Žili jsme si poklidný a požehnaný život. Děkovali jsme Pánu za syna, za byt, za práci, která nás baví, za zdraví, byli jsme spokojeni. Ještě kdyby náš syn měl sestřičku, aby si měl s kým hrát a aby měl v životě někoho blízkého. Modlili jsme se za další miminko. Já byl konkrétnější. Přál jsem si dcerku. Netrvalo dlouho a žena otěhotněla. Hurááááá! Děkovali jsme Bohu a chválili jej. Moje žena musela ve věku 37 let na genetické vyšetření plodové vody. Tam nás čekal snad největší šok v našem životě: Lékaři našli závažnou vývojovou vadu mozku plodu. Na příští týden chtěli domluvit umělé přerušení těhotenství. V duchu jsem volal: Pane, co se děje? Proč?
Potrat jsme odmítli z důvodu víry v Ježíše Krista. Připadalo mi, že jsme tím na sebe vzali břemeno, které nikdy nemůžeme unést. Zemře naše miminko? Bude v životě jen jíst, pít a růst bez toho, aniž by poznávalo svou rodinu? Dověděli jsme se, že se někdy děti s takovou diagnózou dožívají jen pěti let. V našem případě ani nepředpokládali, že se dítě narodí. Čeká nás péče o postižené dítě, která za čas skončí smrtí? Lékaři nás seznámili i s rizikem matky. Pokud by dítě zemřelo, hrozí matce otrava těla mrtvým plodem. Bylo nám hrozně. Naše srdce byla plná bolesti. Lékaři se v polovině těhotenství vyjádřili takto:
Závěr: U plodu byla nalezena závažná VVV CNS: Hydrocefalus (mozková tkáň téměř úplně chybí), Ageneze (nevývin) Corpus callosum. Stav potvrzen při vyšetření na gynekologicko - porodnické klinice ve FN Motol. Na ultrazvuku i při vyšetření magnetickou rezonancí prokázáno i krvácení do mozku.
Jedná se o velmi závažnou vrozenou vadu s velmi závažnou až infaustní prognózou. Jde o genetickou indikaci k ukončení těhotenství. Pacientka ukončení těhotenství po opakovaném vysvětlení z křesťanských důvodů odmítá. Poučena o rizicích pro matku.
Hledal jsem odpověď, proč to Bůh dopustil. Že bych měl nevyznaný hřích, jsem nevěděl. Pane, máme vychovávat postižené dítě? Dokonce jsem dal Bohu ultimátum: Buď si miminko do měsíce vezme k sobě, nebo půjde má žena na potrat, aby nebyla ohrožena ona.
Po rozhovoru s pastorem jsem věděl, že v případě ohrožení života matky je potrat přípustný. Hovořil jsem o celém problému i s ostatními bratry. Všichni se shodli, že je třeba hledat moudrost u Boha jak dál: list Jakubův 1,5-6: Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí.
Náš pastor vyhlásil modlitební a postní boj, za což mu z celého srdce děkuji. Tolik slz, postů a modliteb v mém životě ještě nikdy nebylo. Abych byl upřímný - ze začátku jsme se modlili, aby Pán miminko vzal k sobě. Tolik víry jsme neměli, abychom si mysleli, že Bůh miminko uzdraví. Tehdy jsme se hodně se ženou sblížili. Pěkný vztah jsme měli už před tím, ale teď jsme spolu úplně srostli. Stali jsme se jedním člověkem. Naše modlitby už nebyly jako dřív, kdy jsme si hráli na svém duchovním písečku každý sám. Teď jsme se úplně samozřejmě denně modlili spolu a nebyly to formální přímluvy, ale vřelé volání přímo ze srdce, ke kterému se Pán přiznával. Přijali jsme hodně povzbuzení a zaslíbení, kterým jsme si netroufali věřit. Při pohledu na obrázek, kde si chlapec a děvčátko hráli, jsem slyšel: TAK TO BUDE. Tekly mi slzy po tvářích a říkal jsem: Pane, kéž by!
Jednoho večera nastal po našich společných modlitbách zlom, slyšel jsem Pána říkat: Nezabíjejte to dítě! Já sám, já sám vstoupím do vývoje vašeho dítěte! Od té doby jsem v srdci zažíval veliký pokoj a jistotu, že na potrat nemáme v žádném případě chodit. Pán promlouval také k mojí ženě. V době, kdy jela do Prahy na vyšetření, které mělo diagnózu potvrdit nebo vyvrátit, slyšela: NEBOJ SE, NEBOJ SE! DŮVĚŘUJ MI! A při tom výsledek lékařského vyšetření byl ještě horší. Na těchto větách stála celá naše víra. Celé těhotenství bylo provázeno velkými útoky. Hanku rozbolela záda. Má velký výhřez ploténky, který jí už dříve chtěli operovat. Teď doma lezla po čtyřech a telefonovala mi do práce, že nemůže vstát. Modlitby byly stále intenzivnější. Za týden problémy se zády skončily. V práci mě někteří brali za fanatika, který chce zničit život sobě, dítěti i své ženě. Znali mou ženu z nemocnice, kde pracovala.
Moje mamka psala Hance tajné SMS, aby si do toho nedala mluvit a šla ihned na potrat. Věděla, že Hanka uvěřila v Boha skrze mne, a myslela, že to s její vírou nebude tak vážné jako u mne.
Čas běžel. Miminko žilo dál. Za měsíc jsme museli na kontrolní ultrazvuk. Den před tím jsem plakal v domě Božím a prosil Pána o kapku naděje. Lékaři nám celí překvapení sdělili, že voda z mozkových komor začala odtékat a že mozek začal růst. To nečekali, podle nich se měla hlavička dítěte rychle zvětšovat. Teď už neříkali, že dítě nepřežije, ale že to vypadá na poporodní operace a ústavní léčbu. Za zlepšení jsme byli rádi, ale pořád šlo o velmi vážný stav. Abychom věděli, co nás může čekat, hledal jsem informace na internetu. Srdce mne bolelo, když jsem viděl děti s těmito vadami a četl o nich. Na kontroly musela žena každé tři týdny, a kdyby přestala cítit pohyby dítěte, měla jít okamžitě do nemocnice. Pořád ještě chyběla spojnice mezi hemisférami, což může způsobit velmi vážné mentální postižení.
Celý sbor byl o stavu našeho miminka stále informován. Zlepšení stavu všechny povzbudilo k novým modlitbám a postům. Při další kontrole už hydrocefalus nenašli, jen mírně zvětšené komory. V této situaci mi Pán připomněl příběh, kdy Ježíš uzdravil slepého. Učedníci se Pána ptali, kdo zhřešil, zda on nebo rodiče, ale Pán jim řekl, že to vše nebyl následek hříchu, ale že se tím zjevila sláva Boží.
Měsíc před porodem musela moje žena do Prahy na vyšetření, aby v nemocnici věděli, na co se mají před porodem připravit. Původně chtěli Hance vyvolat předčasný porod, neboť dítě bylo poměrně zralé. Další šok! Přáli jsme našemu děťátku v klidu dorůst, když už s ním bylo do teď tolik starostí. Opět jsme se s celým naším sborem začali modlit. Bylo mi těžko, když moje žena odjížděla s velkou taškou a já nevěděl, kdy se vrátí. V té době mě Pán napomenul. „Proč se třesete strachy, když promluví člověk? Což mne může někdo vyrušit v mém díle?" A na potvrzení jsem dostal od ženy SMS: Jedu domů! Slzy radosti a chvála Bohu nešly zastavit. Toho dne přivezla má žena z Prahy ještě jednu nádhernou zprávu: na ultrazvuku našli lékaři spojnici obou mozkových polokoulí! Nebyla vidět sice celá, ale to prý může být polohou hlavičky miminka. Byla natočena tak, že se to nedalo přesně vyšetřit, ale Corpus callosum to je! Tam, kde do teď něco chybělo, je vše, co mají zdravá miminka!
Do porodu zbývalo šest týdnů a lékaři se rozhodli předčasný porod nevyvolat. Pro jistotu zavolali mou ženu do nemocnice týden před plánovaným porodem. Nakonec se malá Hanička narodila přesně v den plánovaného porodu. Vážila 3,5 kg a podle všech vyšetření je to úplně zdravé dítě. Domů mohly obě jít třetí den po porodu.
Modlitební boj skončil. Bůh se mocně oslavil. Slova nestačí na to, jak poděkovat za tu obrovskou milost a zázrak, který pro nás udělal. Bůh vyslyšel naše prosby. Ne podle našich představ, ale podle své svaté vůle. Ta je vždy nejlepší. Jsme mu vděční, že nedal na naše přání, jak to udělat.
Chceme poděkovat také pastorovi našeho sboru, který přišel s myšlenkou na modlitební boj celého sboru. Děkujeme i všem, kdo obětovali svůj čas a modlili se a postili kvůli našemu miminku. Kéž vám Bůh mocně požehná!
Dosud jsme četli o Božích zázracích v Americe, Africe i jinde. Teď víme, jak chutná, když Pán uvolní svoji moc k uzdravení. Nebylo to bez bolesti - ale obohatilo nás to. Poznali jsme Boží blízkost i v těch nejsložitějších situacích. Přesvědčili jsme se, jakou moc má modlitební boj.
Se ženou teď trávíme víc času na společných modlitbách. Víme, že mnozí jsou v takových těžkostech, kdy už ztratili naději. Těm chceme připomenout:
„Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." (Iz 40,28-31)
Bůh vám žehnej!
Dan a Hana Zbínovi,
AC České Budějovice
