřila, co je v Bibli: „...jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. ...A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne." (Ga 2, 19-20)

Pochopila jsem také, že jsem znovuzrozená. Později jsem uviděla na celé protější stěně něco nádherného, zářícího, třpytivého a z toho vyzařovaly jemné, teplé, velice příjemné paprsky jako jarní sluníčko směřující ke mně. Začínala jsem vnímat tu velikou lásku, obrovskou lásku. Byla jsem plná lásky, byla jsem jako promáčená vodou pod velikým vodopádem, nemohla jsem málem dýchat štěstím a z očí mi kanuly slzy tak jako předtím na Vánoce. Ano, to je můj milující Pán Ježíš. Byl tam se mnou dlouho, viděla jsem jeho zář, viděla jsem ho. Pak se pomaličku zmenšoval, až pomaličku zmizel. Ale jeho láska zůstala u mne v mém srdci. Děkuji Tobě, Pane Bože náš, dnes zpívám tuto píseň: „Ale vždy vím, že ty jsi se mnou, já vím, jak moc mě máš rád. To vím, jsi stále tentýž včera, zítra, dnes. Ale vždy vím, že měníš srdce, já vím, jsi moji silou, to vím, jsi Ježíš Kristus, Tobě náležím.

Františka Koutňáková, AC Havířov

Číst 1839 krát
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.