Chtěla bych se s vámi podělit o svá svědectví. Jsou sice už starší, ale k jejich zveřejnění mě inspiroval článek bratra A. Navrátila v minulém čísle časopisu. Opravdu jsem si uvědomila, jak dovedeme na Boha naléhat, škemrat, když jsme nemocní nebo když máme nějaké jiné problémy, a jak po vyslyšení proseb zapomínáme poděkovat a vzdát Bohu chválu. Najednou se ztratí horlivost k vydání svědectví o pomoci Boha, za kterou jsme u něj tolik prosili. Připomnělo se mi i slovo, jak Pán Ježíš uzdravil deset malomocných a jen jeden se mu vrátil poděkovat.
Jedno z mých úplně prvních svědectví, které jsem mohla ve svém životě zakusit, a byl to pro mě opravdu zázrak, se stalo před 44 lety, ještě před mým znovuzrozením. Tenkrát jsem byla členkou Římskokatolické církve. Nevěděla jsem, že můj život je plný nebiblických věcí a víc tradice než chození s Bohem, ale věřím, že problém, že nemůžeme mít s manželem děti, mě začal dělat upřímnou před Bohem. Když se vytratila naděje u lékařů, začala jsem opravdově hledat pomoc u Boha. V naší horlivosti a v „poznání", které jsme tenkrát měli, jsme se s manželem rozhodli navštívit jedno poutní místo, kde jsem se modlila všechny možné modlitby, které jsem znala. Nevím, jak moc zápasil v odříkávání modliteb můj manžel (spíš ne, moc na to nebyl), ale řekl větu, ke které se přiznal sám Bůh.
Řekl: „Bože, jestli nám dáš děti, dám ti je, aby byly tvými služebníky." Ten večer Bůh způsobil zázrak, že jsem otěhotněla a přesně na den se mi do devíti měsíců narodil syn a po roce a půl dcera. Sláva jemu za to! Dnes vím, že přes naše zaslepené oči a neznalost skutečných Božích pravd, se k nám Bůh sklonil ve své milosti a udělal pro nás zázrak. Oč větší zázrak pak byl, když jsme se mohli za 20 let všichni znovuzrodit do Božího království a dát se mu k dispozici ve službě a budování jeho díla.
Další zázrak, který pro mě Bůh udělal, se stal krátce nato, kdy jsem odevzdala svůj život Ježíši. Mým zdravotním problémem, který se nezdál být až tak závažný, bylo špatné prokrvení chodidel, což způsobovalo, že jsem měla nohy pořád zmrzlé. Kdo to zakusil, ví, o čem je řeč, a možná zná, že usnout bez elektrické peřinky je nemožné. Rozhodla jsem se, že tento problém svěřím Bohu. Neznala jsem a nehledala žádnou teologii, ale v prosté dětinské modlitbě jsem řekla Bohu, že chci mít nohy teplé jako On. Nevím, jak Bůh má teplé nohy, ale moje byly od té chvíle uzdraveny. Víc jsem je nepotřebovala zahřívat a to trvá do dnešního dne. Díky jemu za to. On má zájem o naše problémy a chce, abychom mu je svěřovali.
Do třetice se s vámi podělím ještě o jedno svědectví, kterému předcházel další můj problém - byla jsem náměsíčná. Nešlo jen o nějaké noční, krátké procitnutí, přejití po chodbě, ale o „noční pracovní směnu". To, co jsem dělala ve dne, jsem byla schopná dělat i v noci, jen jsem o tom nevěděla. Ráno jsem se probudila a kvítka jsem měla přestěhované, prach pod postelí nebo v oknech utřený atd. Doma si na mě rodina už zvykla, i když si myslím, že to byl pro ně nepříjemný pocit, když mě při svém procitnutí v noci vídali chodit po bytě a pracovat. Znovu jsem pochopila, že když je teď Bůh mým Pánem a mohl mi uzdravit mé nohy, může vzít i tento problém do svých rukou - a taky vzal. Zase jsem prosila v jednoduché modlitbě, aby mě Bůh i v této oblasti uzdravil a odstranil jakýkoliv kořen tohoto problému. Zakusila jsem nový zázrak a byla tak cele osvobozena od náměsíčnosti. Náš Bůh je dobrý Bůh! Opravdu mu na nás záleží. Boží slovo beru jednoduše ve víře pro svůj život a nehledám v něm žádné složitosti. Jsem k Bohu upřímná, protože On to má rád.
Chci, abychom se mohli společně povzbuzovat k důvěře v Pána a k očekávání na jeho pomoc. Vím, že dnešní doba někdy nabízí velmi rychlá, lidská řešení situací a problémů, ale bez osobních zkušeností s Bohem, nemáme dnešnímu světu co nabídnout.
Bůh vám žehnej!
Ludmila Zlatníková, AC Uherský Brod
