Když uvěřila moje maminka, začala jsem s ní chodit do sboru AC Zábřeh. Vzpomínám si, že jednou přijel do Zábřehu tým z biblické školy. Už ani nevím, co tam říkali, jen si pamatuji, že student David Ellmrich přinesl proroctví. Zaznělo v něm povolání do mládeže a na biblickou školu. Jak jsem to uslyšela, neskutečně se mě to dotklo. A najednou byla výzva: „Pokud se tě to týká, pojď dopředu, budeme se modlit, vyřídíme to..." Velmi silně to se mnou cukalo, chtělo se mi až brečet. Ale já jsem byla ještě taková dost pyšná, a tak jsem to nechala být.

A pak jsem uvěřila. To bylo v době, kdy jsem pracovala v Praze, je to tak čtyři roky zpátky. Pak jsem se přestěhovala zpátky na Moravu a chodila do místního sboru AC. Dcera našeho pastora, která v té době studovala na VOŠMT, mi říkala: „Pojeď se tam se mnou podívat, jak to tam chodí a tak." Byla jsem s ní v Kolíně tři dny a bylo to úplně úžasné. Hned jsem věděla, že to je to místo, tady mám být. Sice o pár let později, než jsem asi měla, ale přece! V září jsem už nastoupila jako student. To bylo asi deset měsíců od mého obrácení, takže jsem byla takové duchovní mimino. Měla jsem pocit, jako by těch cest na biblickou bylo několik. Avšak Bůh to vedl, a věřím, že ta cesta byla jen jedna, řízená právě tím Nejvyšším.

Byla jsem čerstvá křesťanka a na škole jsem zažívala velký tlak od toho zlého. Někteří se tomu divili, že na biblické škole můžu zažívat takové útoky; přicházely hlavně v noci, ale díky Bohu, On se mě vždycky zastal. Také jsem za ty dva roky celkem rychle vyrostla. Jak fyzicky, tak duchovně. Jsem přesvědčená, že kdybych fungovala „jenom" ve sboru, občas bych třeba s něčím pomohla, můj růst by byl pomalejší. Tady na škole fakt máte prostě čas, příležitost a prostor vydat se Bohu, aby na vás
intenzivně zapracoval. Učení bylo občas těžké, ale nějak jsme to zvládali s Boží pomocí a z milosti některých učitelů. Vnímala jsem svoje budování hlavně ve vztazích. Bylo tolik situací, kdy jsme se dostávali s různými lidmi do konfliktu, a bylo to někdy hodně těžké. Rostla jsem tedy hodně i díky vztahům s mými spolužáky. Určitě to byla i příprava na službu - u nás ve sboru sloužím v besídce, vedu mládež, pomáhám ve chválách, vedu ranní modlitby – i na to mě biblická škola připravila, takže toho využívám. Upřímně ale můžu říct, že modlitební život, který jsem vedla tady, byl mnohem lepší než teď venku. Nevím proč, možná to je tím, že škola je zaměřená na budování vztahu s Bohem, abyste ho poznávali, modlili se. Je to prostor, kde je jaksi „jednodušší" udělat si na Pána čas. Zažívala jsem tady s ním nádherné chvíle, a dá se říct, že i teď z toho čerpám, moc ráda na to vzpomínám.

Po škole jsem byla půl roku na „pracáku". Pořád jsem se modlila, posílala životopisy, až jsem z toho byla docela nešťastná. Volala jsem k Bohu: „Mám zůstat tady v Zábřehu, nebo se mám odstěhovat zase do Prahy?" Vnímala jsem, jakoby Pán Bůh říkal, že je to moje věc, ať se rozhodnu, jak chci, že On bude se mnou, ochrání mě, povede, ale rozhodnutí je na mně." A tak jsem se rozhodla zůstala v Zábřehu."

Dále jsem posílala životopisy a už to vypadalo, že budu pracovat v jednom supermarketu,
ale protože jsem si udělala kurz „Etických dílen", sbor se rozhodl, že mě vezme pod svá křídla a Pán Bůh se za to postavil. Úřad práce dokonce uznal moji pracovní pozici (byla nově speciálně vytvořená pro mě) a díky tomu mi úřad půl roku posílal výplatu. Po půl roce na to plynule navázala podpora od F–nadace. Jsem tedy zaměstnaná ve sboru a sloužím mladým, dětem, a to, že můžu chodit do škol, být s dětmi, bavit se s nimi trochu i o Bohu, o Bibli, je něco nádherného.

Na biblickou školu celkově vzpomínám s vděčností a radostí. Byly to dobře investované dva roky života – teď sklízím nejen já, ale věřím, že i náš sbor. Takže biblická je super, doporučuju všem!

Denisa Krátká,
AC Zábřeh

Převzato z časopisu Život v Kristu, červen 2013