Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Usmíření

Napsal(a)   čtvrtek, 22. prosinec 2011 12.07
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Tento příběh začal před pěti lety. Začalo to nedorozuměním mezi mými dvěma sestrami. Každý pokus o smíření skončil nezdarem a do toho jsem se nějak zamotala já (třetí sestra). A to díky telefonu. Všechny pokusy všechno si vzájemně vysvětlit a vztahy srovnat byly marné. Jakoby každý další pokus ještě přiléval olej do ohně. Vše bylo marné.

Potom jsem uvěřila v Pána Ježíše a začala chodit do shromáždění AC Čáslav spolu se svou dcerou a vnučkou. Velmi mě trápilo to dlouhé soužení, pocit křivdy a i to, že vůbec nevím proč. Mezitím jsme se začaly připravovat na křest vodou. Protože je mi 80 let, moc jsem toužila po urovnání a usmíření. Nakonec jsem se s tím svěřila našemu pastorovi a jeho ženě. I s tím, že se za svoji sestru modlím. Náš pastor mi poradil, abych se modlila za odstranění kořene hořkosti ze srdce své sestry, protože ten jí nedovoluje vidět situaci bez emocí. Protože tohle člověk sám neumí odstranit, modlili se oba se mnou k našemu Pánu za sestru Toničku.

Asi po čtyřech týdnech byly Vánoce. Zkusila jsem zavolat a popřát hezké svátky. Tentokrát kupodivu se mnou moje sestra mluvila. Taky popřála k svátkům a bylo to vše v klidu.

Modlili jsme se dál každý den a na Silvestra před půlnocí zazvonil telefon. K naší veliké radosti se ozvala naše Tonička a přála nám do nového roku. A potom jsme uslyšeli pro nás nejhezčí slova, která se dotkla našich srdcí. Ta slova zněla: „Po novém roce se chystám do Čáslavi. Myslím, že už toho trucování bylo dost, chtěla bych staré věci nechat ve starém roce." Zajásali jsme a děkovali, ale modlili jsme se dál, aby to nebyla pouze slova.

Pak se asi tři týdny nic nedělo, až v sobotu dopoledne opět zazvonil telefon. Volala sestra, zda by se nenašlo u nás trochu teplého čaje pro zmrzlou pocestnou. Po naší kladné odpovědi sestra zavěsila. Dcera hned volala zpátky, proč tak rychle zavěsila a ozvalo se: „Počkej chvíli, už jsem před domem." Pak už šlo všechno ráz naráz. Přivítání, slzy, smích a radost až do večera. Večer jsme sestře řekly, jak jsme uvěřily a pozvaly ji v neděli na shromáždění a ona naše pozvání přijala.

Nedělní shromáždění vedl sám Pán. Sestry a bratři v Kristu vítali sestru Toničku, jako by tam patřila odjakživa. Vyzařovala z nich radost, zpívali chvály a vše bylo slavnostní a pro sestru nové. Boží slovo bylo mocné a mluvilo k srdci celé naší rodině. Končilo slovy o člověku, který na své cestě došel na okraj propasti a neviděl cestu dál. Prosil Pána Ježíše a ten mu ukázal most přes propast (mostem byl myšlen sám Ježíš). Potom pastor vyzval všechny přítomné, zda má někdo pocit, že se v životě dostal k takové propasti, a neví jak dál, aby přišel dopředu a vyznal to. Sestra se k údivu nás všech zvedla, vzala mě za ruku a obě jsme náhle byly vepředu u pastora. Ten se za nás modlil spolu s ostatními a náhle poslední zbytky nedůvěry a hořkosti zmizely.

Věřím, že se nás dotkl sám Pán Ježíš Kristus. Nikdy předtím jsme nepocítily tak silnou blízkost našeho Pána. Jsme vděčné a nepřestáváme děkovat.

Sestra Tonička se pokusí smířit i s nejstarší sestrou. Víme, že Ježíš je s námi, že je živý Bůh, který slyší modlitby nás věřících, miluje nás a i dnes dělá zázraky.

sestra Jiřina

Číst 1710 krát
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.