Jestliže tedy pominu ono zoufalé babiččino snažení nějak nahradit křtiny (kteréžto nemají biblický základ, protože v Písmu stojí „Kdo UVĚŘÍ a pokřtí se, spasen bude" a čin „uvěření" nelze naplnit v miminkovském věku), domnívám se, že přinejmenším její touha, aby z nás nebyli v budoucnu ztracení bezvěrci, byla v nebi slyšet.

Tak tedy: rostla jsem jako malá, spokojená Verunka ve světě „mamka, taťka, brácha, panenky a knížky" a bylo mi hej. Nějaké křivé stíny se vloudily do mého života, až když mi bylo osm. Rozvod. Takové divné cosi, čemu děcko nechápe hlavu ani patu a rozhodně mu je z toho všelijak. Můj starší brácha zmizel z mého dětského pokoje i z mých her (chtěl bydlet s tátou), i když de facto jsem vlastně jemu zmizela já, protože když se maminka stěhovala po rozvodu do nového bytu, stěhovala jsem se s ní a můj krásný nový slunný pidipokoj byl připraven s láskou a péčí jen pro mě, aby nebyla příliš patrná ta kamufláž, že včerejší doma už není dnešní doma. Prodírala jsem se nechápavě těmi stíny a snažila se být šťastná a spokojená jako dřív.

Během příštích let se můj svět točil především kolem školy, kamarádů a knih. Přestože jsem byla společenské, celkem oblíbené dítě, čtení knih postupně přerůstalo ve vášeň. Nejraději bych bývala stále ležela v knihách, vzdálena realitě vlastního života. Myslím, že mi hrozilo zůstat na ocet a zahrabána v knihách, kdyby se přece jen rostlinka temperamentu nedrala stále k životu, tak jako se tráva prodere ke světlu skrz beton, asfalt, cokoliv... Hodně jsem přemýšlela o smyslu vlastního života a života vůbec a moje přemýšlení se dostalo do bodu (možná to byl ten klíčový?), kdy jsem usoudila, že jestli má vůbec něco na světě smysl, pak je to láska. Měla jsem na mysli všechny druhy lásky, co jich jen na světě je (mateřskou, mezi přáteli atd.), ale vzhledem k mým blížícím se osmnáctinám bylo pochopitelné, že mě aktuálně zajímala na prvním místě láska mezi mužem a ženou. Kupodivu bez dlouhého čekání a hledání jsem se dočkala. Potkala jsem velmi sympatického mladíka, s nímž jsem měla společné zájmy, pohled na svět, hudbu, lásku ke knihám atd. a který se do mě zamiloval, tak jako já do něj, při prvním setkání. Moje maminka si oddechla, když se seznámila s tímto zodpovědným mladým mužem, měla obavy „jakého floutka" si jednou přivedu. Také jeho rodiče se zdáli být mnou mile překvapeni. Vlastně to byl rychlý hups do velmi vážného vztahu a myslím, že nikdo ze zúčastněných nepochyboval, že se za čas vezmeme.

V době, kdy jsem tedy byla zamilovaná, měla jsem „vážnou známost", se však hluboko ve mně dělo cosi strašně znepokojivého. Zjistila jsem, že láska mezi mužem a ženou, aťsi je sebekrásnější, má své patro nebo strop, chcete-li. Místo, nad nějž už nevyroste. Jistě: může zrát, může se prohlubovat, může přijít svatba, potom děti, ale svůj strop nepřeleze. Nevím, zda mi teď rozumíte, ale na mě to mělo děsivé účinky. Bylo mi, jako kdyby mě kosmonauti nechali odvázat ve vesmíru od rakety a opustili mě navždy. Prožívala jsem vzduchoprázdno, studené nekonečno a beznaděj, že tohle je všechno, kvůli čemu žiju. Nic víc. A to vše kuriózně právě v nejšťastnějším období mé první „velké lásky". Nechtěla jsem svého partnera děsit, takže jsem své myšlenky skrývala, ale bylo mi mizerně.

Právě v tu dobu se moje spolužačka a spolubydlící stala křesťankou. Její příběh je nejméně tak zajímavý jako můj, ale pro tuto chvíli se spokojím s konstatováním, že objevila, že Bůh žije a naprosto to změnilo její život a, jak jsem udiveně sledovala, i její charakter. To mě obzvlášť šokovalo. Byla jsem do té doby přesvědčená, že křesťanství je berlička slabochů, záležitost stařenek a vůbec přežitá věc a tady mladá, krásná „holka jako víno" a má to na ni ohromně pozitivní vliv...?! Nechápala jsem.

Jednou mi jen tak mezi řečí povídá: „Víš, Bůh je láska. Jestli tady na zemi někde najdeš nějakej hezkej vztah, nějakou lásku, tak to je jen takovej hrneček slaný vody v porovnání s Boží láskou, která je jako moře..." Hmm, myslela jsem si, kdyby to byla pravda, tak to bych toho Boha chtěla poznat. Byla jsem však vlastně pyšná na svůj ateismus, vychovaná nevěřící materialistka, maminka učitelka, táta veterinář, vysmívala jsem se věřícím všeho druhu (včetně mé - jinak milované - babičky), - jak bych mohla najednou věřit v Boha? Samozřejmě, že jsem nebyla schopná uvěřit.

Rozhodla jsem se však pro pokus. Nebylo co ztratit... Buď Bůh je, pak stojí za to navázat s ním kontakt, nebo Bůh není a nic se nestane, myslela jsem si. Oslovila jsem tedy Boha, v něhož jsem nevěřila. Připadala jsem si sice jako cvok, ale řekla jsem: „Bože, jestli teda vůbec existuješ, dej se mi poznat!". Vyslovila jsem to s podivným fatálním pocitem, že buď blbnu a mluvím do prázdného stropu (bylo to v noci a pochopitelně o samotě), anebo na mě ten strop spadne (což bude neklamný důkaz toho, že Bůh je a že mou troufalou výzvu slyšel). Ne že bych si přála být zavalena padajícím stropem, ale byla jsem celkem zklamána, že se nic nestalo. Strop nespadl, všude bylo ticho. Bůh ale slyšel dobře. A vzal mou výzvu vážně.

Jednal však naprosto jiným způsobem, než bych byla očekávala. Je to ostatně typické pro člověka ateisticky vychovaného, že při svém prvním přistupování k Bohu má postoj „Tak jo, Bože, udělej nějaký ten zázraček, když už chceš zůstat neviditelný."

Často my nešťastníci vymýšlíme i co a jak má Bůh udělat, nejlépe i kdy a jak rychle - „No tak, šup, Bože, čekám!" Vysvětlení je jednoduché: Netušíme nic o Boží velikosti a o jeho svrchovanosti. Jaksi nám nedochází, že Bůh je BŮH. Není to šikovný mág ani artista, který se těší, až nás oslní svým kouskem. Bůh je sice osoba, avšak naprosto nevystižitelné velikosti (ledaže je někdo schopen vystihnout velikost Vesmíru? A to je Vesmír nikoliv Bůh sám, nýbrž pouhé autorovo dílo, realizovaný projekt velkého Projektanta. Mimochodem projekt, jehož naše nejbližší okolí - Sluneční soustava - je tak přesně a precizně nastaveno, že si dle něj tvoříme kalendář, řídíme hodinky atd.) Na nás lidech ve vztahu k této osobě je také cosi velkého: velkolepá pýcha a korunovaná hloupost, s níž jednáme s bytostí mnohem inteligentnější, ušlechtilejší a také dokonale svrchovanou. Doufám, že jste schopni představit si něco pod slovem „svrchovaná bytost". Je to Někdo, komu nikdo nikdy nemůže poručit a kdo neskáče podle něčího „hop!" ani „honem!"

Nevíme zkrátka, s kým máme tu čest...

Naštěstí pro nás Bůh je láska. Jinak se obávám, že by se musel sklonit k tomu čemusi, co je ve Vesmíru menší než zrnko prachu - totiž naše modrá planeta - a pěkně to zmuchlat do placky jako flek modelíny i s těmi opovážlivými trpaslíky, kteří „sežrali všechnu moudrost" a chystají se z něj udělat cvičeného psíka...

Hmm, ale to jsem odbočila. Chtěla jsem jen naznačit, že jsem byla ukázkový zástupce svých spoluobčanů.

Bůh si mě vzal do práce jinak. Jeho velikost je podivuhodná i tím, že se k nám, takovým mrňouskům nepatrným sklání a jedná s námi a jednal i se mnou. To první, co se neviditelně změnilo, byla touha. Začala jsem si přát věřit. Vtip byl v tom, že jsem toho absolutně nebyla schopna. Vážně, přála jsem si věřit v Boha, ale můj rozum byl stoprocentně proti. Při pokusech modlit se jsem měla sebe samu za cvoka a nechala jsem toho. Tato změna však způsobila alespoň to, že jsem byla ochotná přemýšlet o tom, jaktože někdo věří. „Víra je dar," řekla mi moje kamarádka. „To nemůžeš vyprodukovat. Je to milost, kterou dává Bůh." Bylo to divné. Znělo to i trochu nespravedlivě: někomu dá, jinému nedá. Proč? Správná odpověď lidského srdce však není vysvětlení, ale pokorná kapitulace před Bohem. A já jsem kapitulovala. „Nejsem schopná věřit," stýskala jsem si jako směrem k Bohu, ačkoliv jsem vlastně nevěřila, že mě slyší (že je)." Ať se snažím jakkoliv, víru si z prstu nevycucám", vzdychala jsem ve svém nitru.

Potom jsem se rozhodla, že zkusím jet s holkama „do sboru" (míněno shromáždění věřících), protože mi řekli, že tam kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, tam On je uprostřed nich. A krom toho se lze zeptat také starých a zkušených křesťanů na cokoliv (neboť příliš mnoho mých otázek zodpovídala křesťanská mimina okolo mne se spokojeným výrazem: „Nevím").

Dodnes nevím, proč mě vzaly holky právě na modlitební setkání, které bylo spíše uzavřené a probíhalo v soukromém bytě... sotva jsem vstoupila do nejminiaturnějšího 2 plus nic bytečku, měla jsem vnitřní hrůzyplný pocit: „Kam jsem to jenom vlezla? Samej křesťan, tady jsou všichni do jednoho blázni."

Někdo z mých spolužaček zřejmě prozradil, že jsem nevěřící, a tak se snažili se mnou jednat ohleduplně. Anebo se mě chtěli zbavit a alespoň mě odsunout do vedlejší místnosti, aby se mohli nerušeně modlit? Jeden mladík (později jsem se dozvěděla, že vyléčený narkoman) mi nabídl, že se mnou půjde vedle a můžeme si popovídat a mohu se ho zeptat na cokoliv, co mě zajímá. Odpověděla jsem, že ne.

Po mírných rozpacích ostatních se tedy začali modlit. Po krátké chvíli přerušil onen mladíček modlitby a zkusil se zeptat znovu: „A nechceš, aby s tebou mluvil někdo z žen?" (Asi myslel, že jsem odmítla kvůli tomu, že je kluk.) „Ne," řekla jsem, a fakt jsem nechtěla. Já jsem chtěla setkat se s Bohem, po tom jediném jsem toužila nejvíce a věděla jsem, že je to moje poslední šance, protože jestli nepřijde Bůh teď a tady uprostřed svých lidí, tak kde ho budu hledat? Zvlášť když vím, že ze sebe víru v něj nevytlačím, ani kdybych se nechala přejet parním válcem.

Modlili se tedy dál. Trochu jsem je poslouchala, ale byla jsem velmi skleslá.

Po několika modlitbách přerušil onen mladík modlitby do třetice a položil mi poslední odvážnou otázku: „Nechceš pozvat Pána Ježíše do svého srdce a do svého života?" „Ne," odpověděla jsem tvrdě.

Křesťané v místnosti se tedy zachmuřili, ale modlili se dál. Zjevně se už rozhodli nebrat na mou přítomnost ohledy a modlili se svobodně, ať si tedy trhnu nohou i se svým tvrdým ateistickým srdcem, většina se zavřenýma očima a střídavě chválili Boha a nahlas prosili za různé věci. Dali mi pokoj...

Když mi bylo jasné, že se o mě nestarají a že jsem byla ponechána sama sobě, přišla moje chvíle. Seděla jsem v koutě místnosti na koberci, kolena přitažená k bradě a věděla jsem, že jsem selhala. Neumím věřit jako tito lidé. Začala jsem plakat, ale jen uvnitř, bezhlesně, zato naprosto zoufale. „Bože, udělej něco...", plakala jsem a byla to pokorná prosba, myslím nejpokornější a nejzoufalejší lkání, prosba někoho, kdo se topí a prosí o podanou ruku nebo alespoň kousek dřeva, aby mohl být zachráněn. Vlastně jsem říkala Bohu stále totéž. „Bože, udělej něco, Bože udělej se mnou něco..." Neznala jsem výraz „smiluj se nade mnou", ale z hloubi srdce jsem to právě tak myslela.

Víte, že i dnes existují proroci? To znamená lidé, kteří mají takový dar od Boha, že mohou (pokud On právě chce) mluvit jeho slova? V té místnosti jeden křesťan prorocký dar měl. A tak začal mluvit... Bylo to velmi zvláštní: nikdy do té doby jsem neslyšela mluvit žádného proroka, a přesto jsem věděla, že mluví Bůh a že mluví právě ke mně.

To, co následovalo, bylo však ještě mnohem úžasnější. Otevřely se mi oči a já jsem začala vidět Boha. Nikoliv očima tělesnýma, ale duchovníma. Na toho, na něhož jsem zírala, jsem však nebyla připravena. Viděla jsem Otce, bytost plnou nesmírné lásky, shovívavou, laskavou, dobrotivou a svatou zároveň... - slova jsou slabá na to, co jsem viděla (a i když to bylo tak silné a ohromující, jsem si jistá, že mi ze sebe vlastně poodhalil pouze maličko, protože setkání s vtělenou Láskou a Svatostí v plnosti bych asi nepřežila).

Začala jsem dojetím brečet nahlas a zároveň jsem se smála a říkala úplně užaslá dívajíc se na Pána: „Tak ty žiješ!?! Ty opravdu žiješ!!!" (Křesťané kolem mě byli vyvedeni z míry tím obratem, avšak radovali se se mnou...)

Najednou jsem věděla, že na mě je také jeden důležitý krok: pozvat Ho, aby vstoupil do mého srdce. Udělala jsem to tím nejméně formálním způsobem: „Chci tě, Pane Ježíši! Chci tě!!!"

Nikdo mi neřekl, že Bůh je Otec a že se o jeho otcovství hodně v Bibli mluví, avšak, v té chvíli jsem věděla, že mám Otce, který mě miluje a jaký je ÚŽASNÝ. Na některé věci má lidský jazyk málo slov a spíše by se hodila nádherná melodie než jakákoliv slova... Předat slovy mohu pouze tolik: Stala jsem se Božím dítětem a bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy zažila.

V tomto bodě většinou varuju lidi, kteří Boha hledají, aby neočekávali, že je Pán povede stejnou cestou jako mě. Náš Stvořitel miluje originály. My sami, jeho dílo, lidé, jsme důkazem. Proto s každým jedincem na tomto světě On jedná po svém, zcela originálně.

Moje srdce přetékalo radostí, když jsem pociťovala stálou nadpřirozenou Boží přítomnost. Bůh byl se mnou v noci, když jsem se probudila ze spánku. Jeho láska byla se mnou ve tmě, později cestou do školy, byl se mnou ve škole (Seděla jsem například na fyzice a usmívala se od ucha k uchu a vnitřně mluvila s Bohem a žasla: „To je paráda, Pane, tak já už nikdy nebudu sama! Ty jsi se mnou i na fyzice!")

Myslela jsem si tenkrát, že prožívám „křesťanský standard", totiž že všichni křesťané stále, vždy a všude pociťují Boží přítomnost. Mýlila jsem se. Onen skvělý čas trval krátce a soukromě mu nyní, když na to vzpomínám, říkám „mléčné týdny". Vlastně myslím, že šlo o týden jediný.

Písmo říká: „Spravedlivý z víry bude živ." Z víry. Nikoliv z pocitů.

Jednoho dne Boží přítomnost byla pryč. Ve skutečnosti nebyla, ale myslela jsem si, že je, protože pocity byly tytam. Vylekalo mě to, byla jsem přesvědčená, že jsem asi strašně zhřešila a Bůh mě opustil.

Nyní nastala Boží škola a bylo na čase, abych okusila, jak se žije s Bohem, i když nic zvláštního neprožívám, i když nic necítím, nevidím, ba dokonce i když se třeba zrovna cítím mizerně. Plakala jsem a to pořádně. Zalezla jsem si do kukuřičného pole, abych měla soukromí a brečela jsem tam jako želva a volala Boha a ptala jsem se ho, proč mě opustil... Prosila jsem ho, aby se vrátil, že nechci dál žít bez něj. Byla jsem podruhé v krátké době zdrcena žalem. Celý ten čas, kdy jsem uprostřed pole daleko od lidí naříkala, stále mě napadalo nějaké slovo. „Imanuel", přišla vždycky myšlenka z pohledu mého rozumu naprosto nesmyslná. Nevšímala jsem si toho, neboť mě cele zaměstnával žal nad tím, že mě opustil Bůh, o němž jsem věděla, že existuje. A tak jsem plakala, volala, až do ochraptění a emociálního vysílení. Kdykoliv jsem zmlkla, objevila se mi znovu v hlavě myšlenka: „Imanuel", tehdy jsem však nevěděla, co to je za slovo, kde se vzalo, ani co znamená. Byla jsem křesťanské štěně a zatím mi chyběly základní biblické znalosti.

Z pole jsem se vlekla domů s opuchlýma očima a vykřičeným hlasem. A protože jsem neměla už moc sil, nechala jsem tu divnou myšlenku, aby mi tepala v hlavě a opakovala se schod po schodu, jak jsem stoupala domů, do třetího patra v našem paneláku: „Imanuel...Imanuel...Imanuel..." Ještě dnes mě mrazí, když na to vzpomínám, protože dávno vím, co mi to tehdy vlastně Bůh říkal.

„Imanuel" je totiž jedno ze jmen, kterými nazval prorok Ježíše ještě před jeho narozením, když prorokoval, že se Ježíš narodí. Imanuel znamená „Bůh s námi" anebo „Bůh je s námi". Tehdy mi Pán vlastně sděloval: „Já jsem s tebou. I když mou přítomnost už necítíš, já jsem stále s tebou. Neopustil jsem tě." Zjistila jsem to ještě téhož dne, co to divné slovo znamená...

Jaká radost mě zaplavila, když mi to došlo!! Tak, první lekci víry jsem měla za sebou...

Jak se mám teď, po téměř sedmnácti letech od té doby?

Mám už za sebou lekcí celou řádku. A neměnila bych. Je to luxusní bohatství mít vztah s živým Bohem, věřte mi!

Veronika Kmetová, AC Lysá nad Labem